/07

jo, ty slibované bilance. co může o minulém roku vypovědět víc než lehká črta myšlenkami a skutečnostmi okamžitosti? na oku rezervuju impulsně dva lístky na the wall, středa, užívám si přemíry alkoholu a nevěřícně se dívám na věci, co se dějí okolo. jo, tady se nic neutají. já si nestěžuju.

ohlédnutí. boje, mrtvé mozkové buňky, zoufalství. nechci aby se cokoliv z toho vracelo. definitivně. inspiraci a sílu už čerpám jinde. ale nebyl to špatný rok. pro detaily a zkušenosti a pro lásku.

to slovo, předsevzetí, se mi nelíbí. přání spíš. křehká síť myšlenek, která se snadno protrhne. uvědomovat si v každém okamžiku co dělám. i když to zní paradoxně, tak včetně iracionálna. žít teď.

a taky léto, horké pulzující léto v žilách pro mé kočičí já - pro naše kočičí já.

děkuju, že jsi, milý :m:. teď, když se za dveřmi vytváří ledová krusta na trávníku a padá něco tak nechutného, že pojmenování déšť je urážkou pro všechny kapky, co mi kdy stekly po vlasech, teď svítíš ty.

těším se na léto a kočku a bydlení. na všechno potom a předtím. na moment, kdy zmáčknu publish post a půjdu se přitulit.

zimní

za oknem je tolik mlhy, že by natisíckrát pohltila svět a ještě by zbylo. mlha, ze které může přijít cokoliv a kdokoliv. mlha mlžná, mlžnatá, mlžitá, mlžičitá. vlak prosviští z bílé do černé, padne tma a já jako expediční mantru odříkávám zastávky - jaroměř, česká skalice, starkoč, červený kostelec - promiňte, stavíme ve rtyni? - rtyně, svatoňovice. vyskočím do mrazu. t = -15 minut.

někdy mám pocit, že mě mate čich, myslela jsem, že je těžší ho zmást. známé vůně občas zachytím někde na kraji vědomí, a když se chci přesvědčit že se mi to nezdá tak zmizí.

kulisy. nejde na imaginárním pozemku postavit imaginární domečky jen tak, bez příběhu. okořenit detaily, kterých se můžeme společně chytit a nechat je proplout sítem vědomí k osobním a nezaměnitelným pocitům. tapety v penthauzu. ta vždycky trochu zvláštní vůně, červené světlo a hučící počítače, teplo a známá tvář, hej, expo - ex post. žádná už nebude tak plná napětí a horka, bolesti a neskutečna, rozhlížení se nocí a spletenců otázek.

jestliže se mění okolnosti a čas, prostor zůstává stejný, proto mě fascinuje srovnávání jednotlivých krátkých pobytů někde. pořád stejná je cesta sem (i když plná mlhy), stejná je hvězdárna. já? dva roky. je tu známěji. jsme tu teď sami a jsou teprve tři a už se zase stmívá. včera přišli medvědi (vodka se šampaňským), běželi jsme naboso sněhem, tancovali a tak nějak vůbec byli naprosto opilí. juchů, starý rok mizí, bilance i předsevzetí už berou tvar. jen ty myšlenky ho zejména navečer ztrácejí. uá.

vpředvečer

na jazyku mi perlivě bublá víno. ryzlink, 1998, polosladký, nic moc. vyhrabáno ze sklepa.

lososový čas mi tiká v kapse. zní to barevně, i když se jedná jen o troubu a vánoční večeři.

šla jsem spát v sedm ráno, nemohla jsem se odtrhnout od l wordu. jedenáct dílů by pro dnešek mohlo stačit, psala jsem bsk před usnutím. wtf?

you rearrange me till i'm sane, kašlu na koledy. nejsou já.

v hlavě víno, letos mi pochybnost / pošetilost tradic příčetnost nebere. usmívám se severovýchodně.

/ne/myšlenky brno->praha

~září 2004. those times. beginnings. popsaný papír.

včera v noci, 3:33, sirius. vyplatí se počkat. this is the same as anything.

vznešený integrál. realista se učí střílet. čtyři hodiny spánku - zu wenig. bílá, bílý sníh. cesta domů v prosinci, těším se. blíží se silvestr, zase nebudu vědět kde být. what are you doing new year's eve, eve? občas člověk musí odjet, aby se mohl vrátit. za oknem brno, slunce nízko nad obzorem. budoucnost - otazníky ohledně časů a míst. jaké bude brno v zimě a na jaře, co budu cítit až budu příště odjíždět a co až budu odjíždět naposledy?

jůů, červánky. teda oranžánky.

every next time you remember something it hurts less.

a barborka se brzy vrátí.

každopádně vozit si hudbu. walktrainman. apple picking time.

grenzlos, ziellos.

relativní egoismus: já stojím s vlakem v prostoru a svět včetně kolejí se řítí kolem.

[už se těším do univerzitní kopule a 2006 bude zatmění slunce - každý máme něco, co jsme viděli, zatmění nebo třeba leonidy -> úpická expedice? :-)]

proč nevypadám jako svůj obraz v okně? krásně?

budoucnost naštěstí záleží na tolika faktorech, že ji nelze předpovědět.

připravená

v pokoji se mi krčí dárky. a já si neuvědomuju. zítra se budu učit, abych nemusela zdobit stromeček. tahleta divně svobodná noc před štědrým dnem, která přišla s dospělostí a se zjišťením, že na to aby přišly vánoce člověk nemusí jít spát.

stejně tak nemám pocit, že by se blížil konec roku. bilance posledního týdne jsou tři milá setkání a jedno... podivné. mám zw ráda, ale nechci, aby to takhle bolelo, píšu bsk, a nevím co vlastně. odcizení? kdybychom se na chvíli přestali bavit, odcizení se prohloubí a kdo ví, co může být potom. něco nového - nebo taky nic. mám(e) jinou možnost?

s bárouzanglie je dobře. unlike her, včera místo jejího tradičního usnutí jsme do pěti ráno probírali všechno možné. po dlouhé době, ale začalo to už dřív, jsme se sešli na podobném místě, kde si máme pořád co říct. i ty vztahy na dálku máme obě. vždycky mě strhne do příjemného šokování okolí a slipping into english all the time.

touhle dobou dělávám naivní předsevzetí plynoucí z pofidérních zkušeností z uplynulého roku. uvědomění. poslední dobou mám pocit, že konečně začínám vnímat, i když to znamená vzdát se démonů a rozhlížet se a být realistická - není otázkou jestli to dokážu, ale jestli mi to za to stojí. letos. snažím se napsat něco, cokoliv. ale přestávám věřit na sebeuvědomělejší předsevzetí. nechala jsem se strhnout větrem.

a je to to nejrealističtější, co jsem mohla udělat.

každopádně, * vánoce všem, s kým se neuvidím zítra na tradičním brianovi v aeru.

jen tak na okraj

před dvěma dny se mi mihl snem. on.

jemně se mě dotkl a zase zmizel.

kdyby existoval, bylo by lehký ho milovat.

sen.

from this broken hill i will sing to you

ptáci vzlítnou v obrovským hejnu nad střechu, obkrouží park a zase se posadí. škatulata.

kaleidoskop snů. pracuju v ložnici rodičů, vedle u otcova počítače sedí zwíře a na gauči jeho nová žena. sněží; otevřu okno, udělám kouli a jdu jí po něm hodit. v jiném snu čtu na blogu miollnir o jakési polské herečce vystupující ve filmu sedm.

hříchy? vina? strach?

přijdu si stará tisíce věků. akrab spí u mě, dlouho do noci řešíme svoje a cizí vztahy, bezvýsledně. co chceme? zase mám problém se dohonit, jako bych existovala někde v minulosti, ztrácím radost z detailů. ale není to moje chyba; to jen to hezký mizí ze světa. nebo se jen špatně dívám?

nebo mi to stačí takhle. to hezký.

jako bych v duchu pořád skládala sliby. snad že vím jak to může skončit. dívám se kolem sebe a nemůžu nikomu radit. s čím se spokojí oni, a s čím já? nezradím tě. nebudu ti nic vyčítat. nebudu zlá. budu tě milovat. připadám si hrozně racionální. chci dělat všechno naopak a brát věci pro sebe, ne proti sobě.

dávám akrab přečíst červivce - smillin ztracený příspěvek, kterej mě nějak nenechal dneska spát. červenec, červivec, prosinec. kde jsme my? zase venku vražděj ryby a snad bych mohla věštit z toho pohybu ptáků. kruhy.

kašlu na systém, říkám akrab, systém nefunguje. ani dva lidi se většinou nedomluvěj. jsem skeptická vůči světu. kde jinde mám hledat jistoty než v sobě a v nás?

nějak si přijdu mimo svět. buď jsou nechápaví ostatní nebo jsem to já komu uniká něco zásadního. ale pořád mi přijde že jsem na tom líp. jestli je nějaký poznání typu je mi jedno jakej je to vztah, hlavně že nejsem sama, nechci ho znát.
ve čtvrtek bude slunovrat. a v úterý se slunce vrátí i do úpice. jsem skeptická. ale ne vůči nám...

z kopce

vánoční večírek. elity a stará přátelství. byly doby... byly doby, kdy jsem dárky rozdávala já a dostala jsem jich nejvíc. byly doby, kdy nebyla většina účastníků mladší než já.

změny. možná stárnu. sedíme na schodech a v malém ženském kolečku povídáme. později si nadávám, protože ve svém vlastním stavu jsem přehlídla, jak má ivča velmi dost a nevadí jí, že se po ní plazí její from-time-to-time-affair, což očividně jako jediné vadilo mně. asi jsem vážně divná.

asi jo, protože mi víc vyhovuje se skupinkovat a s každou skupinkou si popovídat, než hromadné vyřvávání opileckých songů. jako by se nic nezměnilo posledních šest let. jenom já.

obrovská popelnice bowle - asi padesát litrů - se vyprazdňuje.

pan v. mě nemá rád a kritizuje moje trochu nížeji zavěšené kalhoty s černým krajkovým šátkem namísto pásku. mrzí mě to, zdaleka nejen kvůli akrab. spíš obecně, je to takové úzkoprsé (proč zní narrow-minded líp?). pan v. si taky myslí, že to že jsem ukecaná implikuje že si nic nenechám pro sebe. myslím, že by se občas docela divil. až mě někdy zaráží, co všechno na tu bandu lidí vím. před odchodem ještě vyslechnu několik drbů - asi jsem vážně divná. přikreslíme pár čárek do pavoučka, je to všude stejný. no one cares.

běžíme pak nocí na autobus. hlava se vyčistí od bowle i od 90% pálenky, která je fakt hustá a odpařuje se vám skrz naskrz celým hrtanem. prostě síla.

než ivča upadla do komatu, říkala, že jí připadám jiná. a znělo to pozitivně. no, co já vím.

a game of you

reflexe. mihotání měsíčního světla do snu a ráno prudké sluneční světlo. unlike december. dočítám posledního sandmana a vzhledem k tomu, že jsem četla trochu na přeskáčku, musím si celý příběh ještě trochu srovnat. v jedné předmluvě psalo něco o zažírání do mozku a nedání klidu. je to tak.

pátá knížka, a game of you, možná je a možná není nejkomplexnější. kdo ví. deset z deseti zrnek písku ode mě dostává

pro měsíční stezku

pro snová stvoření, která jsou uncreated v černotě jeho pláště.

a fables and reflexions, šestá knížka, složená z krátkých příběhů a nejdojímavější z nich, ten o orfeovi a eurydice, ten o lásce.

on je úžasný, to už jsem ostatně jednou psala. další dva členy jeho rodiny zbožňuju skoro stejně (může člověk zbožňovat boha? nebo musí?), jednoho, tedy jednu, lituju a k jednomu mám neutrální vztah - jaký jiný může mít člověk vztah k osudu?

nechci prozrazovat pointy, ale když se na konci the kindly ones setká se svou sestrou, budou ve vás třískat ohňostroje zmatených, protichůdných a strašně smutných emocí.

a to červený vždycky zamotá hlavu víc než bílý

pomalost. doprava klouže ulicema, pomalu. už pár dnů chodím všude pozdě a asi ze mě brzo bude protlak, autobusy a tramvaje jsou plný. dřív nebo pozdějc mě někdo protlačí okýnkem.

taky jsem pomalá. beru věci a rovnám je. strašně pomalu. myšlenky? pomalý. jako ještěrky v zimě. zahnaný? sakra nevím. nepřemýšlím a je to novej pocit. tlačí mě v hlavě útržky a já se bojím že jednou se mi to všechno vrátí. všechno, co jsem posledních pár měsíců potlačila. protlačila někam pryč.

včera jsme s bsk stáli na pavláku. opilí. tisíc myšlenek v hlavě a pak se všechny vypařily, svině, chtěla jsem si je zapsat, ale nestihla jsem to. kolem proplula jedenáctka, kterou jsem jezdívala domů a brečela bych, kdybych neměla v sobě tolik čevenýho.

a teď tvrdíš že jsi šťastný a já vím že já šťastná jsem

a jaký který čí budeme za deset patnáct let

snad mám stejný obavy, ale něco je jinak

snad jsem to já

technická

dobrá zpráva pro ženy: nic nezabírá na menstruační bolesti tak dobře, jako vyhřátý notebook na břiše! kočka sice funguje taky, ale má tendence utíkat. a na kočce nemůžete hrát dreamfall.

days and nights

to už je vážně prosinec? nestíhám. a poslední týden - uletěl

neděle: předčasný příjezd. zatímco :m: spí, nakládám krůtí řízky do jogurtovočesnekové omáčky. nakonec jdeme spát v půl šesté.

pondělí: stěhujeme židli - byt v nuslích je stále stejný - jezdit po městě na židli a v autobuse popojíždět sem a tam a smát se.

úterý: čínská kachna a zasloužený odpolední spánek. před školou mě čeká :m: a je to strašně milé a přirozené. s akrab objevujeme úžasnou malou vinárnu ve středu města. praha najednou není tak hrozná, i když brno je lepší. a just neřeknu, kde je, protože je tam prima patro na sezení a moc lidí se tam nevejde. pozdněsběrový veltlín je vynikající, zdržíme se mnohem dýl, než jsme zamýšleli, a odchazíme v povznesené náladě - eufemismus pro stav, ve kterém v bytě mých rodičů strávíme půl hodiny ve sprše - a doufáme, že si toho nevšimnou. nekomentovali to :)

konečně seberu odvahu prohlédnout si videa z expediční tequila party, už několikrát zmiňované (joj). někdo: tady letos nejsou žádný páry - já: ale jsou a začnu je vyjmenovávat, do čehož skočí milý :m: s poznámkou my s e*v (ehm) - to není legrační stejně jako není legrační, že to vůbec natáčel, ale za to je legrační, jak každou minutu někdo řekne jé, on to natáčí.

a čas letí, nemůžu rovnat myšlenky, natož slova.

ve čtvrtek se jdeme podívat na hatch, potenciání bydlení na florenci, které charakterizuje poznámka z první prohlídky: já: tady bychom mohli mít kočku, to by nikomu nevadilo! bsk: no, možná té kočce jo. definitivní odmítnutí, příliš mnoho problémů na to jak krátko tam chceme bydlet. potom oběd s happym v restauraci skanzen - milé místo, dokonce i když ve sklepení vypadne proud a my jsme nuceni svítit si mobily do talíře - romantika.
občasné záblesky z minulosti. jako za matným sklem. tohle a támhleto. nějak se mi daří nevnímat zejména tohle.

v pátek jdeme zapálit svíčky k lennonově zdi. dvacet šest let od jeho smrti a pořád se tam schází skupinky lidí, hrají na kytary a pijí. odkaz? většina z nich nebude starší než ono výročí. je to zvláštní, ale je to fajn. pak bloudíme starým městem a nakonec objevujeme další zapadlou vinárnu - tímhle tempem zmapujeme celou prahu.

a sobota: mexická party u bsk. cestou drobné záblesky daleké budoucnosti. velkou kuchyň a kočku. vyženeme bsk a :m: dělat tortilly a pijeme v dámské sestavě. a po návratu nás dožene celotýdenní nevyspalost a usneme.

dnes doháním resty, aspoň ty blogovací. taky jsem předělala pokoj a můžu konečně u práce sedět, vyházela jsem spoustu strašlivého nánosu z let temna - a hlavně teď ležím v posteli s novým rodinným notesem a vůbec si nestěžuju.

vlastně trochu jo, ale aspoň se po týdnu vyspím. i když na spánek v objetí a lidském teple se tak snadno zvyká...

veškeré sobotní příhody byly odborně zneftipněny

na keramice se dohadujeme, jestli je horší teplé kyselé zelí nebo teplá povidla - konzumujeme meruňky v rumu a propadáme pubertálním záchvatům smíchu. od toho keramika je. zejména ta s nejlepší keramičkou.

v bazénu s bsk vymyslím název pro lidi, kteří mají slepák na levé straně: slevák. a když vyjdu ven ve svém dlouhém kabátu a klobouku a bsk to komentuje, že vypadám jako něco mezi kate a sawyerem a mám si vybrat jestli je to dobře nebo špatně. jsem sexy jako kate a sexy jako sawyer, odpovídám drze, tak jak se patří k mému klobouku, který je taky drzý. a oranžový.

o**kám tě, vyhrožuje v kavárně nějaká žena. totiž určitě neřekla tohle, ale to bychom to nebyli my, abychom neměli oba stejný přeslech.

pojmenuj svůj příspěvek two dates in one week (uapapapapa), radí mi bsk, ale jím se řídit nebudu. ani jeho (držím palce) situací.

a na karláku na nás mluví trubky. slečno v červeném... haló, slečno v klobouku - a podobně. asi nějaká securitas party u kamer.

den končí přestřelkou po icq: my caps lock is bigger than yours a 500-bodovým fontem. zjišťuju, že kdovíproč mám v jedné ze svých mála zásuvek bezpečnostní pojistku. zřejmě se naši domnívají, že ani po třech letech na ůstavu nejsem dostatečně kompetentní ke strkání věcí do zásuvky.

v mojí posteli je infiltrovaná návštěva a já bych se měla učit. chjojo. neděle jsou nejkratší.

ůsta vně 2

budeme si hrát s kolečkem - rotační číselnice v nás probudí infantilní stvoření. nehledě na to, že místo sledování na osciloskopu, co se děje, když vytáčíme čísla, se snažíme propojit ony dva telefony mezi sebou. potřeboval bych vycházkové hole asi takhle dlouhé.
a když dnes přijdu k ůstavu, překvapena nezvyklým davem, potkám jednoho z mých milých slovenských kolegů (u kterého sice občas nevím, co říká, ale za poslech té melodické řeči to stojí), který nejenže má radost, že mě vidí, ale ještě mi sdělí to sladké tajemství, že neteče voda, a tudíž místo očekávané pětihodinové duševní námahy a usínání na cvikách můžu zmizet v autobuse č.143. hurá!

erwartungen

nad vší pochybnost splněno. koncert eggnoise se mi ani nechce popisovat. energie a radost zaplavila starou pekárnu jako malé akvárium a my jsme se blaženě vykoupali. sem tam prošlehly vzpomínky na staré zmatky, ale kdeže loňské sněhy jsou. letos nesněžilo.

na bystrckém privátě rozebíráme nadcházejícího waterse a já se dělím o znalost threadless a zeleného čtveráka. na dobrou noc panáka překvalitní irské whiskey - po historkách ze zdenčiných studií práv přijde k chuti.

na bystrci voní jaro.

a já mám v hlavě světýlka. a když je mi smutno, tak je rozsvěcím. a konečně mám zase chuť fotit.

uapapapapa

včera jsem spala a pila a večeřela u bsk. večer se slibně rozvíjel a tak jsem si rozepsala draft o svých momentálních úchylkách na kousek papíru, ale pak jsem ho tam zapomněla, tak se bsk asi teď směje. (i když spíš ne, protože čte vášeň od wintersonové, což je jedna z mých nejmilovanějšich knížek, a ta k smíchu moc není.) celé to inicovala jedna slečna v tramvaji, na kterou jsem se dívala tak dlouho, až jsem se musela přiznat ke slabosti pro podobné plavé - takřka polské :) - typy.

a možná právě tohle byla příčina pozdějšího sledování l wordu, který má něco do sebe. stejně to nechápu, když jsem na jedné akci dnes zmínila, že se mi loni na svatbě hostitelů líbila ženichova sestra, koukali na mě jako na blázna - zatímco já podobné hlášky považuju za jen lehce osobitý něžný humor, protože i když se za pěknou ženskou klidně ohlédnu, nepovažuju se ani za bisexuální - no nic. (taky jsem se dozvěděla, že vdát se je opravdu skvělý životní cíl a tak nějak obecně jsem měla celý večer dost divný pocit, že jestli manželství opravdu cíleně dělá z lidí usedlé tvory - bridget by řekla něco o nafoukaných ženáčích - tak můj cíl to nebude nikdy. ostatně jako by někdy byl.)

a ráno bylo teplo - tyhle dny jsou tak zvláštní a večer bývá obloha barevná a oranžová - a za oknem na dvorku bylo spousta kočiček. a zítra, zítra mě čekajíj eggnoise ve staré pekárně - a když nic jiného, tak listopadově pošmourná cesta vlakem má taky něco do sebe.

(ne) jistoty

ještě nás čeká celá zima

ve dvě v noci místo potřebného spánku začneme bloudit. jak to vlastně bylo? expa má jednu zvláštní vlastnost. když se pije, pije se pořádně. snad aby ten ultrakrátký spánek byl hlubší. na tequila party jsme se opili. drbe se o nás? ptáme se a z očí nám koukají citróny. za svítání stojíme u zábradlí penthauzu. musíme udržet hranice, říká on. já jsem opilá, tequilou a expou.

při pohledu zpět jsou věci jasné. nebo to mohlo dopadnout jinak? na tom nesejde.

sedíme na schodech a z očí mi kouká sůl. máme svoje životy je jejich příčina - co jsem si tehdy myslela? co jsem tehdy chtěla? bloudíme úpicí, v nohách pivo a rum. vyznění je prosté: pak nic nebude, a já zakopávám o zbytečnost vyslovování, protože je přeci expa a tohle je jasné, ale slyšet to mě rozkrájí na kousíčky.

jako ty citróny.

poslední noc. pouť. když všichni zmizí, chytíme se za ruku a kolemjdoucí iva na nás spiklenecky mrkne. vracíme se na pozemek, dr.b nás pouští dovnitř se slovy ukažte občanky. já jsem občanka, zahihňám se, protože úleva, která mi po divném začátku večera stoupla do hlavy, je euforická. jo, to je moje občanka. a pak portské a víno a mlha a stále rychlejší spirály a koma.

a ráno jsem programově necitlivá vůči všemu. otupená. na dlouho. tak moc v sobě potlačím myšlenku, že by loučení mohlo bolet, až necítím vůbec nic a zbydou mi jen slova a písmenka, která srovnám do dvaceti stránek ve wordu. desítkou. střípky, které rozdírají kůži i vnitřnosti a stejně nemůžu přestat psát.

a teď - deník práchniví. víkend byl pracovní, ale nestěžuju si. ještě musíme přežít celou zimu, ale je toho tolik, co nás čeká. 19.2. odletíme na devět dní na samý jih evropy - na gibraltar. hurá! už teď se těším. a v dubnu v sazka areně zahraje waters.

a hlavně už příští neděli bude všechno v pořádku. hihi. dej si víno, to bude v pořádku, postel je široká, pustím tě na kousek...

ůsta vně

pochybné umění chůze s kelímkem kafe, zkušeně ho držet palcem a prsty podpírat dno, nevylít ani kapku při jízdě pater nosterem

je mi tak smutno, při hodinách pokládám hlavu na stůl a nořím se do vzpomínek, jsem nepozorná

a jsem obviňována ze spánku, což je pravda jen jednou

na filozofii na sebe mrkáme se spolužačkou a děláme obličeje při aristetolových citátech o ženách (zatímco člověk sedící vedle mě se snaží maskovat svůj šovinismus)

na bowlingu nakonec naházím 154 i když neseženu paralen na bolavou hlavu, ale stejně nic moc, tak děsně mi chybí hudba při hraní a tak si zpívám no i'm not bitter, i'm surviving

a špatně spím a budím se s písničkami v hlavě a nějak mám stále míň problém zpívat si nahlas na ulici

hermelínový salát v bufetu je ovšem vynikající

a cesty přes strahov jsou jako návrat někam - do minulosti - a vždycky je tam zima - ohlížím se na mraky a rozptýlené sluneční světlo, před dvěma lety bych je fotila, před dvěma lety vypadaly stejně jako teď

a kdo jsme my, mezi prsty nám vane hnědé listí, je mi netělesně a na strahově sedí havrani, snad ti, kteří mi dnes krákali do probouzení, pomalu čekám něžný prosincový sníh, nechám se přikrýt a budu snít o letních bouřkách (protože letos žádné nebyly, jen věčné vyhlížení blesků z nuselských oken bez síly běžet jim vstříc)

a na posledních dnešních laborkách málem spadnu na zem, protože dělám bordel, jak je mým dobrým zvykem

(a čím jsem dál od brna, tím víc hořkne poznámka, kterou měl zw krátce před tím než jsem se odstěhovala, že on chudáček tu svoji neuvidí celé čtyři dny a já měla chuť ho zabít, vztekle, zoufale, za každej jeden den, za každou jednu hodinu odloučení. tak strašně moc to bolí)

až přijedeš, půjdeme do školy a budeme jezdit pater nosterem pořád dokola

nikdy nic nebylo

aspoň mám ten pocit.

v noci nespím a dá mi hroznou práci se uklidňovat. ale na čem ještě sejde?

ze strašlivé noční můry, ve které mám dítě, mě tahá budík. dvě hodiny spánku?

a venku je kosa. už aby bylo v praze o sto procent více lidského tepla.

spousta věcí je jen v mojí hlavě. rovnám je, což o to. ale nějak mi k tomu chybí alkoholické večery se zw. nebo naopak? nevím. pouštím si pokojem vůni kakaa a do hlavy přes hory a doly jeden milý hlas. vlastně tři - ještě glena s markétkou.

you're moving too fast for me
and i can't keep up with you
maybe if you'd slowed down for me

na čem z minulosti ještě sejde? udrž si vzpomínky, radí mi jana, ale já nevím, jestli si to můžu dovolit. mohlo by to bolet.

sen

...začíná hotelem s mnoha patry, jak je u mě celkem obvyklé. docela by mě zajímaly příčiny opakování některých motivů - pane freude? následují - opět obvyklé - zcela ne(dvoj)smyslné cesty výtahem. ale pak najednou sněží a je zima a já se divím - sníh - v káhiře?

z balkonu letím mezi vločkami a vědomě je nechávám zmizet, užívám si let vysoko nad zemí a stejně vědomě je mi najednou zatěžko letět sama -

a tak letíme spolu a pak přistáváme na jakési střeše

a taje nejen sníh

...

ještě to není ani rok, co jsem tu šla poprvé, a už tu jdu naposledy - směrem domů.

nemůžu spát. ono naposled se do mě zařezává příliš silně.

rok života a dneska večer už tu budu navždy cizí.

všechny ty věci a znám to tu tak dobře a asi jsem přecitlivělá - nemůžu spát.

a svítá.

through

sama vím nejlíp, jak bolest očišťuje. a taky vím, že líp už mi nebude - ať bych se stěhovala kdykoliv, víc jedno mi to nebude. chtěla jsem vypadnout hned, bez ohlížení, ale ten poslední měsíc jsem nakonec možná potřebovala k srovnání a smíření se.

příjemné to není. a nejde jen o nás, co bylo, ale i o celou další tunu věcí, které na mě vypadávají. trocha trávy, lístek na gilmoura, popsané papíry.

je mi strašně divně. dokonce jsem přemýšlela, že bych přestala psát, protože nejsem schopná soustředit se na nic a jen se vracím k věcem, které byly. (budoucnost existuje, ale s minulostí se vyrovnává snáz.)

takové útržky z minulosti, které dávají smysl až teď.

před dvěma lety jsme spolu leželi na horní privátové posteli a dívali se na hellboye - málem bych na to zapomněla.

na expě mě objal a později toho dne jsem ztratila stříbrný přívešek kočičky, který jsem nesundala od loňského léta. symboly?

a teď? přerušuju okamžiky. utíkám od bsk a jeho naprosto výborné mexické tequily (bsk: kolik to má vlastně procent? cože, sto? aha, to je stoprocentně z agáve; po futuramě poskakuju po zastávce a vykřikuju freedom train, coming through - kvalitní alkohol má něco do sebe, ostatně stejně jako kvalitní společnost) s vědomím že někde v síti na mě někdo čeká a je to důležitější než všechno na světě.

enjoy this :)

můzo

zpíváš si floydy a moje melodie a na kytaru hraješ wish you were here a v pomaláči spolu pokládáme desku na gramofon jako pradávný rituál a pak se ozve tlukot srdce

a když v noci mrzne lesknou se hvězdy na sklech aut

a vprostřed noci otevíráme v temném pokoji další víno a z minulosti stavíme nevyhnutelnost - kradmou a nesmělou a výlučnou - a za oknem se měsíc raději schová za mraky a

a

a

a po expě a tady jsem všimni si mě prosím je my a nemusím se rozhlížet jestli jsi někde poblíž

protože jsi

a s tebou cítím léto a teplo a slunce na kůži jako když jsi mi ukazoval bubliny ráno u penthauzu jako když ležíme na karimatce a kouříme vodnici a jsi tak blízko a tak daleko jako když se - a kdo ví proč vždycky spolu - proplétáme městem a kupujeme víno a snad se chceme opít a ztratit aspoň na chvíli ze života

a smích a usínání a probouzení a objetí a něha slunce nešmíruj a vůně nezřetelných plánů

a když se v autobuse loučíme, vyleze slunce na pár vteřin mezi mraky a když pak stojím na prázdném nástupišti v české třebové kde jsem se jednou kdysi mihla a přeci mi to přijde známé a kde voní tráva jako když v únoru konečně začne tát a kde je teplo

spustí se mraky níž a do očí mi vpálí déšť

brno 10

...a zlatá koule udělala vžum. některé dny prostě uplynou. zejména pokud jsou samy o sobě listopadově krátké.

směsice. dva roky jsou dlouhá doba. a já téměř fyzicky cítím, jak se uzavírají kruhy. dlouhý proces smíření. na hvězdárně už mnou nezmítají dávné vášně, pustit si na privátě the wall není vstupem do bludného kruhu výčitek a křehce bolavých okamžiků.

napít se vína neznamená upadnout do deprese.

(ve středu jsem přišla domů a bylo mi hrozně, unaveně a zničeně, a když mi h.p. napsal, jak se těší na astrofyzikální session, kde se bude vyskytovat jistá osoba, přeskočilo mi. naházela jsem věci do batohu a chytila první autobus bez ohledu na čtvrteční školní povinnosti.)

zmatená, křehká, neschopná vnímat nic kolem sebe - a to všechno se umocňuje s každým kilometrem blíž k brnu. šalina. možná je zima, asi svítí měsíc, nevím. akorát se mi klepou kolena - očekáváním, překvapováním, nedočkavostí.

ty kryso. já to věděl. - to jsi nemohl vědět, když mě to napadlo až hodinu před odjezdem. - stejně jsem to věděl.

velkýho ruma a malý pivo, říkám pak, když se realita trochu ustálí. a pak kulečník a další piva. a docela obyčejné pocity čirého štěstí.

den na to září nad českou duha. mraky jsou jako vždy šílené a zamotané a černé, když se přižene déšť - a pak zase slunce a teplo.

den na to se slunce rozpouští ve sklenici s medem.

brno 9

co tam píšeš?

ale nic. jen že teď je mi dobře. v brně. v tom zamotaným městě. detaily mi proudí hlavou a třeba se někdy podělím. teď stačí: who needs information. jako bych místo slov vyťukávala melodii.

and down again

dneska si stěžuju. na únavu, na svoji blbost, že v tom horku táhnu kabát, na tramvaje, které mi ujíždějí před nosem, na ztracenou náušnici, na bowling, kdy v první hře hraju skvěle a pak se nejsem schopná snad ani trefit na dráhu po celý zbytek hodiny, na ruce, které mě z něj bolí, na opětovné pocity neschopnosti, na zbylých 29 hodin, které mě dělí od zítřejšího brna. na tu zasranou únavu.

a hlavně nečíst loňské posty. byli, jsme a budeme blázni. zase mi k jídlu stačí jenom voda. v labu poslouchám cohena, ale vůbec neposlouchám. a zase usnu na přednášce...

setkání

když jsem tuhle šla spát pozdě k ránu, projevil pan p. přání mi z nového zélandu zaskypovat a optat se, co je nového. hi, hi. měl nějakou rozvernou náladu. skype mám vyhrazený konkrétnímu osobě, ale na druhou stranu by to mohla být celkem legrace. tak třeba někdy příště.

blanka je v pátém měsíci a působí vyrovnaně. tak moc, až popírá zwířákovu teorii o tom, že jsou všechny ženy nevyrovnané. je tak nějak vzdáleně a nedotknutelně ženská - tak, jak já nikdy nebudu, ani nechci být - a stejně ji člověk musí obdivovat. vlastně tak působila vždycky, ale mateřství (eh, ohavné to slovo) to prohloubilo. a drbe stejně jako dřív, takže naše typicky ženské (tzn. v cukrárně) setkání uběhne velmi rychle a příjemně.

s bárouzanglie se vidíme tři dny po sobě, ale není to křeč. první večer kvůli ní uhýbám z cesty domů, v nechvalně proslulém podniku jménem hvězda říká, že mi to strašně sluší - a vůbec, rozumíme si téměř stejně jako když jsme před sedmi lety skákaly v anglii po posteli, s černou parukou napodobovaly slashe z guns n'roses a malovaly se do podoby gothic bitches. those were the times. a dneska spolu prolézáme starý dobrý sekáč na zatlance a následně nový smíchov.

good morning, mrs gorilla, been shoppin'?* - well, yes.

v žebříčku výmluv proč utrácet peníze je getting over nepochybně vysoko. a ono to funguje! - takže si ty dva tisíce za úžasný svetr a naprosto dokonalé kalhoty (obojí zara) prostě vyčítat nebudu.

/* pro ignoranty: tohle jsou pythoni./

a ještě jedno setkání: emerson, lake & palmer: trilogy + p* hrající division bell na kytaru (zaníceně tvrdím, že to není depresivní album, což sama sobě popřu při prvním následujícím podrobnějším poslechu textů) + na usnutí oblíbené díly yes, prime ministr. jo. bystrc mi ještě jednou straší v hlavě. zmatek uhlazený obrovskými vločkami do tichého smíření.

going up for a while.

and life goes on

jak se tak depresivně brzo stmívá, cvakla jsem včera vypínačem a vylítly pojistky. postup: nahodit světlo. nic. nahodit byt. teď pro změnu vylítly zásuvky v obýváku. tak ještě nahodit zásuvky, ale dlouhý rozepsaný příspěvek mi to nevrátí. snad je to dobře.

optimismus je ilegální droga. z tohohle ohledu bude brno (čtvrtkem počínaje) jedním dlouhým tripem. pobyt ve sprše je jako vždy zamyšlený a konstruktivní. takže, kurwa: jsem nedělňátko. a věci většinou jeví tendenci dopadat v můj prospěch. i když je to divné. a i když si to možná jen namlouvám. no nic, to nechme instinktům.

takže věc č.1: večer budu vědět podrobnosti jedné další práce (z blog.cz se ještě neozvali - a když se neozvou, řeknu vám veselou historku) a věc č.2: v barrandovském bytě s kočkou, kde se mi skoro i líbilo, bude od prosince volný pokoj. o pětset korun dražsí, ale větší (to, že je i pro dva, si interpretuju tak, že tam jsou dvě postele, chachá). a poblíž je prokopák.

trochu se do toho optimismu nutím, to přiznávám (překračuju povolenou denní dávku nejmíň o 420%), ale co mi zbývá. dobře mi není. je to jako na houpačce. ale do čtvrtka to líp než na přežívání nevytáhnu.

tak nějak všedně a smutně

nebudu se tvářit

že jsem vyrovnaná.

že mi je všechno jedno.

není. vím, že nelituju. ale proč to na mě tak padá? proč to, že jsem se rozhodla já, znamená, že se musím dívat na to, jak je všechno, co bylo, najednou bezvýznamné? protože je to nevyhnutelné?

pro mě to taky není jednoduchý. asi by mělo. ale já nemám rozum, jen srdce. jsem přeci jenom žena. a bolí to, kurwa. i když jsem já ta zlá a různí nejmenovaní to prorokovali už dávno.

to poslední co potřebuju jsou pochyby. mám kruhy pod očima, protože včera přišlo... všechno. čím dýl jsem tady, tím víc jsem neschopnější se odpoutat. věci. věci od našich. tisíce pitomostí. knížky v poličce. nedořešenosti.

a slzy. zoufalý, trpký, dlouhý pláč. že tady nebudu. já vím, že je tu hluk a klape topení a nedá se spát a nikdy tu není dost světla a celá tahle čtvrť je dost podivná, ale i tak. a všechny dobré inzeráty o podnájmu se někam vypařily, maximálně někdo nabízí hezké bydlení za hezké chvíle, pro jednu i dvě holky a z toho se mi chce zvracet.

potřebuju brno. zdroj energie. ještě čtyři dny. snad vydrží tohle relativně teplé, mokré, listopadově šedivé počasí. vím, že jsem nekonzistentní. vím, že bych tohle psát nemusela. ale proč? já jsem nikdy netvrdila, že jsem vyrovnaná. i když většinu svojí současné zhroucenosti připisuju hormonům, takže doufám, že brzy nastane twist k lepšímu.

schválně píšu o pocitech k místu a času, protože všechno souvisí se vším. stačí číst mezi řádky. svým způsobem si jistá jsem a je mi to nesmírně líto. ale setrvačnost je zlá.

včera volala bárazanglie, že dnes přijede a do čtvrtka se zdrží. tu taky ještě musím šokovat. snad se nebudu moc hroutit.

dušičky

a duchové. negativno časem zmizí. a zima co vtrhla do ulic chtě nechtě vyvolá to pozitivní. mihotavé vzpomínky, které jsou zatím hodně hluboko. a já je nechci pouštět ven.

sníh toho přikryje spoustu, ale ve mně otevírá. a teď padá - za oknem. něžně jako mlha, lehce jako stín. dívala bych se do rána, jak všechno bělá. poslouchala bych, jak ono něžné ticho občas prořízne vlak. nemůžu spát - večerní kafe a dlouhé hovory - v konečcích prstů mám ještě zbytky léta a tepou - nemůžu spát, proplétáme se spolu vzpomínkami a když odejdeš spát, zůstávám - a jsem tak ráda, že se teď můžu s miliardou vloček snášet k zemi.

ukládám loňskou zimu do černé skříňky. prozatím; musím. a nechávám si na dlani tát vločky a venku, vedle uzamknutých vzpomínek nechávám jednu, vytrženou z kontextu: klid a sníh loni na bystrci.

je mi úplně jasné, že na eggnoise do staré pekárny pojedu i letos. snad bude zase sněžit.

christ it's freezing inside

zima, bytová situace, vzdálenost. faktory vyčerpání. jak dlouho už jsem nic nevyfotila?

zkurvená zima. asi mám problémy s adaptací, ale ani dva svetry ji nezaženou. jsem promrzlá, promrzlá, promrzlá. na nuselských ulicích (za... hovněnějších než žižkov nebo holešovice) posbírám všechny ubohé kočičky bez domova a vezmu si je domů. já je nakrmím a ony mě budou hřát.

a každá další komunikace s rodiči je pořád horší. já vím, že to nemyslí zle, ale nedělní oběd je pro mě psychicky naprosto zničující. opakování dávno zjištěných věcí a naprosto debilní komentování čehokoliv, ano, sestra přišla včera z hospody v noci, rezignace na všechno -

uf! ano, musím se v tom utvrzovat. chci stát na vlastních nohou (jen se pořád trochu bojím).

ps

and my radio says tonight it's gonna freeze

neblahej den; dneska je to rok.

od procházky po nábřeží a oranžový růže.

jsem vděčná. za ten pěknej čas.

taky tě nepřestanu mít ráda. nevyšlo to, ale to to hezký nevymaže. vím, že mě teď nečteš. ale třeba to tu jednou najdeš.

co dodat. asi nic. pokrčet rameny.

and the birds up on the wires and the telegraph poles
they can always fly away from this rain and this cold
you can hear them singing out their telegraph code
all the way down the telegraph road

a už je to tady

jojo. září měsíc a chlad proniká skrze svetr hluboko do kůže. je to zase tady. nikdy mi nevadilo horko; snad je to cosi kočičího ve mně, že neznám větší slast než se vyhřívat na sluníčku.

ale. ale ta zima. zmrzlé prsty, bolavá hlava, věčné pálení v nose, kterého se nemůžu zbavit.

a obloha je jasná a měcíc krutě studí v očích. půl roku přede mnou, půl roku zimy, která mě už teď vysiluje, atrofuje, paralyzuje, a to je teprve listopad.

a já jsem ten nejzimomřivější člověk, co znám.

vítr do žil

farewell now my sister
up ahead there lies your road
and your conscience walks beside you
it's the best friend you will ever know
and the past is now your future
it bears witness to your soul
make sure that the love you offer up
does not fall on barren soil

uapapapa, bafnu na jakousi nebohou sousedku, když sbíhám pět pater dolů. kdysi. bůhvíproč. myslela jsem, že to je bsk. a měla jsem hodně vína.

nevzpomínat. nemůžu. a ani nechci. zima a sníh a jaro a -

artefakty. většinou je míjím. bez hořkosti. bez iluze.

ale teď je skládám do krabic. kdo si vezme tenhle hrníček?

for the wind cries of late
in the whispering grass
our way of life is held
in the spinning wheels of chance

zapálit si na střeše. město na dlani, nuselák jako ohnivý pruh pouličních lamp. spojuje dva břehy. a dva světy. život a smrt.

and we are changing our ways
yes we are taking on different roads
tell me more about the forest
that you once called home

snažím se si to nepřipouštět. snažím se soustředit na budoucnost, vézt se na vlnách těšení a nedostatku - doteků - polibků - snažím se a většinou to zvládám.

většinou ke mně jiné vlny nesou hlas. ten nejmilejší.

we must sing her creation song
jeune du monde
invoke the spirits that feed us
this dreaming takes too long

setrvačnost. už abych byla pryč. pro nejen svoji příčetnost. ještě devět osamělých nocí (vlastně osm, v pátek je tmou a to spát nebudu) a bude apo. a na brněnském nádraží, té zatracené křižovatce, hopefully bude někdo čekat. na mě.

but i'm not bitter no i'm surviving
to face the world, to raise the future
so why don't you tell me, come on and tell me
about the world you left behind
come on and tell me

turn the page

říkala jsem michalovi že budu v deset doma, říkám janě, když sedíme na hvězdárenské chodbě. hihi, říká ona, taky jsem říkala michalovi že budu v deset doma. skoro interní vtip.

včera se konala party u jra, která byla velmi příjemná. s těmahle lidma se možná neshodnu na výběru hudby, nemáme stejné názory na život. ale jsou normální. můžu se s nimi bavit, můžu s nimi pít a natáčet legrační videa. uvolnit se.

a málem bych zapomněla zmínit čtvrteční příjemné posezení s nenou a báječným ovocným chardonnay u shakespeara a jeho synů. dík.

ale zpět do přítomnosti. k večeři vyhrává láhev mléka nad vínem, osm stripsů z kfc se ukáže jako značné přecenění mých sil - a vida, chybička se vloudila do systému. nebo možná ne, mít tu láhev, tak už je ve mně. některé sviňárny prostě nestíhám. rány do zad od kamarádů. ano, jsem impulzivní. ano, měla jsem v sobě hodně nejistot a démonů. tehdy. mrzelo mě spousta věcí, spoustu z nich jsem se zoufale snažila spravit. pro mě to, že někoho mám ráda, prostě je určující a vždycky bylo. ano, dělám chyby, ano, dospívám. jako všichni. nebo možná skoro všichni.

a co je mi po vás. a co je nám po vás.

za nuselským oknem - asi naposledy - jsem viděla duhu. večer cestou na hvězdárnu jsem šla ruku v ruce s větrem a deštěm. mezi mraky sem tam světlé ostrůvky soumraku. a když jsme odcházeli, prosvítal mezi nimi měsíc a vzduch voněl touhou a nadějí, jarem a bláznovstvím. deštěm. plachými sny o létě.

nocí.

every now and then

i fall apart

strašáky a rezignace. bojím se. sebe. zase mám v útrobách chapadla strachu z vlastní neschopnosti a nerozhodnosti.

and i need you more tonight

zpětně deformujeme realitu. jak to bylo? poslední noc, vracíme se z pouti ruku v ruce; kdo se víc přesvědčuje, že to nic neznamená? přítomnost mění minulost. i teď, je to nevyhnutelné. hlavně se v tom neztratit. je to, co je.

byla jsem se dnes podívat na jeden pokoj na barrandově. je pěkný, klidný a se zrzavou kočkou. ale já nemám peníze a momentálně ani naději, že bych mohla sehnat práci, se kterou bych to utáhla, mohla ji dělat doma a mít dostatek svobody pro občasné dlouhé víkendy. hm.

mezičasy

damien mi přede v klíně a obzor se barví do ruda. silueta pražského hradu a v kredencích zrcadlení tisíce vzpomínek. vlastně ne. přítomnost není osudová, jako tolikrát, ale to ji nijak nesnižuje. naopak; přítomnost je. je tak moc, že se na ní téměř nedá vzpomínat, alespoň ne s odstupem několika málo dní, protože pořád ještě zní v hlavě.

osudové je všechno kolem. barvy, stíny, noci, svíčky. víno. kulisy. modré oči. jako moře pod mrakem, jako cokoliv nepopsatelného. blázním.

jak snadno se člověk upne na něco jako je telefon. drží ho jako personifikaci všeho vzdáleného. s poslední zprávou přijde mír do duše. a usíná s kočkami a budí ho ludwig dožadující se potravy. jak snadno se zvyká na kočky. jak snadno se zvyká na všechno dobré.

jsem monotematická. a doufám, že ještě dlouho budu. bojím se, ale snažím se se nebát. ženu se znovu a znovu proti zdem ve svojí hlavě, přemáhám se, komunikuju. nemusíte mě číst, snažím se být pozitivní. možná to zvládnu. možná bych měla změnit blog. ale že mě nečteš ty, p*, to mě mrzí.

*

slova a jejich nedostatky. víkend.

pátek odpoledne. na lavičce na florenci, jednom z nejnegativnějších míst v praze, se nechávám hřát sluncem. zmatek. přišla jsem omylem o hodinu dřív a když konečně přijel, spletla jsem si stranu metra.

touláme se městem. kdybych byla schopná přemýšlet, tak bychom grébovku našli, takhle sedíme kdesi na zídce a večeříme. víno a rohlíky, jako ostatně celý víkend. před zimou se schováváme u bsk a díváme se na futu - cesta k chininovým - noc -

k ránu nacházíme v posteli kočky. čas neexistuje.

ten podzim, kterého jsem se tak bála. je neděle. na břehu střeláku mezi rybáři a listím definujeme štěstí za pomocí lahve laciného červeného. je neříjnově teplo. slunce se zamihotá v řece a zmizí za petřínem. vyplují růžové mraky. jsou věci, které se nedají popsat. jsou věci, které jsou jiné, než se zdají. dalo by se říct kýč. dalo by se říct cokoliv. listí je zlaté. a my

jsme my

a čas neexistuje. bloudíme městem. opojeně. a doma čekají kočky. a přestože prý mají tendence obtěžovat koupající se, nám dají pokoj.

to jen kdesi uprostřed noci zjišťujeme, že mezi námi drze chrápe damien a ráno mi ludwig několikrát přeběhne po zádech. (a teď se ohlížím za každým pohybem, protože na kočky se tak snadno zvyká.)

snídaně a dark side. a čas se krutě připomene. znovu florenc. s nesnesitelnou tíhou v srdci nakreslím poťouchlé srdíčko na sklo autobusu, zamávám a rozplynu se. měl jsi pravdu, jsem křehká. tříštím se.

vrať se.

*

to je blbá knížka, zahoď to. učit tě budu já, řekl o mojí polštině pro samouky z roku 1963 a pak jsem se celý víkend snažila vyslovit ś.

což nic nemění na tom, že jsem někdy minulý týden stála na staroměstské a umírala smíchy při větě jistě se vám dříve nebo později naskytne příležitost, abyste si ověřili svoji výslovnost v přímém styku s polskými občany. nemluvě o kulturním životě bratrského polského lidu a jiných pikantnostech.

may it be

bojím se klidu, to je to. klid je pro mě stavem absolutní nuly, kdy ustává pohyb. bojím se ustrnutí.

ta něžná sněžná doba začala loni na bystrci. a pak celá ta zima, velké vločky plující nocí, ticho a klid. cesty přes nádraží, cesty prahou. a nocí. ale napořád to takhle nejde. ale já - nebudu se v tom hrabat. když se dívám na svoje zimní příspěvky, je v nich příliš bolesti. i tehdy.

no nic. jdu skoropovinně odvolit a pak - florenc :) a pak víkend hlídání kulidiných a chininových koček. život je krásný.

*

you were always so far away
i know that pain
so don't you run away
like you used to do

přítomnost je tak -

dychtivá

vlastně to začalo už loni, shodli jsme se včera. ale podle mě je dobře - že - teprve teď. loni ve mně bylo příliš mnoho démonů. p* měl pravdu, žila jsem dlouho z minulosti. teprve letos - teprve teď -

sedím na balkoně a není mi zima. maelström. padám a nepadám.

a jméno, které jsem čtvrt roku měla strach vyslovit

křičím

you were always so far away
i know that pain
and i won't run away
like i used to do

rodinu si nevybíráme

tohle je krutý zjištění, ale pobyt doma ve mně vyvolává naprostou bezmoc. táta má potřebu dělat doma úplně všechno a doplňovat to neustálým mumláním, jaký je chudák. nedivím se, že má máma ve svých pětapadesáti potřebu utíkat, nedivím se, že sestra rezignuje úplně na všechno, kdybych tam zůstala, dopadnu stejně. nechuť a neschopnost cokoliv měnit, vypadnout ze zajetých kolejí - a teď mě napadlo něco ještě horšího, představa mého otce jako pavouka, který postupně všechny oplétá pavučinou pocitu neschopnosti, aby na něm zůstávali závislí a on je neztratil, to zavání psychickým terorem. vážně jsme tak pokřivění? komunismem? výchovou? já takhle skončit nechci. a jsem vážně hodně ráda, že si to uvědomuju. lítost mě dusí, že se tam nemůžu vrátit ani na chvíli, ale vím, že bych se zbláznila.

včera večer jsme se zw mluvili jako dřív. o všem možném. asi tu úlevu cítíme oba. mohlo by mi to být líto, ale není, naopak. moje teorie potvrdil, i když mohou být pouze podvědomým jednáním. možná bych neměla o všem přemýšlet. jestli jsem tohle všechno potřebovala, abych dospěla, jsem za to vděčná. je jednoduchý mluvit a těžší se podle toho chovat, ale uvědomění je prvním krokem. k čemukoliv. k osvobození.

a moje úvahy vyústily ve zběsilý sen, ve kterém na mě řvalo a mlátilo mě veškeré nejbližší příbuzenstvo a já mezi nimi kličkovala, hledala telefon a opakovala si jedno číslo, které už si pamatuju i ve snu. (ne, nebylo to to 4 - 8 - 15 - 16 - 23 - 42.)

mikrodialogy

věděla jsi, že to takhle dopadne, ptá se, když scházíme ty schody s krosnami na zádech a podivnou tíhou v srdci. nevím, odpovídám po pravdě, asi jo. autobus zmizí v dálce a já svírám lp animals a ze všech stran na mě útočí barvy. ještě že v tu chvíli zpoza zatáčky vyjdou mí spolucestující směr praha a já můžu skrýt slzy v expedičním žertování.

myslel jsem, že se tu spolu opijeme. možná se chytíme za ruku a tím to skončí. ale pak jsem tě uviděl v tom vlaku. v tom vlaku, ve kterém jsem si okousala prsty a jen trocha slušnosti mi zabránila vyndat dvoulitrovou lahev chardonnay a vypít ji. v tom vlaku, ve kterém jsem přečetla každé písmenko v reflexu a s každou ukousnutou stanicí jsem byla o něco blíž naprosté paralýze.

tráva v úpici je zelenější než v létě. viz flickr. slunce nepodzimně hřeje. setmí se brzo a obloha je navečer letně letní. krakonoš je ostře hořký a osvěžující a omamující. prostě je všechno tak jak má být. expa mění životy. na tom se shodnou všichni, kdo ji zažili. a protože mám poslední dobou strašně patetickou náladu, dodávám, že díky bohu. že ještě jsou taková místa, takové chvíle, takové nálady, takové síly.

nevím, co psát. abych neřekla moc. abych neřekla málo. bojíme se oba. a v hlavě mi kvetou kytky.

02

v kapse
dva korky od vína
a létu
poslední dvě kapky

a dva vlasy v trávě
bodnou do bosých nohou
jako jehličí

léto přešlo
a jsme napadrť – my dva –
přešly plameny

a v popelu
jeden spálený vlas.

stejně mi to nedá

a bilancuju. moje pocity? křehké a bláznivé.

úleva, která mě trochu mrzí. žiju ze slunce a z vody. z temně hnědý vltavy a barevnejch listů. je to sakra těžký. beru si sílu ze všeho, z čeho to jde. jsem u našich pět minut a už jsme se stihli pohádat, z čehož mám zcela jasnou a neochvějnou jistotu, že na tohle dlouhodobě mít nebudu. ve škole jsem třetí týden a připadám si naprosto mimo. ne bez vůle, jako kdysi, to se dalo zvládnout, ale bez šance. že to nezvládnu ani kdybych chtěla. ale zároveň strašně moc chci. a zároveň vím, že můžu. snad.

a žiju. nejím a nevnímám a každou chvíli mi tečou slzy, ale tohle je moje forma radosti.

jako bych překročila vlastní stín. vím, že jsem se rozhodla správně. doufám. doufám, protože chci. dýchám a utírám slzy a netuším kolik to může stát, ale 2:14 hovoru za hranice je tak krásnejch.

01

mlčíš.
mlčíš a vře
déšť o tvoji kůži
rozepře
smutky
noci muří

po kapsách drobné
na mlýnské kameny.

zraněná.
zraněný.

zima
až po kořínky vlasů
hledal jsi - koho vlastně?
spásu?
moje srdce vraní?

rozední se - k neustání

po kapsách drobné
na sytě rudou krev

na bílé víno
tíhu rév

mlčím.
mlčím a tmou
slyším hukot vody
sucho v ústech
písky
nápodoby

tíseň
strach o svoje srdce
prsty mezi prsty
tiché revoluce

a po kapsách jen štěrk
na další rána motýlí

oči mi sešij
stéblem trávy
zmiz
a splyň
s kruhy v obilí

...

hyeny. tolik přístupů jsem ještě neměla. udavte se.

coś więcej

nečekejte žádné prohlášení. někdo si možná řekne, že to čekal. někdo si možná řekne, že to nečekal. a já - nevím. mohla jsem.

vždycky jsem byla blázen. možná dělám chybu. vždycky dělám chyby. ale třeba je tohle ten případ, kdy je tomu naopak. kdybych tomu nevěřila, pak bych teprve byla blázen.

samozřejmě, každý máme svoji verzi. odcizení, milý zwatsone. i já pochybuju. příčiny a následky. co mi zbývá, krom nekompromisnosti? 338 kilometrů na severovýchod. bez škatulek na pocity. co vyslovíme, to zmizí, víš? mohla jsem to čekat? asi ano. protože to není jenom expa. je to něco víc.

dizzy

k zapovězeným slovům na z přidávám další. ima. protože je teprve říjen, ale vzduch sakra studí. ráno téměř mrzne, a já teda rozhodně. a až se objeví první zamrzlé louže, bude to v háji. čert vem tyhle jasné dny, po kterých následují jasné, ale mrazivé noci.

měsíc už několikátý den svítí k nám do pokoje, stále později a stále menší. a já bojuju sama se sebou a se svými sociálními fobiemi a už mám dokonce i vedoucího semestrálního projektu. a, !!!, chodím na přednášky. dnes jsem se dokonce vyskytla v místnosti, kde jsem před dvěma lety absolvovala zápis do ůstavu. zábavné.

včera jsem se překonala a v deset večer se vydala na přátelskou návštěvu k bsk. dvě láhve syrahu a hry z dětství: taky jste hrávali strategické arkádovky yolk a magic s kouzelnou postavičkou vajíčka dizzyho? a jako kdysi, sedím a obdivně koukám, jak bsk pěkně hraje, s tou starou známou skrytou radostí, že já nemusím dělat nic, jen se dívat. nakonec se choulíme v jednom křesle a vajíčko skáče a

něha. jen víc takových večerů. prší víno a noc je jasná a měsíčná.

a zítra odjedu večerním vlakem do úpice. mikroexpedice. no-sleep režim a spousta chlastu. a duchové léta, průzrační a sladcí - přilepí se mi na paty a nebudou chtít pryč. ale já mám poslední dobou výdrž. vyzvu je na drinking contest a opiju a třeba, tam v horách, chytím ráno na jazyk první vločku.

snad ji nevyzvracím.

školní peripetie

jé, hele, 321, všimnu si, když si jdeme prodlužovat školní průkazy, papírku, co leží na elektronickém pořadníku. zatímco chlapci mačkají příslušné tlačítko, já zabavuju bezprizorní číslo a dostávám se tak o celých šest míst dopředu, v podstatě na začátek fronty. o papírek se ještě několikrát popereme, ale nakonec jsem to já, kdo s ním vítězně odchází k okýnku.

ještě předtím říkám, že je mi zima na hlavu a dávám si na ni svoji egyptskou šálu - a mám strašnou radost z toho, jak každý chlap, co mě míjí, na mě zírá a hlasitě, tak, aby to slyšeli, to komentuju. ale ty jsi zrzka, těm není zima nikdy, předhazují mi spolužáci moji novou barvu vlasů - a to tak že hned několikrát, kdykoliv se namane příležitost. a mně je dobře. protože je můžu mlátit čerstvě zakoupenými skripty a protože se můžu smát - a protože, když už jsem tak hrozně setrvačná a všechno mi trvá, než mi to dojde, bych se mohla konečně začít víc integrovat do školních kruhů.

a ve skriptárně číhá podivný chlap, o kterém mi vyprávějí, že je to úplný magor. asi ano, protože když vejdeme, stojí z druhé strany pokladen fronta asi patnácti lidí, kteří čekají na košík, protože pan magor je bez košíku nakupovat nepustí. a košíky jsou asi čtyři. ale mám se vůbec divit? vždyť je to ůstav.

ve znamení slunce

čtyři odpoledne. na vršovickém nádraží mě hřeje slunce. zvláštní, příjemný a naprosto nepodzimní pocit tepla. esence prázdných nádraží, kde plyne čas tak nějak jinak a vlaky přijíždějí jakoby mimochodem.

vlak se občas natočí a slunce deroucí se oknem v chodbičce mě uhodí do očí. slastně je přivřu a odložím mandolínu kapitána corelliho. koupu se.

večer s nau sedíme v prázdné kavárně. víno, hermelín a kafe, moje neobvyklá kombinace. a podivně dospělé řeči. jsme už tak staré? platí se za vyrovnanost ztrátou spontánnosti? musíme být racionální za každou cenu? a musíme pořád tolik přemýšlet?

ráno je v brně horko. potácím se z moraváku ke žlutému autobusu, ve kterém po náhlém přepadení zákeřnými křečemi hledám jedinou možnou úlevu: cestu domů. je mi líto, že nezůstávám, ale jsem natolik otupělá, že by to nemělo sebemenší smysl. procházku s kašpíkem v oboře snad někdy příště. když bude ještě pěkně. a v autobuse pak upadám do komatu ve slunečním svitu. říjen je divná doba a já bych měla fotit podzim.

a mám ledové konečky prstů. a necítím. a spala bych, to zas jo, celou zimu. a probudila se jen na apo.

nach süden

čtvrtek: vysušenkovat. to máte tak. doma se vám vyskytnou zelené sušenky a v rozvrhu volný večer. a pokud to správně zkombinujete, máte o zábavu postaráno. zejména pokud vám nechybí jistý analytický duch.

včera byla party u bsk. scrabble a červené a nekonečně intelektuální debaty. ekoterorismus a uvědomělá občanská společnost. blé.

a teď, říjnové slunce za oknem. za půl hodiny seběhnu dolů na nádraží a vydám se do brna. a tak plním downloading list a házím se n/a na příštích 30 hodin. nemáme s nau mnoho času, budeme muset rychle pít a rychle mluvit.

výtahy

jedna z těch zkoušek, co se většině lidem zdají nepochopitelné. když nejede výtah jedna, je tu ještě výtah dvě. ten je menší a pomalejší a i když v něm ještě nedávno blikalo světlo, teď nesvítí vůbec. ale já spěchám. a tak jedu pět pater nahoru a sleduju, jak se ve dveřích odráží červené číslo. tam a zpátky na obou stranách, stejně jako můj strach z výtahů a tmy.

ale o pár dnů později jdeme z westu a bsk se temným výtahem chce projet za každou cenu. (btw není nad přehozené klávesnice a nahrazování slova výtah slovem vztah - bez diakritiky tedy.) a tak jedeme, zatímco zwíře jede výtahem jedna, a tlemíme se, jak taky jinak. do prdele, ale on má klíče, ujede mi, protože já je nemám a závodění výtahem tak nemá cenu. já taky, řekne bsk, což je pravda z dob, kdy byl zwíře v hongkongu a já jsem byla moc unavená/opilá na to, abych chodila dolů otvírat.

a pak už následuje jen klasický vinný a futuramovitý večer. ano, jsme tím trochu posedlí. a víte co? za dvě hodiny běží v americe první díl třetí série lostu. hahá. takže nejpozději v pátek se můžme rozčílit, jak to určitě strašně zvorali.

multikult

vrátila jsem polovičního bratra do knihovny. [rituály vracení a půjčování knih, pevně zakořeněné snad ještě ze základky, podpořené dvěma lety brigádničení na mariánském náměstí.] vracela jsem ho hrozně nerada, nikdy jsem nečetla knížku, která by tak zvláštně voněla.

a že vůně nesou vzpomínky, věděli už indiáni (viz e.t.seton: dva divoši). existuje vůně, která mi přesně připomene léto v anglii před sedmi lety. existuje vůně, kterou v zimě chytám do rukavic. [a matou: jak by jinak bylo možné dnes ráno cítit ve vzduchu jaro? přísahám, bylo tam.]

a dočetla jsem sběratele autogramů od zadie smith. moc dobré, lio, díky za doporučení. taky jsem v neděli viděla kim-ki-dukovu samaritánku (což jsem bsk po láhvi vína prezentovala slovy viděla jsem nového kim-eee-ir-sena:). dojmy: hudba, podzim. násilí. mnohé nepochopeno, pocity zmateně oscilující mezi něhou, náboženskou symbolikou a vlastní komplexností.

[kdysi s koncem střední školy jsme se rozhádaly s j., kamarádkou/živlem/manipulátorkou. resp. ona se mnou. a jako důsledek mi zbyly akorát sny, ve kterých, živě, zas a znovu, se spolu bavíme, onen vztah na život a na smrt, který tak náhle skončil, se mi vracel, kdykoliv (jak jsem si zpětně uvědomila) jsem byla ve stresu a měla důvod cítit se zbytečná a neschopná. už nevzpomínám a nebudu se tím zatěžovat ani tady, bolelo to tehdy dlouho. prolomeno; dnes v noci jsem ze snu o ní konečně neměla pocit svojí zanedbatelnosti.]

a nechápu jaký smysl má 29 stejných plakátů vedle sebe. nechápu toho hodně v tomhle světě. a je slovo zatím největší lží naší společnosti?

no-sleep-man

moje desetihodinové letní spánky zmizely bůhvíkde. když už mám čas spát, tak se většinou stejně budím dřív než chci. v hlavě věčné pletence myšlenek.

ke škole snad zatím raději nic. ale zítra je bowling, to je pozitivní. a taky nejsou cvika z telekomunikací. vlastně je toho hodně, na co se těšit. v sobotu keramika (po třech letech) a večer další výroční party u bsk. a v neděli se zase jednou vydám do milovaného města, za nau, kavárnami, vínem... jo, těším se, moc. tak moc, jak to jen jde, ve vší mojí ospalosti, ve všem tom šedivém a smutném počasí, v říjnově studených mracích.

lonely rivers flow to the sea

ještě není tolik zima.

ještě ne.

ale je říjen. a oknem sem proudí studený vzduch. hosté odešli a mně zbývá uklidit. odešli a já jsem nevyspalá a děsivě smutná. this was supposed to be my world. když jsme se v pátek sešli pod koněm, byli jsme hrozně veselí. jeli jsme tramvají a pořád jsme se jenom smáli. citovali jsme trpaslíka, opili se, grilovali. bylo to fajn. expediční duch se nezapře.

ale teď ráno je venku tak strašně nehmatatelně. takovéhle světlo bývá uprostřed zimy, kdy se slunce drží někde dole u obzoru celý den. vítr ohýbá topoly a mraky se rozplizle plazí po zemi. a sem tam prší.

horkou sprchu, co smyje slzy. kafe silné jako nejčernější noc. mám hrozně silnou potřebu neexistovat. a zítra začíná semestr. a já, s přehrávačem v opravě, opráším discmana a vypálím si nějaké depresivní cédéčko na cesty prahou.

už nemám sílu škrtat čárky na monitoru.

october approaching

zítra začíná jedna akce, kterou jsem loni zmínila jen fotkou. je to akce expediční (a výroční) a uvidíme, jak se vyvine. ale dostat se do pařící nálady je tak těžký někdy. jsem v lokálním maximu odosobněnosti, cizosti, osamělosti a sebenenávisti. takže mě to buď povzbudí - nebo zabije.

a tak raději z jiného soudku. nový reflex strana 66 (to je 666 minus 600). anebo tady.

a, jak zjišťuju, sedm hodin v práci ze mě spolehlivě vyžene všechny myšlenky. měla bych být vděčná, ale zatím je mi spíš smutno. necítím nic a už nemám ani discomforting world of my thoughts. nepřemýšlej, křičí na mě jana přes icq a já - nepřemýšlím. možná už jsem mrtvá.

kapky kapky kapky

kam padne náš stín, vyrostou mříže.

déšť anebo noc. násobí se to.

pohled z okna. mlha nemlha. ve vzduchu je něco - déšť nedéšť. věděla jsem, že bude pršet, takže mě to nepřekvapilo, když jsme s akrab vylezly z vinárny.

ale ta vůně.

prší. zahazuju chvilkové pošetilosti pro příčetnost. mohla bych zhluboka dýchat a zpívat shine on you. ale já se jdu raději podívat, kdo je online. home alone. stárneme

behind my sarcasm desperate memories lie?*

hahá. not anymore! poslední dlouhý monotematický příspěvek o panu pé. byli jsme totiž na kafi. nutno předeslat, že po dlouhé době a před ještě delší dobou, neboť odjíždí na nový zéland (prý minimálně na tři čtyři roky) se svojí drahou tříčtvrtinkou. (taková malá parafráze na polovičku; snad bych to nekomentovala, kdyby mi ona po něm neposlala pohled s věnováním a čokoládu - je to smír/vyklízení pozic v čr/vítězoslavné gesto? já to nevím. už nehledám za jejím chováním škodolibé úmysly, ale viděly jsme se v životě asi dvakrát a vím od m. jak na jeho zmínky o mně kdysi reagovala - značně podle. tož? nic není černobílé a tudíž i pokud ona chápe svoje "vítězství" jako vítězství, já se necítím o nic hůř.)

netuším, asi nikdy nepochopím, a už ani nechci vědět, jak to mezi nimi vlastně je. i kdybych měla úplně zpochybnit svoje pozorovatelské schopnosti, pořád zbývá to, že s m. jsme se shodli - a ty jeho se mi napadat nechce. pan p. vypadal o něco vyrovnaněji než jindy, dvě deci vína nás příjemně rozpovídaly - a, hm, shodli jsme se v politických názorech. great.

vnucuje se mi myšlenka, že za celou tu dobu, co ho znám, jsem se změnila akorát já. vnucuje se mi myšlenka, že čas dokáže odplavit opravdu dost. když jsme vycházeli ven, potkali jsme v kavárně mojí ex-kamarádku, se kterou jsme se kdysi rozhádali právě kvůli němu. (respektive kvůli mému přístupu k jeho vztahu. bez komentáře.) cítila jsem jen málo zadostiučinění, že tam jsem zrovna s ním.

a aby té ironie nebylo dost, na rozloučenou mě obejmul. málem jsem šokem vypadla z tramvaje. málem jsem se začala hystericky smát, protože v tu chvíli mě už víc než loučení zajímalo spouštění hudby. a on - přitom - mě má očividně celkem rád.

* ano, jsou to floydi. ano, je to sarkasmus.

z různých brn

mrzí mě, že jsem omylem vyhodila památeční kmb s nápisy č. třeb. a pard. z jednoho strašlivého večera. úplně jasně (a to není příslovce, které bych pro ten večer chtěla/mohla použít v jakékoliv jiné souvislosti) se mi vybavuje, jak jsem stála na nádraží a říkala jsem si, že bude mnohem jednodušší použít sofistikované zkratky.

a z jiného, méně strašlivého večera je tenhle trialog:

kašpík: rachel chtěla aby ross přiznal vinu.
já: nene, chtěla, aby si přečetl 18-ti stránkový dopis.
kašpík: já jen zjednodušuju.
nau: ross a rachel?!

z archivu

nemám sílu psát.

question: why was 6 afraid of 7? answer: because 789.

áno, sekce neftipných ftipů na okounu je občas příjemným zdrojem pobavení. moderní komunikace: bsk postuje svoje přeřeky v klubu přeřeků a posílá mi je na telefon; já si čtu neftipné ftipy a posílám je jemu. jednou se budeme muset přestat podivovat nad vývojem civilizace.

ještě jednou k nickovi hornbymu a dlouhé cestě dolů: pro vnímavé lidi je těžší jen tak přežívat, říká kdesi jeden z hrdinů.

na tom něco bude. ale co je v dnešní době přežívání? možná všechno... a možná nic, protože my, právě tady a právě teď žijeme. jestli se svět zvrtne, zvrtne se celý. ale my tady v evropě, přeze všechno, máme strašně moc štěstí. (což mě po expě vyděsilo; návrat do "civilizace", kde najednou vypadá všechno fádně, má hrozný dopad na psychiku. všechno je ploché, tudíž bezúčelné a zbytečné a tudíž beze smyslu.) a stejně máme příliš mnoho času na rýpání se ve vlastních problémech a řešíme spoustu věcí jen protože můžeme.

včera jsem v tramvaji viděla dva lidi s kočárkem. mohlo jim být tak osmnáct devatenáct. měli dítě a snubní prsteny. může být člověk opravdu šťastný až když nemá na výběr? až když mu okolnosti vymezí jen jednu jedinou cestu ze které utéct by bylo zbabělstvím?

ech

ten včerejší post vyšel nějak jinak než jsem zamýšlela. neměl být - a mám pocit, že tak vyzníval - konkrétní.

jen abstraktní sled myšlenek, abstraktní pocity. kapky jantaru, do kterých jsou zalité nálady konkrétních dávných dnů, na což já mám extrémně dobrou paměť. shame on me. skrze pocity k druhým vnímám a definuju sama sebe.

(říjen byl plný žlutého listí a nečekaného vína. hlasů v hlavě, chladu, napětí. v pražském vydání.)

a sigur ros.

nesmiřitelná

loni bylo taky takhle modrooblohově. ty spirály se nějak zamotaly. běhal mi mráz po zádech tehdy na porubském sídlišti, v tom skoro letním slunci. jako teď v brně.

je toho na mě nějak moc. já se snažím, vážně. nepřemýšlet a nevzpomínat.

všechny vlivy a elementy. katarze. všechno, co hrálo roli tehdy, se hlásí o slovo. na petrově jsem potkala šárku s b., do toho další setkání a reflex. co chybí? co přebývá?

ostrava. studená noc loni pod kopulí. jak můžu hodnotit cizí pohnutky, když se nevyznám ani v těch vlastních? otevíráme víno a fantazírujeme o koncertu floydů. jsem rozpolcená.

teď. cítím se hrozně lehce, když jdu po zelňáku. inspirace mi stoupá do hlavy, je mi na omdlení. vnímám okrajově. sebe, zwíře. na patře mám pachuť masa. všechno je jenom hra se světem. se světlem.

bienále před dvěma lety. nakolik zpětně utváříme vlastní minulost? možná jsme se tehdy přetahovali o skříňku s číslem 42 - nemožné to není a tudíž to nelze vyloučit. a co lze? bude to někdy bolet míň? neklid. pachuť krve na jazyku. obrovské těžké dveře. před rokem, před dvěma. takhle nějak muselo být i když jsem utíkala z apo a z okna vlaku jsem nakratičko zahlédla na bílé zdi černý nápis zemřeš. pohled štvaného zvířete.

loni. předloni.

podzim je malou smrtí, která nás každoročně zasahuje. děsivá tíha loni po ostravě, kterou nesu, dokud se doma nezhroutím. (čas pevných linek, mluvím s akrab a jsem hrozně nesouvislá.) a kulečník v ostravě, kde strkám vlasy do umyvadla (jinak dobře skrývaná potřeba se předvádět; a navíc je to hrozně příjemné nechat si vodu stékat po zádech a chladit si jí skryté vášně).

neklid a neurčitost. všichni kolem mě mají krátkou paměť. ne jako já. nezatíženou detaily. včera v noci jsme měli nad hlavou stejné hvězdy jako na expě. (ano, já vím, překvapivé.) proč jsem jediná nesmiřitelná? v oknech jsou mříže. vězní mě moje vlastní minulost, moje vlastní zápisky. každoroční podzimní kulisy. každoroční brněnský neklid.

jo, je to všechno v mojí hlavě.

noc na 17. listopadu

na včerejšek jsem se těšila dlouho. a stálo to za to. tři láhve červeného. spousta shod. dámská jízda se vším všudy, na nikom nezůstala jediná nit suchá. slova. pocity. nejde o to něco vyřešit, jde o to to probrat. jde o to vědět, že nejsme samy. o to, že uprostřed noci můžou přijít slzy.

a smích. sedím v okně a debatuju se dvěma mladíky dole. jsem pěkně veselá. jana ostatně taky. poté, co došlo víno, vyndala láhev tequily. prý byla skoro plná, ale ráno je každopádně skoro prázdná. telefon? teď? (kolik vůbec je?) beru ho, ale vůbec nerozumím. jana mi ho rve z ruky. tady policie čr. prý tam nějaká slečna sedí na okně. - to je dobrý, už je uvnitř. - tak doufáme, že se to nebude opakovat. - nebude.

ležíme na posteli a jsem mrtvé smíchy. tak moc jsme tohle potřebovaly. ráno není z nejlehčích, ale zázračné prášky nás zbaví bolesti hlavy a tak mluvíme, pouštíme morčata po pokoji, posloucháme pořád dokola soundtrack k love actually a prohlížíme si fotky z expedice. odcházím skoro po 24 hodinách. zvláštně klidná a zvláštně sama.

doma: osamoceno. poslední den a poslední noc a já pořád nevím nic. nic víc. tahle samota mi vyhovuje až příliš. je půl dvanácté a já si vařím česnečku. sleduju čtvrtou sérii sexu ve městě. je to pěkně neomalené zrcadlo, tenhle seriál. a ani tam nedopadne nic dobře.

a rovnodennost je za dveřmi. může být hůř?

marooned

než usnu. než se dokopu do postele. listuju privátovými počítači a u buvola objevím jeden adresář.

vždycky jsem si chtěla přečíst sapkowskiho v originále (protože byl pro mě jeden čas předůležitý; moje posedlost originály by ovšem vyžadovala znalost aspoň čtyřiceti dvou jazyků). aspoň nahlédnu - do své oblíbené povídky maladie. rozumím?

trochu. k čemu to ale je, stejně nevycítím to, co bych vycítit chtěla, prvotní autorovy záměry nezměněné překladem. snad někdy -

ale proč to vůbec píšu. slovo, které mě praští do očí, slovo, které mi dnes uvízlo háčkem v šedé kůře mozkové a bolí bezvýchodností: bezczasie.

after all

that we've been through

brno. moje the-other-city a vlastně the-one, podle vzoru vyvolený. ležím na zemi na privátě, v pokoji, kde jsem loni po apo viděla lost in translation, když jsem nenašla dost důvodů odjet (jako tolikrát). jak se to všechno proplétá. kruhy.

jizvy. rány tisíckrát sešité. oranžovou nití. a kolikrát samy praskly, kolikrát jsem nožem rýpala švy a solila bolesti slzami.

srostly. jako nakonec všechno.

zbyly jen ty jizvy, co svědí. čas od času. tady v brně. procházím se po špilase. stromy jsou ještě zelené, vzduch skoro letní, slunce pálí.

je bezčasí. divná doba. mezi létem a podzimem. mezi expou a mikrem. mezičasí. touláme se s buvolem nocí po monte boo a mně se to všechno vybavuje. první apo, jdeme s ladou na hvězdárnu, je tma. napětí. buší mi srdce jako splašené. co si pamatuju, mimo fotky? radost. víno. bloudění mlhou. buvolovy poznámky ohledně mého výběru vína. paulieho hru na kytaru. michalovy ksichty. tanec. icq na plátně. střepy. ranní útěk do prahy za klokanem.

a loni. loni touhle dobou. září je divný měsíc. taky bezčasí. příliš ohledů na minulost (a na přítomnost). vyčkávání. odejít a neohlížet se. (začíst se do vlastního blogu je tristní. a to co si já sama přečtu mezi vlastními řádky je ještě tristnější.)

sedím na moraváku s dvojitým pressem. strašně moc fouká a je horko, vodu z fontány strhává vítr... absolutní odosobněnost. klidný neklid. únava. žádná řešení, žádné katarze, žádné stíhy. po litru burčáku, když se vydáváme na tu kraví horu, nejsem ani opilá, ani střízlivá. nepřemýšlím nad ničím. codel má príma kočku, ještě kotě, které útočí na pásek mého svetru, když sedím na dlaždicích před hvězdárnou a připomínám si ta apa, tady byla mlha, tady jsem fotila ladu s cigaretou, tady se muselo stát věcí, které si nepamatuju.

a tak ještě dire straits (jsem bez svého rozbitého mp3 přehrávače hrozně nesvá) na dobrou noc. a zítra zpátky do prahy na noc vína a expedičních drbů s janou. my totiž víme všechno a nebojíme se to použít.

counting crows

zaprvé: uf. ákeřná kouška je za mnou. musím říct, že narozdíl ode mne předvedl zkoušející pozoruhodnou snahu.

zadruhé: samota doma je znepokojující. znepokojující svým nekonkrétním klidem. stejně jako návštěva u rodičů a zahrada a koťata a - asi se brzo úplně zblázním. vlastně se to už určitě stalo, takže co.

a já mířím do brna. so little time, so much wine :)

kocour není doma

krysa má pré. a je chronicky začtená.

odkládám polovičního bratra zmateně. především nejsem schopná říct, proč jsem se pročetla až na konec. je to ženská kniha. mužští hrdinové v ní sympatie nevzbuzují. barnum, vypravěč, pije a není schopný sebereflexe. a přesto popisuje svět kolem sebe jasně a krutě, hledá souvislosti, stříhá, lepí políčka nexistujícího filmu. historie jeho a jeho rodiny. tragédie za tragédií. je jich mnoho, nebo jen jedna, která všechno odstartovala? a která? musí to tak hrozně nedávat smysl? tolik neštěstí. slabosti. a žádné rozhřešení?

ta poslední věta mě mate.

za oknem svítí obrovský měsíc. chronicky nevyspalá, depresivní posledních pár dnů - podzim štípe v nose, ke kousavé atmosféře už chybí jenom mlha. chronicky střízlivá. už nějak strašně dlouho. ale když všechno půjde dobře, tak se nejpozději ve čtvrtek ocitnu v nejmilovanějším městě. jsou mi slibovány večery ve dvou s vínem na střeše a podobně, takže se nemůžu dočkat. třeba zaplaším ty chmury. expediční duchy, co mi zase straší v hlavě.

zwíře je opice a ví o tom*

ach, ty hovory bé! tedy hovory s bsk! kdo ví proč, my dva se spolu vždycky chováme jako bychom právě vypili láhev vína, a co teprve když ji vypijeme.

máte plesnivej toustovej chleba, stěžuje si bsk (jako doma, jako doma!)

plíseň je zdravá. vytvoříš si protilátky: acylpirin, anopheles... hihňám se, a to jsme ještě ani nezačali hrát carcasonne, při kterém jsem vyhnala cizí (mužské ;) panáčky z města a shrábla třicet šest bodů (aspoň vidíte, jak je můj život poslední dobou vzrušující... potřebuju brno! vymést sklípky, vymést sklep, do rána chlastat... vidět codelovo kotě... zabít buvola... a tak dále.)

vůbec, s brnem mě poslední dobou pojí akorát vražedné mače v unrealu, ve kterých se mi nedaří se zlepšit, ale ono to přijde. (jako včera, v jedné ruce pekelné kuře z kfc, ve druhé sklenici vína, ve třetí myš a ve čtvrté klávesnici... kulturní večer jedna báseň.) nebo si aspoň potrénuju nadávky.

a z jiného soudku: na základě těchto dvou článků u chloé a muris vydávám podobné prohlášení: chlap, který se vyjadřuje pomocí zdrobnělin, je odporný. v podstatě to ani není chlap. tato, ehm, skutečnost mi leží v žaludku natolik, že nejenže jsem ji u obou zmíněných dam okomentovala, ale ještě prásknu, koho se to týká: drahého (ano, to je ironie) spolužáka (ne, to není ironie) pp. no fakt! kdyby někoho napadlo, jak mu naznačit, ať se okamžitě začne vyjadřovat normálně (protože až to udělá příště a budou po ruce ty krásné psychodlaždičky z naší školní chodby, tak dojde ke kontaktu s nimi a jeho hlavou), dejte mi prosím vědět.

jedinou výjimkou je (zcela nezaujatě) zwíře, který moji složku s fotkami s gdaňsku označil jako 20060826 gilmourecececek.

[* a za ten nadpis si může sám a s výše zmíněným adresářem nesouvisí.]