milá kulido, milý chinine,
když jsem před měsícem šla k Vám domů, jen na otočku nakrmit kočky, vybrat záchod a zase zmizet, dostala jsem záchvat, že se mi tam nechce. nejenže jsem nechtěla pryč z vršovic. navíc jsem na základě Tvého dopisu nebyla schopná postupně najít konzervy, granule ani písek do záchodu. ostatně jsem ani nezprovoznila výtah, protože od doby, kdy jsem u Vás byla naposledy, už nějaká chvíle uplynula, a já jsem se opět přesvědčila, že se spouští pomocí klíče, kterýžto nevlastním.
pak jsem si tam odvezla tašku s oblečením a notebook a bylo mi líp. posedávala jsem na Tvé židli, až mě začala bolet záda. nejprve jsem zkoušela sedět na velkém žlutém míči, ale to tak docela nefungovalo. tedy hlavně když jsem si večer nalila skleničku vína. tak jsem se nakonec přestěhovala do postele a já a notebook jsme noc co noc usínali bok po boku.
zvykala jsem si. na budík jsem si nezvykla. když nás s :m: první noc vzbudil tvůj i chininův budík, nedokázali jsme si poradit s konfigurací a vyndali jsme baterky. z koček to nešlo a skákat mi po hlavě v šest ráno s ludwigovým výrazným "mňauu" jsem je neodnaučila. zato jsem se naučila tvrdě spát.
taky si musím postěžovat na wifinu. Vaše dlouhé heslo jsem se sice naučila nazpaměť, ale nefungovalo na žádnou z wifin, které jsem u Vás chytila. nevadí, datový kabel dosáhl až do postele.
"to je moje" říkala jsem ludwigovi, kdykoliv jsem se vydala do koupelny napustit si vanu. ano, sobě, ano, teplou vodou, ludwigu, moje. mňauu. pokaždé, když jsem jela výtahem, zmáčkla jsem tlačítko před zavřením dveří a zkoušela jsem je zavřít švihnutím tak, aby se výtah rozjel. výtahem jsem jela tak stokrát, povedlo se mi to jednou.
kočky si postupně zvykly. poslední dva týdny spaly se mnou v posteli, poslední týden na mě. ráno jsem pokaždé hádala, která že mi to leží na břiše, ale uhodla jsem to jen málokdy. rutina byla následující. aha, já jsem nezmínila, že jsem si rozbila brýle. no. a tak jsem si vždycky před spaním sundala čočky v posteli. probudila jsem se, setřásla kočky (to trvalo tak hodinu, než jsem se odhodlala), došla jsem si udělat kafe (fázi o dvě hodiny dříve, kdy jsem vydala žrádlo a vrátila se do postele, nezmiňuji) a lehla si na břicho k notebooku, abych na něj viděla. do pěti minut jsem měla na zádech obě. hlavně damien se svým masírujícím přešlapováním byla skvělá. pak jsem nemohla další hodinu odejít do školy nebo do práce, protože mi bylo líto je zahnat.
prostě jsem si to užila. nepřemýšlela jsem tolik, kolik jsem chtěla, za to jsem ale dělala večeře, koukala na filmy, četla (za sérii undead dík! kamarádka mi přiveze další dva díly :) (a jestli jsem trochu přeházela knihy, tak se omlouvám), pila, usínala, nemohla spát, dělala si pěnu do vany, hrála si s Vaší květinovou a mojí ve tmě svítící kachničkou, jedla grosseto pizzu, pozorovala z okna mlhy, no a samozřejmě užívala si přítomnost skvělých koček (kromě té chvíle kdy měl ludwig to nutkání zvracet pět minut před tím než jsem měla odejít do práce a pak ještě dvakrát). zejména damien byla úžasná, hlavně když jsem seděla v tureckém sedu na posteli a ona se mi promenádovala po rameni.
na terase jsem byla jednou, ve čtyři ráno. bosa. taky jsem něco rozlila v kuchyni, říkaly holky. já si to nepamatuju.
každopádně děkuju za čas strávený s kočkami, za osamělé noci (jsem holt samotář), za vanu a za ty dvě chlupatý příšery.
ev
ps s :m: se hádáme, jestli je to na metro blíž na mírák nebo na muzeum. tedy pokud člověk jede směrem dejvice a chůzí na muzeum si ušetří jednu zastávku.