anebo možná ne.
protože už je to pár dní. a neměla jsem čas přemýšlet. on ten den - a večer - nebyl špatnej. sešli jsme se u stromovky, já mírně opojená faktem, že ve stánku čepovali černou devatenáctku (a taky černou devatenáctkou) (to mi tak nějak připomíná robin z how i met your mother: i like whisky that is old enough to order its own whisky) a tak jsem vyprávěla, jak už to tak s náma je, většinou mluvím já, taky jsme se točili na kolotoči, pak jsme našli starej strom a vylezli jsme na něj... někde mám fůru fotek, ale na ty taky zatím nemám čas. no a pak dorazil ještě jeden kamarád a tak jsme měli co pít. a tak jsme pili.
slunce je ještě nad obzorem, budeme tady sedět do jedenácti, dokud nás nevyžene déšť, ale to ještě nevíme, jen jsme veselí. nevhodná otázka, hm. vlastně nevím, co bych musela udělat, abych ho skutečně naštvala. má pro mě pořád slabost. a pořád to pro mě je ztělesněním nejironičtější ironie. nebo je to jen hra?
co všechno se mě stihlo nahromadit, když jsem do něj byla blázen. křivdy. smích. ideály. a zbyla mi jen ironie a když mám hlavu plnou červeného vína, sedím v naprosté tmě mezi hovory a tečou mi slzy. bezděčně a uvolněně. tlak v hlavě. a marně přemýšlím, co to se mnou je.
a když někdy v noci navrhnu ať se ráno staví pro fotku na památku, fotku z mojí výstavy, tak skutečně přijede (a vzbudí mě) a zase mě obejme na rozloučenou. a já vážně nic nevím. jestli lže sám sobě, nevím, už jsem je dlouho neviděla spolu a na svý chabý paměti toho už moc nepostavím.
leda bych si vydělala na letenku a navštívila je na tom zélandě.
některý věci mi asi zůstanou navždy záhadou. je mezi náma furt něco nevyslovenýho. já už jsem si většinu vyslovila, ale od něj bych asi chtěla něco slyšet. možná mám potřebu furt čekat na splnění svejch předpokladů. což je zvláštní, protože mi to je v podstatě jedno.
takže nechápu ty slzy. ani sebe.
no to je vlastně jedno. poslední tři dny jsem byla odránadovečera v práci. a taky měl :m: včera narozeniny a já stihla koupit akorát jednu rudou růži, bez trnů, moderní růže jsou pěkně ubohý. nevím, jestli si nelžu, ale mám pocit, že se stabilizuju. třeba proto, že mě zase baví psát. že se za oknem ženou deště a já, z nedostatku poslední zimy, se choulím v mikině s velkou černou kapucí a jsem ráda že jsem. a zase mám chvíli pocit, že to zvládneme.
kočky jsou legrační, ludwig chce pouštět vodu ve vaně a ráno nás budí upřeným pohledem. taky se schoval a poté, co jsme vyděšeně prolezli celý byt, se našel pod postelí. že by přišel na zavolání, to ne. a damien spí na krabici od pizz a občas je shazuje. hlavně v noci. mám pocit, že naschvál.
a duhy. a za měsíc je expa, těším se nehorázně, hlavně ať není zima.
kočky spí a mně se taky mhouří oči, dnešních jedenáct hodin v práci bylo na houby. taky se mi včera ulomila nožička od brýlí a nevím co s tím. a taky budu o svátcích dělat astropis, ale aspoň že zítra nevstávám.
