za oknem zuří říjen.
stav mysli: poslední dobou razím až otravnou upřímnost. jsem starej cynik, co pořád trochu doufá, že ona blatantní pravda je dobrým řešením i pro někoho jinýho než pro mě.
stav mysli 2:
(budete-li mít štěstí.)
takže je zase podzim. vlastně je to něco jako rok (přesně nevím; nějakou dobu už čísla nemaj smysl) a abych použila slova fiksu, zase jsme trochu jiný.
například já mám rýmičku, protože jsem navzdory dvoučíslýmu měsíci skákala po hlavě do vody. a ty říkáš divný věci, kterejch si myslím, že je potřeba se bát, věci jako zítra, a po vánocích a příští rok a zatímco mlha padá na mohylové vrchy a pankrác, já mám chlupatý ponožky a před sebou deset dní se svejma myšlenkama, než se vrátíš z hor.
protože: tři neděle zpátky se vydáme na jih. road movie part 1, na vylidněný chorvatský dálnici jedu rychlejc než bych měla a čekám na ten okamžik, kdy je vidět moře poprvý, poprvý. a zkoumám svoji hlavu a docházím k závěru, že je to pěkný a bude to pěkný a to je tak všechno, kdepak nějaký reminiscence. cha. a čas začíná běžet. zatímco posádka večeří, stojíme na přídi s pohledem bolestivě upřeným do slunce, který pomalu stejká pod hladinu. skoro do svítání se dělíme o láhev rumu a ten slastnej pocit vlízt mimo civilizaci do temný vody a plavat pod oblohou plnou hvězd. pak přijde vítr, den rvaní se s mořem, který nejde porazit, ale maximálně uhrát remízu, anebo prohrát, jak dokáže jiná česká loď.
a jugo ukazuje co umí celej den, rve vlasy a bere sílu. bojuju svůj malej soukromej boj o vytvoření korunky na vodnici z čehokoliv, co je po ruce, boj o zapálení uhlíku ve větru, boj o boj sama se sebou, kterej začínám vést a kterej způsobuje, že i přes svou únavu budu půl noci koukat do stropu kajuty, toho prostoru, kterej je tak nebetyčně malej a přece v něm existuje propast.
rogoznice. vrátíme se sem o dva dny pozdějc, potom, co se tejden překlopí k menší polovině a potom co spotřeba vína na hlavu a večer rozbije všechny vínometry. čtu si pod lampou v přístavu, balkánskej večer plnej koček a tepla, hrajou se karty a tak, a pak, když se večer nakloní a měsíc taky, se vydám do kopce, ale po chvíli se vrátím a vedu tě tmou a na konci je světlo a malá, tichá městská pláž, kde se dá koupat a ticho který by se dalo krájet.
a pak přijdou vlny. den plnej rychlosti a rvaní se s mořem, tentokrát skoro vítězným. a když zakotvíme v pustině, když se rozprchneme do skal a když uplyne kousek večera, začnu mluvit.
mluvím, protože neumím nemluvit, znáte mě. vykreslím obrázek a vlny ho spláchnou, a vejrá na nás měsíc. a hlas rozumu stejně nikdo neposlouchá a tak usnem křehkým spánkem na pár hodin než nastane katarze a vlny nás vyženou na temný moře (a stejně tak úplně nevyhrajem) a druhej den pak šedivý moře splývá s šedou oblohou a i tady už je něco jako podzim.
dvě neděle zpátky, road movie part 2, venkov a kola sýra, noc po noci v kempu s mnoha mnoha slovy je najednou těžký říct vůbec něco. někdy mluvím tvrdě, jako bych cihlu za cihlou stavěla zeď, o tom si ještě někdy povíme, ale teď spíš vytesávám z kvádru podobu něčeho, co nikdo nikdy neviděl. a dohodnem se na rádiovým tichu, dohodnem se, že budem mlčet, a vydrží to přesně 48 hodin.
a od tý doby najednou všechno dává smysl. kdo ví, co s tím, ale bylo by hrozně hezký, kdyby to náhodou chtělo vydržet, protože je to jiný. a protože kdyby tohle nemělo dávat smysl, tak nebude už nikdy nic.
