to kafe je hnusný

asi ne každá káva je vhodná do stroje. ale lepší než drátem do oka.

ranně

jsem v brně. zase jednou. je to tu stejný. asi.

jsem v brně. a vůbec nevím proč...

malá ochutnávka

z alba the final cut:
the post war dream (waters)

tell me true, tell me why, was jesus crucified
is it for this that daddy died?
was it for you? was it me?
did i watch too much tv?
is that a hint of accusation in your eyes?
if it wasn't for the nips
being so good at building ships
the yards would still be open on the clyde.
and it can't be much fun
for them beneath the rising sun
with all their kids committing suicide.
what have we done,
maggie what have we done?
what have we done to england?
should we shout, should we scream
"what happened to the post war dream?"
oh maggie, maggie what have we done?

nočně iv aneb live 8 podruhé

je skoro půlnoc, a z kostela zvon...

ále. je skoro ráno. noc na hvězdárně. ráno na hvězdárně. všichni už dávno spí, jen já se ještě dívám na live8 a čekám... ze setrvačnosti. že se mi teď nechce to vzdát, i když ten opičák williams tam zaclání už půl hodiny a já chci vidět floydy, trapně přesně totéž, co mám doma nahrané už dávno.

jsme generace na hraně. co nás ještě čeká? naši rodiče to měli všechno. hippies a 60tá léta. přistání na měsíci. beatles, zeppelíny, floydy, glam rock osmdesátých let, o to všechno jsme my přišli. všechno, co bylo nové, je pryč, opakujeme se, my, podivná generace, která si ničeho neváží a kterou je tak těžké šokovat. lépe řečeno, my, poslední generace. my máme ještě stíny. naše idoly, které krademe rodičům, ještě žijí. ještě se setkáváme, posloucháme the wall a máme doma elpíčka. zajímáme se o věci mimo internet, vídáme se osobně a objímáme se při loučení.

sotva jsem si stihla pomyslet, že už je fakt pozdě... a přišli. v 6:52. venku už je dávno světlo. a mně se zoufale klíží oči. ale dočkala jsem se.

don't be afraid to care
all you touch and all you see is all your life will ever be

jen pro mě.

ostružiny mražený

to není tma,

to jsou myšlenky.

v noci totiž mizí vjemy. myšlenky a tma jedno jsou, zahalí zemi a slunce zmizí. napadnou osamělé noční tvory. můry a netopýry. a tak poslouchám why worry a snažím se nepřemýšlet. a snažím se vidět hvězdy.

hlouposti od kosti.
myšlenky šílenky.
obavy nebaví.

co bude?

pružinouuuu

večer jsme byli na koncertě 100° ve žlutých lázních. bylo tam... krásnězvláštně. samé umělé světlo, kurty na beach volejbal, stánky s pivem, řeka jako černý stín, písečná pláž. a my se smáli a cestou domu jsme s barborkou a blueskinem zase jednou volně asociovali, což dopadlo tak, že jsem z ničeho nic začala zpívat "chtěl bych býýýt vodáákééém nebo pružinoouuu". (neptejte se mě, jak mě to napadlo; nepila jsem (opravdu ne). po tomto prohlášení jsem se samovolně sesunula na chodník a příštích deset minut sebou akorát škubala křečovitým smíchem s občasnou vložkou typu "pruuužiinouuuuuu"...) což jsem opakovala, dokud mi nepřijel autobus.

(v tu chvíli byl blueskin vysvobozen ze spárů mého šílenství, když ovšem nepočítám die humorvollen sms, co jsem posílala potom.)

ach jo.

to je kompliment!

jr: vytvářet s tebou domácí alkohol mě strašně baví:-)

střípky

- ty máš brněnskej přízvuk! kde jsi to chytla?
- já nemám žádný brněnský přízvuk!
- hele uklidni se, vždyť je to docela sexy.

mimo přízvuku mám ovšem taky... tepláky. ano, včera jsem se dozvěděla, že moje milované tepláky na tkaničku (ve kterých jsem byla na vodě, to je takové místo, kde hrozně záleží na tom, co máte na sobě) jsou asexuální. chlapi! co sakra chcete? kašlu na vás a just je budu nosit (nau, podpoříš mě, že? založíme stranu asexuálních tepláků?)

snídaně: ibuprofen
oběd: trocha kaše
svačina: ibuprofen zapíjený vínem, pizza a drink v al capone's. jen nepatrný vzorek populace má po kombinaci ibuprofenu s alkoholem výraznější potíže, jako například ztrátu vědomí. hehé.

u sudu

taky jsem pila.

pár mých neřestí: když se opiju, mám tendenci rozpouštět si vlasy.

mám chuť smát se se všemi. a všemu. a když odejdou, brečet a mýt nádobí.

kdysi jsem ho - milovala? tak, jak člověk může? - platonicky. a on to věděl. a dnes měl on tendenci. něco řešit.

loni na jaře jsme šli z aera, z nebe nad berlínem. já v tranzu, jak jen umím být ze symbolů. (toto je příběh muže a ženy. kecy.) pěšky až na jindřišskou. a dnes řekl, myslím, že jsem tě tehdy naštval, že jsem odjel. že jsem tě nechal odjet. jela mi tramvaj, myslím si. byl jsi tam na kole. myslím, že jsem tě takhle naštval víckrát, že jsem odešel.
mlčím. zamlouvám to.
co chce slyšet? že má pravdu? odjíždí na rok daleko za hory a doly. chce mít ve věcech jasno? najednou. na icq nebývá tak vstřícný. a vůbec tu dnes neměl být.

opilý (a to nebývá. a možná vůbec nebyl.) deklaruje přede všemi, že provokovat se navzájem je naše vzájemná dohoda. a že to on může do mě rýt. tohle jsem napsala, když mi sebral i tu pitomou naději. o co mu teď sakra šlo? málem mě obejmul, když odcházel. viděla jsem mu to na očích. on, který se tak vyhýbá fyzickému kontaktu. slíbil mi, že zůstane, když ostatní odejdou. myli jsme nádobí, vynesli plasty a sklo ke kontejneru. rvali se, honili, smáli. a předtím, když jsem se chichotala a opakovala, jak pouštím live8&floydy každé svojí návštěvě, zpívali spolu falešně wish you were here (ne že by to bylo nové, expo, že...).

jak je to s tím alkoholem? já když se opiju, hraju role. někoho, kým nejsem. smích. ale taky jak kdy. někdy se zhroutím. někdy mluvím pravdu. někdy toužím po troše něhy. ale nikdy nelžu, nedělám nic co nechci. když hraju, hraju někoho, kým chci být. štěstím. můzou.

vzpomínky tlačí do čela. tisíc a jedna noc. tisíc a dvě chvíle. pár slz navíc. jak snadné házet polínka do popela vyprahlých, vyhaslých, dávných citů... jednostranných.

jednostranných?

nevermind.

fakt mimo

nic se mi v hlavě neudrží. ani vteřinku. pustila jsem si u2 - the best of. tedy zmáčkla jsem play, shodila winamp... a po hodině jsem otevřela winamp s tím, že si něco pustím. muhehé! u2 se odehráli celí. jen jsem si jaksi nevšimla, že nemám zapnutý zvuk...

nočně iii

nemám ráda tyhle chvíle v noci. duševní antirelaxace. monitor svítí do noci a ať děláte, co děláte, skončí to hlubokomyslnou debatu s někým z ostatních nočních tvorů. s někým, kdo je taky ještě vzhůru. a to dopadá vždycky stejně. nic nemá smysl. žít? to ano, ale jak? kde je víra na zázraky?

vzpomínky tlačí na víčka. jeden jarní večer na hradčanské. rekonstrukce trati, prázdné ulice, oranžové slunce na obzoru. slunce, které pálí do očí a hřeje asfalt a fasády domů a pomalu se loučí. jím smažený banán a hřeje mě ten kousek tůje co jsem s takovým nadšením utrhla na irském velvyslanectví, kousek irska, pro mě kousíček snu.

protože všichni do posledního brouka chceme žít za každou cenu, ale nevíme jak. evoluce to zmrvila, ty brouci vědí jak na to, ale my ne, protože pro nás není život záležitostí instinktů, protože máme ty hloupé mozky... jak máme jako lidstvo přežít, když všichni řešíme tytéž pochyby? přízraky, brzdy ve vlastních řadách. vlastních hlavách. bloudíme... víra? víra je slepá... neznalost tiší pláč.

jako jít podzimní mlhou... jako úplně nečekaný dotek.

naše síla je v tom, radovat se z nečekaného. ale když nic nečekáte, vytratí se i tahle schopnost. paradox.

vždycky jsem měla ráda total eclipse of the heart. jen nedávno jsem zjistila, že je o něčem úplně jiném, než jsem si vždycky myslela. že je přesně o těch pochybách, které nemůže nikdo zaplašit... o volání do noci a úzkostech z běžnosti a koexistence.

odstiňte realitu.

nočně ii

když padne noc. někdy v sobě objevíte jistotu, ale ztratíte ji v jiných. ve svém okolí. v noci přichází strach. psát. čekat na svítání. doufat. sama. sama. čekat.

děsí mě blížící se podzim. tím, čím nebude. a tím, čím bude. mizejícím světlem, posledními hřejivými paprsky, krátícími se dny... pouhou vzpomínkou. bude mě pálit do očí rudým listím. bodat zelenými hroty kaštanů. bude mi brát dech nedostatkem intenzity a než se vzpamatuju, jeho barvy se roztečou v šedi stereotypu a listopadových dešťů.

kdybych to aspoň nevěděla předem.

oamf

člověk odjede na víkend pryč, na pár dní, na několik málo desítek hodin. a když se vrátí, padá listí. krajinu halí mlha. a dny jsou stále kratší. a to je teprve srpen.
nejsem člověk, co by chtěl jezdit po festivalech. v trutnově jsem si popálila nohu od uhlíku z dýmky, ztratila kus náušnice a byly mi rozšlápnuty brýle (make it to your advantage: omlouvám se za fotky, ale když máte obličej deset centimetrů od monitoru, těžko si zachováte odstup a celkový pohled :)

co dodat? cesta domů byla strašlivě ospalá a plná slováků.
tak, a nacpala jsem si střepy zpátky do brýlí, abych viděla aspoň trochu. doma spánek a kafe a prázdno v hlavě. zima uvnitř. zima venku.

nočně

smutek utek
do noci
plazí se stíny
stejný
jiný

přemoci
bezmoci

...

tahle fotka nemá myšlenku. má jen tisíce malých, barevných světýlek. a déšť.

jet tak někam vlakem nocí... pryč, daleko, daleko...

...

sakra. sakra. sakra. měla jsem jít spát.

ale ne, to se člověk začne hrabat v minulosti a rozřízne příliš mnoho ran. nasype příliš mnoho soli. takhle už mi nikdy nebude. do háje, co všechno já tehdy cítila. tolik naděje. tolik štěstí. a všechno bylo tak krásný. tak moc intenzivní. cesty do brna. tamější věčné opilé bloudění městem a mlhou. zbytky slunce jedno odpoledne na břehu vltavy. tolik nových, krásných lidí v mém životě. co se to se mnou stalo? co se stalo s nimi? where have all the flowers gone?

slíbila jsem si onu kritickou noc na expě, že už nebudu nikdy brečet. ale ono to nejde...

high hopes... the higher you get the lower you fall... charlie's dead.

...

čím je mi lépe navenek, tím hůř je mi uvnitř. přes net se člověk strašně snadno tváří vesele. černá srdce havraní...

spadnul mi net. co mám dělat, najednou je mi úzko.

bojím se...

samoty.

byly jsme dnes...

byly jsme dnes s barborkou tady, protože jsme mířily (tedy já :) cíleně na hermelín (adbare, musíš tam někdy zajít ochutnat!).
a: vlašské ořechy (!) v něm opravdu byly, měl na chlup přesně tu správnou konzistenci a chutnal jako manamana.

a dva obrázky z cest:

rss trouble

nemám ráda rss čtečky, z jednoho prostého důvodu: spikly se. po vzoru blueskina jsem si nainstalovala rss point, na konci instalace ho otevřela, půl hodiny ukládala blogy, které čtu, zkusmo zavřela - a hele. znovu otevřít nešel. restart, odinstalovat, nainstalovat. nic. ok, stane se. zkusíme něco jiného. třeba tristana. a hele. úplně, úplně totéž. tak nevím. zkusím ještě tracker a pak pravděpodobně půjdu mlátit náhodné nevinné kolemjdoucí. nebo náhodný nevinný kolemjdoucí počítač.

aktualizace: funguje, ale strašně se mi nelíbí. a nejde odinstalovat! já se asi zblázním.

ashes we are...

ex expa.papa

spala jsem asi deset hodin. za poslední tři dny. a děsí mně, že poslední příspěvek zní, jako bych ho psala ve dvě ráno se dvěma promilemi v krvi. a to byla asi celá má expa. nahoru, dolů. tohle jsou mé útržky... cáry papíru se slovy jako slzy, smích, hvězdy, kafe... cáry, které pomalu pokrývá podzimní listí.
(technická: nějak se mi nechce nahrazovat jména vícevýznamovými přezdívkami. myslím, že nehrozí únik dat :)
(technická dvě: na expě se -asi- -prý- neposlouchají jen floydi, ale důkazy chybí.)

část první, pátek až pondělí. sjíždíme v neskutečném horku. večer se jde pouť. happy, já a honza střílíme na růže a já z pěti ran trefuju pět špejlí. euforicky se směju a tančím s hlavou v oblacích. na autodromu se chováme jako děti, protože od toho poutě jsou, a na řetízkáči letíme, strkáme se, chytáme za ruce a točíme a pak sedíme na plotě a pijeme první, druhé, třetí... se šárkou, bárou a lenkou vedeme tažení proti chlapům a s michalem se snažíme přehoupnout houpací klec, což je zmařeno nízkým obsahem krve v alkoholu. následně, protože je první a poslední horká noc, lezeme do bazénku, smějeme se a naivně si myslíme, že nás nikdo (=happy) nefotí.

tohle mi splývá. pozorování. kalba v penthauzu. spousta hodin ve stanu s papírem a tužkou. spousta depresí psaná černým inkoustem. přednášky. čtení. nuda. zima. odjezd.

část druhá, pondělí až neděle. až dnešek. vážně to bylo jen sedm dní? vážně to byl celý týden? protichůdnost je další heslo na nástěnku. přijíždím. bez slavobran. louka je prázdná. a já jsem zatažena do kopule, je mi do ruky vložen plastový kelímek a do něj lita tequilla, zatímco je mi podáván kýbl s citrony a lahev od okurek plná soli. aneb janiny narozeniny. aneb je pět hodin odpoledne a v kopuli se válí tři lahve od zmiňovaného nápoje. a tady někdy mizí moje schopnost vnímat. což je stylový začátek týdne, protože většina dalších večerů se odehrává bez výrazných rozdílů.

noc na středu. kalba v penthauzu. polský punk. hudba, kytary, hektolitry dobrého vína a megalitry špatného.

noc na čtvrtek. kalba v penthauzu. hudba. zpíváme podle zvětšených textů na monitoru. rock in a hard place. karaoke.

a prší. chčije. slejvá se. a já bloudím mokrou tmou v mokré trávě. protože jsem asi moc pila a všechno usazené vyplavalo na povrch. stesky. obavy. nesmyslnosti života a neschopnosti jít dál. pocity, které jsou všudypřítomné, ale bojí se denního světla. studený déšť. horké slzy. schopnost to nevzdat nebo neschopnost to vzdát? zvíření. smíření. usazení. otherside. otherside.
otherside. a noc v nečekaném objetí...

čtvrtek. pozorujeme. zatahuje se. kalba. ještě více vína. ještě více zpěvu. pouštíme si live8 - samozřejmě floydy a jsme všichni naměkko. na parkovišti čekáme na východ slunce. a já běžím polem. šťastně. mezi klasy. krademe rohlíky. stěhujeme kontejner před auto. spíme pár hodin. přežíváme. pozorujeme. posloucháme floydy linoucí se po louce jako příjemná mlha, rádio penthauz. a opět přicházejí mraky, ale tentokrát kolem jedné vyrážíme do úpice a hledáme otevřenou hospodu, což se nám kolem druhé daří. odcházíme v pět. za světla. po spoustě piv a křupek a šipek a wish you were here z místního rádia, které nás tak příjemně překvapilo.

sobota, příprava na táborák. duševní. já bloumám, je mi zle, usínám a kolem páté se náhodou ocitám v hospodě na jedno, která na sebe záhadně bere podobu dvou piv a tří kafí, takže se mi ani nechce spát. na pozemek hvězdárny se stěhuje nepřeberné množství lahví. člověk by ani neřekl, že se dá v úpici sehnat tolik vína. piju své poslední kafe 12 ve 4. modří vědí.

a pak... pak to začíná. víno teče proudem, oheň praská, tančí do ohromné výše. v mojí ruce se zhmotňuje kamera a určitě přijde chvíle, kdy mě bude pár lidí proklínat, ale já za to vážně nemůžu letní noc temná jako hudba floydů, pochutnáváme si na nivě, na olivách, na opojném pocitu, že ještě chvíli, ještě jednu noc. a na šampaňském. a na vědomí, že se nám podařilo se krásně kolektivně opít a plán je splněn. všichni se objímáme. slabší povahy zvrací.
zase za rok, za rok... uteče to jako voda v úpě.

spíme chviličku. ráno už se objevuje mumraj, balení, úklid. myslím, že se poslední noc pije tolik hlavně proto, aby si každý namáhal paměť co bylo a co dělal a nemusel tolik myslet na to, že je konec. ale to jsem i tak pila málo. v horkém ránu se ploužíme po louce a chytáme smutné úsměvy ostatních. slova jsou maskou. slova říkají víc než mlčení jen zdánlivě. a my mlčíme. protože nemáme sílu ani potřebu předstírat, že se nic neděje. jeden po druhém se vytrácíme. poslední objetí, poslední ohlédnutí. rámeček ohraničující čas a prostor se rozpadá s každým dalším odchodem. poslední kafe a poslední dýmka. i don't believe it's bad...

nakonec utíkáme s megatěžkými batohy a honíme autobus, protože jdeme samozřejmě na poslední chvíli. já a happy jedeme vlakem. tiše, unaveně. dělíme se o sluchátka a wish you were here patří expě. a periferní vidění mě klame, každou chvíli mám pocit, že vidím někoho z expy v dálce, ale otočím se a vidím jen cizí lidi. (i teď večer mi rimmer koutkem oka připomíná zdeněčka:)

jsem doma. sundavám čočky po čtyřech dnech. pouštím si eggnoise. a floydy. a klíč. a live8. a paradoxně se mi ani nechce spát...

*42*

out out out

out. out of reality. série okamžiků pokračuje. jsem. a nejsem šťastná. ani když hrají floydi v noci v kopuli a hvězdy pálí vzpomínky na léto do sítnice. v hlavě tóny. věčně. bezděčně. už to nedokáží, už mě nerozveselí. už mluví akorát o bolesti a šílenství. it's all just another brick in the wall. je pozdě, šeptá hlas v mojí hlavě. obecně. je tu spousta nešťastných lidí. skupinky. sami v sobě. hlavně to nepřiznávat. a sveřepě se dívat k zemi, protože je blíž než nebe. jistota. tma.

sněhová koule blogů

nepřijde vám to zvláštní? pár lidí má blogy. píšou o tom, že se sejdou. pak se sejdou, strašlivě se ožerou a potom o tom všichni napíšou. to je dnešní zábava. vznikají podivné skupinky elitních bloggerů, co, když spolu nepařili někde na malé straně, se prostě neznají. (další varianta je, že píší o tom, s kterým známým bloggerem jdou dnes večer poprvé na pivo a jak to potom dopadne.)

proč mi přijde po tom všem hloupé psát?

k + b + m(e)

chuť lacinýho šampaňskýho. čokoláda s bublinkama a hrozny. a smích, spousta smíchu. s výhledem na prahu. klokan leze po stromě. já běhám okolo. pád důvěry. lezeme po zábradlí. anděl na dlani. vidlička. kdo drží vidličku, musí mluvit pravdu. mluvíme. o lásce. o vztazích, o ženách. o bolesti a hledání. spontánně. nakonec usínám a klokan s blueskinem ještě debatují u mě na zemi. kde nakonec i spí.

díky. za studený letní večer. za teplé lidské slovo. a za ten smích.

a to bylo včera

taky se rádi díváte do plamenů? obličej a nohy pálí, předkláníte se, a záda mrznou... no jo, vím, že tahle fotka je děsně laciná :)

haló

this was me

jsou okamžiky, kdy se všechno sejde. ležíte ve spacáku a veškerém oblečení, které máte, na starém lehátku. i tak je trochu zima, ale to nevadí, to k tomu patří. nad vámi je celý vesmír a krouží a tančí na floydy, co se linou z okna. a vy... co vy? já tupě zírám někam mimo sebe a svět a hvězdy se mi rozplývají. mám všechny předpoklady být v tu chvíli šťastná. a nejsem.

no ale tady jsem byla. hned druhá noc v úpici. a metaxa. :)

nevěřím na náhody. a taky hodně píšu.

bohužel jen na papír. kostrbatě. ve vlaku, na cestě, na nádražích.

úterý: sedím ve vlaku směr hradec a říkám si, jihlava. můj přechodný cíl. město, které neznám, a to je dobře, protože cestu z úpice jinak lemuje vzpomínka za vzpomínkou. a já nosím černé brýle, aby nebylo vidět, jak mi občas tečou zmatené a nezadržitelné slzy.

jihlava. ale kdež. neutrální místa neexistují. píšu. už teď se tvoří historie. sedím tu, kouřím, piju kafe. a čtu sartra. jsem socka navenek. sedím na schodech a to stačí /.../ a já si zpívám comfortably numb, pořád dokola. je mi chladno. nikdy dřív jsem si nevšimla, jak cigarety praskají, když hoří.

náhoda? dnes otevřu sartra (to jméno se mi líbí, dodává mým myšlenkovým pochodům lesk intelektuálna :) a čtu: "znáte jihlavu, milostivá paní? je to podivuhodné městečko na moravě, kde jsem byl v roce 1924." (nevolnost, vydání levných knih - zase sockovitost - str. 312.) historie.

expa, expedice, mae... těšte se na fotky.

jen stručně

temnota. čtu si ve stanu sartra a bloudím. izolace. prázdno. nejím. nechci nic. toužím po tom posledním ždibíčku apatie, který mi ještě chybí.