you see even nature reacts on me

evokuju. koupila jsem si to portské. to, které jsme vypili poslední noc u táboráku (když se strhlo všeobecné nadšení a skoro každý donesl láhev, ale žádné nebylo tak výborné jako tohle). to, které rozpilo moje vnímání, stejně jako se okolí rozplynulo v nefalšované úpické mlze. které způsobilo, že si toho pamatuju strašně málo.

ale nestěžuju si.

venku je šedivo. je ještě léto, opakuju si, ale nevěřím tomu. jsem natolik smířená s podzimem, že v mém soukromém kalendáři je minimálně listopad. a věčně jenom prší.

faces to the floor

potřeba pojmenovávat časové intervaly. dělám to celý život. od událostí plynou dny a roky a já si pamatuju, že třeba tohle bylo úterý: dětský ostrov, my dvě a pohrdání vším okolo a mohlo nám být čtrnáct nebo snad o rok víc. je to jedno.

a je to měsíc, co jsem zpátky. a mám pocit, že jsem nevyřešila vůbec nic.

a je to měsíc, co jsem byla tak zmatená, že odjíždím, že jsem se ani neohlédla. co jsem nebyla schopná ani brečet, protože jsem nevěřila, že by to všechno skutečně končilo. a všechno bylo neskutečné. že obejmu pár lidí, že projdu brankou a zmizím, že slunce schované za mraky navodí nereálnou, tíživou atmosféru. že když konečně dorazím na hlavák, půjdu pomalu, co nejpomaleji, stejně jako prvních pár kroků po přespříliš známé cestě od hvězdárny do města, kterou máme všichni vrytou do kůže. ve snaze ještě něco zadržet. že budu stát pěkných pár minut před domem a nebudu mít odvahu jít dovnitř, protože to bude ten jasný a finální okamžik, kdy mi to všechno bude muset dojít.

the lunatic is in my head...

o bsk

bsk si zaslouží celý post, takže tenhle je jen o něm :)

ráno zpráva: zdálo se mi, že jsi za mnou přišla do radosti.

když večer vcházím do radosti, volá bsk na celý obchod kolik mám vzít toho sexu? to jako sexu ve městě, nad kterým se poslední dobou bavím, protože je tak hrozný, až mlátí hřebíky na hlavičku jeden za druhým. (nad tím musím ještě popřemýšlet. ale ony stereotypy jsou hrozné. a jsou všude.) na celou noc, ušklíbne se bskův šéf, což bsk neslyší, ale já bohužel ano.

a pak už vyrážíme k akrab na lobstertainment party, kde se bavíme právě výše zmíněným seriálem, konzumujeme všechno možné a já okamžitě zapomínám, že s antibiotiky bych měla vypít maximálně skleničku a vypiju jich asi pět. uf. už se to nebude opakovat.

dodatek: v poledne jdu bsk vrátit do radosti dvd. jdu pozdě, byl jsem zavřenej v koupelně a díval jsem se, jak mi svítí tričko, praví virtuální neblogger a zmizí v obchodě.

au.tumn ii

podzim se pozná i podle bezúčelného a dlouhého postávání v horké sprše.

léto. co je intenzivnější než slunce, které vás omámí a nenechá jedinou myšlenku? vyžene všechny stíny a jenom hřeje.

mám pocit, že není horší část roku, než tahle.

(shodou okolností jsem se včera na lavičce v malém polském městu přesvědčovala, že ten černý pták havran být prostě nemůže.)

in dreams

v úpici je teď v mých myšlenkách pozdní podzim. říjen, možná. stíny, mlhy a strniště. sama bloudit tím malým pozemkem - ovšem v mojí hlavě je mnohem větší a sahá mimo plot, na pole - a vlastně počítám i cestu a deserted town, kde se vítr prohání prázdnými ulicemi, honí spadané listí a světlo je takové smutně načervenalé (let's just say orange). šustit o suchou trávu bosýma nohama, ztuhlýma chladem. honit v hlavě vzpomínky, sednout si na schod od bečky. opít se u žižky. počkat na zimu a sníh. zapomenout.

napříč polskem

vyrážím v pátek večer. za čtyři hodiny stihnu přečíst reflex, nesbalit poláka v pruhovaném tričku (jeho kamarádka mi půjčila zapalovač; třebaže jsem měla v batohu láhev slivovice, nenašla jsem odvahu začít se bavit s jejich skupinkou - tenhle typ extroverze mi bolestně chybí), uklidnit své strachy z nočních cest a opětovně je získat.

vlak uhání tmou, za oknem jen vítr.

v ostravě se připojují čtyři další účastníci. ve tři v noci stojíme kdesi na malém nádraží - czechowice dziedzice. mlha v dálce, světla, chlad. (dementi k minulému postu: nejeli jsme přes krakow. ani jsme se k němu nepřiblížili.)

nádraží, zkroucený spánek. 37 hodin ve vlaku. a v půlce cesty gdaňsk.

koncert. první část: on an island. jsem strašlivě unavená a úžasná dlouhá sóla mě uspávají. co na tom, že kdykoliv slyším tohle album, cítím kolem sebe moře a písky dahabu, kde jsem ho poslouchala pořád dokola? rychlé take a breath je skutečným dechem do plic.

přežít pauzu. přežít tíhu bolavých nohou.

a pak –

když jsme to začínali hrát, používali jsme skleničky s vínem. my vám to předvedeme, ale musíte být velice potichu. a skutečně, oni opravdu hrají na skleničky. známá melodie zní najednou úplně jinak a úplně úžasně.

při high hopes stojím na polystyrénové kostce a - vnímám. soustředím se akorát na pódium, šeptám slova - protože high hopes jsou mantra. mantra dospělosti a ztráty iluzí. sing with me...

vracím se na zem a v tu chvíli se ozve –

cink

- cink. echoes. má to skoro půl hodiny, pomyslím si ještě. oči v zajetí světel, celou myslí - tóny basy jsem jsem možná padám možná letím poslouchám každou částí svého těla - bez jediné myšlenky.

celé publiku čeká až do posledního tichého tónu, dřív se nikdo neodváží vydat jediný zvuk. zjišťujeme, že pódium je prázdné, takže už nás čeká akorát klasický přídavek. (čekala jsem, že polské publikum bude živější (než německé - to i na watersovi v berlíně bylo víc cizích lidí, kteří se na vás usmáli s porozuměním, s vědomím, že ví, proč tu všichni jsme), ale nadšené mi přišlo akorát při wish you were here, což je trochu tristní.) ale přeci: místo dvou písniček dostaneme tři, comfortably numb je jako vždy skvělé (ale frankfurt to není).

a pak se plížíme pryč. obrovský dav. a nohy bolí k padnutí. štěstí se na nás usměje: poslední dveře posledního vagonu staví přímo u nás a kluci zaberou kupé, kde je přesně pět volných míst. zázrak. těsně před usnutím se mi v hlavě uvolňují myšlenky: jsem tak vyčerpaná, že je naprosto nekontroluju - zvláštní stav připomínající kocovinu, ale mnohem silnější. (podvědomí nebo jen chaos? někdy bych si podobné stavy chtěla zaznamenat.)

půl sedmé ráno, varšava. tedy warszawa wschodnia. teprve teď vnímám, gdaňsk byl jiný, cihlový a přístavní, ale místní nádraží by mohlo být kdekoliv v čechách a nepoznala bych rozdíl. vlastně - zvedám hlavu ke kolemjdoucím - všichni - většina poláků má krásně modré oči. hm.

o osm hodin později sedím zase v czechowicích. sama. podmračno se střídá se sluncem, nesrozumitelná hlášení v polštině přehlušuju sluchátky.

ostrava, praha. how to measure a planet od the gathering pořád dokola. obrovská večeře.

a já přemýšlím, proč byl frankfurt tak jiný. tak strašně silný. že to bylo prvně? něco, na co jsme čekali strašně dlouho? že teď už jde (ač je to úžasné) o zvyk? že jsme nic nevěděli a neměli ani ponětí jaké to může být?

a kdo to má vědět, když ne já.

nečekaně

a o to sladčeji

za čtyři hodiny nasednu na hlaváku na noční vlak r 201 silesia, abych se krátce před šestou ranní ocitla v krakowě s pauliem a jeho bratrem. 1500 kilometrů napříč polskem.

důvod je nasnadě. a my žijeme jen jednou.

au.tumn

tváří se to letně. sbíhám po svojí třetí infiltraci do astronomického kongresu dolů do nuslí. pod vyšehradem voní tůje ostrou, jehličnatou vůní, která připomíná jih. ale já jim (slunci, modré obloze, létu) na špek neskočím. vím, jak má léto vypadat. v tom světle kolem už jsou zase barevné, nažloutlé odlesky krátících se dnů.

mám v hlavě podzim.

zase.

mám v hlavě loňské slunečné bloudění ostravou. předloňské slunečné bloudění brnem. studené noci a mlhavá rána. pachuť nadcházející zimy na jazyku.

kaštany. chlad dnů se strašlivě modrou oblohou. kontrasty barev.

zase. krok za krokem. než přijde šedivá, studená, mrtvá zima.

zase.

inbetween raindropping

and the story was whatever was the song - what it was

v sobotu hraje david gilmour v gdaňsku pro sto tisíc lidí. shodou neblahých okolností je to strašně daleko. shodou ještě více neblahých okolností není s kým jet. a lístky do sekce a2 ještě pořád jsou.

je to krutý. člověk by řekl, že jeden koncert za rok by mi mohl stačit - ale - no, to je fuk.

prohlížím si statické obrázky z expy.

v hlavě šum.

nesoustředno. prázdno. cizo.

a léto - je pryč.

prostě jsem svině s velkým panáčkem

prohlásila jsem poté, co jsem včera při carcasonne zabrala tu největší louku s deseti městy a vyhnala z ní zw a bsk. chudák nau, která konsternovaně přihlížela, jak já a bsk máme záchvat veselosti - trochu jako když jsme se házeli kdysi do sprchy. některé citáty z futuramy opakujeme pořád dokola (to shreds you say) a večer krásně plyne. c. h. m.

[středa: dámská jízda ve stylu každá máme láhev vína a navíc ještě vaječňák. já, iva a jana v mém starém pokoji. konečně jsme po dlouhé době v čistě expedičním prostředí a můžeme všechno probrat, zavzpomínat, vždyť jsme tam byli. vykopáváme mrtvoly z hrobů a oslavně nad nimi tančíme. and it feels damn right.]

uapapapapa.

inbetween anything

jsou místa, která, nikoliv vědomě, nechávají otisky. rohy, náměstí, sloupy, dlaždičky. stromy, balkony, stíny. to je můj svět. prchavé záblesky minulosti, které občas zjasní a já se za nimi bezhlavě pustím. mihotavé přísliby budoucnosti. občas zjasní a já se řítím někam.

někam. a sladká, oslepující, bláznivá přítomnost.

nežiju minulostí. sebereflexe nebyla nikdy snazší.

to že si pamatuju, je věc jiná.

stručně

pokusy se zeleným mlékem. ležíme s bsk na gauči. na mě to vůbec nepůsobí, smějeme se. o hodinu později sledujeme, jak nám plují končetiny vzduchem... no dobrá, bez přehánění. this is less fun than previously indicated, jak říká the giant brain v dílu futuramy přeloženém jako den, kdy země zblbla. čekali jsme toho po zážitcích jiných (lia, zw) trochu víc. takhle jsme se akorát smáli (to jako hodně - je fakt problém si pamatovat, o čem je ten film, který zrovna sledujeme).

odpoledne vyrážím do knihovny a ulice vedoucí na synkáč je úplně plná světla.

jedeme domů a noční tramvaj je úplně plná červených sedátek.

...a vždycky píšu 2b

promiňte, tady někde má být nějaký hotel grand, ptá se mě jakási slečna, sotva opustím prostor nádraží. potlačím úsměv, ukážu na obrovský zeleně svítící neon a užívám si pocit (skoro)místní.

brno.

setkávám se s nau a míříme na její privát, kde za lehce feministického vtipkování připravujeme lehkou večeři. doráží i kašpík (alias pan pejsek) s druhou lahví vína a zábava může pokračovat. atmosféra: uvolněná. víno a olivy a buráky v medu. já a pan pejsek pijeme rychleji, ale je to nau, kdo je nejveselejší - zejména když jdeme do blízkého nonstopu pro ještě jednu láhev.

usínáme vesele, někdo ve šťávě z oliv, někdo zachumlaný. sny z první noci v cizím místě se prý plní a nau dodává že zejména ty ze čtvrtka na pátek. uvidíme.

grohova. stále stejná. měníme data. měníme slova. s mattem se prokopáváme hlubinami vlastních duší. pořád mě překvapuje jeho vnímání okolí. když ty píšeš (na klávesnici), tak to zní jako komunikace. to jsi tady jediná. kouříme na balkoně. každý má svůj svět se svými nálepkami. vydáváme se na tah nocí. v johnnie's se překvapivě vyskytuje koncentrace expedičníků větší než malá, což je příjemné. a černé pivo (neplacená reklama: kozel) je úžasně sladké - tak jak má být.

dojde i na malé foajé: když říkám, že mám hlad, matt se nabízí, že mi skočí naproti k okýnku pro hranolky. nakonec se ovšem vrátí z pomaláče s nakládaným hermelínem na talířku (abyste rozuměli, to je nejlepší nakládaný hermelín na světě), včetně chleba a příboru. schovej to, vrčí honza, ale před zlým pohledem servírky se stejně neubráním. já za to tak docela nemůžu, snažím se se netlemit a když odejde, dodám že kdyby vypadala líp, tak ji pozvu aspoň na panáka.

vůbec je to takový večer chlapského humoru, jako jediná ona si užívám nezaslouženou pozornost, drbu s codelem ostatní přítomné, po přesunu do sklepa s alešem pokračujeme ve skvělé úpické lize v otáčení tácků, i když bez třetího člena to tak docela nemá cenu a bez třetího piva už vůbec ne. i když panáka rumu dostanu, chlapci by mě tam nenechali sedět jen s colou.

a pak najednou sedíme s honzou na privátě, v hlavě krásně čisto na tu pokročilou hodinu, povídáme, řešíme - bez hořkosti. upřímně. (protože už nemusíme řešit sebe. (aspoň že tak.))
noc je neklidná a plná děsivých snů o pomerančích a o expedici, probouzím se každou chvíli, zmatená, vyděšená, nevyspalá.

to to brno.

prší. s liou si vypijeme čokoládu v minachu (já: černý pepř, chilli a whiskey; hellblaze. hm!) a zamíříme do vaňkovky. o šatech už psala lia, po nákupech a pomlouvání bsk mě přepadne šílená nervozita. loučím se a mířím zpátky na privát - v dešti, zlý automat na maliňáku mi sežere poslední dvacku - a tak vůbec, připadám si ztracená, když zvoním na grohové, ve svojí mokré barevné kapuci - když sedím u počítače a cítím depresi stoupající do hlavy tak neskutečně rychle - dneska nemůžu pít, to bych se zbláznila - nalejte mi někdo panáka - ztracená. zase stojíme s mattem na balkoně, pliveme dolů a řešíme hledání sebe sama. a vlastně to pomáhá, mluvit, potlačovat neklid, zběsilý tlukot srdce, zamykat divoké myšlenky do skříněk.

jako na houpačce, v pomaláči jsem naopak neúměrně veselá a když se odtrhnu a rozloučím, jsem vlastně ráda, že můžu odjet rozjezdem do prázdného nauina privátu, kde si pouštím hudbu, kde píšu a píšu a usínám.

ráno odjíždím s tím, že se vrátím co nejdřív. brno pomáhá. brno je. loučím se s ním fotografickou procházkou s kašpíkem (coming soon) a nadáváním na české dráhy (za dvacet let tady bude vládnout jen jedna strana: žlutá - strana student agency).

půjdem ještě na druhou stranu? - tak jo, ale musím hodit batoh do úschovny. - se můžem nějak střídat... hm, vypadá těžce. tak úschovna. - ta dnešní mládež :)

r.i.p.

moje ještěrka-na-telefon od akrab byla nenávratně ztracena na cestě od happyho minulé pondělí. čest její třínohé památce. fotku bohužel žádnou nemám.

jé, ještěrka. doroste jí ocásek, když jí ho utrhnu?
zkus to. já to pak zkusím s tebou.
né!

ps: aby mi nechyběly podobné dialogy a taky otázky, jak mě vůbec mohlo napadnout dát si na mobil ještěrku, koupila jsem si v tescu dvě sady ještěrek - takže se mě zase můžete ptát.

orange birth

sen z druhé noci v brně:

je expa. v přednáškové místnosti přednáší divná žena o placentě, kterou demonstruje pomerančem. předstírá, že rodí pomerančovou kůru a pouští dokumenty, kde jsou tisíce vydlabaných pomerančů mířících do odpadu, což má symbolizovat plýtvání placentou. nejdřív chci odejít, ale nakonec zůstanu.

kill me. kill me now.

a co na to snář?

pomeranč:
1. jist - milostné strasti
2. na stromě - tvé šestí je v dálce
3. trhat - nemáš marné naděje

heslo rodit se očividně nekoná. škoda.

memories of everything of lemon trees on mercury

now we are lost in this perception of summer
now we are lost in the winter shades

jedu do brna, po dlouhé době na dýl než jedno odpoledne. hm. najednou si nejsem jistá, že - mít možnost se rozhodnout - chtěla bych brno vůbec kdy poznat. mluví ze mě hořkost - včera jsem měla sen, že myju mastný talíř a nejde a nejde to dolů - tak nějak to asi vypadá v mojí hlavě.

brno je pro mě mimo expu pořád největším symbolem svobody. (no právě.)

zjišťuju, že palcem na noze usilovně vyťukávám rytmus o zásuvkový kolík.

včera mi mimo jiné bylo špatně - jediná pozitivní věc na kocovině je tenhle stav: ležím na posteli, nebolí mě konečně hlava, ale jsem strašně vyčerpaná. myšlenky mi běží zcela volně, asociují se, proplétají. padám do spánku, probouzím se, před očima obrazy, rozhodně je to zajímavé.

díváme se na věčný svit neposkvrněné mysli. taky bych chtěla modré vlasy. nebo oranžové. :) přemýšlím, jestli je něco nebo někdo, koho bych chtěla vymazat. asi ne. asi přeci jenom beru svoji minulost jako součást sebe, i když je to kolikrát - řečeno expedičně - napiču.

amused

amused to death

až mi jednou bude fakt hodně zle, sednu si do výtahu a budu čekat, kdo si mě zavolá.

u happyho jedna mnou vybraná lahev. expediční slabost pro pozdní sběr. listujeme starými fotkami, občas nevěřím svým očím a uším. je to chaos.

a nikdo nic neřeší.

to jen já jsem věčně -

jiná.

ta jediná neznámá ve svém světě. já.

přemýšlím. a nořím se stále hlouběji.

já. tak akorát vína, abych cestou domů - aby - každé světlo - do očí. oranžově. nic nemělo smysl.

nikdy.

autobus projíždí absolutním neznámem. dala bych si panáka cigaretu noc strašně hlasité hudby v bečce -

něhu.

prázdnota otazníků.

už ani ten zmar - už jen prázdno - všechno byla jen -

iluze.

a na těch fotkách, víte, na těch fotkách vypadáme všichni hrozně šťastný.

one last time

týden jsem doma. je mi asi skoro dobře. příspěvky posledních dnů - ono dilema, o čem psát a o čem ne - jsou pro mě důležité i přes ty stovky řádků popsaných off.

a o expě vím stejně svoje. o všech těch zmatcích a pocitech. o rozhovorech opilých a krutě střízlivých. o momentech, kdy jsme se s janou a luckou držely za ruce na lavičkách, svítalo a my nadávaly - každá na někoho. o té slastné chvíli příjezdu, kdy člověk odhodí batoh, sedne na lavičku a může jen hádat, co se přihodí. o okamžicích. o čirém štěstí. o nepopsatelném.

and what have you got at the end of the day
what have you got to take away
a bottle of whisky and a new set of lies
blinds on the window and a pain behind the eyes

scarred for life

ach ty má hlavo

odpoledne se stavuju na hvězdárně. pozitivní pocity a reminiscence, hodnocení expedice.

spíš jako vtip se ptám marušky, jestli náhodou nebyla poslední noc s námi v penthauzu. prý ano. neseděla jsi náhodou naproti mně, tážu se nejistě. a nevíš náhodou, co jsem dělala?

ehm.

takže. čekali jsme, až přivezou housky (to je pravděpodobné). asi třikrát jsme je šli vyhlížet (ano, já prý aspoň dvakrát). ohrazuju se, že to jsem teda určitě nešla. maruška přemýšlí a že prý jednou určitě. zajímavé, mručím pod vousy, já si teda pamatuju akorát že stojím před penthauzem a nikam nejdu.

jo, to bylo, když jste ty a michal házeli oknem dovnitř láhve na aleše.

cože jsme dělali?

ehm. to se mi ještě nestalo. ale i tak hodnotím závěr expedice velmi pozitivně :)

tísnivé úžiny*

píšu své ženě po společné návštěvě kina a dešti, který ze mě trochu spláchl to příšerné bezvýchodno: mám pocit, že jsem se strašně změnila. a musím s tím něco udělat, protože když sklouznu zpátky tam, kde jsem byla před expou, tak se budu nenávidět, a když se pohnu, tak můžu taky všechno ztratit (a na to se člověk vždycky ptá dřív než na to, co může získat).

ale vím, že až zas tak strašně jsem se nezměnila. že to všechno někde ve mně jenom dříme.

to víš, expedice - moc všeho. smíchu. objetí. nocí. hvězd. hudby. smutku. pláče. lásky. bolesti. slunce. deště. mlhy.

v noci si píšu s marwinem. co cítím? lítost, že jsem doma. co vidím? mlhu. mlhu, co se zvedla poslední večer, tak hustou a nepředstavitelnou. na jazyku mám chuť portského, které jsme pili. v uších mi zní floydi a praská táborák.

můžu křičet? stejně by to nemělo smysl.

/* jak jinak byste přeložili dire straits? tunnel of love je o pouti. and now i'm searching through these carousels and the carnival arcades.../

keys... unlock... things?

slyším přilétat havrany.

je šedivo. vyrážím z domu - někam - odpoutávám se. mraky jsou černé a visí až k zemi, nikdy jsem nic takového neviděla.

na karláku spadne první kapka. jdu, přes most, na anděl. tolik vody. déšť uklidňuje. voda konejší.

(ještě vzpomínka na sobotní odpoledne v garáži (našem kolektivním stanu s postelemi a ke konci i sprchou) - kapky buší o strop, vyrábím si tričko a je mi dobře - na to, že počítám minuty.)

a piráti. [jack sparrow: [to elizabeth] you know, these clothes do not flatter you at all. it should be a dress or nothing. i happen to have no dress in my cabin. :)] - i když, jakkoliv mám keiru celkem ráda, tak scény mezi ní a deppem prostě nejiskří tak, jak by s jinou herečkou mohly. škoda.

postexpediční grafomanie 3

apatie, deprese, pochyby. v práci litr vody a plátek sýra. a a4 popsaná zbytečnostmi.

o to horší je, že mi to skoro vyhovuje. píšu tolik co už dlouho ne. cítím inspiraci. jenže jdu přes mrtvoly. myslíš, zwíře, že nevidím, jak ti je? jenže já nevím jak definovat, co se mi honí hlavou. nevím jak začít mluvit a co říct.

z expedice se nikdo nevrací stejný. viz tenhle zápisek. "můžeme osamět tím, že se změníme." proč mi přijde všechno najednou tak těžké? život. ani sny se mi nezdají, co jsem doma.

na spoustě věcí nesejde. tři noci jsem se na expě prokopávala minulostí s lidmi, kteří mi byli ochotni naslouchat, až jsem zjistila, že rány, které mi přišly plné hnisu, jsou už dávno čisté. a třísky jdou ven úplně snadno, stačí tahat správným směrem (to je skoro stejně pseudospirituální jako coelho, no nazdar). byla jsem prostě nějakou dobu mimo. asi rok. a teď - je mi to jedno. všechno.

já vím. chce to čas. ale přijde mi to jako věčnost, být zpátky, a to to jsou čtyři dny. (za rok začne expa, a já nemám sílu ptát se jaká bude.) chce to čas.

proč jsem si sakra zakázala pít.

postexpediční grafomanie 2

posté se snažím odpovědět si na sadu otázek.

co to je expa? to neznamená, že budete na jednom místě jenom s lidmi, které máte rádi. je to mikroklima, existují tu všechny podoby vztahů. ale znamená to, že když ráno vylezete z bečky, na hlavě něco nepojmenovatelného, nikdo se nebude divit.

už se to nikdy nebude opakovat. chtěla bych to, úplně stejně, prožít všechno znovu. a ještě jednou. vezu se na vlnách, které vyvolal dopad expy do mého života. nahoru a dolů.

a co teď? nevím. jsem zmatená. naordinovala jsem si detoxikační týden, protože jsem na nejlepší cestě upadnout do deprese. pochybuju o sobě i o budoucnosti. není nad to udržet si čistou hlavu.

nau: z toho co říkáš mi přijde, že strašně moc víš, co chceš
já: co to podle tebe je?
nau: žít. přijde mi, že žiješ na půl dechu

hm. já vím. ale co s tím? zmizet někam do světa (ve kterém to vře)? zůstat za každou cenu? já nevím.

vymýt si z vlasů úpici. vymýt si z duše krev. mýtus svobody. mýtus rozumného rozhodnutí. expedice je plná mýtů. jenže mně je tam dobře. esenciálně. jsem tam sama sebou. jsem tam někým, kým chci být. někým šťastným a svobodným a z hledisek expedice dokonce i někým normálním.

postexpediční grafomanie

včera jsem na počest expedice vypila láhev skvělého muškátu, kterou jsem dostala od pp k narozeninám. bylo mi hrozně. pak jsme s akrab zadepresily v hlučné samotě a šlo se domů. dneska mi vzali asi litr krve a já se toulám městem. slzy na krajíčku. division bell. expa a vyléčené rány. a konfrontace.

poslední večer pouť a mlha. táborák, portské a hvězdné války s baterkou. řetízák a autíčka a vata. a střelnice, letos bez úspěchu. a ta mlha. "všichni tady umřeme", opakujeme pořád dokola celou expu - a kdyby k tomu došlo pět minut předtím, než jsem opustila pozemek, nezlobila bych se. fakt ne. (zabiju tě. najdou tě tady až za rok. - tak jo.)

jak tak poslouchám honzu, tak bych chtěla zdůraznit, že expa není alkoholická akce. že je omamná a trochu destruktivní, vypálí vám mléčnou dráhu do sítnice a otočí vás hlavou dolů. že vás usmaží na sluníčku a poleje vodou z hadice, případně hodí do bazénku. že se vaše vnitřnosti poškodí tím neustálým smíchem. rozmlátíte se v noci o šňůry u stanů, pořežete se o stéblo trávy (ty krvácíš? takže nejsi upír), opaříte se na půlnočce čajem. zlámete si prsty při volejbalu. a na závěr si přivodíte někde ve vlaku zánět spojivek. (no, nejen tam. ty brečíš? to jsem nechtěl...) ale otevřít si vínko je záležitost zatažených nocí - a po pěti jasných stejně nemáte tu výdrž, otevřít si druhé. upadnete do spánku někde v průběhu něčeho... sakra, už mlčím, zase si vědomě navozuju úpicitidu (palčivou touhu vrátit se tam, umocňovanou vědomím nemožnosti a neopakovatelnosti zážitků již uplynulých). vědomě se trápím. je to snažší než přijmout ten odporně prázdný fakt, že jsem doma. udělala jsem si expa wallpaper. usnula u trpaslíka.

ani nevím, co chci vlastně říct. večer mám rande s bsk. hledám si cestu skrze fakt, že se cítím jiná. víc v depresi a paradoxně víc v pohodě. sebevědomější. rozhodnější. nechce se mi zabíjet čas. chci žít. jen musím přijít na to jak.