***

když napadne sníh, neexistuje temnota. jen ta v mé hlavě.

***

jsem unavená. asi těmi svátky. včera jsem tradičně odjela do nedamova za bárou, dneska jsem se tradičně vrátila a asi jsem vážně spala málo. nebo moc. a zítra mizím do úpice, což je kompromis mezi prahou a brnem a příborem. geografický. radši bych jela někam... třeba na tahiti :) do tepla a k moři. tak třeba příště ;) bůhví, kde budu na silvestra, ale odmítám přemýšlet, bolí to. chrrrr...

džin. možná vám splní tři přání.

cože je to dneska za den?

nevím a už je skoro pryč. zase. a já mám tendence se ohlížet. jako by se v tomto roce stalo příliš mnoho věcí. emoce rostly a umíraly. poznala jsem tolik lidí... odmaturovala... a tak dále.

a teď jsem skoro přehnaně klidná. a všechna bolest mi připadá neskutečná. jako bych to ani nebyla já, kdo tady v únoru seděl u otevřeného okna a nechal za sebe křičet hudbu, protože neměl sílu. komu všechno dobré i špatné připadalo napořád. chce se mi smát se, chce se mi brečet. věci, které byly důležité, věci, pro které bych umřela... a byla jsem nepochopená. a teď už je to úplně jedno.

bojím se jistot. právě pro ten klid, který cítím, bojím se, že přestanu cítit, že mi dojdou emoce, že přestanu toužit po nemožném, cítit jaro ve vzduchu a milovat déšť. věci, které mi v sedmnácti připadaly směšné, se mi už směšné nezdají. nechci žít v rutině a stereotypu, chci mezi prsty na nohou stále cítit svěží zem, běhat v dešti, smát se, žít pro život sám.

to je mé přání do nového roku. všem. hlavně nepřestat věřit na zázraky.

zas tolik

jsem toho snad nevypila.

ale proč nedokážu ani zatlouct hřebík do zdi, abych si pověsila zrcátko - dárek, to nechápu. jen trocha vína a na cokoliv sáhnu, pokazí se. ach jo. a nadávám nahlas, to mi věřte.

naštěstí jediná zpráva z příborůůů (ano, to má skutečně být provokace) a je mi líp.

dnes je štědrý den.

fakt?

celý rok uplynul. celý rok od bolestí, od depresí, kdy jsem tady seděla s bárou, která mě chtěla uklidnit a dávkovala mě bonbony s vodkou, celý rok od pocitu zrady, zoufalství. a ať se v tom příštím stane cokoliv... já se nebojím, já se nebojím, já se nebojím.

přišla jsem z hvězdárny... felt like home. a to jediné, co odmítám uznat je to, že to potřebuju potvrdit sama sobě, aby to byla pravda. vnitřní pohoda. nicméně už to stejně není to, co dřív.

a dnes (ano, dnes, je štědrý večer, a zní to šíleně) půjdeme na život briana a bude vánoční dámská jízda, zavírám oči radostí. ospalostí.

ale stejně. ta díra ve zdi mě mrzí. hned zítra to napravím. dneska.

brno sem, brno tam

už jsem tady skoro týden... a nestíhám psát :) obvody neobvody. po stresu, po dvou hodinách, které jsme trávili před posluchárnou, před sebou hromady papírů a příkladů... a stejně jsme se jen nervózně smáli... jsem dostala ten nejjednodušší příklad. tedy, abych byla přesná, co jsem se tak nenápadně dívala po okolí, jediný, který jsem měla šanci spočítat. nedělňátka, hrůza, co.

v brně sněží. moje jediná cigareta, navíc z jávanského (adbare;) tabáku, navíc dárek, mi upadla z balkonu.

vánoce? nemám jediný dárek a nevím, jestli je chci shánět jen proto, že se to ode mne očekává. wer schnenkt, will binden, aneb vzpomínky na střední školu... a já znám příliš mnoho lidí, na které nemám dostatek času a jsem na roztrhání. ještě že existuje icq ;)

vánoce jsou stejně divné svátky. dnes byl zimní slunovrat... návrat slunce, blíží se jaro. pomalu... velmi pomalu. a konec roku... s sebou nese všechno dobré i špatné, co bylo, a protože paměť je selektivní, tak převážně to dobré. je snažší něco skončit, než začít a nový rok na mě působí vždycky prázdně, hromadou nepopsaných stránek v kalendáři, studeně, lednově, a navíc ono "nový" by mělo symbolizovat změnu, která stejně nepřijde. většinou.

a teď sedím sama na privátě, cohen zpívá do tmy (closing time: čas přiblížení nebo čas zavírací? kdo ví :) a já zaháním zimu čokoládou a studeným čajem. a maniodepresivní záblesky emocí krouží okolo, za oknem, tam venku je všechno, stačí otevřít pomyslné okno. a za zimou, za promrzlými prsty voní sama esenciální podstata jara, nikoliv samo jaro, ale vědomí toho, že přijde, slastné očekávání, které je víc, než to, že nakonec zima skutečně skončí. vorfreude schönste freude.

asi jsem pila málo...

včera jsem po dlouhé době zavítala na hvězdárnu. vrátila se blanka z jižní koree a někdy mám pocit, že není jediná, koho jsem půl roku neviděla. a jelo se, už v osm, curacao, kaktusový džus, jahodová vodka, bezhlavé míchání a bezhlavé pití. jako za starých časů, zní mi hlavou, ale... kouzlo už je asi pryč. odešla jsem před půlnocí. snad je to jen otázka priorit. a ani jsem se příliš neopila. což dost dobře nechápu. 23. tam samozřejmě na vánočním večírku budu. akorát ten pocit, že i když je to všechno děsně fajn, vždyť jsou to titíž lidé jako před třemi, čtyřmi lety, že bych byla raději jinde... ten budu muset nějak utišit.

týden návratů, dnes večer se vrátí bára z anglie... a já doufám, že u mně přespí, protože zatímco dny mám plné a přeplněné elektrickými obvody a jinými nechutnostmi, noci zatím jen tak napůl.

a tak vůbec. hurá, obvody, ať nemám večer na nádraží výčitky svědomí, že jsem se zase, ale vůbec, neučila.

taková ranní reminiscence

cože?
vidličky a nože.
nke.

28:later

...pijte víno
nechte se zmámit hvězdami
v noci
v ráji
na zemi

film "28 days later", charakterizováno jako sci-fi, horor a thriller. to sedí. nicméně, nemám ráda tyhle postapokalyptické snímky. akorát mě to nutí přemýšlet.... vždyť i to se může stát. a co potom? co se všemi lidmi které znám, pokud se promění ve zmutované zombie? no nic, u tak už jich je mezi námi dost.
je to jen film. éé, disgusting. realita, ať už je jakákoliv, je stále lepší.
look mama, there's an aeroplane up in the sky.
dropping the bombs?

víno. noc na zemi.

kampa

BarborKo, poznáváš? ;) (a - stále ještě - bez photoshopu)

.-.:.-.

vrr, škola. upínám se na představu
druhého semestru na prezenčním
studiu v brně... je tak strašně moc
lákavá. kdykoliv je dnešek příliš
šedivý, tak zavřu oči... ach jo.
i wish. that would be really groovy.

nevertheless

znespolečenštěla jsem. všechno, co dělám, se omezuje na školu, nestíhám, nestíhám, i když mám vůli se učit, tak to znovu a znovu vzdávám, protože to nechápu, a tak spím málo a věčně chodím pozdě a když náhodou nedělám nic, co souvisí se školou, tak jsem v brně a když se mi povede jednou za čas vidět někoho, kdo nemá s mými pseudostudiemi nic společného, tak mám pocit, že dělám něco špatně, že bych se měla ... třeba učit a můj společenský život se omezil na icq, na hvězdárně jsem nebyla už ani nepamatuju
a tak jsem se rozhodla opatřit si žehličku na vlasy. instantní společenskost. ještě že aspoň něco, pochichtávám se, chytám se povrchností, abych nesklouzla někam do hlubin přírodních věd a nestala se ze mě bludná duše omezená na výpočty obvodů, ještě mi připadá důležité, že nevypadám jako typický felák :) . a šla bych na ples, i když nevím, jestli to není jen setrvačnost z minulých let a veškeré plesy, na kterých jsem kdy byla, byly zoufalé, zoufale prosycené nechtěnými emocemi, hněvem, nadějí, zoufalstvím. a asi je to tím, že plesy jsou taková snobská záležitost, pořád z nich čpí aristokratská, plesnivá ozvěna dávných časů, přetvářky, masek... ale já jsem přece vůbec nechtěla psát o plesech.

čtu paní dallowayovou od virginie woolf, výborná knížka, svět vzniká a bortí se na detailech, otevřela jsem deník, hele, před rokem jsem se utápěla v depresích, které dnes už ztratily význam. věty, které propadly z minulosti, jako
ať zítřek trvá věčně, protože v něj věřím
naivita mládí... patos. fuj, znechuceně se půjdu naobědvat.

a málem bych zapomněla, dneska má výročí smrti john lennon..

kolik je?

čtyři nula osm, běžte sypat kosům

brno vii

nke
retrospektiva, napsáno v pondělí
doma není doma a praha je hrozně prázdné město. ještě před několika hodinami jsem v brně míchala instantí kafe s colou, abych vydržela vzhůru o něco déle, hrála volejbal na počítači, usínala...

jak se mi sem nechtělo. protože... protože... protože z balkonu je vidět celý svět a on celý je šílený a zima je jen stav mysli a každá cigareta je háček, který strhává zpět do reality. i s kusem masa. protože štěstí je hrozně individuální a smích je
detail

putování za švestkovou vůní

aneb skorovánoční václavák: ondro, všechno nej k svátku. hádej, proč zrovna švestky :)

a teď mi to došlo,

vždyť on už je prosinec. už dvacet minut. čas na zimní spánek.