dodatek

neměly jsme foťák, šly jsme úplně nalehko, ale pobavila mě noticka na idnes: "aktuální snímky z koncertu nejsou k dispozici, v hale nebylo dovoleno fotografovat." když vylezl ozzy na pódium, cvakal jeden foťák za druhým. takže příště si ho vezmu taky :)

velvet revolver rocks!

předesílám, že mi přijde naprosto normální, koupit si lístek na koncert jen kvůli předkapele. pokud ta předkapela jsou navíc velvet revolver, pozůstatky guns n'roses okořeněné pozůstatky z jiných (méně známých) skupin, pak... no, kdo neprošel naší mánií, když nám bylo patnáct, ten to nemůže pochopit.

takže včerejšek patřil mému a bářinu patnáctiletému já a rozhodně to stálo za to.

paegas, pardon, t-mobile arena. přicházíme a zjišťujeme, že publikum, které přišlo tedy hlavně na black sabbath, je překvapivě normální, satanisté se vyskytují jen ojediněle a nejsou povětšinou schopni zlých činů, neb pivo teče proudem. omrkáváme situaci vevnitř, je tam husto a horko a tak jdeme zase ven, ovšem až po konverzaci s "pěkným, ale úplně vypatlaným" sekuriťákem, který slibuje, že si nás bude pamatovat a že nás pustí zpátky, což k velkému štěstí jeho intimních partií taky udělal. a tak se někdy krátce po osmé ocitáme v té naprosté vřavě zpocených těl a prodíráme se vstříc pódiu davem nepřátelských, arogatních sabatářů, kteří nás dopředu pouštět nechtějí. a to už hrají velveti (omlouvám se fanouškům velvet underground, tohle označení je poněkud zavádějící (ale kratší)) a moje obavy, že to bude nuda, se rozplývají stejně rychle jako pozřená piva na tělech účastníků. dostáváme se asi dvacet metrů před jeviště. no možná spíš třicet, každopádně dál už to prostě nejde. taky jsme jediné, kdo si to užívá, na svém miniaturním, omezeném prostoru skáčeme, tancujeme a řveme a snažíme se dohlédnout na pódium. (a mně osobně vůbec nevadí, že jsem jejich cd neslyšela ani jednou, je to hudba, je to rock, je to rytmus a je to všepohlcující.)

"jóó, duffy!"

"ááá, slash!"

prostě je nám zase náct. na jedinou písničku z repertoáru guns řveme slova dávno natrénovaná při kroucení se před kazeťákem a zjevně vypadáme tak smutně, že se nás vedlestojícímu muži s rozložitými rameny sželí a bere na ně nejprve mě a potom i báru a my si užíváme tu chvilku nadřazenosti nad davem, máváme a řveme a je nám neskutečně skvěle.

so much for teenage dreams. předkapela mizí, my taky, a oblézáme halu, kam až se dá dostat, jestli je třeba náhodou nepotkáme. kupujeme si banánovočokoládového panáka vodky, objevujeme, kam až se dá vlézt bez backstage passu, dokonce vylézáme na nehlídanou tribunu bokem k pódiu, kde je téměř prázdno. pěkné místo, pro ty, co nechtějí pařit v kotli a tak chvíli pozorujeme ozzyho, který vypadá jako žába a taky tak skáče.

no a pak pokračujeme v průzkumu, bavíme se (teda hlavně bára) se sekuriťákem, který je neméně pěkný, ten říká, že už jeli a tak jdeme po chvilce očumovat parkoviště, kde se dáváme (teda zase hlavně bára) do řeči s roadiem velvetů, pijeme pivo a pokradmu se rozhlížíme, jestli je náhodou přeci jen někde nezahlídneme, ale... ale ne, už jsou pryč. příště určitě přijedou jako hlavní kapela, říkáme si... a jdeme domů a prší a my si prozpěvujeme... a život je zase jen a jen rock.

prší...

cesta na nádraží a zpět je plná apatie. brno, které jsem s nadšením na podzim objevovala, je pryč. brno plné magických, nekonečných nocí už čeká na někoho jiného. je pořád stejné, jen já jsem se změnila. sedím se zmrzlinou naproti lékařské, nohy ve fontáně a hledám radost ze života. jdu mořem šťastných, krásných lidí a rozpouštím si vlasy, abych jejich idylku nenarušila svým smutkem. aby mě neviděli.
psáno před týdnem: celou cestu z brna se mi hlavou honí tisíce myšlenek. od té doby, co bloguju, si už téměř nepíšu deník a pokud o něčem přemýšlím, tak se mi většinou někde vzadu v hlavě táhne linka možného příspěvku. deformace? snad.
za oknem se honí mraky fantastických tvarů a já se v nich marně snažím vidět to co kdysi. za oknem pláčou nebesa a já podezřele často mrkám a mám červené oči. za oknem hustě leje, až není vidět na cestu a stěrače tančí na "killing me softly".
všechny vzpomínky na brno, které mám, se mi slévají, míchají, vynořují. brno není jenom město, je to entita, pojem v mé hlavě, jenže poslední dobou převažuje smutek a bolest. stejně jako dvířka v nikdykde i já občas projdu vzpomínkou, která mě srazí svojí intenzitou.
dneska mě čeká podobná cesta. já se znám.
dreams
lost in tears
endless fears
restless feelings
storming seas
and it seems
too hot to think
nothing gets better
losers never win
every me in me still loves you my dear
don't forget me
forget me
cos i changed
cos we changed
so ashamed
for the things that have been
can't see more than memories
the wind, the rain
take me away from here
the misery
the frozen lips
unable to say anything
cos i changed
cos we changed
but nothing changes in my head
rather be dead
rather never come back

i'm not the only one, staring at the sun. afraid of what you've found, when you took a look inside...

never at ease::lost in time

toužím po jednoduchém světě. po světě bez emocí. bez zodpovědnosti. bez bludných kruhů. kurva! něco na způsob "...ja som veľmi rada, že mi manžela vybrali rodičia... pri pomyslení, že som si takého kokota našla sama, by ma jeblo."

proč je všechno tak strašně složitý? život, vesmír a vůbec? proč mám neustále pocit, že volám do tmy, kde nikdo není?

jdu se vypařit na balkon.

brno pobůhvíkolikáté

včera přišla bouřka. už ve vlaku jsem míjela mraky s dlouhými cáry deště, takovou slibnou předzvěst, zahalující kopce... a pak přišla.
do brna, o kterém mi stále někdo tvrdí, že se mu deště vyhýbají. přišla, aby mě na chvíli vytrhla z apatie. a tak jsem střídavě fotila a stála v dešti na balkoně, nasávajíc tu úžasnou svěží vůni. blesky se honily splašeně po obloze. uhodilo do protějšího kopce.
tanec blesků. hudba hromů. přišla, protože jsem tu byla já a přivolala jsem ji.
voda mi tekla na záda, zatímco jsem deštníkem chránila hlavně foťák a smála se lidem, co se v bezpečí domovů třásli strachy. já, viktorka. jen ten splav chyběl.
nechoď, řekla jsem pak ve snu. asi té bouřce.

prázdno

jsou zase tady, krátké letní noci, probdělé v myšlenkách. jako loni. nechce se mi do brna. virtuální život je snažší. zase budu vysedávat na ícékvéčku s jinými nespavými (protože se tu tak potkáváme, my, spřízněné duše, které v noci nespí) a mluvit o čemkoliv, jen když noc trvá. chodit spát za svítání a cítit vděk za slova, halící skutečné emoce do zmírňujících mlh. a cítit vděk za emoce, za to, že ještě žiju. budu psát a psát a občas se zahledím z okna, kde bude pomalu přibývat den. zaseknu se na několika písničkách od nohavici a dokola, hodinu za hodinou uslyším, že tam budeme se zítra ráno brát, zatímco se točí bubínek obrazného revolveru a vodka vysychá rychleji, než by měla. už nemám sílu poslouchat neutrální písničky, ani jich moc nemám. v každé je vzpomínka, dávno ztracený sen, do níž chytá se srdce den co den...* a tak se trápím zdmi a zvony a dělám to zcela vědomě. ale proč vlastně...

* to jsem si opsala tak v patnácti. trochu kýč, ale tahle věta se mi vybavila úplně sama...

čang sie (?-295)

vzpomínka

v podzimní noci chladivý vítr
vymetl dusno, proběhl dům.
nad jasnou svící mihla se můra,
pod schody cvrček zpívá mým snům.
služba tě, pane, v daleku drží,
tvá malá kráska osiřela.
kdypak jsme byli naposled spolu?
vyměním louč, už dohořela.
zežloutla, seschla na dvorku tráva,
neslýchám kroky na zápraží,
zvenčí nám zeď již obrůstá mechem,
v komnatě pavouk hospodaří.
a tvoje věci? v každé je pro mne
vzpomínka, dávno ztracený sen,
každá je smyčkou zármutku, do níž
chytá se srdce den co den.

sedím

v prázdném labu, což je něco naprosto nevídaného. jo, to zkouškové... nezbývá mi než se modlit. myslíte, že bych mohla dostat aspoň jeden bod z osmi, když mě napadlo správné řešení, jen jsem ho nebyla schopná aplikovat?
tak já si jdu dát něco za svých deset korun a něco si přečtu, kdybych náhodou postoupila k ústní.

pořád léto

kéž by byly všechny dny jako tenhle. sluncem rozpálené ulice, třešňový sad na spojovací, lezly jsme po stromech a bylo to príma. ale ne, zítra jdu znovu zkusit obvody, zase to zvořu... četla jsem nedávno prima povídkou, takové napůl scifi, o tom, jak se lidi nechali porůst zelením a získavali energii jako kytky fotosyntézou. čímž se samozřejmě předělala celá společnost, protože jídlo přestalo být problémem... a tudíž i práce :) já se chci flákat a žít jen ze sluníčka.

hurá do knihovny se učit!

mno, omlouvám se za včerejší příspěvek ;) byl poněkud delší. ále co. hlavně že je venku tak pěkně... a že se blíží prázdniny. a praha je plná turistů :) myšlenka dne: lepší jedno slovo jiné, než tisíc stejných...

psáno 11.4.2004

věnováno tehdejším problémům, které byly skoro stejné, jako ty nynější. věnováno martinovi. asi. (omlouvám se za pokoutní aktualizaci:)

chci vypravet pribeh veci..pribeh veci, jako je moje fotka dole v usaku. fotila me bara, uz ani nevim kdy, asi jsme se divali na nejakej film – samotari? – a ja se na ty fotce hrozne smeju. lezim nakoso v kresle a smeju se. ja se totiz hrozne rada smeju, jen mi prijde ze posledni dobou hrozne malo. pribeh modreho skleneneho hrnecku z tesca, kdy jsem tam bloudila mezi regaly, ve snaze najit neco originalniho... mel to byt darek, ale libi se mi a nechala jsem si ho. na spodni polici lezi i zbytek svicky, kterou jsem vyrabela v mikulove na trzich k vinobranni. ponorit celou ruku do horkeho parafinu a nechat ho ztuhnout... proc? to byl zvlastni vikend. chodila jsem po mikulove v powerove sedivem svetru – ktery ma dodnes – pila medovinu a burcak a... byla jsem stastna? ani nevim. je tu zelezna ruze od ondry, nema trny. az sedmnact let uplyne... neumres, jen sto let budes spat... to by se mi hodilo. zaspat vsechno a probudit se nekam jinam, k jinym lidem, do jineho sveta. taky zpusob uniku. jako irsko. kam pojedu sama. jen sama. jsou tu kalisky na svicky, v barvach duhy, co jsem si privezla z ikey. a socha... moje nejkrasnejsi socha z dob kdy jsem verila, ze dva lide mohou bez vyhrady srust... delala jsem ji na podzim 2002 a napadlo me to jednou v noci ve stanu za bourky na mae... kdy jsem psala do deniku, ze mix je prima, cehoz jsem si driv nevsimla (trebaze me nutil zpivat ruze z texasu:) a kdy mi psal david: don‘t blow away in the storm, girl. na koho jsem asi tenkrat myslela? na honzu? na powera, co me tak zoufale zklamal a ja jsem mu to strasne dlouho nebyla schopna odpustit? na budouci nadeje, ktere jak vidim dnes se utopily ve fontane? jedna svicka prave hori. je tu listek ze strachu a chveni, kde jsme se tak nasmali – dorka, ja, freedom, mix, zizi a blanka. chodim asi na moc filmu nuticich k zamysleni. naposled nebe nad berlinem, od ktereho nemam listek a ma ho vlada a ja si o nej nereknu, nebot i just can‘t. nebe nad berlinem, toto je pribeh muze a zeny. a on to nepochopil. a hodne toho nechape a ja taky ne. a invaze barbaru. don‘t think. don‘t think of me. je tu blikatko z bowlingove herny (a powerova dodnes nesmazana sms, ze se omlouva za zpusobene tezkosti...) a taky listek na pana velryb, kde jsem sedela uplne v rohu obrazovky, tedy platna, v prvni rade (a mohla jsem si natahnout nohy:) a to byl jeden z nejlepsich filmu, i kdyz mel skoncit driv. rikal, ze je mozne prekonat osud nebo ze pred nim neni uniku? nevim... asi zalezi na tom, jak se na to clovek diva. zluta svicka od martiny pomalu ubyva. zluta jako zlutasek, prednaska na matfyzu a me zlute rozptyleni. to uz je davno. jednou dohori. a plechovka piva od alfa z prvni vypravy za zari, z te uspesne, kde jsme se s bratrem objimali radosti, ze ji vidime a kde jsem ja porad opakovala, ze v beroune je diskoteka.
hm. o patro vys je listek na eggnoise, ze zari. byl to desne prima koncert, zrovna jsem se vratila z anglie a mela jsem nove album naposlouchane a tak jsem znala kazdou pisnicku... byla tam ala a martina a martin a snad jeste nekdo... let me run away, you better run for your life if you can little girl... hrnecek od kristynky s delfinem. krabice plechova alias letni mix. chaloupky. bonbony se rozdaji bobankum, a ja si necham tu krasnou krabici, lukasi. a bananek v cokolade byl pro tebe. moc jsi toho nepochopil. je tu figurka z kindervajicka, ktere mi koupila bara, kdyz jsem zjistila ze blanka chodi s lukasem a je to astronaut a bara tvrdila, ze to znamena, ze zacnu chodit s nekym z hvezdarny. pekna blbost. ja s nikym z hvezdarny prece nechodim. a nechci. a nebudu a co mam delat? figurka je astronaut-mysak, z toho by se taky dalo leccos odvodit :). a jsou tu me vzacne kameny od stonehenge, kterym uz nemam silu pripisovat jakoukoliv moc, trebaze... jasny krystal na jasnou hlavu a ruzovy kaminek na klidne srdce a na lasku... pekna blbost. a tolik jsem tomu verila. mozna bych je mela nosit vic s sebou. lahvicka od toniku z hospody u bubenicku. vladova lahvicka. co cortezovi tak slusela. a krokodyl s napisem vesele vanoce preje vojta. vesely zivot preje vojta. ja chci nekam utect. chci byt sama. pruzina z italie, ktera umi chodit ze schodu. hm. copak to hraje? i know i stand in line until you think you have a time to spend an evening with me... no, not again. nechci nekoho, kdo me bude tak desne obdivovat. nepotrebuju tolik sebevedomi. neumim krestit, neumim psat. neumim zit ani milovat ani prezit. a fotka z lonskeho dne zeme, mala eva a velka zemekoule, ale ne tak velka. neco jako vir absolutni perspektivy. podpiram zemi nekde v oblasti za kaspickym morem... a ona nema silu podeprit me. klapaci zuby od jindrisky, ktere jsem dostala v ropaci vecer na kopci o zimnim slunovratu 2002, kde jindra ode mne dostala jesterku a nacpala ji hlavou do lahve od vodky... a mix mi kreslil cernej (modrej) puntik na celo a ja si ho nechtela smyt... a ropak obejdnal pizzu, mnam. (pizza go home - stefanikova hvezdarna? delate si srandu?) a pak jsme sli s dorkou na autobus. dopili jsme punc a pili colu s rumem a ja byla desne jeta... a, hm, nekdo se mi ten vecer hrozne libil a zacalo to, kdyz dydzejoval na vanocnim veceru v zupanu a kravate, kde jsem prosvihla jedinou sanci na pusu... kde jsme delali spolecenstvo postele a nekdo, aha, martin, mi masiroval nohu (a denik: je to jen noha, zapomen na to – veci se meni, i kdyz by nemely...) zelena priserka na pricucce od dorky a cedule nasa z mych prvnich chaloupek... to uz je tak davno... lukas tam byl tak roztomilej. a power se zrovna vratil z ameriky... a malem bych zapomnela na kulicku vosku, kterou zformoval mix na te akci u nas, ze ktere pochazi fotky co mam na webu, moje postel, muj pokoj, muj odpadkovy kos :). naramek na kotnik od blanky. to kill a mocking bird (kterou jsem poctive ukradla rakouske skole), ktere jsem docetla ve dvanactce plne cervenych sedatek nekde u holesovic, kdyz ivca pracovala tam v mekaci a ja jsem pak akorat brecela, protoze to bylo hrozne smutny. muselo to byt na jare ve druhaku... tzn. 2002, opet. tehdy jsem byla hrozne stastna, cerstve svobodna a uzivala jsem si vseho... vune stromu a stromovky s ivcou, brusli s martinou a dorkou, hradcansky, zapadu slunce a jednoho z poslednich kurat :), ivco, a bananu v medu nebo v cem. zivota, vesmiru a vubec.
a opet o skok vys... oranzovy medved, kteremu se martin tak divil... to jsem si jeste kupovala veci protoze jsou oranzove... hromada knih z dob kdy mi bylo patnact, sestnact, z dob, kdy jsem byla asi nejstastnejsi v zivote protoze ve vsem byl prislib neceho krasneho a my jsme akorat na vsechno kaslaly a zily hudbou... kampou... anglii a mejma prvnima zrzavejma vlasama. zivot byl tak... bezstarostnej, tehdy v anglii. proc se k tomu vracim, vzdyt to nema cenu. nema cenu zit minule zivoty, nema cenu vzpominat. na fontanu, tunel na mrazovce, cervene vino. na to co bylo a uz nebude. a zivot se neda stavet na moralce sentimentalnich pisnicek. nothing you confess could make me love you less... a jesterka, me oblibene tema, ma nejkrasnejsi keramicka jesterka. hrnecek nasa od powera z ameriky. z kteryho jsem tenkrat v jednom byte v modranech mela hroznou radost. to jsem jeste netusila... co vsechno se ten den prihodi. 13. nebo 15. uznala jsem 13., abych se mohla tvarit, ze patek 13. je muj stastny den... i kdyz asi nebyl. a uz nikdy jsem nemela to stesti na patek trinacteho.
slunicko od ondry z recka... ja jsem byvala slunicko, a uz asi nejsem, protoze jsem moc deprimovana... you‘re a creature of the night, you‘re the victim of the fight... a uz nevim co psat. kazetak co jsem vyhrala v tombole na maturitnim plese. krabicky s medvidkama od dorky k poslednim vanocum. what‘s wrong? cd eggnoise. what a world: see the world, what a place, see the place, what a world and then you get lost outside the door when you‘re in love. i should get lost. and you should run away. run away from me, from whatever you may feel. svicen od ondry, co se tak snadno prevrati. a cortez, muj drahy cortez pojmenovany podle postavy poloboha spanela ze hry the longest journey. jesterka od mysaka k osmnactinam, sweeeeeeet. komunikace mezi mnou a vladou. cortez chce videt fotky. krokodyl od bary c.1 s kterym si tu hrala bara c.2. tygr, ktereho jsem nasla na holesovicich na nadrazi, kdyz jsem minule vanoce jela za barou do nedamova. medvidek od ondry, od dorky, od powera. zelenej kralik od mysaka. a zaves na okne, sukne z chorvatska. s planetama. a prekryvala jsem jim jindrisku, kdyz ji byla v jihlave v aquaparku zima. vonave tycinky od renaty, voda, ohen, kov, drevo. kamna z keramiky od vojtecha a foukaci harmonika na kterou umim zahrat akorat odu na radost. kolouch od pace, prvak, tanecni, misa. bila krysa na setrvacnik, kterou jsem dostala od jindrisky k sedmnactinam a kterou jsem poustela honzovi po zapadce a kde pak... jednu noc... jen jednu noc jsme si byli blizsi. ale uz bylo pozde. mrkev od julie. plysova mrkev. dreveny tulipan od ondry k svatku tenkrat, kdy si nikdo jiny nevzpomnel. a knoflik od pavla k jinemu svatku. a hromada vzpominek, nesnesitelna hromada nesnesitelne lehkych vzpominek. jako dym z vonne tycinky je to pryc. break on through to the other side. nezaslouzim si, aby me mel nekdo rad. kruh se uzavira, had zatina zuby do vlastniho ocasu. - vsechno jsi mi vzala, i ten strach jsi mi vzala. – ja nic neberu, ja jenom beru za ruku. – ne, nebojim se je vyslovit. – ono je to celkem jedno. zivot bude porad stejny, stejne nahoru a dolu a ja asi musim byt sama. asi jsem proste takova. utect a hodit vsechno za hlavu, kdyz je venku jaro a vsechno zacina vonet a ja, ja mam jen ten utek. bez pryc, martine, bez pryc od nekoho, s kym to proste nema cenu. it‘s just another lazy sunday afternoon... snad se bojim, ale nesmim uz vic davat najevo, ze te nekdy potrebuju. musim to zvladnout sama. nebo nezvladnout sama. je to muj zivot. a ja za nej mam zodpovednost. nikdo jinej. blba nedele. lehci zit s predstavou nez se skutecnym clovekem. nevis. kez bych byla jina. to neni o tom, ze si neverim. to je o tom, ze si nechci verit. jsem jina nez ostatni a je to prima a je to prokleti.
i lide maji sve pribehy. i mista. treba aero. naprosto netusim kdy jsem tam byla poprve, je klidne mozny, ze to bylo s powerem na million dollar hotel, ale mozna uz nekdy driv. na zivot briana na stedry den. ivcin spoluzak, co mi zamaval a vajecnak. jako prevcirem. vajecnak na prijeti na vejsku a vlada: na tebe. kdo to rekl, ze chce od boha vedet dve veci; proc turbulence a proc relativita. sleduju turbulence na kouri z tycinky. hezke. nemela jsem tam vcera chodit. mela jsem si nechat hlavu cistou pro dojmy z nebe nad berlinem. podrzet jablko... tolik drobnych radosti, ktere nejsem schopna vnimat. uz ne. kde je jaro 2001 ktere se mi zarylo do vsech poru, vuni seriku a radosti ze zivota. and now... sometimes everybody cries. not that often as i do. sometimes everything is wrong.
muj pribeh... je o neprizpusobivosti. staci otevrit oci, je videt, ze me maji lidi radi. a ja si toho vazim. trebaze ve vysledku nejde o pocet plysovych medvedu od urcitych osob. jde o neco vic. neco nepochytitelneho. skoda ze takhle nepochytitelne nedokazu pochytit i silu do zivota. kde jsem ja v sestnacti, ta stastna, porad se smejici osoba? slunicko? vim kde je... sedi s vladou v kine a koupe se ve fontane. skace do jezu a pije nekde kafe s hromadou cukru, bile smrti. ale tady neni a bojim se ze se treba uz nevrati. and i‘m wishing you love... complicated. co na zaver? ze je tak tezky unest svet se vsim jeho zlem. ze je tezky prijmout dobro. ze je tezky zit? je a je a je. co nadelam.
lide maji svoje vlastni pribehy. kez by ten muj skoncil dobre. cokoliv se stane dvakrat, stane se i potreti. byla jsem stastna... a zase budu. beru do ruky diar z onoho zminovaneho roku 2002... a co me prasti do oci, je viden. sladka viden, naboso v desti, ne kvuli pivu, kvuli sobe. jsem uz takova, muj pribeh jde ruku v ruce s destem. bara rekla, ze ja ho proste miluju a je to tak. a taky kdysi rekla o hvezdarne: vsichni chlapi te tam milujou a pavel rekl, ze to budu pro to mit tezky. mel pravdu, nebo nemel... staci vybehnout do deste a zbytek uz neni dulezity. listen to your heart... hm, a listek z tomboly z mff plesu: uz ani ta nostalgie neni co byvala. power se tenkrat desne vztekal, ze jsem to brala vazne. ale ona neni, co byvala. a tady: je takovejch veci, takovejch okamziku, ktery bych si mela pamatovat... a ja si je nepamatuju. nejsem zahorkla, jenom neverim, neni to nahodou to same? somebody will love you someday, ale treba o to ani nestojim. ocividne. a tady je vzpominka, taky pribeh na te mae pred povodni, kdy jsme se jeli v bource vykoupat na kladiny a lilo a mlatilo to jen o kousek dal... snad me to byvalo melo trefit, protoze bych nikdy nepoznala vladu a nikdy bych nebyla na vode a nikdy bych nemusela maturovat, tzn. dospet... tech vzpominek, jeste ze si to pisu, ja to stejne nemuzu unest, je toho moc a moc krasnyho a je to pryc a jako vzdycky o vsem pochopim ze to bylo dobry, az kdyz to skonci. uz nechci psat, uz toho mam dost. nejsem zahorkla, jenom neverim. blbej matfyzak. ok, neznam ho. nechci ho. nechci nikoho. what if god was one of us, just a stranger on the bus, trying to make his way home. a pruvodce po irsku, kam nepojedu s nikym, jen sama do zeme deste, more, zelene travy a keltu. a promised land. geschichte je lepsi slovo nez pribeh, protoze vyjadruje pribeh i historii a kazdy ma pribeh, ktery se sklada z historie a mytu. a ja jsem takovej mytus. nektery lidi by si me nemeli tak idealizovat. zivot se neda stavet na detailech. co to se mnou je? asi mi staci malo. staci, kdyz nekdo naznaci, ze mu na me zalezi, a ja se zhroutim, protoze to necekam, nejsem na to zvykla a nevim co s tim. proc prave ted neprsi? asi bych se mela jit projit. najit zivot. jestli nekde je. la vie est un long fleuve tranquille... a ja potrebuju horet. zda se mi, ze plavu, ale potrebuju litat. a spat. asi se jen moc lituju. sance je tu vzdycky. (kam na tyhle kecy chodim?) vetsinou. together we will find something to live for - eggnoise.
nekdy staci proste jen tak prijit domu a clovek neco najde... automaticky. hrnek s cokoladou, sklenici mlika. cokoliv. neco vic, nez ceka. domov je laska. dedeckuv dum je laska a buh je zrzavy kocour. co vy, kdo to pochopite? wherever you go... nemela jsem ti psat. nemela bych se tvarit, ze mi je s tebou fajn, i kdyz je. vim najisto ze te jednou zranim, proboha, nech me jit. neni tezke pochopit mou poranenou, podrapanou dusi. je tezke otocit se a jit, ale je to temer otazka zivota a smrti. co mam delat? schovavam se do invisible statusu, aby me nevidel. what‘s wrong? mam pocit, ze se zblaznim, nebo ze jsem se uz zblaznila. a ublizuju vsem, mysakovi, martinovi... a tem, co si me pusti k telu, co mi otevrou, kdyz zaklepu, tem vsem to taky hrozi. utecte, utecte vsichni.
whatever. psycho bez bryli. barevny skvrny. venuse. whatever. i don‘t mind. run.

co všechno jsem

nevěděla věděla já duše bez těla sním o moři bez břehů a světlých chvilkách a jsem ráda že jen dýchám a verše skládám do slov klaním se stínům v šeru zahrady a hledám lásku. a mám k lásce výhrady. a hvězdy mi kanou z očí a smutek se jako kočka stočí do klubíčka zavři víčka k ránu rosa padne a zapínám noc a světlo vadne a venku kvetou petrklíče a já ztrácím od snů klíče a moře dál tiše plane ať se stane co se stane

měsíc

už tam zase je. zas má ten ksicht, zase se na mě dívá. vidí mě. má studený pohled mrtvých očí, škleb starce, pokřivený výraz odpudivého dítěte. salome... vidí mě... točíš se ve víru, ústa jak upíru krví ti planou... vidí mě, zvrácené světlo noci, zabít zlo znamená zlem se stát. salome pláčeš... směješ se času

požár

hořelo pátého června u holešovického nádraží...

scent of a rose

ještě úlovek ze včerejška. chtěla jsem fotit kytku a vlezla mi do toho nějaká divná budova :)

léto

cesta městem je plná slunce. vrhá stíny do vyhřátého dne a z obyčejné procházky se stává kouzelný výlet. obloha je strašlivě neuvěřitelně modrá. je letně. a já jdu nezvykle pomalu celým tím létem, městem pod bolavě modrou oblohou. sundavám boty a plížím se bosá petřínem. kočičí hlavy mi chladí chodidla. procházím hladovou zdí jako do venkovního chrámu, chrámu s klenbou z voňavých lip, kde je každé slovo svatokrádež. je tak krásně, až to bolí. slunce mi pálí do hlavy cizí myšlenky. říká, že dokážu vše, když budu chtít, ale já už dávno nevěřím lžím. ani sama sobě. mám problém s realitou. vidím věci, které nejsou. a nevidím věci, které jsou. jen ta vůně lip je skutečná. a vítr ze severu.

eo2 sucks

je to tristní. zítra mám takovou šanci udělat zkoušku, jako že z hrobu vyleze john lennon a přijde mi zahrát pod okno imagine.

a už nemám sílu předstírat, že se učím, tudíž jdu raději spát.

čimčarara

asi není depka, kterou by mi eggnoise z hlavy, aspoň pro chvíli, nevyhnali. hráli skvěle (před pódiem tancovali různé podivné existence) a brněnské publikum se jim líbilo (ne abyste nám je, brňáci, odloudili), dokonce přidali přídavek po poslední písničce, což normálně nedělají. možná i vymlátím z foťáku nějakou pěknou fotku.

a pokud by vám připadalo, že poslední dobou používám jako nadpisy zásadně citoslovce, tak se vám asi něco zdá :) právě jsem si na záchodě přečetla, že všichni géniové byli šílení, takže... la la la, šuba duba, tjadá, v pátek mám zkoušku, na kterou už dva dny kašlu a pravděpodobně ji geniálně nedám. carara.

brm brm

dneska jsem ve snu přivolala déšť.

koupila jsem si sirky. mají černé hlavičky. jako já. taky mám černo v hlavě.

a večer... večer hrají eggnoise. pravděpodobně to bude první jejich koncert, kde mi bude smutno.

juj

evropská komise prověřila znalosti evropanů. tři z deseti si podle průzkumu myslí, že slunce obíhá okolo země.

pink floyd and u2 and else

tohle je nke. relax, i need some information first...

jinak jsem dnes učinila několik významných objevů. zaprvé, v mozku mají medovník za velmi sympatických 25 ká čé. zadruhé, ani medovník, ani kafe mi do hlavy obvody nenatlačí, tudíž budu v příštích dnech absolvovat několik sezení alias pokusů o záchranu. a taky se budu velmi, velmi modlit.

ve 12:42 se zatáhlo. a cesta domů je lemovaná dlaždičkami a v jedné každé je nějaká pitomá vzpomínka, kterou nedokážu vyhnat z hlavy.

život nás nikdy nepřestane udivovat svojí ironií. kdo to jenom řekl.

pink floyd vs u2

all that you touch all that you see all that you taste all that you feel all that you love all that you hate all you distrust all that you save all that you give all that you deal all that you buybeg, borrow or steal all you create all you destroy all that you do all that you say all that you eat everyone you meet all that you slight everyone you fight all that is now all that is gone all that's to come and everything under the sun is in tune but the sun is eclipsed by the moon.

leave it behind you've got to leave it behind all that you fashion all that you make all that you build all that you break all that you measure all that you steal all this you can leave behind all that you reason all that you sense all that you speak all you dress up all that you scheme...

sleepy saturday

s barborkou jsme včera usínaly s červeným trpaslíkem (to jsem nebyla unavená, naopak, při scéně s retardéry (díl návrat do reality; ne že bych to tolik žrala, ale tenhle doporučuju) jsem začala skákat po posteli a vykřikovat: "retardéry!"), a to jsem nepila.

vůbec to byl zvláštní večer, začal řešením podivného problému s tiskárnou, pak jsme se dívali na tykwerovo nebe (při kterém jsem se pořád ptala, jak to dopadne), tykwer má zvláštní smysl pro naprosto nerealistické a nelogické situace... ale budiž, pořád je to umělec; konec mi přišel poněkud praštěný... přehnaně symbolický.

a cestou k barborce jsem v tramvaji viděla staříka zhrouceného na sedadle, o kterém jsem chvíli přemýšlela, jestli vůbec žije (což byla trochu senzacechtivost, konec konců jsem zblízka ještě žádnou mrtvolu neviděla), ale posléze jsem si uvědomila, že chrápe, což mrtvoly většinou nedělají...

a dneska... dneska je venku šedivo. v knihovně jsem se střídavě pokoušela učit a kreslit návrhy na logo pro expedici, nešlo mi ani jedno, ivča se za mnou každou chvíli utrhla ze služby, aby mně rozptýlila... ale stejně je šedivo, je mi všechno jedno a asi chci hlavně být sama, u báry jsem listovala růží pro algernon, strašně bych chtěla být tolik inteligentní, třeba jen nakrátko, chápat svět, aby všechno spolu dávalo smysl, i za cenu následné degenerace a smrti a tak se ptám sama sebe, co vlastně chci od života a co chtějí ostatní a nedokážu na nic přijít, chci zpátky podzim a drsný šedivý koberec na brněnské hvězdárně, víno stoupající do hlavy, icq rozhovory s ladou z jedné místnosti do druhé a volnost, volnost... napětí a nejistotu, protože teď už jsem jen stínem tehdejší sebe, a realita mi klouže mezi prsty pryč, jak můžu věřit tomu, že je svět kolem mě skutečný?

je tu zima a to asi je skutečnost. i když, zima? zima je přeci jen psychická záležitost, zní mi v hlavě, ale tam mi toho zní tolik, že už nevěřím ničemu.

nechci nic. už ne.

opt:m:st?

a zase jednou cestou domů. asi bych neměla pořád jezdit večer, má to neblahý dopad na psychické stavy mě a foťáku. ale když ty mraky byly tak krásně nasvětlený...

btw, málem bych zapomněla, ale v úterý večer jsem měla v pomaláči v pivu smajlíka (buvol dosvědčí). bohužel, vizuální zprávu o tomto zázraku nemám. beztak byl jen pro mě.

trocha "umění"

cesta na monteboo. věčně smutná a šedivá, i v létě.

špilas

v pozdně odpoledním slunci

the siren

teorie obvodů 2 je stokrát horší než teorie obvodů 1. tomuto smutnému faktu navíc nijak neslouží, že jsem narozdíl od minulého semestru nebyla na jediné přednášce.

ev: zalozim klub. kdo se aspon jednou tydne nepokusi o sebevrazdu, bude vyloucen. ale nesmi se mu podarit, musi prezit, aby si uvedomil jak je zivot krasnej. komu se to podari bude vyloucenej taky.

blueskin: to bude skvelej klub!

proč si člověk myslí, že když si o něčem s někým promluví, bude mu líp? vždyť je to úplně jedno. akorát potřebuje slyšet, že bude líp, protože se tomu tak snadno věří.

me too

it's a long way down to nothing at all

and i know it hurts and your heart it breaks and you can only take so much

walk on

walk on

leave it behind

it's coffee time

zkouškové...

bavila jsem se s kamarádem, který říkal, že to je nejlepší doba pro řešení osobních problémů. tedy že se mu to zrovna na zkoušky vždycky nějak semlelo.

vím o tom své.

ale jak můžu koníčkovi (to je pan docent) vykládat, že jsem se včera ve vlaku nemohla učit, protože jsem akorát tupě zírala z okna?

čekám na ústní a už se ani nestresuju. vlastně se vůbec nestresuju, od chvíle, kdy jsem viděla zadání písemky už mě nic nemůže překvapit.

ok. čas na kafe + něco.

?

cestou z brna se za oknem střídají samé kýče. hry světel a barev. a mně se hlavou honí otázky bez odpovědí. žít, to ano, ale jak? vědomí se mi tříští na kousíčky. nemám sílu.

řeka se vlní v rytmu spánku
a smutné duše tiše bloudí tmou
chraňte mě prosím
chraňte mě
přede mnou

roman.t.ismus

chtěla bych při posledních tónech high hopes stylově umřít. nejlépe v dešti, v noci, venku, osamělá, prochladlá. protože přesně tak se cítím.

kýč.

zoufalství.

tjůzdej egejn

udělám cokoliv, abych se nemusela učit.
za jeden měsíc a jeden den je mi dvacet a jeden rok. jen si kopněte do mrtvoly.
nesnáším mlčení.
zdají se mi hodně moc divné sny. na privátě se vstává před sedmou. já vstávám v jedenáct a ten čas mezi se neustále probouzím a zase usínám. nepamatuju si je, ale jsou děsivě živé, když se zdají.

řek existuje.

ach jo

jak se mám učit? když pokládám kafe zpět na stůl, zavadím o lžičku, ta vyletí ven a kafe letí přes půl místnosti. (za to může fyzika.)

ještě že mě dnes čeká kafe s neexistujícím řekem (long story). jen by nemusela být začátkem června taková zima.

tak jo, ještě chvíli se budu učit a pak půjdu trénovat unreal (taková blbost, kde se střílí), abych mohla všechny děsně zdrtit.

up and down and in the end...

měla bych se učit fyziku. proč se při odvození síly z hybnosti používá parciální derivace?
ale raději počítám vlastní rovnice.
privát + x³ = smutek.
x₁ = kafe
x₂ = déšť
x₃ = dark side of the moon

milenci moderního věku

ahoj zkoušky ;)

ev: jen se bojim aby na me pan cvicici nezanevrel, protoze na minuly hodine jsem mela ten zachvat smichu.. :)
ev: doufam ze ho to prilis nesralo .)
přemek: uzs ho urcite prokoukla jaky je
ev: jako hodny? :)
přemek: no, treba ma pro zeny slabost
ev: vypada to tak. ale nevim jestli ma slabost pro hystericky se smejici zeny narusujici vyklad :)
přemek: urcite jo (.
ev: uvidime :)

viděli jsme. mám za tři ze semestru :) nemusím na zkoušku. a teď mi zbývá rozhodnout se, jestli se o ty zbylé pokusím co nejdříve, nebo se budu nejdřív chvíli flákat. lépe řečeno, teď mi zbývá přesvědčit se, že to není ten nejlepší nápad.

prokecáno

svět se mění. strávila jsem příjemné odpoledne s blankou, která si bude brát lukáše. zdrbaly jsme celý svět a okrajově se dotly i některých závažných témat. například vypovídajícího diagramu s krycím jménem pavouček.

modré šipky značí platonické vztahy. a mně je smutno, že jsem měla ráda lidi, kteří ne snad že by si to nezasloužili, ale prostě o to nestáli. je mít rád někoho zbytečné?

já přeci vím, že city můžou zmizet.

měla bych být smutná. tolik času, promarněných snah. ale nejsem. venku je krásně a vltava je tak modrá, že připomíná moře. slunce svítí a vypaluje negativno z hlavy ven. a v tom jasném, ostrém světle se duchové starých lásek bojí vycházet.

a to je dobře.

i když noc je taky krásná.

groovy

protože tramvaj s tímhle číslem je v praze jen jedna a já jsem ji viděla. ale štěstí mi moc nepřinesla, za šest hodin vstávám... zkurvenej protokol!