poláci se bojí zesměšňování v zahraničí. aby ne. taky se bojím. v souladu s narůstající schizofrenií domova si připadám malá a neschopná. světy, do kterých jsem dřív utíkala, neexistují. tváří tvář mému skepticismu vůči všemu nemají smysl. zbývá víra sama v sebe a ta je křehká.
studené konečky prstů. studené oči.
mám školu. osmnáct kreditů za zápočtový týden, dva předtermíny. ironie, jak to jde snadno. a největší překážky jsou přede mnou pořád. a taky aspoň tři roky.
včera jsme byli na noc v brně. na ohňostroje. v dešti jsme se střídali u spouště. pršelo drobně a nad přehradou se zvedal mrak zbytků po střelným prachu. :m: četl ve vlaku nikdykde a já mu četla přes rameno poslední stránky.
k obědu dvojku červeného ve fra. spánek v ec každý na jednom sedadle. detailů mám málo. nějak mi mizí ze života.
mám strach. život vrhá slunce do očí. práce mě vysiluje. tolik, že to možná ani není mnou a já nevím co s tím. léto před sebou, plány taky.
mám jména. na hvězdárně mi vždycky říkali zdrobněle a taky pan ef mi tak říkával, a když mi teď píše z japonska, pro něj večer a opilý, pro mě nudné odpoledne v práci, je v tom divnej smutek uplynulejch možností, věcí, na který jsem dávno nevzpomínala, jako jedna kalba na letný, přednášky na matfyzu a taky jedno odpoledne v ondřejově, jo, šest let zpátky a kde jsme my. prostě mi není úplně nejlíp, strašidla jsou všude, jediný brno nestraší. a už asi nebude.
a jména ještěrka se nedokážu zbavit, vím, že to jsem já, že vždycky reflektuju dění ve svém okolí jako chameleon, že miluju léto a horký slunce. někdo to jméno odhalit musel.
vlasy si nechám běžet po zádech a půjdu spát, je toho moc, věty a knihy, psaní nepomáhá. :m: celý den spí. zatančila bych si, ale to bych se musela držet na nohou.
