brno IV

stíhy mi davájí pokoj, nicméně něco tak šíleného jako cestu autobusem do brna jsem už dlouho nezažila. už nikdy; ať žije EC a relační sleva na trati praha - brno. přišla jsem na florenc, do uší mi řvali queeni a bum, v autobuse nebylo místo. atmosféra: temná florenc zalitá nepřirozeným světlem, sem tam autobus, spousty lidí, skupinka slováků vyřvává lidovky na celé nádraží... nutno dodat, že mě mé nedělňátkovitovství nezklamalo a v autobuse se na poslední chíli místo udělalo. za oknem svítil měsíc, celou cestu na stejném místě a já si marně v duchu představovala trasu D1 a pořád mi neseděly světové strany... divnej měsíc, s obličejem ze stínů mě sledoval a přes něj se hnaly mraky, házel na ně strašidelně barevné odlesky, mraky se hnaly stále rychleji, jen pozice autobus - měsíc zůstávala neměnná... a ty mraky, s větrem o závod, působily stále nepřirozeněji a nepřirozeněji... v buse pouštěli vesmírnou odyseu 2010: something's gonna happen. something wonderful. a do toho všeho chuť kafe a úžasná písnička alice coopera: might as well be on mars, tam bych se možná necítila pořád tak divně. ještě že po velmi psychicky náročné cestě jsem v brně zase zjistila, že se svět nepohnul, a že je vše v pořádku a i ten měsíc se najednou přestal šklebit jako mrtvola klauna a usmíval se. ahoj brno, ať žije vínko. už zase. something wonderful.

***

síla zvyku
nesmrtelnost okamžiku
a mokré stopy v písku
poblíž obratníku

sny

nech si zdát něco pěkného, o mlze, dešti, létě, povídal kamarád dnes ve tři ráno. nechám si zdát o tom, že jsem dokončila vejšku, odvětila jsem suše, neboť jak známo, nesplnitelné za člověkem přichází ve snu.
a teď nevím. pamatuju si dva sny. v jednom - pro mě velmi typickém - jsem jedla maso - s typickým silným provinilým pocitem. ééé, fuj. v tom druhém jsem chodila po naší zahradě a sbírala ořechy a jablka do svetru, bylo jich strašně moc, já měla strašnou radost a svítilo slunce a to nejkrásnější z podzimu, teplo a vůně a barevný svět v hrsti ;).
a kdyby mi nejel za čtvrt hodiny autobus, který nemám šanci stihnout, tak snad vyjdu ven a začnu hledat jablka a ořechy...

PS... jo, a just jo! mám skripta, ne? na přednášku nemusím přijít včas/vůbec/éé, no comment. a chci zlomit tu nesplnitelnost. slunce, vylez! jdu na zahradu!

zoofoto

podzimní plameňákovitá symfonie


sůl za mřížemi


ptáci červeňáci


digitální zoom a výrazné úpravy v počítači, no, snad si tam raději zajděte osobně :)

brno III

a z prahy. poslední noc byla plná cest z kolejí na hvězdárnu a zpátky a taky toho vína. jak tak koukám na svůj poslední příspěvek, není mi úplně jasné, co jsem tím vlastně chtěla říct. možná jen nějaké proudy myšlenek z podvědomí. rozhodně jsem se necítila špatně, beznadějně nebo depresivně, jen se mi chtělo strašně spát. ovšem jeden u nejzábavnějších okamžiků bylo psaní si s ladou z jedné místnosti do druhé přes ICQ a navíc s tím, že jsem, jak už jsem zmiňovala, měla místo obrazovky plátno, takže všichni mohli naši duchaplnou konverzaci vesele sledovat.

a jeden obrázek, který tak hezky ladí s barvami na těchto stránkách ;)

jak zpívají aerosmith: life's a journey, not a destination. takže nejlepší je asi pořád někam jezdit, pořád se někam těšit a odněkud vracet...

brno II

tak jen krátce nasobotní navečer. z hvězdárny. včera jsme šli mlhavým brnem, jako městem zapomnění, městem plným světel a tajných přání a skrytých vášní. (pardon, mám třetí sklenku veltlína (bez rybízu:))
pak jsme se dívali na hellboye, což byl velmi intelektuální zážitek. a já už nemám sílu psát.
tralala.
had se zakusuje zuby do ocasu
smrt má paže krvavé kolem mého pasu
vše je stále stejné, vše se opakuje
a život mrtvou duši stále unavuje

vínko je sladké a já chci zapomenout. na všechno. a ráno brzo vstávám.

PS btw tohle všechno píšu místo na monitoru na obrovském plátně - docela cvokhaus...

brno I

neboť nepochybuju, že příspěvků z brna bude víc. jasná obloha se cestou pomalu změnila na brněnské zataženo, a nepochybně proto, že si z celého srdce přeju, aby pršelo a přivolávám mraky. napadla mě podivná choroba - zvýšená vnímavost a citlivost, uvědomuju si každou barvu, každý stín a každý detail a... pomóóóc, všudypřítomná stíha. abych řekla pravdu, vůbec se mi sem nechtělo. mám potřebu uzavřít se do sebe se svými barvami a detaily... být sama. ale cestu na fakultu provázejí samé podivné symboly (vlastně je to blbost. neexistují žádné symboly, jen věci kolem se schopností nás ovlivnit a zasáhnout, nás jedince), u šilingráku roste houba (jako na dřevěné soše v nymburce:) a před automatem na lístky ležel desetník... květ, o kterém jsem psala na nestěžuju si se mi rozmnožil, prostě jsem ráno našla dva, asi se mi tam nějak materializoval... a tak vůbec. takže to třeba nakonec bude všechno fajn. a třeba, až teď vyjdu ven, bude pršet... a já se budu snažit zachytit prchavé odlesky reality na mokré vozovce. možná, že skutečnost se dá pochopit jen zarámovaná, vyfocená, pozastavená... a pravdu je třeba v ní hledat lupou.

přednáška z matiky

aneb je těžké se soustředit, když...

za oblohou je modré okno,
na ručníku vlaje balkon,
na kočce se vyhřívá střecha,
louže suší slunce,
papír sviští po tužce,
graf kreslí křídu,
mraky ženou vítr,
světlo vrhá bílé lampy,
zeď se loupe z omítky...
... a mně proudí v kafi žíly a hlava mi zaplavuje stíhu.

jen fotka

ranní mlha na strahově...

stíha

stíha je mi v patách. dneska je ošklivej den. před FELem vlaje černá vlajka, někdo umřel. kafe a kafe a podivný smutek a cestou domu boční slunce na obloze.

a odraz slunce na řece...

průhled

ráno jsem byla na školním volejbale. tak živě se mi při tom nekonečně tupém tréniku vybavil náš jarní turnaj na střelnici, antuka v očích a na oblečení a všude a nádherný pocit spoluhráčství a sladké týmové výhry, že jsem utekla ze školy a zajela jsem si na tři sety na petřiny za hvězdáři... a výborně se mi hrálo s lidmi, které znám jménem a můžu se na ně vesele šklebit, což na školním tělocviku asi ještě dlouho nepůjde :)

*

mosty jsou prima, i když se k nim pojí tisíce odporných klišé :). vždycky se nakloním přes zábradlí a vnímám řeku a její tok... a po chvíli začnu mít pocit, že se nehýbe, ale že je to ten most, co se téměř závratnou rychlostí někam řítí... a skutečně cítím pohyb a vítr ve vlasech.

dnes mě napadlo, jak by to asi vypadalo, kdyby světlo dopadající na hladinu na ní zůstalo a roztahovalo by se po řece jako olej a bylo by neseno pryč a řeka by svítila jako mléčná dráha...

*

včera jsem se shodou mnoha zajímavých okolností ocitla na srazu pátého výročí serveru
eldar a přes můj počáteční zmatek z diskuze ;) jsem se nakonec měla přímo skvěle... a tedy pár fotek...
nejprve jedna psychofotka z nádraží v poděbradech z podchodu pod silnicí...

toto je pětivteřinová expozice braná za ne úplně rovné jízdy na kole :)

a tohle bude asi nějaká fotomontáž

kvé

že by reklama na quicktime? :)

kleť

proč mi poslední dobou všechny výjezdy na kleť připadají podobné? /pro nezasvěcené, na kleť jezdíme my, pražští hvězdáři, pozorovat objekty, které v praze vidět nejsou. i když se tam také podnikají procházky po CHKO blanský les... zřízené pitky a podobně./ podobné a shrnula bych je všechny jedním jediným slovem: ospalé. protože na kleti, když se nepozoruje, tak se spí nebo se v polospánku sleduje bedýnka, debatuje a drbe.

vyjeli jsme časně zrána, směr severní pól... aneb v pět ze smíchače. je cosi fascinujícího na nočních jízdách autem a já se marně snažím přijít na to, co. snad uspávací, monotónní vrnění motoru (řidičák nemám:), snad ten pocit cesty, když se za oknem míhají světla aut a temné siluety stromů a všichni někam spěchají. kdo ví. vzali jsme stopaře, abychom zjistili, že je svět neskutečně malý a všichni znají všechny. a zatímco se ostatní vesele baví, já zírám z okna, protože nemůžu odtrhnout oči od svištící silnice a krajnic a svodidel a světel - a vzápětí se mi to vymstí, protože mineme ubohé mrtvé zvířátko, navíc velmi naturalistické a... krvavé. ach jo.

a v rádiu do noci zní slavné show must go on, empty spaces, what are we living for a my vjíždíme bez slavobrány do lesa, do mlhy, kde občas není vidět na krok, a je jasné, že toho asi moc nenapozorujeme...

...ano, viděli jsme celé dva objekty. za celé dvě noci. v sobotu jsme navštívili budějovice a moji spolužačku z brna ladu. pršelo a všechno se odráželo a lesklo a na kině visel plakát na nebe nad berlínem a vůbec celkem psychozážitek, navíc ještě stále si musím v jednom kuse hrát s foťákem, takže mi všechno připadalo černobílé, protože mi dělalo potíže odtrhnout oko od objektivu... nic proti černobílé. všechno se hezky sleje do škály mezi černou a bílou a kontrasty v barvách zmizí a důležité je jen světlo... a to mi vyhovuje. skrze protiklady se lépe chápe svět.

cestou zpátky na kopec, mraky a slunce...



v noci byla překvapivě mlha. i když spíš mraky, celkem řídké mraky, které zahalily kopec jemným oparem, ale přece bylo trochu vidět na cestu. ne, dkyž mlha, tak má být pořádná, neproniknutelná, tajemná a s puncem věčnosti, zastavení v čase, kdy není nic... jen mlha.

hm. v noci jsem měla sen, ve kterém mi někdo řekl, že láska je jen smrtelná choroba (jo, to je ten vtip, život je jen smrtelná choroba a přenáší se pohlavním stykem:), ale nevím kdo a nevím proč...

a ráno byla mlha... a mlha... a věděli jste, že v mlze je les kouzelný? že se můžete nenávratně ztratit?





a mraky na cestě domů...

možná neznáte...

zkuste přelstít počítač a na 20 otázek ho nechat uhodnout, na co myslíte. ujišťuju vás, že přelstít ho je těžší, než to na první pohled vypadá a že onen program je pěkně chytrá mrška. mrcha jedna. co si tak vzpomínám, tak problém mu dělal radiátor, dýmka. jo a taky kladivo :)

***

bílé nebe a bílý sen
zrádně plane svíce
noc co noc, den co den
zrádně plane svíce
napříč životem

blesky, bouře a hurikán
odvane tě vítr
vstříc cizím krajinám
odvane tě vítr
vstříc pustinám

vstup

sedím si takhle doma na icq mezi svými šesti stěnami a najednou jde kolem skupina brněnských hvězdářů s lahví vína. brzy vyjde sirius, a to je neklamné znamení, že svět pomalu zaplaví spánek. ještě že tak. zítra mě čeká odjezd na kleť a tenhle prvotní příspěvek píšu s velkými motorickými a intelektuálními obtížemi.
(a to nezmiňuju dnešní přednášku z matiky. v druhé řadě jsem zívla tak nahlas, že se otočila celá hala a po té, co jsem e-logaritmus označila jako přírodní, mi došlo, že něco není v pořádku. a to bylo před dvanácti hodinami. kladný vliv spánku na člověka rozeberu jindy, teď už jen praxe. ať žije garfield ;)
tímto zdravím (s pocitem celečešky svého vlastního zápisníku šílence) honzu a paulieho, kteří si myslí, že je tu nebudu pomlouvat. díky za #FF8000 :)