pan programátor se po roce vrací do čech. ráda bych ho viděla, ale děsí mě, že mu (už?) nerozumím, že mu nemůžu rozumět. objevil se v mém životě, aby se z něj pak vyhodil, snad že mě měl rád a dokud byl náš vztah založený na předstírání (on: já vlastně nevidím, že máš o mě zájem, já: já o tebe žádný zájem nemám), tak to fungovalo.
ale kdykoliv jsme spolu někde byli poslední dobou, tak jsem se snažila působit co nejvíc v pohodě, ne, chlapče, na tobě nikdy nezáleželo, a jeho to děsně vytáčelo. (on: tehdy, když jsi o mě měla zájem (to řekl před svými přáteli a před zwířetem (na kterého tam očividně žárlil)), já: jó, tehdy, když jsem chodila s m.! et cetera.) na co takové přátelství, když k sobě nikdy upřímní nebudeme. i když; jeho vnímání jeho vztahu vlastně upřímné je, takže jsem to jen já, kde se přetvařuje. ale když vím, že bych ho ztratila úplně, kdybych mu řekla, co si vlastně myslím?
nemám problém přiznávat svoje staré city bývalým láskám. na minulosti to nic nezmění. a z mého deníku z té doby je příliš vidět, jak se choval, a jak moc si něco nechtěl přiznat. a to bolí, i když asi nešlo o to, že jsem to byla zrovna já. nebo jo? detaily. věčně do mě rýpal, věčně mi svým způsobem dával něco najevo, ale nikdy to nepřiznal. mluví ze mě - ještě po dvou letech - hořkost? a tolik jsme toho zažili spolu, lezli jsme po lešení deset metrů nad zemí, když se stavěl tunel pod mrázovkou, tančili jsme spolu, vypili litry vína, lezli do fontány v bouřce, byli v divadle na nejdůležitější hře mého života a pořád jsme se smáli - jak je možné, že to nestačilo?
léto 2004: párkrát jsem tam šla s m., (jednou byla mlha), který mohl být mojí oporou, kdyby si udržel dostatečný odstup. moc blízko ohně, to může spálit, i když jsou věci, které jako oheň nevypadají, jako třeba já. a pak ona únorová noc, pan p., cestou od sudu a tramvají na výtoň a v dlouhé sukni se špatně běhá a ještě hůř leze po lešení...
ono je to jedno. čo bolo, to bolo. ale to poslední setkání to všechno nějak ještě víc pokazilo. já měla dost času na to vyrovnat se s jeho vztahem, ale on měl s tím mým očividně problém. po icq už se taky dávno nebavíme, je to jenom křeč, a mám pocit, že kdykoliv o něm začnu psát, tak se bojím, že bych mohla dospět k tomu, že už si fakt nemáme co říct a tak raději začnu vzpomínat a zapletu se do té spontánnosti, do toho, jak jsem se díky němu cítila krásná a vtipná a zblblá.
závěry se nekonají. stejně s ním zkusím domluvit nějaké to víno, tak proč to řešit. nějak to dopadne. vlastně je mi ho líto, ale má, co chtěl :)
