kniha sem, kniha tam

neteče voda. ze zbytku polské pramenité si vařím kafe. procházím se k cisterně a zpátky. chci sprchu. horkou, půlhodinovou sprchu! sakra.

v knížce červená a bílá nejmladší polské autorky už jsem za půlkou, ale čte se mi stále rozpačitěji, přestože mě text i přes svoji obtížnost drží háčkem a snadno se do něj ponořím. vůbec, za všechno může vivík (viz) - jestli mi jeho deník vůbec něco dal, tak čtenářský list na půl roku dopředu (zatím jsem schroustala akorát nicka hornbyho: dlouhá cesta dolů a opět nezbývá než konstatovat: rozpaky, absence ztotožnění na mojí straně a absence pochopení na straně autora - dle mého názoru jsou lidé schopni se zabít pro mnohem větší kraviny, ale nebudu prozrazovat).

červená a bílá mi trochu připomíná knihu, kterou jsem četla kdysi (a jak říká zwíře, každá knížka chce svůj čas), břečku michaela hornburga (která mi přišla velmi obrazná vzhledem k reáliím, které si těžko dokážeme představit, ale bezvýchodnost je všude stejná; a která se mi líbila díky nekřečovitému happy endu), ale nebudu soudit, dokud nedočtu (zatím očekávám smrt hlavního hrdiny, ale uvidíme :)

a na expě jsem přečetla rychlostí blesku první dva holdstocky. na víc nebyl čas. ale ty paralely, po návratu domů expa stále v periferním vidění, jen stvořit ji nedokážu. (deník z tehdy: čtu lavondyss. momentálně mi tallisin žal vhání do očí slzy. přemýšlím o příbězích a jménech, ale jsem přehlcená vlastními příběhy.)

a teď prevčírem můj první sandman. gaiman je prostě bůh. nemůžu sice říct, že mi komixová názornost sedí stoprocentně, protože nejsem zvyklá prohlížet i obrázky, očima akorát hltám text, ale to se poddá. a ten chlap je prostě úchvatnej.