to nosí smůlu, říkám bezhlasně, protože nahlas brečet neumím. vlastně neumím brečet vůbec, akorát dusit se, abych nemusela vydat sebemenší zvuk. vlastně to možná jen neumím před konkrétníma lidma. a to je jako bych to neuměla vůbec. a střepy ze zrcadla skončej v popelnici a zbytek večera promlčím.
minulej pátek ještě kvetly na vysočině šeříky.
nemám ráda dny, kdy po horkým odpoledni slunce zmizí v mracích do ztracena. mám ráda čistý řezy, i když na ně tak úplně nevěřím. i když nejsou a nejdou. ztrácím se na česko-slovenským zápase nejen mezi lidma, nejen mezi řádkama bezvýchodnejch konverzací, abych se den na to zmámila sluncem. abych vdechovala železnou vůni brzdícího vlaku, abych se brodila přes řeku berounku a ztrácela hlavu uprostřed pustiny.
jsou věci, který nejdou zlomit přes koleno. gratuluju si k tomuto zásadnímu uvědomění v tak nízkým věku. ehm.
a vlak domů nejede přímo, ale objede celý město. připadám si jako v divným filmu, u kterýho někdo vypnul zvuk, vydržím dívat se z okna skoro celou cestu a jsem tak podivně šťastná, že víc to nejde.
