we are what we are what we are [2]

dvě na třetí let, bilanční příspěvek, etc. nesouvislost ahead, varuju. 

minulost coby přehlídka chaosu. whatif machine a rozhovory, ano, stárneme a měníme se, ale naštěstí pořád sdílíme podobný pochyby. lepší pozdě nežli později. stejně nemůžu mluvit za nikoho jinýho než sebe a stejně jako dřív mám strach psát o hezkejch věcech, protože pořád někde existuje ta ev, která chodí a hezký věci rozbíjí, protože se jí prostě chce nebo protože si se sebou neví rady. 

osm let. to je sedmdesát tisíc hodin. aby člověk žil hodin milion, musel by žít 114 let. měníme se. například existují věci, který jsem se naučila nedělat. neprohlížet si zákoutí internetu plný ostnů. neohlížet se jinak než sebereflexivně, ano, ublížili jsme si, ale možná to ani není ničí chyba. důležitý je to, co je teď. ve výsledku jsou věci hrozně jednoduchý. já chci a ty chceš a co víc. věci, co jsou moc jednoduchý, za to nestojí. věci, který chceme měnit, taky ne. jsem ráda, že jsem teď a třeba jednou i najdu odvahu se do týhle záchranný sítě opřít naplno. zatím se opírám po kouskách a i když to nedávám znát, jsou věci, který mě dojímají neuvěřitelně moc. 

tak já se třeba zas někdy ozvu. 

dlouhej post, pohoda džez

za oknem zuří říjen. 

stav mysli: poslední dobou razím až otravnou upřímnost. jsem starej cynik, co pořád trochu doufá, že ona blatantní pravda je dobrým řešením i pro někoho jinýho než pro mě. 

stav mysli 2: 

(budete-li mít štěstí.)

takže je zase podzim. vlastně je to něco jako rok (přesně nevím; nějakou dobu už čísla nemaj smysl) a abych použila slova fiksu, zase jsme trochu jiný.

například já mám rýmičku, protože jsem navzdory dvoučíslýmu měsíci skákala po hlavě do vody. a ty říkáš divný věci, kterejch si myslím, že je potřeba se bát, věci jako zítra, a po vánocích a příští rok a zatímco mlha padá na mohylové vrchy a pankrác, já mám chlupatý ponožky a před sebou deset dní se svejma myšlenkama, než se vrátíš z hor.

protože: tři neděle zpátky se vydáme na jih. road movie part 1, na vylidněný chorvatský dálnici jedu rychlejc než bych měla a čekám na ten okamžik, kdy je vidět moře poprvý, poprvý. a zkoumám svoji hlavu a docházím k závěru, že je to pěkný a bude to pěkný a to je tak všechno, kdepak nějaký reminiscence. cha. a čas začíná běžet. zatímco posádka večeří, stojíme na přídi s pohledem bolestivě upřeným do slunce, který pomalu stejká pod hladinu. skoro do svítání se dělíme o láhev rumu a ten slastnej pocit vlízt mimo civilizaci do temný vody a plavat pod oblohou plnou hvězd. pak přijde vítr, den rvaní se s mořem, který nejde porazit, ale maximálně uhrát remízu, anebo prohrát, jak dokáže jiná česká loď.

a jugo ukazuje co umí celej den, rve vlasy a bere sílu. bojuju svůj malej soukromej boj o vytvoření korunky na vodnici z čehokoliv, co je po ruce, boj o zapálení uhlíku ve větru, boj o boj sama se sebou, kterej začínám vést a kterej způsobuje, že i přes svou únavu budu půl noci koukat do stropu kajuty, toho prostoru, kterej je tak nebetyčně malej a přece v něm existuje propast.

rogoznice. vrátíme se sem o dva dny pozdějc, potom, co se tejden překlopí k menší polovině a potom co spotřeba vína na hlavu a večer rozbije všechny vínometry. čtu si pod lampou v přístavu, balkánskej večer plnej koček a tepla, hrajou se karty a tak, a pak, když se večer nakloní a měsíc taky, se vydám do kopce, ale po chvíli se vrátím a vedu tě tmou a na konci je světlo a malá, tichá městská pláž, kde se dá koupat a ticho který by se dalo krájet. 

a pak přijdou vlny. den plnej rychlosti a rvaní se s mořem, tentokrát skoro vítězným. a když zakotvíme v pustině, když se rozprchneme do skal a když uplyne kousek večera, začnu mluvit. 

mluvím, protože neumím nemluvit, znáte mě. vykreslím obrázek a vlny ho spláchnou, a vejrá na nás měsíc. a hlas rozumu stejně nikdo neposlouchá a tak usnem křehkým spánkem na pár hodin než nastane katarze a vlny nás vyženou na temný moře (a stejně tak úplně nevyhrajem) a druhej den pak šedivý moře splývá s šedou oblohou a i tady už je něco jako podzim. 

dvě neděle zpátky, road movie part 2, venkov a kola sýra, noc po noci v kempu s mnoha mnoha slovy je najednou těžký říct vůbec něco. někdy mluvím tvrdě, jako bych cihlu za cihlou stavěla zeď, o tom si ještě někdy povíme, ale teď spíš vytesávám z kvádru podobu něčeho, co nikdo nikdy neviděl. a dohodnem se na rádiovým tichu, dohodnem se, že budem mlčet, a vydrží to přesně 48 hodin. 

a od tý doby najednou všechno dává smysl. kdo ví, co s tím, ale bylo by hrozně hezký, kdyby to náhodou chtělo vydržet, protože je to jiný. a protože kdyby tohle nemělo dávat smysl, tak nebude už nikdy nic.

nádech a výdech

ještě dva pracovní dny a jeden nepracovní a vydáme se na cestu. strašně si přeju jít po mole v šibeniku zalitým zapadajícím sluncem, pod bosejma nohama občasný bolavý kamínky, všude kolem náruč moře. strašně si přeju sedět na nakloněný palubě a prát se s větrem, rozčesávat si zcuchaný vlasy a číst v očích všech okolo přesně to, co tam mám napsaný já. předpověď nám nefandí, ale stejně jako umím přivolávat déšť, umím ho i odvolat - takhle velký, dlouhý měsíce živený touze mraky neodolaj a rozpustí se radostí. 

the last day of summer

never felt so good

včera jsme seděli v oblíbeným baru, když najednou do otevřenejch dveří vrazilo léto, řeklo, že se teda loučí a zmizelo. zved se vítr, vršovicema letělo listí a igelitový pytlíky a kapky. vlastně se mu nedivím, za posledních pár dní muselo bejt fakt unavený. 

konec léta čistým řezem. prej se za 14 dní uvidíme na jihu, tak se těším. 

město s metrem

možná nemaj kočky sedm životů, ale sedm koček sdílí stejnou duši. nebo tak něco. totiž žďárskej černej kocour se naduplikoval a čekává před vchodem na pankráci a mně rve srdce, že se blíží zima. kalendářně. protože jinak tenhle víkend vydal za celý léto. 

LÉTO. včera koncert na vltavě, řeka, hvězdy nad hlavou a víno. tak mladý jako dneska už nikdy nebudeme a kdo ví, jestli tak šťastný. no one can give me what you do, zní mi opilou a zkouřenou hlavou, intenzita je znamením obou dní tohohle krátkýho léta na sklonku podzimu, protože zejtra se můžem probudit do ranní mlhy. řeku lemujou ohňostroje a já mluvím, aby nebylo jasný, že by mohlo stačit mlčet. (věci, co nedávaj smysl, díl stopadesátej.)

souhvězdí racků, siluety na nábřeží, policejní čluny a tak vůbec. kažou soukromou, oddělenou vteřinu existuju ve dvou světech. 

a dneska brno, ráno tam a večer zpátky a esence léta, celej den nabíráme s bsk slunce, spíme na špilasu, fotíme, běháme na vlak a sháníme burčák. a brno je zase brno, letní sen, co se se zimou rozplyne, věčná touha, kontrast k realitě. a cestou domů se občas zakousnu do posledního článku prstu, abych to zvládla snést, abych zvládla ten pocit, kdy stojím na mezeře mezi vagónama a horkej vzduch hrozí, že mě strhne někam daleko. 

these flowers will always die

když odemykám dveře a dejchnu přitom na sklo, orosí se. stojím na ukrajinský a klepu se zimou. doslova. snad jsem to neměla číst (raději jsem neměla ten román). ozvěna sebe sama. láska na druhej pohled. věci, co bolej. spolu a bez sebe, nefunguje ani jedno. věčný nemilenci. mapa ušlejch příležitostí

- jako když se v cernu točím v duchu do klubíčka, na některý věci je pozdě a někdy nebylo - 

a věčný útěky od věcí, co jsou příliš těžký. města, kde nikdy nebudu žít.

zhasnout, smazat, zapomenout. vztahy jako učení se cizím jazykům. myslela jsem si, jak se mám pod kontrolou. leda houby. 

leda houby, který možná najdu až v zimě (zima je listopad) půjdem vysočinou.

v hlavě maelström myšlenek a přejedu zastávku. neschopnost bejt šťastná. hledat ten pocit, když není možnej a zahazovat ho, když je. 

7/8

je půl desátý a pořád ještě je trochu světlo. je léto, i když se v letních šatech a šátku choulím cestou domů. je léto, když na špičce střeláku sedím začátkem i koncem července.

trochu jsem zalistovala minulostí a na chvíli ztratila chuť psát. taky protože se vezu na patetický vlně a jsem ráda za všechno, a o tom se vždycky píše blbě. v okamžiku, kdy člověk odhodí vyslovený i nevyslovený závazky, zjistí, že některý věci stejně odhodit nejdou. a zatímco některý věci zůstanou navždycky svázaný s expou, zůstanou jiný věci navždycky svázaný s mořem, whisky a dokumentech o skotský historii. učím se jak neztrácet všechno. 

jenom něco.

a jsou dny, kdy tomu věřím, a zatímco celý dny píšu tenhle post, přestává bejt světlo v půl desátý. zatímco píšu tenhle post, je srpen. ten srpen, ta pachuť na jazyku, léto za polovinou svý časový osy (léto je červenec a srpen). 

jsou dny, kdy tomu věřím. a pak jsou dny, kdy mám pocit, že každý slovo, který vyslovím, proletí mračnem nesrozumitelnosti. kdy se bojím, protože mám pocit, že se bát musím. kdy je jednodušší chápat málo nebo nic. a nejhorší je, že se vlastně vůbec nebojím. že to je naučenej vzor, stokrát zopakovaný kroky. já, která mám takovej problém s každou choreografií, která mám problém odkoukat něčí kroky, umím tak dobře ty vlastní. 

co jsme si, to jsme si

takže tady rostou takový krásný růže a ty mi urveš zelenej list?

čtvrtej den léta. v tescu na národní nemůžu zároveň hledat černý olivy a zároveň psát určitý věci na telefonu. takže olivy nenajdu a když se dvaadvacítka řítí přes most legií, mám chvíli slzy v očích. ale přejde to, v domě u řeky už vesele krájím voňavý rajčata a lovím kocoura. možná to bude nakonec úleva, říkala b. a ono to tak asi fakt je, což se potvrdí ještě ten samej večer, i když guinness u malýho glena prostě nikdy tak jako na ostrově chutnat nebude.

racionální fáze. osmnáctka mě veze teplou nocí téměř úplně domů a mám v hlavě neuvěřitelně čisto. to je divný, doprovázím tě a neprší, něco je špatně. i když jsem opatrná a cynická a tak ale vlastně nic.

mlčení

the wall is merely a bubble, easy to break. titulky pro hearing impaired, s vysvětlivkama, co se děje. titulky pro život. vlastně takovej blog. to si člověk takhle občas něco napíše, a ono to dává smysl: někdy se sejdeme večer online. každý sám a každý se svým vínem a sýrem. někdy ztělesníme něco jako smutek.

univerzální odpověď. no nic, to je jedno. ještě loni, a to je strašně dávno, jsme seděli na vyšehradě. dlouho padala tma na řeku a blížila se bouřka a já měla pocit, že můžu říct cokoliv. jsou věci, který nemaj jasnej začátek a stejně musej mít jasnej konec. já a moje ratio. možná chci něco, co nemůžu mít, ale už to chci hledat jinde. tisíc argumentů, ale lítost je stejná, to co mizí v mlze, má ostřejší kontury než kdykoliv předtím. to jsou ty paradoxy, ke kterejm dochází na zlomech. 

léto (léto je červenec) je třetí den a bouřka střídá bouřku. nebe nemá žádnou barvu. léto je druhou noc a obě noci jsem šla deštěm, s tou radostí, na jakou je potřeba noc co nejkratší. 

chtěla bych říct něco pozitivního a asi bych i mohla, ale chápání se je rovnice jako každá jiná a nejde řešit jen jednu stranu, tak asi musím nechat mluvit jiný. 

ale ty máš dar, že člověku chybíš od chvíle, kdy tě nevidí, a vůbec nevím, jak to děláš.

protože co jinýho

cynik je člověk, co nerad řeší věci do hloubky.

většinou se tvářím jako cynik, skutečně mě dostávaj jen smutný kočičí příběhy. koneckonců tehdy po herním večírku, národní třída, horkej večer a puntíky na šatech, těsně před tím než se mi zlomí podpatek, na otázku, jestli jsem optimista nebo pesimista taky odpovím, že cynik. 

poslední dobou se mi tahle póza hroutí. krouží kolem mě supi. 

prarodič kamarádky neunesl hroutící se zdraví a vizi pár týdnů života, poslal svoji ženu do lékárny, obalil si ručníkem hlavu a ustřelil si ji brokovnicí. 

dva dny po večírku, na kterým ve stínu (kdyby svítilo slunce, což se v tomhle kraji neděje) klasickýho anglickýho domu popíjíme růžový víno, ze kterýho jedem hustým deštěm hustým provozem do londýna, pořadatel a oslavenec vlastní svatby zabije v autě spolu s dalšíma dvěma lidma. 

včera sedím u h., mezi mým kroužením po kuchyni a chystáním lososa a jeho rozléváním ruský vodky přes míru vyjde najevo, že dva dny pohřešovanýho známýho našli, a jak to v těhle situacích bejvá, dobře to nekončí. 

s arogancí člověka, jehož se ani jeden z těhle příběhů osobně nedotýká, přestože zejména z toho posledního mě konstantně mrazí v zádech, zírám do blba a přemejšlím o životě. o tom, jak každej sebenicotnější mail, kterej mi přijde, může zejtra nepřijít. o ztrátách, který nevyhnutelně přijdou. jako jon ze strážců vnímám tyhle budoucí okamžiky tak jako přítomnost, zatavený v konkrétním čase jako starý fotky. 

a tak do sebe otočím stakan, a druhej a třetí a čtvrtej. a tak běžím dolů po veletržní deštěm. a tak mluvím nahlas a směju se a jsem. protože co jinýho. 

true story, bro

připadám si jako hus, věčně nějaký boje za pravdu.

připadám si jako husa. 

chaotic good

orientace ve vlastním městě je vždycky jednodušší. i když naviguju stylem někde tady možná zatoč, dojedu domů.

vyhejbám se srovnání, co je lepší a co horší, ale mezi řádky se stejně skrývá pravda. londýnský metro. u okýnka mezi vagony mi vlasy bere horkej vítr, na červený central jsou zastávky do zatáček, ale jinak je to tak stejný. noviny zadarmo, stojící vlak ve tmě, kafe v kelímkách a pohledy lidí okolo.

z určitýho úhlu je metronom na letný jen dvojrozměrnej; z toho úhlu, ze kterýho ho pozorujem celej večer. bsk rozsype moje žlutý irský mušle a pak je sbírá. čteme věty z knihy náhodně na přeskáčku a celou dobu to dává smysl. tanec v temnotách, krok tam a dva zpátky.

nejnepochopitelnější rozhovory se odehrajou potom, co se rozejdem a svejma nočníma spojema zmizíme v nočních kapkách. v ruce svírám žlutou mušli. celkem chápu, že nikdo neví, co si má myslet. je toho moc, stejný čísla, stejný názory, stejný slova ve stejnou chvíli, stejný barvy. taky celkem chápu, že to jednoho vyděsí, ale víc mě děsí, že se mi to třeba jen zdá.

myslíš si, že jsi normální, zeptám se uprostřed mostu, uprostřed léta v drobným, mizivým dešti. je hrozně teplo a já jsem nesvá, na jazyku tu otázku, jestli jsme se tady ocitli náhodou a jak moc mluví něco místo nás. 

včera jsem se napila kafe a chutnalo jako jiný kafe kdysi kdesi. čistě zlý hrdinové jsou nudný, dokonce i ve snech. na levý ruce mám modřinu, na pravý straně těla mě bolí záda. 

jsi průhledná a přece do tebe vůbec nevidím. 

i like to pretend that i know what i want.

travelling light, no hard feelings

to nosí smůlu, říkám bezhlasně, protože nahlas brečet neumím. vlastně neumím brečet vůbec, akorát dusit se, abych nemusela vydat sebemenší zvuk. vlastně to možná jen neumím před konkrétníma lidma. a to je jako bych to neuměla vůbec. a střepy ze zrcadla skončej v popelnici a zbytek večera promlčím.

minulej pátek ještě kvetly na vysočině šeříky. 

nemám ráda dny, kdy po horkým odpoledni slunce zmizí v mracích do ztracena. mám ráda čistý řezy, i když na ně tak úplně nevěřím. i když nejsou a nejdou. ztrácím se na česko-slovenským zápase nejen mezi lidma, nejen mezi řádkama bezvýchodnejch konverzací, abych se den na to zmámila sluncem. abych vdechovala železnou vůni brzdícího vlaku, abych se brodila přes řeku berounku a ztrácela hlavu uprostřed pustiny. 

jsou věci, který nejdou zlomit přes koleno. gratuluju si k tomuto zásadnímu uvědomění v tak nízkým věku. ehm.

a vlak domů nejede přímo, ale objede celý město. připadám si jako v divným filmu, u kterýho někdo vypnul zvuk, vydržím dívat se z okna skoro celou cestu a jsem tak podivně šťastná, že víc to nejde. 

can't you see

it all makes perfect strangers. anebo jinak. it doesn't make sense, but it makes a good song. 

kdybych měla v hlavě podlahu, do který můžu vyšlapat kruh. kdyby. pouštím si i love you till the end a vím, že to není ani love ani till the end a přemýšlím. v kruzích. ode zdi ke zdi. tam a zpátky v kleci, kterou vidím jen já sama. 

oh no, i would rather take it easy

oh no, i would rather take it harder than anything else

někde jsem se ztratila a zapomněla jsem, že nejdůležitější je potkat někoho, kdo umí hrát na kytaru. vyměnila jsem sny za dočasný řešení. ale potřebuju bouřku a náruč šeříku, aby mi to došlo, potřebuju jít horkou květnovou nocí s jiskřivou hlavou, potřebuju se smát a svět kterej se směje se mnou, aby mi to došlo. že můžu chtít. 

kde jsem byla celou tu dobu? měsíc je obrovskej, kulatej a ve výsledku je jedno hodně věcí, který sloupávám jako první spálený záda. na tu dávku cynismu (která se tváří jako obrannej val, ale ve skutečnosti vysává z krve životní sílu) jsem furt ještě příliš mladá. 

we are what we are what we are

communication
noun
[mass noun] the imparting or exchanging of information by speaking, writing, or using some other medium.

najednou nemůžu lidi, se kterýma komunikovat nechci, posílat do háje. kontakty. lidi, se kterýma komunikovat chci ale do háje poslat můžu. některý věci zjevně smysl dávat nemůžou a nebudou. pravda činí člověka svobodným, opakuju si se skřípěním zubů v marný snaze ospravedlnit si sama sebe.

rezignace na komunikaci. nachytávám se v situaci, kdy opakovaně mlčím, protože vysvětlit se je příliš složitý. nachytávám se v situaci, kdy se raději viním za cizí chyby, jen abych nemusela mluvit. a strach, že věci, co se mi drolí pod rukama, nemůžu zachránit, protože tahle drť, to byl písek, už když jsem ho nabírala do dlaní.

jsem prostě takovej, slýchám. ale nikdo se neptá jaká taková jsem já.

o čase

zatímco jdu městem, přibývá měsíc. ve středu je teplo a ve čtvrtek prší. dlouho očekávaný věci nikdy nemaj očekávaný konce. a já, však se znám, stojím v dešti a odmítám nemoknout. štěstí je v malejch věcech a okamžicích ukradenejch z cizích životů. někdy mám dojem, že u mě funkční věci nemaj místo.

neumím včas. význam tohohle slova mi dlouhodobě uniká. možná se potřebuju rozkoukávat dýl než ostatní anebo trpím příliš mnoha možnostma. včas si uvědomit. včas začít. včas skončit. včas nelitovat. slovo se subjektivní definicí. moje včas je někde úplně jinde než včas lidí, který patřej do mýho života. začli do něj patřit včas?

podobně je to s množstvím informací. který sdělení je přesně to správný? který slovo už je navíc? říkat správný slova ve správnej okamžik je nadliskej úkol (vystavěnej na podobně nadliským úkolu myslet si správný věci ve správnej čas).

a pak vznikaj dočasný řešení, který nikdy včas neskončej.

i only speak when i'm hungry

vrátila jsem pomeranče na svoje místo a vrátila se zima.

kupuju zásadně jen víno se zvonečkem pro štěstí.

u kontejnerů přibyl vánoční stromeček.

nevím, čím je čas 6:40 tak zajímavej, ale pro tenhle tejden se moje hlava rozhodla, že je to ideální čas na probuzení se. dělá si co chce, hlava jedna. poslední dobou se vůbec děje divná věc - uvědomuju si rána mnohem víc než večery. koukám, jak přibývá světlo a dokud neotevřu dveře, můžu si klidně myslet, že je venku třeba i teplo. ale kromě toho spím kompaktním spánkem beze snů.

v nákupním centru naproti je na střeše parkoviště s modrýma cedulema. vypadá jako soukromý nádraží. potřebuju nějaký soukromý nádraží. (tramvaj do stanice léto.)

včera jsme rozebíraly teorii zrcadla. jak funguje zpětná vazba pro konkrétní lidi a jejich konkrétní vlastnosti. mám ráda analogie z techniky - bylo dřív vejce nebo slepice, proud anebo magnetický pole? ale někdy to tak docela nefunguje. když najdu v někom vlastnost, kterou mám i já, někdy se zdvojí a někdy utlumí. a ztrácím se v tom, co je skutečnost a co ne. ale furt mi přijde lepší mít s někým společnej smích než společnej pocit, aby mě ten druhej náhodou neomezoval.

never play by the stairs, you're bound to fall down

jsem citlivá na změny. stále přesnějc je kategorizuju a katalogizuju. stále přesnějc je vnímám. ten pocit "nevím přesně, kdy se to stalo, ale stalo se to." měla bych vnímat věci zprůměrovaně. bez výkyvů, ale je to naopak. každej zlom jedním nebo druhým směrem je jako když praskne kůstka. každej je zlomovej.

ráda si vetřu tu nejrašelinnější whisky do kůže. dýchám. zvykám si. na věci, ke kterejm se rozhoduju (ráno běhat), na věci, který se dějou, na věci, který si nevybírám (kocour kýchá).

čtu knihy o hrách. čtu knihy o lodích. spím trhaně a mám divný sny. funguju za oponou, sama sobě se ztrácím. sama sobě se schovávám. čtu novýho szczygieła. mám odevzdaný daně, nalakovaný nehty a lednici plnou zeleniny. padaj mi věci z rukou, nejvíc po ránu. kdybych je nechávala ležet, budu mít místo podlahy věci.

zvykám si. na věci, ke kterejm se rozhoduju (chodit na podpatcích vyšších než eifelovka). na věci, který se dějou, na to, že se lidi chovaj nějak a pak zase jinak. na to, že všechno už se někdy stalo.

už tak tu mám plno věcí na divnejch místech. knihy u postele. knihy na pračce. knihy na knihách. náušnice věším, kam to jde. ráda pojmenovávám a vyhrazuju ("tohle je koutek na pracovním stole, kam dávám věci na vlasy, abych se mohla ráno vyfénovat") a zas přerovnávám ("všechny věci na vlasy patří sem"). a ani ty vlasy mě neposlouchaj.

a mělo by to asi bejt jinak, mírnějc, ale ty zvraty v mojí hlavě, ty sinusovky, jsou pořád stejný. jen je neventiluju. příběh ženy, co si zapisovala padesát let svýho života všednosti. 415. návštěva. 78. dárek (obdržený). 3. dítě. 15. polibek pod rozkvetou třešní (blíží se květen). mám pocit, že kdybych dělala totéž, oněměla bych tváří v tvář každodennosti. kdykoliv jsem se snažila - a já mám pro čísla slabost - spočítat nespočítatelný, skončila jsem u čísel nižších, než bych chtěla. počítám dny a týdny ve snaze se někam dostat. ve snaze se nikam nedostat, protože před chvílí byl leden, ale co teď. nechci stát na místě, ale čím víc se někam hýbu, tím je čas rychlejší. v lidech na ulici vidím tátu zamlada (jak si myslím, že vypadal). v upřeným pohledu do zrcadla vidím rysy, který máme doma všichni.

zvykám si na věci, ke kterejm se rozhoduju. ale na tohle si nezvyknu nikdy. na tu potřebu někam zaboha patřit. na tu potřebu zaboha se vymezit. jako ten pocit, jako když si na sebe vezmu kus oblečení, kterej mi třeba sluší, ale nikdy jsem ho neměla ráda, protože to prostě nejsem já, a pak se celej den ošívám a okukuju výlohy a rozum a oči jsou stejně pořád v opozici. na naučený věci, který bych měla chtít dělat.

mám tu plno věcí na divnejch místech. kočky a kyblík plnej pomerančů.

tonight the sun shines twice

pomeranče neumřely. jenom spí.

ten pocit když přijdu domů a dřív než cokoliv jinýho si vezmu jinou sukni a jiný náušnice a boty na podpatku a až pak si jako dáma sednu k počítači se skleničkou vína. (a vrátím devět párů náušnic za devět dní na věšák.)

proč máš tolik náušnic? - abych tě lépe slyšela.

měsíc dorostenec. waxing gibbous. měsíc full moon. jarní náladu jako každoročně udeří bílá ruka zimy do tváře. life. you're doing it wrong.

po dlouhý době tahám na pavlači z půjčený cigarety. opírám se o zábradlí a přeju si, aby mě neudrželo. po dlouhý době.

ještě že mám nekomplikovanej vztah s počasím a prší, když potřebuju.

ve snu mi kdosi podá ruku a já ji přijmu.

a pak se něco stane, drilovaná schopnost neřešit věci, co se nedaj změnit, zabrání se do práce, do mozku zažraná melodie. najednou je ten tichej, úpornej hlásek pryč.

jen tý schopnosti zamilovat se do písničky a pustit si ji desetkrát za večer se nezbavím a nechci.

od soumraku do úsvitu

v pátek šplhám na hory sněhu, prvovýstupy a sníh v růžovejch botách.

v sobotu lyžuju. dostanu sedm písniček za dvacku a jako poslední pustím with or without you. hory sněhu odtávaj a louže jsou mnohem hlubší než vypadaj.

v neděli jedu vlakem. v neděli piju víno. v neděli vidím mars a vysvětluju, že je to mars a že ano, jsem schopná najít mars pouhým mávnutím rukou směrem k obloze a je pořád ještě vlastně zima a ne, v havranovi nám nenalejou, ale ve zlejch jo. bohužel.

v pondělí sedím na žižkově. jen před tejdnem jsem tu byla poprvý: dáme si na to panáka? – raději ne. tehdy jsem rozumná a jím česnekovej hermelín. teď projedu přes pavlák domů, jen den po tý noci a tentokrát nejím žádný kuře z okýnka pro hladový.

v úterý v holešovicích je han solo drzej, na "i am your father" pijem ruskou vodku a já mapuju místní večerky. ve středu se vrátím na místo činu, jím pro změnu ruskou hořčici a kroky a hvězdy jsou furt stejný nad vršovickým nádražím. ve čtvrtek, jo, ve čtvrtek potkám whisky, old enough to order its own whisky old enough to order its own whisky, potkám noc, potkám koncert a skoro usnu, zatímco v pátek usnu úplně, na schodku ve vagonu mi padá hlava, a zvukař to nedává, pištět v uších mi bude ještě v sobotu ráno.

v sobotu nasedneme do vlaku. dee má víno a my nemáme vývrtku. vy tu kouříte? zeptá se průvodčí a my, že ne, a on, že by si klidně zapálil. a vývrtku nemáte, zeptám se, a za půl hodiny je zpátky s vývrtkou a víno nám otevře. dojedeme do brna a budeme plout nocí, od anoukbytu až po podnebí a alternu. šla jsem náhodou kolem, vysvětlím asi těm dvaceti lidem, co tam znám, a je to pravda, protože v brně jsou takovýhle věci normální. stejně jako je normální, že se dvacetkrát za hodinu změní světlo. a sněží a někdo by řekl, že jsem to přitáhla já a na večer na cestu domů si zase koupíme víno.

like throwing arms round yesterday

noc je zase mrazivá a krásná. začíná se mi to líbit, za půl roku bude zase jinak, ale teď jsou ty ostrý hvězdy a mráz, kterej na mě prozradí, kdy si zpívám na ulici.

taky bych chtěla bejt mrazivá a krásná, ale i když ta holka v zrcadle má červenou kytku ve vlasech a červený nehty, odstup si držet neumí. na to ví příliš dobře, jak se usmívá a jak umí být okouzlující, když chce.

ale když jí to někde řekne, pokrčí rameny. tak jo.

tak jo, došlo mi mlíko a tak bude ranní kafe zase černý jako noc.

tak jo, už zase vím jak bolej nohy po protancovaným večeru na vysokejch podpatcích.

s lidma, který znám deset let, se nemůžu nechovat jako tehdy. anebo je to vínem?

v taxíku si položím hlavu na tvoje rameno. jsou jistý hranice, ale tohle není jedna z nich. po protančený noci je možný všechno, co se nestane.

a ta holka, co umí být okouzlující, je taky děsně drzá a vlastně nemá problém vyslovit skoro cokoliv.

jsou jistý hranice, který končej neviditelnou skleněnou bariérou, o kterou by sis rozbil čenich.

or so i believe.

a leden je za náma a únor hodlám protancovat k jaru.

from the edge of the deep green sea

tenhle pocit znám. tenhle pocit jsem už zažila. nepřítomnost ve svý vlastní kůži, ve svým vlastním životě. cestou domů někdo nad hlavou roztáhl samet, takhle jasno a takhle zima chodí ruku v ruce odnepaměti. a měsíc a venuše a mám takový tušení že zítra večer kdesi v horách budu stát ve sněhu se skleničkou v ruce, kolem sebe a v sobě jen tmu. ožívám v okamžicích. v tom okamžiku závratě, kdy čekám, že se výtah zastaví, a ono je to ještě patro, v tom drobným škubnutí, co ho člověk cítí jen někde na zátylku.

co nejde pojmenovat, to neexistuje. kolem mě je těch věcí, co nejdou pojmenovat, poslední dobou tolik, kolik kočičích chlupů těsně po skončeným úklidu. nepočítaně. slova najednou nestačí. všechno je v kategorii „ten pocit, když…“

tenhle článek je pahýl. stejně jako hromada knih vedle postele, fotky v přístroji a cyklení se v jednom albu cure. tak já to někdy dopovím, protože zítra jedu na chvíli do těch hor.

konfrontace s negativismem plodí pozitivismus

v hlavě archetyp zimy, dokud nezačne, jiskří mi v hlavě sníh a ticho. s prvním mrazem se oklepu a začnu toužit po jaru – na zimě nedává nic smysl. první týden novýho roku (a všichni víme, že ty sudý čísla jsou lepší) uzavřu výletem do ještě větší zimy – na vysočinu, tentokrát bez červenejch punčoch a návleků. stejně jako uzavřu jiný věci a možná trochu sebe. jsem si téměř jistá, že jsem ještě před chvílí byla úplně jiná.

všechno víno, co mi tu po tobě zbylo, už jsem vypila.

najít si chvilku na pohled zpátky není lehký. možná je to jenom nechuť. nechuť chápat lidi, ztraceno v překladu potolikrátý. na moři pochyb malá loďka se jménem „co když to vlastně všechno dělám dobře?“ potřebuju ven. potřebuju pryč. potřebuju nový lidi a nový světy a zároveň na mě dopadá postupná izolace věku, tříštění na páry a stereotypy. furt bych někomu pomáhala, ale proč. cesta do pekla je dlážděná sebeuvědoměním. nejdůležitější je nechtít nic. poprvý je moje deziluze venku, ne vevnitř.

minulej rok byl nádražní a v oddělení nálezů a ztrát se jelo od rána do večera. získala jsem dlouhý, horký léto, moře a pohled na stoupající plachty. obrovskou část sebe, lidi, schopnost cítit a schopnost necítit. taky skok do prázdna těsně předtím, než jsem zjistila, že nemám záchrannou síť. a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ztratila jsem eggnoise (pro urážku starostovy nohy), spoustu pocitů, schopnost nevidět budoucnost (mám pocit, že to není hra, což je nejlepší způsob, jak se zranit), schopnost nebudit se ráno s hudbou v hlavě (aktuálně the cure: lovesong).

a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ale co už.