we like the moon

poprvé v imaxu a hned takové kontroverzní téma jako lety na měsíc. film má formu dokumentu, částečně ukazuje staré záběry, částečně ve 3d podobě ukazuje kabinu orla, poskakování po měsíci a - mínus - americké dětičky, které chtějí být astronauty.

první polovinu filmu si odpouštím svoje obvyklé vtipkování. občas mi do tváře přiletí kámen, občas mě mírně rozčílí poněkud kostrbatě předabovaný tom hanks. ale když poprvé letíme nad měsícem, mrazí mě celé tělo a cítím, řečeno slovy carla sagana, cosi podobné úžasu.

vážně. div nebrečím. a říkám si, jaké muselo být sledovat tehdy v šedesátém devátém přímý přenos a co to asi znamenalo pro svět. nevyhnutelnost?

ale. film se změní v propagandu typu příští člověk na měsíci jsi můžeš být i ty a mně dojde, že lidstvo už je příliš jinde. nepotřebuje si nic dokazovat, je zavrtané před svými televizemi. něco je špatně se světem, že nepotřebuje tohle zažít znovu, říkám si, dojatá. bohužel. bush asi těžko řekne jako kennedy, poletíme tam nikoliv proto, že to je snadné, ale protože to je obtížné. (21)

mlčím. mohla bych sklouznout k názorům na svět obecně, k tomu, že si myslím, že nemá smysl. a tím nechci nikoho strašit, to je v mojí hlavě. teda já si myslím že není, ale když chcete věřit v něco jiného, klidně můžete.

let's get drunk, let's forget. let's live. někdy je život pěkně nesnesitelnej jen tím že je.

kapku

třeba budou dny delší, a když nic jiného, aspoň teplejší. nebo naopak, teď nevím.

jdu do práce, poprvé, a na zastávce mně přepadne touha stát někde u moře na skalách, ve větru, ve vlezlém mrholivém počasí, co většina lidí nenávidí, stát a přemýšlet a slyšet jen vítr a vlny tříštící se o útes.

strašně silná a nezahnatelná. až ty vlny slyším v hlavě.

klokánek mizí do indie na celýho půl roku, ale některý věci se vracej. tož vítej zpět.

čím víc sněží tydlidum

tím víc sněží tydlidum. kdo jako dítě nečetl medvídka pú, je pro budoucí život podobně diskvalifikovaný jako ten, kdo nečetl třeba malého prince. chybí mu obrovská dávka fantazie a hravosti.

ale včerejší nadpis dneska neplatí, pozdě bycha honit. taje, i u nás, kde bylo sněhu hodně a kde byly na sněhu nakreslené obrazce z plotů a lamp.

naštěstí. nesnáším zimu.

světlíška

so cold

all in all

lístky na waterse, 13. dubna. zaráží mě politika sazka arény, kdy už druhý den na jejich stránkách přibývají lístky pod pódium. předpokládám že nejde o altruismus, ale o fakt, že jsou o dvě stovky dražší než lístky na stání. aby se to nakonec neminulo účinkem, "pod pódiem" bude tolik lidí, že skutečně pod pódiem nakonec nebude skoro nikdo. hlavně že sazka vydělá.

ale stejně se těším, a navíc 13. je mé oblíbené datum.

stačí zavřít jedno oko a všechno je stejně daleko. nebo stejně blízko?

začínám mít pocit že mezi bezčasím a stabilitou je ještě jedna fáze. otřásání. usazování. ale chci vůbec být stabilní?

když si vzpomenu na svoje začátky blogování, a na začátky nestěžujusi, je mi děsně prázdno. ztrácíme. ale co na oplátku?

byla to taková krutá doba sebehledání. tehdy, a ještě před tím. o dva kalendáře později najednou zodpovědňujeme. najednou se nedá jít přes mrtvoly. nebo jo?

v hlavě mám tisíc mrtvých vzpomínek. nikdy jsem nechtěla, aby ztratily na významu. letos mi bude třiadvacet. plíživé přesuny času, nějak to všechno - písek mezi prsty.

je to v mojí hlavě, říkám si, když se vyskytne problém. ale ty hezký věci, vnímání a pocity, detaily a kresby stínů na sněhu, ty tam jsou také.

existují?

(dodatek: všechny kompromisy nejsou zlý, říkám bsk, ale s blogem kompromisy dělat odmítám. při pohledu na prošpikovávání textu smajlíky na různých fórech mě napadne podobnost s dětskými texty, kde jsou slova nahrazena obrázky. my a vy - jako všechno i pokrok v jedněch lidech vyvolá to lepší a v druhých naopak. a já chci psát, poeticky, přesně, svě. nikoliv o tom jak se mám, ale co vidím. blogovzetí na 2007.)

a pořád sněží

a venku je aspoň čtyřicet dva čísel.

a na lampách vyrostly rampouchy.

smrt koček a ideálů je nejsmutnější

končí zlatá éra, řekne h.p., starý pesimista. jenže bez ohledu na obecné sklony vidět minulost v lepším světle má v zásadě pravdu. něco se mění.

cokoliv to je že dospíváme, jsme komunikativnější a zkušenější, disciplinovanější a otrlejší, zároveň s tím ztrácíme schopnost dělat si čas na sebe, na ptákoviny, vymýšlet zlomyslnosti a vůbec tak nějak obecně se bavit, což se s postupem času (pro příklady nemusím daleko) mění ve stav, ve kterém člověk přistoupí na jednoduchou rovnici opilost = zábava a chlastá, protože si myslí, že se baví. a všichni jsme pořád křehčí.

vlastně jsem chtěla psát o rezonancích. jak čas od času jedno slůvko vyvolá celé víry, o tom, že vyrovnávání je nezbytný proces a že stejně jako nevěřím některým, že ho zvládli, tak nevěřím ani sama sobě. autocenzura. obelhat se je strašně jednoduché. na icq pojmenovávám kontakty podle svého systému a podvědomě dávám nejjednodušší přezdívky lidem, kteří dříve či později nějak výrazně ovlivní můj život. dva roky starý kontakt na :m: hovoří za vše. a zw jsem vždycky říkala zw, a teď ho mám na icq raději křestním, což je sice stále osobní, ale strašně cizí.

...a je pořád těžší se lízat z ran (opakovanost, vyčerpání) a je pořád těžší něco cítit (cynismus). ne, že nemá smysl cítit. jen že ty city jsou pořád... opotřebovanější, opakovanější, cyničtější, míň nevinný... bolest nás neočišťuje, ale oslabuje. nutí nás se v ní vrtat. a zhoršovat si to. mám na mysli tu bolest, co se v ní má člověk tendenci vyžívat. ta druhá je lepší, jako třeba to, že mám teď otevřený okno, abych cítita vůně, i když je mi zima. - je to vůbec bolest v pravém slova smyslu? - poznávání, možná.

sedíme na posteli opřeni o protilehlé stěny, já čtu relaxační detektivku a :m: se učí. pak něco vyvolá to pradávno a já se jen tak jemně a něžně usmívám. nuda v brně a 28 dní poté a trio z belleville a pravidla mošťárny a motýlí efekt a bůh ví co ještě. vyrovnávání je proces malých krůčků. spojitý. integrační. ty krůčky jsou tak mrňavé, že je člověk ani nevidí. a pak najednou má čistou hlavu.

a (voodoo tanec před voodoo spánkem alias nabíráním sil na život) výborně v indexu. chachá.

whatever

pravda není na ničí straně. rány - háčky zaseknuté do kůže. napořád? možná je problém, že je nechci vyndavat. osud? pořád si myslím že se nepletu, blueskine, že některé cesty se skříží a zamotají a nemá cenu se je snažit rozmotávat a škubat za provázky které by se mohly přetrhnout. dokončení včerejší myšlenky. asi dospěju ke změně názorů. asi brzo. nějak už nevím o co mi vlastně jde.

včerejší vernisáž severních fotek v karolinu s liou a malerem. docela obyčejná výstava s prima rautem. maler dostal titul p.c.p.ch. (přes celofány, přes chlebíčky) a třebaže jsem měla tu možnost, neopila jsem se (zodpovědně přistupuju k učení - kromě teď, kdy jsem unavená a nedokážu se naprosto soustředit).

tak jo. skleničku portského na dobrou noc. na úspěchy. na práci. končí mi nezodpovědné období. začíná ještě nezodpovědnější. aspoň co se týče nákupů. výletů. vína.

a zítra - s bsk projdeme vyhlédnutý sekáč, potom mě čeká krásné odpoledne v knihovně a potom dorazí :m: a možná se půjdeme se přes hvězdárnu zrychtovat. juchů!

gute nacht.

slasti

věnováno lie.

vhodné k suchým plodům a oříškům, píše na nejlepším portském. z vánočních přebytků výše zmíněného odsypu preventivně celou misku. nalévám první skleničku a před ochutnáním rozžvýkám sušenou meruňku. [na okraj #1: viz odkaz. jak je možné, že u nás stojí dvakrát tolik?!] k dalším pochutinám na mém stolku patří zralý hermelín namáčený do chilli, kaviár a výborná niva. nepřeháním, všechno ladí. [na okraj #2: samozřejmě jsem o něm už psala. a ten odkaz míchá expediční výheň s ledovostí srpna, s mraky a deštěm. you see even nature...]

jsou ve smyslových požitcích povolené vzpomínky? nemyslím.

přidávám levandulovou vůni a zapaluju černou svíčku. v měkkoučkém bílém svetru, ve kterém se kdysi v nuselském bytě fotil bsk (ale ne, nesmím!) nastavuju opěradlo na nejsklopenější polohu a pouštím si how to lose a guy in ten days.

když už jsem tu sama. aby mi bylo dobře.

teď ještě stáhnout cd2, abych se dozvěděla jak to dopadne.

something borrowed, something blue

stíny stromů se houpají po zemi a podrážejí mi nohy.

poslední dobou ztrácím věci a zajímalo by mě jestli to znamená, že je nepotřebuju a že se oprošťuju od své pošahané pověrčivosti, nebo naopak že se ztrácím a rozpadám i já.

předspánkové neurčité plány na pobyt v egyptě - někdy - ve mně vyvolaly sny, kraviny, ale o egyptě. stačí našetřit na letenku. hrozně se chci vrátit, nechat se zmámit tamější realitou natolik, že budu ignorovat všechny nepříjemnosti, spát v hotelu dahab na střeše, propadat každé kočce kterou potkám, cítit se zcestovale a intenzivně.

je to zvláštní potřeba vracet se, silnější než objevovat. je to výjimka, nebo bych se takhle cítila ohledně každého místa?

jako vždycky, když jedu zčervenovínovaná domů, vyrojí se mi myšlenky, které zase zapomenu. když jsem vyrážela, tak svítilo slunce, tak bylo jaro. every me and every you pouštím si, ale když klopýtám větrem a vínem domů, tak slyším coming home, coming home. buduju domov na internetu.

o čem mám psát jiném když pořád tak fouká

kupuju si černobíle pruhované rukavice, které hypnotizují. černá a bílá. alf nechápe moji teorii negativních míst, ale flora je jedním z nich. pro cokoliv. pro slzavou noc někdy v srpnu, pro cestu domů. pro jedenáctku tramvaj. pro hřbitovy.

a ještě ten vítr. chci se nechat strhnout, chci mu propadnout. může mě odnést nad moře a pustit. může mě nechat v pustině. může mnou vrhnout o zeď. (já vím, že leccos se už stalo, ale tenhle je jiný. klamavý.)

za oknem tramvaje létají věci. po zemi šustí listí tak, že nevíte jestli to není spíš klapot nadcházejícího deště.

vítr mění, dává věci do pohybu. tahá duše z těla a nechá je obnažené povlávat prázdnotou oblohy. bolest neočišťuje, to si jen namlouváme my zranění. i my, kdo zraňujeme sami sebe.

na zemi leží igelitová rukavice. jdu a déšť visí nade mnou jako přízrak soukromí. jinde neprší. třeba právě tenhle vítr rozežene moje bezčasí. jsem závislá na stereotypech? když nebude vůbec sněžit, budu moct žít?

kvílí na půdě, škube mnou, volá. padám do propasti melancholie a poetiky. jsou různý druhy větru a tenhle, stejně jako z půdy vybičuje jarní očekávání, ze mě vybičuje život.

obnaž se, neboj se. můžu tě zmást, můžu tě nechat stát opuštěnou. vyrvu vůně růžím a smrkům, noci a sovímu peří, lásce a dálkám a vrazím ti ji do tváří, opletu s ní tvé tělo, zmatu tě, ale v žilách ti bude proudit krev jako dosud nikdy. a až budeš padat do propasti vlastních myšlenek, odnesu tě do bezpečí.

skorozima

když jdu spát, mlátí za oknem poryvy větru. vichr. rve kořeny. vyrve zemi její těžkou vůní a uhodí mě s ní do tváře. klouže podél domu a trhá - něco.

bezčasí trvá, neno. když se láme doba, cítíme se prázdní. nebo tak nějak to bylo. (s. rushdie: zem pod jejíma nohama.)

usmála se křivoklatě, je jedna z mých prvních ranních myšlenek. kde se vzala. a druhá: touhle dobou na všem usedá prach.

nikdy ti neublížím, přísahala jsem, a stejně se to stalo. třeba se to stane zas. nevěřím na kruhy, přesvědčuju se před spaním, život, to jsou jen takové tenké čárky. ale lžu si a vím to, stejně jako vím že za téhle vichřice se mi bude těžko spát.

kruhy. a tohle počasí, které mi naprosto nevadí. čekají nás teplé zimy a horká léta? prach usedá. a na moráni vystupuju z osmnáctky stejně téměř se slzama.

a v tý vůni je dávno ztracená touha po útěku do vysněných zemí, do středozemě a ideálů.

už dávno jsem se naučila utíkat ve vlastní hlavě. sedím ve škole a po zádech mi běhá inspirující chlad. ruce mám bledé a kontrastní k černé klávesnici, mám hlad a potřebu předávkovat se kafem.

snažím se neopakovat. studená krev proudí v mých ještěrčích žilách, buď jak buď je přeci jen zima. kličkuju jako zajíc mezi myšlenkama. čeho se bojím? k čemu bych mohla dojít? strašlivě jsme se odcizili, přijde mi, a je to už celkem dávno. tak dávno, že to překrylo ty hezčí vzpomínky, ale teď ten pocit mizí, zpětně si člověk má tendenci lhát. a já se jich bojím, těch hezčích vzpomínek. v zájmu vlastní příčetnosti.

kompenzace. vlastně mi chybíš a když si jedeš po vlastní trase bez ohledu na to jak volám po slovech a myšlenkách co nás spojovaly tak to bez ohledu na nepatřičnost a sobectví bolí. zavrhneš mě stejně jako většinu svojí minulosti nebo to chce jenom čas?

ruce mám domodra. stačilo by se najíst.

nechci.

eh

dneska mám prezentaci na filozofii (po dlouhé úvaze jsem si vybrale nietzscheho, o kterém pro jistotu skoro nic nevím) a tak se mi dnes v noci zdálo, že prezentuju, v naší kuchyni, mámě a nenáviděnému arogantnímu zeměpisáři ze střední, milého nietzscheho německy.

uf. asi jsem si měla vzít spíš toho freuda.

downsides up

server přesměrovává požadavky na tuto adresu sám na sebe a to takovým způsobem, které zabraňují jejich dokončení.

taky se přesměrovávám sama na sebe. snad je to tou chorobou. všechno se vleče. jsem apatická. netečná k jakékoliv existenci nad rámec přežívání. k udržování se i v mých obvykle nízkých standardech.

a co je horší, cítím na sobě příznaky deprese. jedním z projevů je patlání se v minulosti a v nejednoznačných vzpomínkách, dalším příznakem je ona apatie. dva tousty s avokádem leží vedle mě a já raději píšu. chtěla jsem nadávat na výpadek na bloggeru, ale oni to mezitím opravili, tak si najdu něco jiného.

třeba na odsunutí premiéry druhé série it crowdu na neurčito.

ráda bych věřila, že se jedná jen o chorobu + hormonální down + nedostatek alkoholu, ale. je mi jako už aspoň - čtvrt roku? - ne. sakra. nejenže se mi vrací v intenzitě větší než malé pocity totální znechucenosti nad vlastním domovem, ale ještě ve mně nadcházející zkouškové vyvolává obvyklou nejistotní krizi. zásadní otázku je jednoduché položit: co se sakra musí stát, abych žila víc jak chci, abych byla aktivnější a samostatnější? to už mě natolik ubíjí domácí prostředí? bojovat, pořád zvedat hlavu.

ne, tuším, v čem je problém zásadnější. nejsi tu. a já se peru sama se sebou a učím se přát zwířeti jeho život, ale zároveň z něj nechci zmizet a tohle všechno mi v hlavě vyvolává bezděčné cykly vzpomínek, které jsem se dobrovolně rozhodla škrtnout. a - zrovna teď - tlačí do očí slzy, které zamrkávám a snažím se tvářit jako by nic. je to všechno v mojí hlavě, opakuju si.

a rytmus pochybností. tum tum tum.

o pozitivním přístupu

alias žádný sex, žádné kafe, žádné víno alias nasrat!.

převčírem: moji postel obklopují tři zdi a dvě z nich chladí. uprostřed noci tisknu rozpálené čelo na jednu z nich.

včera: stoupající obtíže mě donutily k návštěvě gynekologa. státní zdravotnictví never more. doktor byl osmdesátiletý hluchý dědek, který mi neodpověděl na jedinou otázku a předepsal mi mastičku.

dnes: po dvou hodinách v čekárně a jednom předběhnutí (co máte říct matce, se kterou tam čeká dítě?) mi byl diagnostkován zánět a předepsána antibiotika. nechci vás znechucovat detaily, ale já každopádně znechucená jsem, protože si nedokážu představit co by bylo, kdybych dědkovu neschopnost neodhalila tak brzo. po vyinkasování čtyřech různých léků mám chuť mu jít rozkopat obličej. co na tom že mu je tolik, tím spíš má mít zkušenosti.

když se zahlédnu v zrcadle v mámině hrozné sukni, tak si slibuju, že od zítřka budu nemocná se stylem. každopádně mě kompetentní a milá doktorka povzbudila, takže teď hledám ten pozitivní přístup, že zítra bude líp a že ty prášky zabrat musí.

nejhorší je ovšem boj s apatií, dělat se mi nechce nic. a přitom bych měla, vydala jsem se na další lov ápočtů a kouškové je za dveřmi.

pít nemůžu, no, tak každopádně na ty pozitivní zítřky!