motivem poslední doby je lítost. kolem který furt chodím po špičkách, protože když si ji připustím, ovládne mě a zase začnu mít pocit, že ta šedivá obloha je jediná možná. a když si ji nepřipouštím, stejně číhá ve stínech a kazí mi pocit, že jsem na dobrý cestě, kterej jinak mám.
zlenivěla jsem a usnula na vavřínech a potřebuju některý věci vystavit ultimátním testům. laboratorní podmínky nastavený na pálivý neurčito. tisíce milionů stupňů. ta změna je cejtit prej i navenek, říká š., žena, co mě nutí cvičit, a pod křídlem mám slunce, zjistili jsme s l., kterýho mi (taky) doporučila smilla a kterej se stará o to, aby moje mysl, tělo i srdce tvořily jednotu. ale s tím posledním je pořád nějakej problém. lítosti beze slov. to mlčení, který ještě neumím zlomit.
za 14 dní jedeme přes oceán. do ameriky. za kulidou. mám dva hlavní plány, vydat se bosa do pouště a ponořit se do oceánu zn. pacifik, a pak taky mlčet a dívat se a dívat se skrz objektiv a dělat ty obrazy, co ve mně budou znít ještě dlouho. obrazy, co se daj v propadlým ďolíku uprostřed chorvatska ukazovat někomu, s kým nikdy nebude snadnej život. (a povrchní dušička se těší na nákupy v dolarovejch sekáčích.)
jdu vypít čokoládu s někým velmi blízkým a velmi vzdáleným zároveň. ale dnešní psaní mi náramně zachutnalo a brzo se vrátím.
jaro!
