Sunday, April 29

comparations

setkání první: kočičí domov. filip a malá mi leží na klíně. zrzavá koťátka se perou ve výběhu. kočička s postiženou koordinací upadne na každém druhém kroku. nemůžu se rozhodnout, co cítit. soucit nebo znouzecnost, láska nebo osamělost. všudypřítomný strach ze smrti, umocněný úterním zážitkem. ale malá přede a její jméno mi tolik připomíná jedno z mých. příští středu bychom si pro ni měli jet.
setkání druhé: dámská jízda. cestou tam mám v uších perfect sense (v duchu sazka aréna, plující kosmonaut a extatický dav), v očích slunce, nikdy neodolám zírat do tý jasný koule nad obzorem, i když vím, že bych neměla, koneckonců staring straight into the shining sun.
v bytě plném nesourodosti a minulosti (to bych nemohla, potřebuju svoje prostory, věci, drobnosti, uchopovat). sangrie, pizza, cesta nocí. zasekáváme se. jedna z nás řeší problém budoucnosti, na který naše zkušenosti nestačí. a tak se opíjíme a mluvíme jedna přes druhou, milujeme marcipán, nemáme rády lékořici, alan rickman je sexy. samé důležitosti.
setkání třetí: v pátek odjezd směr úpice. v hlavě mi rezonují minulé návštěvy, každá chutná jinak - ostře zelená tráva + červené sklo + polské rádio + instantní kafe + chlad a přece teplo, teplo a přece chlad, studený vzduch, ale slunce ještě hřeje + horizonty, výhledy, kroky do neznáma + kulečník + objevování + víno, shledávání, loučení - a zimní + sníh a led na bazénku + šála s hranolem + medvědi + kroky tmou a zimou a studený penthauz, vytoužené soukromí, zima, všechno je tak hrozně komplexní a já se těším na všechno příště.
hodíme všechno za hlavu a zkrakonošujeme se do střízliva a rána.

Thursday, April 26

a tak naokraj

neumím sama přijít.
nikdy jsem to neuměla. x lidem řeknu, co mě trápí, ale za tím jedním s tím přijít neumím.
nikdy jsem to neuměla. s nikým.

a není a není a není

to fér
levou nohou z postele a v autobuse místo abych dělala přípravu na měření rozmotávám pár kruhů, co se mi v hlavě zamotaly. jdu správně, i když s řešením to asi bude horší.
autobus přibrzdí, před sebou, za sebou, kolem sebe všude volno.
pouští veverku.
a když mnou projede náhlá sympatie k řidiči, který předtím odmítal otevírat přední dveře, když mi je dobře s pocitem, že svět třeba ještě není tak hroznej, když tohle všechno fragmentovitě ve zlomkách vteřiny uplyne
veverku srazí vedlejedoucí auto
ještě že vystupuju. schovávám se za amplitudovou modulaci a nepokrytě mi tečou slzy. asi jsem vážně divná.
malý krvavý tělíčko.
asi jsem -
svět je zlej.
a není to fér.

Tuesday, April 24

jeden a půl rohlíku

jeden a půl salátu.
tys koupil červený? - já jsem chtěl savignon. ale tohle je cabernet.
na letné během okouní petangue-session mi bsk klade důležitou otázku. jak se čistítkem na vymačkávač česneku čistí vymačkávač česneku? - to tam prostě tak strčíš. - ale mně to nejde, má to jinej tvar. - tak je to od jinýho vymačkávače. - aha, já myslel, že je to univerzální. iva to později komentovala, že od toho jsou takové ty hračky, kolečko do kolečka, čtvereček do čtverečku... no jo. muži.
zase beru ohledy na to kdy mi jede autobus, a když se rozloučíme, zase jdu moc rychle, poháněná pivem, investující příliš energie. za chvíli se zhroutím, ale teď jdu, jdu, jdu. schody v metru jsou mokré a já, rozverná, dělám uíí a zjišťuju, jestli na nich moje sandály kloužou.
jedno album, tón po tónu, furt bolí. strašně ráda ho poslouchám, strašně mlátí moje jemné mozkové buňky drsnými vzpomínkami. příliš živými, příliš komplexními. a zpívat stejně neumím, to není fér.
uíí.
a sny mám divné, temná města, hledám a nenacházím.
ráno udělá budík crrr a já chrr a nakonec se dohodneme, ale i tak mám pocit, že používám příliš mnoho citoslovců.
a černý korálky. spala bych.

Thursday, April 19

ohryzky plavou

na ruku si při ranní nudné přednášce píšu pz. poté, co celý den marně přemýšlím, co jsem tím myslela, kliknu bezděčně na adresu informačního systému ůstavu a dojde mi to: předběžný zápis.
v úterý večer pršelo. úterky jsou zasvěceny dámské jízdě po břišních tancích. chodíváme do café therapy a mluvíme. :m: žárlí na naše probírání věcí chlapů, ale tohle je naše no-man's-land.
s akrab jezdíme na šlapadle okolo střeleckého ostrova.
chilli omáčka 12,90 - chlupaté ponožky 89,90 - ukrást plakát waterse - k nezaplacení. ukrást plakát waterse v hypermarketu, na očích unavených pokladní a stydícího se rodiče - no comment. k plakátu z koncertu tak máme ještě jeden a až budeme bydlet někde, kde si ho budeme moct pověsit, bude to fajn.
příměří je jako chůze po jehlách.
déšť absorbuje všechny ty vůně a padá mi do vlasů. ještěrky běhají po pokoji a krysám se ráno nechce z postele.
po dvou dnech stresu a napětí najednou slunce mezi mraky. máme se, díky za optání. občas bych se v duchu fackovala. někdy se musí myslet srdcem.
lie předávám poslední threadless trička a dostávám oranžové šaty. sluší, tvrdí :m:.
z nákupu oranžových věcí protože jsou oranžové asi nikdy nevyrostu. uplatnění pro pytlík okrasných barevných kamínků nenajdu, tak si aspoň naplním kapsu těmi vysypanými. a nadávám na výrobce bot, ty nejhezčí budou vždycky na podpatku.
a nikdy jsem nečetla text k money.
práce v prostředí kde bylo včera pozdě a tak je to pořád dokola nás nutí budovat si vedle tiskárny minibar. calvados a żubrówku. ne, tečka nad z není chyba.
57% tečka za pracovní dobou taky ne. na slunce!
(co takhle vzít lihovku a nadpis načmárat na monitor?)

Monday, April 16

it all makes perfect sense

pozpátku: neděle. ležím venku na dece s notebookem, příjemné. pak přijde bsk a prokousáváme se úskalím scrabblu a červeného vína. jako vždy, a zajímalo by mě, čím to je, propadám filosofické náladě. všichni tři řešíme kódované obrázky a probíráme vztahy, sociální fóbie a minulost. jako vždy skončím u nesouvislosti, pocitech viny a smutku.
před spaním jeden díl eureky, už nám zbývají jen čtyři, což je škoda, protože tenhle seriál je prostě dobrej, místy velmi vtipnej, a mimo jiné narozdíl od třeba ehm ehm lostu se v každém díle všechny záhady vyřeší. (a když jsme u doporučování, how i met your mother je narozdíl od přátel neokoukaný a vtipnější.)
sobota. přežíráme se langoši, opíjíme vínem. iva slaví narozeniny. yellowstonský supervulkán může vybouchnout každým okamžikem a uvrhnout zemi do několikaleté zimy prachem v atmosféře. carpe diem?
brzo ráno se přežírame pizzou a vínem a vodnicí a pouštíme si na gramofonu animals.
pozdě večer jdeme domů a v uších nám zní.
set the controls for the heart of the sun
the heart of the sun
koncert byl samozřejmě úžasný.

Friday, April 13

countdown

venku je horko. t=-5 hodin, 5 minut. pátek třináctého. půl roku.
a všechno.
a vůbec.
a

Wednesday, April 11

střípky

když přijdeš, udělám ti hranolky. v mikrovlnce.
asi budeme vždycky ta generace, co si myslí že devadesátá léta skončila před chvílí.
mám šikovného muže:

Tuesday, April 10

každé nové jaro

po praze jezdí dvě tramvaje, které přesahují obvyklou trapnost reklam a líbí se mi.
banány a kafe.
snad je to jarem. každý rok jsem znovu a znovu překvapená a uchopená nenucenou následností jednotlivých kroků. každý rok mě překvapí, že přijde.
snad je to sluncem. svítí mi do očí.
snad je to hudbou. album, na které tančíme, mi dodává nečekanou energii.
snad je to ránem.
usínám. nepřítomnost šéfa navozuje jiný druh pohody než obvyklé žertování. usínám. mám pocit, že štěstím.

Tuesday, April 3

a trhám písničky na kusy

a zpívám. splašený čas. zase neděle. zase pondělí. pokvetou akáty, šeříky, lípy. jarní trilogie.
měsíc je úplně kulatý. stojím na samém kraji fontány a děsím se závratí.
and the crickets are breaking his heart with their song as the day caves in and the night is all wrong
zpívám.
bewildered by your beauty there, i’d kneel to dry your feet
zpívám.
podvědomé tóny. roky zpátky.
ty budeš s :m: celý život? zeptá se šéf na pivu jakoby nic. prečo sa pýtáš. no však.
přirozená tma je lepší než nepřirozené světlo.
rozpačitě se rozhlížím po světě. a stejně křehce se cítím. vypadáš tak nějak úžasně, řekne moje keramička a já odpovím, že štěstím. démoni, nevracejte se. nebo jen malinko. ve tmě. když jsem sama. na chviličku.
(a mohla bych dodat, že na expě byla pouť. a že když jsme přijeli na mikro, něco skončilo a něco začalo. a že kdyby tuhle písničku nenapsal někdo jiný, udělala bych to já.)

where flowers turning crane their fragile necks
so they can in turn reach up and kiss the sky
they are driven by a strange desire
unseen by the human eye
someone is calling
i remember when you held my hand
in the park we would play when the circus came to town

the carnival is over
we sat and watched
as the moon rose again
for the very first time

Monday, April 2

neapríly

s bsk pijeme shiraz, díváme se na youtube a shreka a povídáme si. je to místo v mezičase. voní jako on a za oknem běhají kočičky po dvoře. a na stěnách kondenzuje minulost a občas mi spadne velká kapka za krk a zastudí. i suppose that's how it goes.
"tohle jsem přeci nechtěla" je nadpis příspěvku z loňského června. nepublikovaného. věta plná alibismu. nakolik se naše představy kryjí se skutečností, nakolik dokážeme být konkrétní ve svých plánech. tuhle větu jsem si jeden čas opakovala pořád - a vraceje se k tomu ve vzpomínkách mi došlo, že je platná obecně a že jsem vlastně nechtěla nikdy nic.
odpolední seminář břišních tanců a chvilkové drobné radosti, nakonec budu o 5% méně nemotorná, což bude znamenat aspoň o dvě modřiny měsíčně míň. za jedním oknem sálu číhá dědek na ženy, za druhým chodí majestátní over-chlupatý kocour a terorizuje svoje teritorium.
a jaro se mi plíží pomalu do srdce. vlastně rychle.
tak nějak mi dochází že bydlet tady je dočasné. a stejně tak mi dochází, že na život nechci být sama. nikdy.