břízovitě

vlastně na tom nejsme vůbec zle. žít tady v centru evropy (nehledě na politické a jinak negativní okolnosti) je hrozně příjemné. je to moderate climate. od všeho trochu - a pořád zbývá dost prostoru pro extrémy. horké letní dny, bouřky, vichřice a slejváky. kopy sněhu a vánice... a pořád zbývá dost času si ty extrémy užít. do morku kostí.

faraway/so close/to every snowflake

green light, seven eleven
you stop in for a pack of cigarettes
you don't smoke, don't even want to
hey now, check your change
dressed up like a car crash
your wheels are turning but you're upside down
you say when he hits you, you don't mind
because when he hurts you, you feel alive
hey babe, is that what it is

red lights, gray morning
you stumble out of a hole in the ground
a vampire or a victim
it depend's on who's around
you used to stay in to watch the adverts
you could lip synch to the talk shows

and if you look, you look through me
and when you talk, you talk at me
and when i touch you, you don't feel a thing

and if you listen i can't call
and if you jump, you just might fall
and if you shout, i'll only hear you

three o'clock in the morning
it's quiet and there's no one around
just the bang and the clatter
as an angel runs to ground

just the bang
and the clatter
as an angel
hits the ground

obrázek za všechny prachy

plakát eggnoise - podepsaný - s věnováním - je to jediné, co mi krom pohledu mind the gap visí na stropě.

přišla jsem domů - ally se nenahrála, ale zapnula jsem televizi - a tam, na dvojce - v naprosté krizi --- wish you were here. moje, moje, moje písnička.

the snow must go on

occasionally glancing up through the rain

a včera víno a dýmka a víno a distant bells (the ultimate pink floyd experience). asi bez komentáře; debaty o revivalových kapelách jsme si odbyli včera a floydi to prostě nebyli, i když se snažili - a tím nechci říct, že by se mi nelíbili. ale slzy do očí mi nevehnali.

ráno probuzení do bíla, neděle, vánice. rovnoběžky sněhu a nevypočitatelné křivky havranů. sen o barceloně. vánočka. mokří hadi na hlavě a sníh.

ruka mi ve sněhu červená a zvláštně palčivé teplo se rozlévá skrze prsty dále. fotit? myslet? jak? o to první se pokouším (fotky snad později), to druhé vzdávám. bloudím záplavami sněhu a mrznou mi nohy, jeřabiny mají barvu krve a zima je čas kontrastů. a v bystrci je klid.

obrátit se hlavou dolů a nechat v sobě jako v těžítku padat sníh, padat tíhu, havrani za okny, vracejí se...

kloužu se na šalinu a na mokré a studeně hladké sklo téměř bezděčně píšu anytime. pouštím si dark side; nádraží, vlaky, cesty, křižovatky. celý svět je těžítko, otočíte ho a ono v něm sněží, otočíte ho, ale i tak se některé věci neotočí. svět tíží a sněží. cesta vlakem je přeplněná a já z ní nemám radost, netěší mě koukat z okna, nechce se mi myslet, v duchu mám hromady sněhu. „smrt na ledě,“ podotkla ciri, „má v sobě něco fascinujícího.“

vypnutá fontána je nejsmutnější; neslouží svému účelu. kus kamene beze smyslu. a praha - bez sněhu, v praze jen mrzne - okoraly mi rty i oči.

god bless the niva cheese. and the falling-asleep time.

PS: máloco mě v reflexu poslední dobou potěšilo natolik, jako článek honzy dědka o obalech desek. čtete si ve vlaku - a najednou na vás vyskočí ono spektrum. k nezaplacení.

eggnoise: the brno snow experience

tam. ze světla do tmy, přijíždím do brna. relační sleva asi naposledy, atributy cesty vlakem se nemění. mrazivá cestě, nekonkrétní, prázdný mráz. kontury se rozplynuly, co je nebe a co zem? všechno je šedobílé úplně stejně. dokud nepadne tma. a přece vidina blížícího se koncertu zahání chmury a prázdnotu. a ono - oprávněně.

stará pekárna. už tak je tu málo prostoru na to, aby si muzikanti udržovali odstup a eggnoise ho ještě zmenšují. hudba je výborná jako vždy a atmosféra k nepopsání plná smíchu, úsměvů, pobrukování, energie příštící celým sklepem, což ústí v naprosto nečekané věci, jako podepisování plakátů - snad se na nás na příštím koncertu nebudou tvářit jako na čtyřicetdva čertů. večer je to totiž neskutečně milý, nese se v duchu polorecese a obdivu - na velmi potenciálním koncertu pink floyd bych asi skrze slzy neviděla, ale tady nevidím skrze smích. těším se na nové album - a díky. díky moc.

a aby to nebylo málo. vyběhnout do vánice, zase jsem v brně, zase tu sněží... hranolky v okýnku a vyšlapat do sněhu:

a rozjezd a jistě, pane premiére (čili nemáte klíč:). a koma.

heslo pro neděli

neuposlechnout: patřičně honosně oslavit vyzrálost rozkazu. [ano, opět ďáblův slovník:)]

vzpomínky na anglii

že zabíjím čas pojmenováváním londýnských památek, to už jsem říkala. ale k čertu! je tu i rybníček v greenwichi, u kterého jsme svačili v podzimním slunci. někdy, kdysi, ohromné prastaré stromy, londýn, červené budky a bláznivě teplý a neanglicky slunečný týden v anglii.

přístav v calais. mám ráda přístavy, lodě a odplouvání, cestu někam, cestu, kde člověk nemusí nic dělat, jen přecházet po palubě, popíjet pivo z plechovky a nechat si brát vlasy větrem. pohyb odněkud někam - a bílé útesy doverské jsou skutečně bílé, tohle poznávání známých skutečností mě fascinuje. skupina chudých, špinavých a zavšivených astronomů z rozvojové země kdesi v asii zodpověděla všechny otázky ve stylu kde že vzali peníze a drzost chtít si prohlédnout anglii a jako zázrakem byla beze ztrát vpuštěna do albionu.

projížďka lodí po temži. river thames, millenium dome, palčivé odlesky na hladině. odjezd z města a - zajímavá byla také silbury hill (nejvyšší umělá hora z pravěku v evropě), kterážto byla obehnána plotem s ostnatými dráty a výstražnými cedulemi „dangerous area“. nutno poznamenat, že z vrcholku byl pěkný rozhled po idylickém okolí.

a druhý den ráno - stonehenge, to stonehenge, kde jsme se předháněli v počtu fotografií na kámen a eleganci. východ slunce, rosa, rozproudění krve, nepopsatelné, síla starých rituálů a vzpomínky vyryté do kamenů. a my, němí úžasem, bojující mezi snahou zachytit co nejvíce, znehybnit kameny ještě víc, a vnímat co nejvíce z onoho právě teď.

po tom i přes ospalost koupel ve studeném atlantiku, které odolala naprostá většina spolucestujících, samozřejmě kromě mě a několika dalších. jemná kamínková pláž, na polovinu září neskutečné horko, skály čnějící z moře, ledová voda, vlny, které mě málem smetly na jednu z oněch skal, čokoládová bébéčka, trpké nezralé ostružiny, modrá obloha a někde v dálce - amerika.

návštěva jedné observatoře. pohoštění, čaj (jediný člověk si dal kafe, ale toho neznáte) a koláčky. bohužel ne zelené. na závěr jsme předali dar – láhev becherovky. pozorovali jsme hvězdičky, totiž zářící očka osazenstva hvězdárny. krom řeči není rozdílu mezi astronomy... noc na bývalém nádraží. a land‘s end, nejzápadnější výběžek hlavního britského ostrova. a ostrov saint michel‘s mount, písčitá pláž, co na tom, že když si chtěl člověk šlápnout do moře, vydalo to na menší expedici.

zastávka na vřesovišti dartmoor. tady někde pobíhal pes baskervilský. ovšem my jsme potkali pouze ovce a pak taky nějaké ovce. spokojeně se pásly mezi kameny namátkou rozházenými mezi spořádané útvary. vřesoviště dýchalo klidem pod sprchou fotonů a nikdo nevěřil, že právě toto jsou ona blata proslulá mlhami, deštěm, strašidelnou atmosférou a velikými psy. a pak už jen cesta do londýna a luxus v podobě dvojlůžkových pokojů s příslušenstvím.

na závěr: víceméně citace. science museum. po dobrodružném hledání stanice metra a nákupu lístků nás muzeum příjemně překvapilo nejen volným vstupem, ale hlavně exponáty typu kabiny apolla 10, nejslavnější lokomotivy světa a hlavně interaktivní místností, kde jsme se mohli přesvědčit, že fyzikální zákony platí a že ani my je nijak neoblafneme (no, příště...).v rychlosti jsme shlédli big ben a tower bridge. z metra jsme si cestou zpátky udělali jídelní vůz se specializací na fish& chips. byli jsme u autobusu dostatečně brzo, abychom v tescu nakoupili potřebné suvenýry, jako například cider, guinnesse a cider. do doveru jsme dorazili nečekaně brzo. rozhodli jsme se prohlédnout si pevnost na útesu. jakýsi dobrodruh (dodnes neznámý) v čele skupiny pohrdnul jasnou cedulí s nápisem castle a šipkou a vydal se přímo směrem k hradu. po silnici to šlo, do strmého kopce s vyšlapanou cestičkou už hůř a pod tím ostnatým drátem se prolézalo vyloženě špatně. podívali jsme se na přístav z vrchu a vrátili jsme se zpátky tou samou příjemnou cestou. nutno poznamenat, že na úpatí kopce rostly nejzralejší a nejsladší ostružiny, co jsem za týdenní pobyt v anglii potkala.

a pak už jen - plavba, konzumace cideru, západ slunce, rekapitulace tisíce vzpomínek, listování suvenýry a kdesi v dálce zase praha. hm. za co všechno může google earth. (to blueskin: takhle se to dělá - takhle se s pomocí něj vzpomíná :)

sakrabílo

ráno sněžilo. bílo venku. bílo. cítím se bíle, bílá a černá jedno jsou... bílé vločky, bílé víno. chtěla bych psát, ale nestíhám, vlak už houká. takže jindy. lost in thought and lost in time. things change...

cukr poránu

města v hlavě

dívám se. poznávám londýn a trávím hodiny pojmenováváním míst podle mapy, greenwich, london eye, trafalgar square. je to jako zaříkávadlo, exotika něčeho vzdáleného a přitažlivého. hyde park. virtuální prohlídka města. a to jsem ještě ani neotevřela neverwhere. blackfriars, islington, ravenscourt. poetika města pod městem, kdysi jsme přeci srovnávali; v praze je taky anděl. vzpomínám a konfrontuji; vždyť jsem šla právě přes tenhle most a tady u toweru jsme vystoupili z metra.

obrázek pro fajnšmekry:

ale ve stockholmu bloudím. nenajdu tu centrální stanici metra, kde jsme s ivčou sledovali fontánu zespoda. ba ani královský palác. některé vzpomínky jsou asi příliš vzdálené. jih švédska je rozmazaný a dánskému městu, kde běhal šílený kralevic s lebkou v ruce, přezdívají elsinore.

co zbývá? je toho tolik, že si nemůžu vzpomenout, anebo tak málo? přístav v calais. pláž v cassis za jednoho horkého srpnového dne, jednoho z těch, pro které opravdu stojí za to žít. snad by tu byla i ta benzínka před norimberkem. a rue de napoleon, mezi horami...

co teď? luzern, zurüch, bern? ženeva? ženeva. je tohle pont du mont blanc? jet d'eau? procházky nocí, debaty o smrti, stejné kašny na každém rohu, tři roky nazad, to město jsem si zamilovala za dva dny natolik, že kdyby se tam mluvilo jakoukoliv jinou řečí, jsem teď právě tam. a i ty další. labutě v lázeňském vevey. zurüch, nepodzimně podzimní slunce, zralé fíky, listy jinanu. nádraží, kroky listím na břehu jezera. žluté přechody a zrovna teď vážně živé slunce v paměti.

a na závěr: eipel. kličkovat mezi minulostí tam a sem. včera, loni, stovky let nazad. hledám krásu míst a měst, která chci jednou vidět a toulám se těmi, kde jsem už byla. co to o mně vypovídá? nejsem - tak pro informaci těm, co mě z toho obviňují - čistě negativní tvor. i've got electric light and i've got second sight...

kočka: měkký nezničitelný robot; dar přírody určený ke kopání, neklape-li nám řádně domácnost. [a. bierce: ďáblův slovník]

kofein a kardamon

nějak přežít musím.

jsou věci, které zmizí, když je pojmenujeme. aspoň pro mě. jsem ráda, že existují, ale jsou slova vždycky potřeba? slova jsou neumělá, slova máme, abychom skrývali své city (nebo abychom je neuměle popisovali). volím kvantovou fyziku a o některých věcech raději nepřemýšlím. přemýšlení je destruktivní.

za zdí a přede zdí

katarze. cesta a nespoutaný výsměch životu v the wall, máte pravdu, nemá to smysl, ale hlavně nepřestávejte zpívat, křičte, potřebuju ten řev v uších, potřebuju postavit zeď mezi sebou a okolím, nevnímat, co je mi po náhodných interakcích - v tramvaji držím za ruku malou holčičku, aby neupadla, než maminka zaparkuje kočárek - a odvracím se od toho nevinného úsměvu a pohledu do očí - snad je to závist, snad je to lítost, tear down the wall, potřebuju dojít až na konec. just stay sane.

kde jsou ty sněhové bouře, když je člověk potřebuje.

za deset dní je prosinec

zima? astronomicky ještě ne. ale fyzicky jo a mě straší expa. vzpomínáme na ni všichni, ale ta moje byla jiná. jsou vzpomínky kolektivní a vzpomínky soukromé a já mám hlavně ty druhé, protože celá expa pro mě byla spjatá s mými pocity a nic jiného jsem nevnímala - proplout realitou, zabít nepříčetnost, opijeme se každý ze svého vlastního důvodu, ale opilí jsme všichni stejně. a nejen alkoholem. sounds like philosophy.

díky patří tomu, kterého by nikdy nenapadlo, že jsem o tom vůbec přemýšlela, za konečný dobrý pocit a labilní stabilitu. některé věci jsou příliš bezděčné - zhroutit se - z bičování starých a ještě starších vzpomínek floydy v penthauzu - a někdy nepomůže, když ten-kdo-vás-zná naslouchá, když na vaše vzlyky a nezměrné černo řekne akorát své obvyklé tohle neříkej, bude líp, a vy víte zase o něco víc, že vás sice zná, ale vůbec vám nerozumí, proč si lhát do kapes, deprese nezmizí, a ani tohle není kouzelná věta, která by je zahnala. někdy nepomůže než utéct - hlavně když nemusíte usínat sami. když si můžete po všech těch strastech povídat o anarchiích kolem a v nás a okolo všichni spí, smát se - nebrat ohledy a hlavně nemuset naslouchat tichu a kolem páté konečně usnout s tím, že je vlastně vše v pořádku - pro teď. ne že by bylo, ale proč tomu na chvíli - věřit je silné slovo - proč nezapomenout, že se tomu věřit nedá - ty expediční iluze -

so much for dnešní dávku sentimentu. ne že by to nebylo jedno. malé kafe velké kafe, malý stroj velký stroj. neučím se. nedělám vůbec nic. krom vzpomínek a pohledů z okna, listování minulostí, listopad je skoro pryč, probůh. a na co sáhnu, to se dneska kazí.

v pátek hrají eggnoise ve staré pekárně. co na to říct. eclipses.

p.s. flamewar. není nad to, když vaše názory někdo vyjádří za vás :)

i'm against everything

i'm against me. jen tak namátkou bloumám po zemi tam a zpět. dnes je to jižní amerika. zoom in, zoom out. jména, která jsem znávala zpaměti, třesu se zimou, jak je asi tam? ale dnes bez srdce. z nějakého důvodu mám chuť nesnesitelně prudit, tak se raději schovávám, aby to neschytal nikdo jiný kromě mě.

včera + dnes párty (to slovo se někdy hodí zcela trefně) na kolejích 17. listopadu s expedičníky. na každého, kdo přijde, se napijeme, naštěstí jsi poslední sdělují mi rozjařeně, zatímco se ohrazuji, že tu deci tequilly fakt ne, já dneska nechci pít. (den předtím al capone's - člověk tam skončí vždycky, když tam skončit chce - ou jé.) bramboráky, plum vodka s grepem (don't ask me), třebaže jsem unavená, bavím se výborně a jako nejstřízlivější (nerovná se střízlivá) manipuluji.

hele, podívejte se na ně, jak se k sobě mají, trochu je popostrčíme, tohle myslíme my všechny ženy dobře (v koutku a v objetí rozmýšlíme jak na to) - ona teď nikoho nemá? on taky ne, co všechno člověk ve stavech jiných a destilovaných nesemele a nevymyslí - navíc proč nepomoci kamarádům ke štěstí - třeba to vyjde, chápu se iniciativy - i když zpětně nechápu, jak se mi to povedlo zplichtit tak, aby to působilo přirozeně. chci tancovat, přidávám do svého hlasu ještě aspoň dva panáky a manipulovaná se toho nadšeně chytá - je tu moc světla, jani, nemáš svíčky? a pusťte hudbu, pokračuji nekompromisně a faktor zábavy stoupá na pět. cajdáky z uplynulých let, jdeme tancovat, neseďte tam, vy dřeva, manipulovaného donutím vstát, třikrát se zatočíme a vy taky, no tak, nekažte to, posílám ho dál za sebe přesně tam, kde ho chceme mít.

zábava se nicméně zvrhává, všichni se objímáme kolem ramen, poskakujeme, marně se pokoušejíc trefit rytmus, nicméně prosadit flašku se mi nepodaří. naštěstí. místo toho se v malém prostoru pereme - kdo ještě vnímá - vrcholem je odnést někoho do sprchy - vítězím, plum vodka má nepochybně pozitivní vliv na moji sílu - ale ty modřiny na mých rukou dnes - no au.

končíme bůhvíkdy, i já svůj boj prohrávám a stejně jako všichni mám pár skvrn v paměti. jednu chvíli je úplně jasno a svítí měsíc a druhou je ráno a - jé hele, ono nasněžilo. jedny ranní monopoly a i když už je jasné, kdo vyhraje, držíme se zuby nehty a už jsme po obědě, nalejte mi někdo nějakej chlast, ten člověk je strašnej, všechny nás zruinuje...

and the story goes on, i když já nemám nervy zůstávat, raději bloudím po kefíru a konečně nacházím rukavice, které uspokojují moji představu o barevnosti. dneska už tančete beze mne. ou.

první sníh

šeptám a natahuju ruce a beru do dlaní
bolí
jako síla vůle
jako zapomenutí
tisknu ruce, chci tu bolest cítit za každou cenu, potřebuju ji, je v ní skrytá úleva
lehnout si do toho sněhu. ještě ho tu troška zbyla, ustrnout, zmrznout - ne v okamžiku, ale navěky
krystalky na řasách, krystalky v očích
hebký jako uragán
s věrností černých vran se vrací a padá
do prázdnoty.

záleží na tom? stejně jako na ničem, ne, nezáleží, podivný prvosněhový smutku, ta bolest, ta strašlivá bolest, co všechno je tak dávno, asi mě to zničí nebo alespoň poškrábe. protože, protože, protože. protože chci. své šrámy drásám záměrně a své bolavé vzpomínky si hýčkám. hýčkám je, abych si mohla dovolit tu slast z otupení. ghosts, ghosts, ghosts. já chci klid.

za velkou louží

"ten koncert byl vážně super"

středa: poslední autobus s výjimečně jasnou hlavou. obloha posypaná třpytkami. (that's the moon.) nádhera. zima. ne jako den předtím - podivná obloha bez mraků i bez hvězd.

cestou na veletržák čekám na tramvaj. kolem projde parta mladíků, očividně konzumujících džus s vodkou. buď toleratntní! zařve mi v hlavě, když se chci začít pohoršovat - také jsme to dělávali. vzápětí proběhne výroba dalšího mixovaného nápoje - ovšem prázdná petka letí na zem, stejně jako špunt a krabice od džusu. tak to ne, myslím si, to za našeho mládí nebývalo a tenká hranice mezi ironií a zbabělým komentováním skutečností se bortí.
ironie mě ale nutí k hlubšímu zamyšlení. stará nebo mladá? nepatřím nikam. už od základky jsem si připadala permanentně mimo. a od té doby, co jsem na hvězdárně, se pohybuju mezi lidmi o několik let staršími - počítám se mezi ně, oni mě berou, ale stejně končí vejšku, když ji já začínám, žení se a čekají děti... což mi nevadí, já nikam nespěchám, ale tímhle je všechny trochu ztrácím. ale bavit se s těmi, hm, mladšími? 1984, to byl ten poslední dobrý ročník :)

(což mi připomíná, že jsem tuhle ráno na zastávce měla dojem, (protože nevidím zrovna nejlépe) že osoba, která se ke mně blíží, je moje sestra. že není jsem zjistila, když byla ode mně asi pět metrů, ale vyděsilo mě, kolik tahle společnost produkuje zoufale podobných lidí - k příležitosti výročí sametového harašení mám sto chutí se začít hádat, že nesvoboda konzumu není o nic lepší a že hranice, které nejsou viditelné jako třeba ostnané dráty tu jsou stále, ale proč se tím trápit. tehdy musel člověk prostě nějak přežít - dnes je to úplně stejné. ono to všechno dávat smysl nemusí.)

radši si, děti, hrajte s google earth :)

dží í

alias google earth.

zase jednou jsem se nadchla pro něco, pro co se už nadchlo tolik lidí přede mnou, všichni o tom stihli napsat - a stáhli mě s sebou. takže pokud jste se ještě nenadchli, varuji vás - je to příšerný žrout času. sotva jsem si prohlédla kousek prahy, kousek brna (ten, co tam je; s krásně zelenou přehradou) a teď prohlížím takové ty geografické skvosty a nemůžu se odtrhnout. (ještě ayers rock. ještě deltu brahmaputry. ještě bajkal a ještě...)

hledám s atlasem viktoriiny vodopády. (už jsem je našla. ááá!) vždycky jsem si ráda prohlížela mapy a představovala si skutečnost, ale tohle je prostě... krása. chci, musím vidět všechno :)

abych citovala svůj milovaný kontakt: národy, které zavedly lety do vesmíru, tak učinily především z národnostních důvodů, a bylo malou ironií, že téměř každému, kdo překročil práh vesmíru, se dostalo překvapivého pohledu na zemi z nadnárodní perspektivy, na zemi jako na jeden svět.

a je to tak. i když sedíte jen u počítače - kolik z nás kdy tu zemi z vesmíru uvidí? nechci nijak moralizovat. vážně ne. dívejte se a myslete si, co chcete. mně je z té krásy... krásně.

digifórum a jiné (závorky)

přednášky o fotošopu (dovolila jsem si pomyslet, jak by asi bylo té slečně z té fotky, kdyby tu přednášku viděla - moje chyba, ironie a to vůbec nebylo vtipný, musela jsem si sundat brýle a doufat, že mě nikdo nepozná!).

přednáška o retuši, velice přínosné, hlavně ty momenty, které nebyly vtipné. a ty byly asi dva. (nehodnotím obsah, skutečně to bylo přínosné - vymažeme bebíčko - ne, vážně. realita odplula zase o něco dál.)

coffeee and cheese. dívat se na natáčení (prý) anglického filmu, falešnou americkou ambasádu (je to polystyren? je to polystyren! a ta patina ptačích exkrementů...) a katarské vlaječky (chachá!) - a to sklo bylo trochu průhlednější - ne, vážně, myslím, že sem z té druhé strany vůbec vidět není. (oni by nám řekli, kdybychom lezli do záběru. (řekli.))

kafe. protože málo spánku a včerejší debaty o šibíkovi. (džžko.) a obrázek, který teď lisuju, aby šel dát na zeď, a který třeba někdy přefotím.

a na hřbitově je potřeba se smát.
- jak se pozná bohatá rodina? může si dovolit nechat na hrobku tesat citoslovce (ach).
- jó tehdy se ještě člověk nemusel stydět za svoje povolání a mohl si to nechat vytesat - hele, horník, ale to zase přichází do módy, teďka s tou reality šou.
- 'studentka scénografie'? tak to já až umřu, chci mít na hrobě 'studentka elektrotechniky'. (- opovaž se - hele, 'grafik'.)

když já vůbec nestíhám. ani psát, ani fotit, ani myslet. a tohle je skoro jako hanaahana:

barborka: neska se mi zdal uchylnej sen jak chytam ryby. vubec nevim, co to melo znamenat
e*v: ale to je jasny- chces chytit iks;)
e*v: kurva, co to melu? uplne normalne mi prislo logicka asociace ryba->iks, ale nechapu proc
barborka: hyhy. je lekla ryba?
e*v: nevim ;) nebo studena jak ryba
barborka: treba je znamenim ryba

je tu zima. po hodině mi došlo, že mám otevřené okno, protože když jsem přišla domů, chtěla jsem poslouchat déšť.

mňau 2

na tohle se snad ani nedá nic říct. snad jen, že jsem to nefotila já, bohužel; že to máme doma... a že věnováno všem, kdož to náležitě ocení.

na závěr flamewaru

odkaz na rozhovor. na dobrou noc a hezké čtení. těším se, až se zítra dozvím, jak používat photoshop. jen kdybych měla víc času na focení... hm.

šeď

myslela jsem, že mám kocovinu a ona to byla chřipka. šedivo. pouštím si hodiny. poslouchám hodiny. tupě opisuju zadání večerního měření. a jsou hry na které odmítám přistupovat.

smutek. zmatek. paralen a umělé světlo. brambory a příliš mnoho kari. hladový šedivý (modrý) kocour, co mě nenechá se učit. a všeobecná šedivost. na google earth hledám stonehenge (vrátit se, zavzpomínat), ale británie má malé rozlišení.

setrvačnosti. výplně.

ty vínové pondělky

bavme se raději o relační slevě.

pravda je tak ošemetná. nechtít souhlasit? šibík je skvělý fotograf. raději génius než hyena. a dědek - to je mé mládí. takže nápodobně. nešahat, koušu. některé diskuze se nevedou s úmyslem se na závěr shodnout. a pravdu máme beztak všichni. btw, dž, máš bod za tu první větu ;)

> a zítra digifórum a koncert. vždycky je na co se těšit.

when i'm a good dog...

chtěli jsme to původně udělat na dvě skupiny, ale pak jsme se rozhodli, že by to bylo moc složité. (=náročné na rozdělování) písemka byla jednoduchá. uvidíme.

a cestou do dejvic jsem místo učení analyzovala svoje sny: v prvním mi ivča posílala sms, ať přijedu kamsi do maďarska vybírat víno - sehnat dobré víno z laciného východního kraje (ehm, ty dva asi stolitrové sudy... :), to je docela logické, nepříliš podvědomé přání. :) ale aby se mě, která nemá nikdy noční můry, zdálo, že mě honí a posléze se za zamčené dveře dobývá mrtvá babička s černou parukou, abych se schovávala v posteli u rodičů jako když mi bylo pět (v tom snu, ne ve skutečnosti) a abych se budila s tlukoucím srdcem a přesvědčovala se, že to byl fakt jen sen, no jestli za tohle může ta fyzika, tak se těším na další studium.

...they sometimes throw me a bone.

comfortably numb
comfortably numb
comfortably numb

zelený čaj, čerstvý vzduch, horká sprcha

místo válení se v posteli s reflexem a trapných pokusů osvěžit se alespoň krátkým spánkem volím umělé udržování při životě. ale není to snadné. včera na hvězdárně zapěl ropák, spáchala jsem velikou hovadinu, když jsem opovrhla vínem a rozhodla se pro rum s colou (co se s tou lahví stalo) a spát jsem šla ve čtyři.

nakonec to ale stejně vzdávám. pocit nesmírné otupělosti a ospalosti zaháním polospánkem, který je překvapivě povzbuzující (jsem normální? vypiju půl litru zeleného čaje a pak stejně usnu), na pozadí pochodují prasata, ovce a psi, jako usínací téma volím tanec...

a jen naprostý magor (vaše tvář mi připomíná kari... a na vás je mi taky něco povědomé. vzpomínám si na jméno.... mááágooor - to jsem já! poznal mě!) by se neučil na písemku, na kterou se musí naučit pouhých 40 primitivních otázek, ale mně se chce tak hrozně spát...

písnička pro tento večer

ballad of the dwight fry.

nejoranžovější západ slunce

ministerstvo zdravotnictví varuje: pozor, smrtelná koncentrace kýče!

na dnešek jsem spala přes deset hodin. včera jsem se svojí ženou vypila pouze ten nejmenší džbáneček vína. snad to mé psychoanalytiky potěší.

po vrácení the wall na lužinách mě okouzlilo slunce. vystoupila jsem na hůrce a - to se vážně nedá popsat. bohužel se to nedalo ani vyfotit. slibuju, že je to pro listopad poslední západ slunce.

oranžová a později červená do půli obzoru. polární záře? něco tak moc oranžového jsem ještě fakt neviděla. (orange rules!) ani se mi nechtělo přemýšlet nebo hledat metafory. jen jsem se kochala. (to dž: je to jen lom světla v atmosféře. čistě fyzikální jev, navíc je jeho vnímání ovlivněné stavbou lidského oka. ach, ta věda... :)

poznámka: tyto obrázky byly upraveny pouze velice minimálně. a ve skutečnosti to bylo ještě kýčovější :)

smskové peripetie

ráno píšu jednomu, že mi padnul večer, a že jestli chce zapít svůj žal, můžeme. dostávám sms o prioritách zimního spánku. tak se domlouvám s jednou, že se budeme u mě dívat na futuramu, protože co jiného se dá ve čtvrtek večer dělat.

večer: sms. nejprve od jednoho (zachovávám pouze kontext): budeme se dneska opíjet?
já>jedna: platí večer? napiš.
já>jeden: já a jedna se budeme u mě dívat na futuramu. co akce 3+medovina?
jeden: ne, já bych raději byl jen ve dvou. pozdravuj jedna.
jedna: dneska ne, ráno vstávám
já>jeden: jedna nemůže. sejdem se ve městě?
jeden: ne, já bych raději byl jen ve dvou. pozdravuj jedna.
já>jeden: to už jsi říkal. jedna nemůže. co na tom nechápeš?
jeden: mně se to nechtělo odeslat. co na tom nechápeš?

...a na to už jsem neměla sílu odpovídat. večeře a víno bylo príma i tak.

[aktualizace: chtěla jsem pouze zaznamenat absurdnost večerního plánování. kiss my box.]

ospalé matematično

je třeba pravidelně prokládat méně náročnými činnostmi. už je zase 42. včera mě to pronásledovalo celý den. smysl? hm :)
každopádně přidávám ještě jednu vzpomínku na mlhavé ráno na kraví hoře. (třešeň za oknem má podobné barvy. ach, ty reminiscence.)

a vlastně ještě jednu. tady je.

zase, zase

blbý ráno. spím fakt čím dál tím hůř. není nic lepšího, než se v noci budit, zírat do stropu, před očima vám defilují všechny obavy, strachy, termíny a sebenejistoty... zavřete oči abyste je otevřeli o deset minut později s tím, že i když se vám zavírají samy, cítíte se pořád stejně čile, je vám horko, zase uplynula hodina, to už se neudržíte a začnete nahlas nadávat, ospalostí vám tečou slzy, tak moc, strašně moc chcete spát a čím dřív ráno vstáváte, tím je to horší, tím víc na vás tlačí fakt, že za chvíli stejnak vstávat musíte, nakonec se na to ranní cviko vykašlete, a když konečně usnete, vzbudí vás sebemenší šustot a znovu už neusnete, takže vstát a kafe a pocit naprosté tuposti...

do háje, ale už. co s tím mám sakra dělat? :(

...

citovat sama sebe a psát maily místo učení

tak brno? brno mě táhne dolů a já klopýtám jako už tolikrát po nerovnejch cestách, zírám si pod nohy krok za krokem a křik v hlavě, v noci nemůžu spát, brno svědí a já se škrábu do krve

poslední pár dní na expě: spánku vždycky míň než třeba, od rána bzučej mouchy

a mně je špatně, psychicky, fyzicky, nevím, plete se mi to, nevím co je příčina a co následek, střídá se horko a zima, vztek a rezignace, slzy a úšklebky - a víno

jako teď

děsí mě že je vůbec někdo schopnej brát mě vážně
a padám
a padám a k tomu pití, vím, že kolikrát je to jen horší a někdy to přeženu abych slyšela vůbec něco

pít raději než přemýšlet, pít tolik aby se ty blbý myšlenky zamotaly a rozbily si držku někde na chodníku

nedospělost

...ráno horší večera

cykly. záseky. dlouhospánek. na plátky. rozmotat kličky v hlavě? noční úzkost. potisící. stejné chyby. vzpomínky nejsou mrtvé. jenom spí.

lost

too much fear. too much pain. i can't. i can't! everything is a vicious circle. and i keep falling. everything hurts.

všechny cesty vedou k belvederu

upřímnost až do posledního autobusu. a doma pád do komatu. god bless all the wine. a venku je tak krásně.

listopad - čas chlazení lahví v okně. jdu hledat zodpovědnost.

mimosvěty

praha je přirozené prostředí. neutrální? tisíckrát stejné cesty, výjimečnost zaniká. poznávání je dávné a nekonkrétní. byla tu vždycky. byla jsem tu vždycky.

na druhé straně opaky. protiklady. intenzity. a bolest. každá cesta do brna měla a má význam. důvod. vždycky se těším. emocionální příjezdy, různorodé odjezdy. bylo a bude. scent of the past, jako minule, vyskočit z vlaku do deště. ale v brně přeci neprší... vykořeněnost a apatie.

noc první, po tmou. čtyři hodiny odpoledne. je čas vstát, je čas koupit víno. setkání apo - jako loni. vlastně se nic nezměnilo. pít, abych necítila tolik. pít, abych cítila vůbec něco. víno koluje, hrají floydi, šedivý koberec v klubovně příjemně škrábe. a přece -

a přece, loni. uplynuly celé věky. a stejně raději obecně mlčím. nevzpomínám. ještě nebo už. tehdy? intenzivní. šťastné. jednoduché.

někdy ke třetí ráno v polospánku a poloopilosti debata o tom, jestli si ženy vybírají muže podle peněz. (nepochybuju o tom, že některé ano, ale to mi nebrání brát to celé smrtelně vážně a hádat se, že to tak není. sice si své argumenty tak docela nevybavuju, ale vím jistě, že jsem měla pravdu.)

kontury. mlha. příjemné ráno, odporné kafe, havrani na kraví hoře.

noc druhá: bowling. třikrát druhá. v hlavě shine on you, pořád dokola. a pak ztráta odpovědnosti, některé věci jsou stejné, zůstávám ráda. večer na privátě, lost in translation, černá kočka bílý kocour, víno, něco je skvělé a hlavně smích a něco je špatně, asi já. atmosféra? hlavně nevnímat.

drink up, dreamers, you're running dry.

zvířenost. a usazení. vlak, mlha, ztráta reality: cesta trvá přes tři hodiny a já vydržím většinu toho času zírat z okna. do mlhy. jak moc se stromy musí přiblížit, aby byly vidět? jak moc jasné můžou být barvy v listopadu?

brno... setrvačnosti se meze nekladou. v hlavě, v pohybu, v slzách.

drink it in

ze sobotní ranní monte boo dva záběry obrazové. někde v hlavě odkryto. myšlenky dodám později. až je najdu a seřadím. někde v kapse pár slov na balicím papíře od vína.

i listy občas páchají sebevraždu. (ať už je zima a černobílo. můj gradient map je zoufale nevytížený.)

3000 - že by rok futuramy?

kdo je elektros254.scnet.cz? má u mě pivo za 3000. přístup ;)

pokos - ????? - kokot

god bless the karma. ještě o milimetr více horká voda.

tmou? od určitého věku se bojíme všeho, říká barborka. jo, možná až moc. ale bylo to skvělé. kafe se stává pátým živlem. čas běží tak nějak jinudy. detail? světla. atmosféra konce světa, všude žlutavo, prázdno, nesvítí jen lampy, ale i domy, které je odrážejí. únava přichází ve vlnách. kroky někam, štěstí, smůla. řízky, štrůdl, čtvrté kafe na posledním stanovišti, kam jsme ještě došli. bílý den, bílá obloha. bílo v hlavě, ork odnáší vrcholový zápisníček, jsme tam poslední.

"my se chceme taky zapsat, my máme takové krásné jméno".
"tak se zapište."
zpičikundy
"opravdu krásné jméno. tak ještě napište, kdy jste sem dorazili."
asi před deseti minutami

a pak už jen první ranní pivo. na dobrou noc.

není profesor jako profesor

mail první: Tak jak uz se asi prozradilo, od 00:00 jsem profesorem, takze pokud chcete, prijedte pokecat, u zeleneho zabaka 666 Preaha 6
mail druhý: (subject: čauky) Jo, tak me kamaradii rekli, ze sem mel napsat mobil. Nevim, prijedte kdokoli. Moc se v tom nevyznam...777666666
mail čtvrtý (ve třetím opravoval adresu): Tak treba rano, Mejte se fajn cUS BUS

jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

podzimní imprese

kvantová fyzika rules

je šílenství vůbec někdy ospravedlnitelné? takhle mladá a takhle stará jsem se ještě necítila. kopu do žlutého lipového listí. ranní mlha. ranní červivánky.

oběd se může změnit ve flamewar. a anděl v docela hezkou křižovatku.

ozvěny

začít den kafem ze stroje. hořká mana.

o víkendu wallace a gromit podruhé. (myslím, že hláška, při které lehlo celé aero, byla kiss my arrr... tyčok :)

pondělí, škola, pak hvězdárna, povinné školení bezpečnosti. (tady nám narozdíl od školy aspoň nezakazují strkat propisky do zásuvky, ale zase nám zakazují přístup do sprchy.)

a pak jdu. modrému nejmenovanému děkuji posté za sigur rós. vyjímečně kašlu na kvalitu a pouštím je jak nahlas to jen jde. hlavně neslyšet sama sebe. k barborce skoro běžím. hlavně sama sebe nedohonit.

krabčák a futurama. [loni nejdelší noc v roce a futurama do svítání. vlastně je zvláštní, že tohle nebolí.] klídek, pohoda (ozvěny z dob, kdy naši poslouchali country rádio - to radši osvětluju, aby vám ta ironie neunikla. tedy ironie formy, nikoliv obsahu).

strašlivá zima cestou domů. známé obrazy. a žádné květiny. mars v modrém sametu a někdo zametl listí, už se nemůžu brodit.

a rozhovory po icq. no, zašel bych si s tebou na víno na ten arbesák :-) ale mám to z ruky, proto píšu v kondicionálu ... [a teď nevím jestli dát drzý smajlík, vypláznout jazyk, nebo dát smutný smajlík...] ani tohle už nebolí. obzvlášť. hm. hm. smutný smajlík, pcháá.

they drew the mist and flew
through the naked fists of the morning dew
once again something great but small
threw the sunlight against the wall
against all the rules