pátek v rohlíku

pivo 19°. spousta poznámek v hlavě, pár v mobilu. vím všechno, ale nevím, proč to bolí. minulost strnula, ostatně jako ten starej strom. hry, cesty naskrz sebou. nevím.

stromovka, v dálce bubny. červené víno. panu p. položím nevhodnou otázku a je mi to celkem jedno, nadále kličkujeme houštinou toho, že jsem o deset let mladší.

nic nevím, ale začne pršet, a pak jdeme hrozně rychle nocí. vůbec, sledovat tmu, co se vloudí - krása. a trvalo to dlouho a bylo hodně vína.

něco bolí. možná je to tak trochu v tom, že si neumí za něčím stát. nutím ho do konfrontace, mnohé tuším, něco si domyslím. nepřímost mě bolí. ale nic jinýho mi nezbývá.

jedna pozvánka na grilování, zítra seminář a oslava, a načrtnutý trasy. furt mám pocit, že je to on, kdo má problém, a mohla bych se nepochybně mýlit.

asi.

ráno si přijede pro fotku.

něco bolí a já nevím co a proč, fakt nevím, i když napínám buňky ze všech sil.

něco bolí.

nočně viii

vážně tam je slit my throat? teprv teď mi to došlo. čtu deník, co jsem psala po expě. bylo toho nad hlavu, byla jsem v tom až po uši. všichni to viděli. a já si to nemohla přiznat. život je zvláštní. zase odplouváme, staré bolesti jsou jako šutry na dně. skřípe to. žárlila jsem na expě na lucku, našla jsem to napsaný, ale k manipulacím bych se nikdy nesnížila. měla jsem toho sama. nad hlavu.

je mi smutno, tak nějak. tehdy když jsme šli opilí z pouti, když nezbývalo než se opít, ne abychom zapomněli, ale abychom nebyli schopni mluvit, jsem šla sto metrů od náměstí na záchod mezi domy. oči jsem si utírala listím, protože mi došly kapesníky. :m: něco vyprávěl, už si moc nevzpomínám. bylo hrozně oranžovo od světel.

když jsme loni v červnu grilovali na strahově, odbíhaly jsme s ivčou na záchod do křoví a řešily pocity viny. nemůžu - nikdy nebudu - jako ona. i kdybych se jednou naučila lhát, :m: bych lhát nemohla nikdy. moje svědomí je křehký. jednou to bolelo dost.

jedna krysa stačí. wtz.

hermelín 1

se žampiony a česnekem, přiměřeně ostrý, s oblohou. velmi příjemně hermelínový. tady. pokud si vzpomínám, 49,-.

nad hlavu

věci. pluju. (za všechno může seriál dead like me. za všechno přemýšlení, za moji momentální náladu.) pouštím si petera gabriela, strašně mi chyběl. z horní postele mává nohou ještěrka cortez. dva švédské zákusky.

přemýšlím o smrti. bojím se jí, neumím se s ní srovnat. možná s ničím. separujeme ji na ohraničený hřbitovy. dneska asi vybouchnu, je mi nezvládnutelně. poslední hodina tanců, pizza s akrab, malý pivo a větrem domů. na pozadí starých fotek akcí a fotek mých, co jsem dotáhla domů z výstavy, a textů, se rekonstruuju. večer sebenenávisti. pořád to řeším. protože pořád řeším všechno a fotku víc než dva roky starou, kde mě někdo objímá, nepovažuju za nic, co bych chtěla mazat. nároky. proč bych se měla chovat dospěle? nikdo to po mě nechce. já se můžu smířit, skoro jsem, můžu cítit klid, můžu cokoliv. ale nechci, nic mě nenutí. navrhnu, že bychom někam zašli, ticho, napíšu komentář, ticho. neexistuju a nikdy jsem neexistovala.

a do toho všechno, bytová krize, prácová krize, motivační krize. mimo jiné nevím, co chci, ale není to všechno.

a já jsem sama doma. a už dlouho jsem nebrečela. tyjo, to mi vrtá hlavou, kdy naposled? poslední dobou jsem hrozně vyrovnaná. dokonce se nerozčiluju na volejbalu. detaily zvládám, ale celek?

ne že by se nedělo nic pozitivního. aktivovala jsem si placení přes net, koupila lístky na gathering (co asi zahrajou), blíží se nám narozeniny, takže se blíží spousta vína.

ten vítr venku, málem mě odnesl, počasí je jako loni v srpnu. možná je celý problém v tom, že si neumím stanovit cíle. postrádám motivaci, postrádám ambice a navíc si myslím, že to je jen psychický problém. a navíc jsme dva takoví. asi bychom se měli víc motivovat.

vítr. usínám. asi si, práci navzdory, dopřeju delší spánek. psaní pomáhá, to nepochybně. a lepší řešit zásadní věci než kraviny. půjdu svůj nezkrotný optimismus umlátit pískovou ještěrkou. je nějak pozdě už.

tak aspoň tak

6:13 pohlédnu na zeď. a do p**i, pronesu při pohledu na hodiny. sedm minut už si asi nezdřímnu.

7:02 cestou do školy jsem mimo. sukni si uvážu přesně obráceně než úplně vždycky jindy a přemýšlím o významu toho, kolikrát ještě omylem kopnu nohou do toho člověka přede mnou.

7:30 to snad není možný. zadání příkladů je přesně to vzorové, co bylo na netu a co jsem nebyla včera schopná vyřešit. mám jeden příklad ze tří a teorii.

9:15 zoufalství, navíc mě začíná bolet hlava.

12:25 pater nosterem do pátého patra. je šílený dusno. jedu v kabince se zkoušejícím. dobrý den, já u vás dneska dělám zkoušku. ehm.

13:30 jdu dovnitř, dostávám příklad s integrálem. hodinu a půl se v tom topím, prostě nevím.

15:00 dostanu ještě jeden příklad. naprosto primitivní. nějak ze zoufalství si to odvodím, vyjde mi sice něco poměrně nízkého, ale budiž. zkoušející chvilku na příkladu pračky dokazuje, že měděný drát má skutečně velmi malý odpor a propouští mě s trojkou. nehledě na trapný okamžik, kdy mu vysvětluju, jak chci jít k němu na katedru. (ale mě to fakt baví! to je nějaký pitomý nabitý koule a desky prostě nedokážu pochopit! navíc jsem u něj na podzim dala jinej předmět za jedna.)

15:18 jdu do práce. najednou mi bleskne hlavou, že nejenže odpor spočítám délka lomeno plochou, ale že to ještě říkal na začátku zkoušení. tyjo, musí si myslet, že jsem úplně blbá. ach jo.

15:24 panák calvadosu.

15:25 panák calvadosu.

16:00 bouřka. naprosto úžasná bouřka, která vysklí okno ve vedlejším kanclu. slejvák, konečně méně nudná práce, samá pozitiva.

17:00 druhé kolo bouřky.

18:12 na strahově se rozhodnu jít pěšky. prší. teda leje. a tak hodím boty, aby se mi zase nerozlepily, do igelitky k bazalce, zavážu si sukni pod zadek a proudama vody klopýtám bosá domů.

mám volno! teda sice budu pracovat, ale můžu se dívat na seriály bez výčitek. můžu (a půjdu) o víkendu konečně fotit. můžu se těšit na expu a na podzim. můžu jít zítra na dvouhodinové nahrazování zameškaných tanců.

a řekněte mi někdo, 1+1 na míráku za 7000,-, jakej kokot to proboha pronajímá s podmínkou jen pro jednu osobu? kde je v tom rozdíl? to by se fakt člověk... no nic.

dneska se nebudu rozčilovat.

noční a denní sny

sen. sny, jistoty. neznámí cizinci a realita.

poslední dny, jo. v sobotu muzejní noc. před muzeem člověka byla taková fronta, že jsme raději odešli. na karláku v parku nějací emopuberťáci umístili, nikdo neví jak, klíče do stromu asi čtyři metry vysokého a pokoušeli se je shodit plnou petkou. se šéfem, jeho ženou, :m: a lu jsme se celkem bavili, natolik, že jsme předstírali okupaci místního hřiště, abychom je mohli pozorovat. ale i tak nevíme jak to dopadlo, protože nás to přestalo bavit a puberťákům se petka rozbila.

a :m: rozbil láhev od vína, protože jsem chtěla černý italský korek, co zůstal uvnitř. skleněné střepy se rozletěly po okolí. důkazy lásky jsou tak různorodé :)

prolezli jsme výstavu zvěrstvo v umprum muzeu, vřele doporučujeme, je hravá a roztomilá a po troše přešovské slivovice ještě víc.

a zatímco jsem čekala na ostatní, přistoupil ke mně někdo a ptal se mě - no ale někdo, pokud mám nějaké typy a pokud je typ chlapa, který mě zaujme na první pohled - no prostě ten někdo vypadal tak trochu jako sandman, jako rocková hvězd, jako (s odpuštěním) sirius black - a ptal se mě, jestli se nejmenuju kateřina. uí! a pak zmizel a já měla o čem přemýšlet.

třeba o tom, že místo "ne" jsem mohla říct cokoliv. o tom, jestli by mi to za to stálo. o tom co mám, o tom co chci mít, o jistotách. o tom, že jsem vlastně byla ráda, že jsem ho pak už neviděla. ale stejně to mnou otřáslo, možná i to, nakolik jsou moje jistoty s věkem stále důležitější. (a stejně sním - sníme - o takovýchto nenadálých setkáních. ne? ženy?) jsou. ale sny o tom jak pálím mosty jsou nezahnatelné. i když se vrací málokdy. snad si tohle nikdo nevyloží špatně.

neznámí cizinci pro mě nerozbíjejí lahve o plechový koš. neznámí cizinci mi neudělají ráno kafe a nebudou mě malovat. zůstávají imaginární. což je dobře. (sandman! no nic.)

mívám sen, že někoho hledám. není to :m:, a ten sen má dost silný erotický moment. čekám, že ten někdo bude někde, ale není a já jsem zklamaná a zoufalá. často v tom snu letím a rozhlížím se, jsem si jistá, že někde bude a pořád nic. dneska v noci jsem v takovém pololucidním snu sehnala telefonní seznam, našla si, kde bydlí a počkala tam. přišel, vypadal trochu jinak, než jsem čekala, a hlavně si to skoro nepamatuju. (což neznamená, že se nic nestalo, xixi.) že by se sny plnit neměly? ale stejně je to znamení. čichám čichám změnu.

tak to uzavřeme trochu přízemně, opět, expa se blíží, leze mi do snů (taky), těším se neskutečně, protože letos nebudu sama. a včera jsme se úžasně odrovnali na beachi. a pozítří mám poslední koušku, uf. držte palce.

kulturní... eh, měsíčník?

literatura: model od christensena. kratší než poloviční bratr. víc moralizující. partneři a rozchody, jeroným klimeš. (anotace v reflexu) ještě nedočteno. hromady skript. pana pondělí od gartha nixe, politiku adama thirlwella (prý velmi nadějné) a ještě něco, co si nevzpomínám. a dům spánku od jonathana coea a taky fermatu (nicholson baker), která mě hrozně znechutila.

film: shrek třetí. navzdory negativním recenzím nám to nepřišlo tak hrozné, zasmáli jsme se. několik filmů pořád čeká na disku. taky se dívam na house md., suchý ironický a cynický humor hlavního hrdiny je celkem prima. a chystáme se do kina, asi na střelák. a jdem se dívat na hot fuzz, což myslím s killers nijak nesouvisí.

a tohle mě fakt mrzí, že nemůžu doporučit. respektive můžu, ale - minimálně zatím - se žádné opakování nechystá. totiž, byli jsme dnes v divadle, já skoro po roce. (mám problém s divadly. nemám je ráda, nemám ráda nakumulované emoce, i když přiznávám, že to je v důsledku vlastní pohodlnosti a vyhýbání se přemýšlení.) no ale, byli jsme v národním (!) na rock n'rollu, a bylo to -vyvolávající zajímavé myšlenkové proudy, v první řadě. možná proto se divadel tolik bojím, i když ne tolik jako ubařů. nebo pavouků. no nic. samozřejmě, moje nadšení plyne hlavně z hudebních vložek, protože slyšet v národním divadle floydy, hodně floydů (a wish you were here) bylo kurva dobrý. eh. jako pohled do minulosti, o které tuším, ale která se mi těžko zachycuje, to - trochu bolelo. možná bezmocí, možná strachem. možná nezměnitelnosti lidské povahy. možná pokroucenou národní povahou, vědomím, čím si musely projít předchozí generace. otázky, v čem je to teď lepší. a za jakou cenu. yes yes, we've got choice. je to lepší?

úkol: vyvinout si mimikry.

bis dann.

no no noc

podobnosti mi najednou nevadí. ranní (5:55!) vstávání + dávky kafe v práci = něco mezi hyperaktivitou a totální letargií. hodina tance zmizí a my pijeme červené.

krucinál. proklínaná expa. všechny. její zážitky, moje zážitky, pomalu balíme na další.

noc. horká noc. zkouška za tři a vyhlížení bouřek, někdy si přijdu hrozně opakovaná. fixuju se na ty obrázky a obrys republiky znám nazpaměť.

v sobotu svatba. muzejní noc a (ještě určitě něco) k vodě? tepou mi prsty na klávesnici.

zase jsem poztrácela myšlenky. čtu partneři a rozvody a s kulidou řeším, ať nic neřeším. aspoň že někdo mě bere normálně, pro zbytek budu vždycky divná. na to abych si řekla o další víno skleničku potřebuju a zase si přijdu nevýrazná a nenormální.

summer frontiers

mám v hlavě strašně moc vět, který mi jsou úplně k ničemu. bordel. věty ze seriálů, něco, co někdo někde řekl, pořád dokola. jen pro komunikační a radiové techniky prostor nezbývá. i tak mi ale chybí už jen dvě zkoušky a tak se dneska hodlám učit u vody. :m: je pryč a já bych spala nebo aspoň ležela někde u moře a spala. huííííí.

chorale

chápu správně, že to je celý o sexu ve vesmíru? - a jsi si jistá, že tam je ten vesmír? (byli jsme včera v divadle.)

a mazej

zw nemaže příspěvky. jen přepisuje. pro jistotu. fakta o autorovi se mění každou chvíli. já mám v hlavě bordel a musím přemýšlet. o kořenech, podpoře a příbuzenství. asi si zítra vezmu volno a nad skripty z fotoniky budu dumat a dumat. možná věci pospějí k řešení samy.

našla jsem oranžovou tužku, co jsem dlouho postrádala. (už hledám jen zelenou). kameny jsou na svém místě. moje hlava taky. impulsy, byť negativní. vybrečet se, vypřemýšlet se.

a skrz naskrz všeho mě ani na chvilku nepřijde, že jinak by to bylo jednodušší. s někým jiným. bylo. o dost. ale. ale ani na chvíli o tom nepřemýšlím. that was not the option. a taky mi hlavou běží madness runs in the family. does it?