koncem září

včera se konala výroční party u blueskina. loni se konala ve znamení uno. loni bylo všechno a všichni noví. letos... byla jiná. nedokázala jsem se tolik nadchnout. ani tolik se opít. a tak jsme stáli s klokánkem na balkoně, mrzli a přemítali o vývoji společnosti, upřímnosti a depresích. zírali na tu kupu světel všude okolo. mlčeli. kouřili děsně hnusný startky, k čemuž se normálně nesnižuju.

dneska jsem se s rozklepanýma nohama vydala po dlouhé době do školy - a přežila jsem. jednu přednášku (neměla jsem kam jinam jít a bylo tam teplo - četla jsem reflex, kterej mě btw nijak nenadchnul a črtala občasný poznámky na hnusnej bílej chlorovanej papír, protože ty recyklovaný nám došly) a dvě cvičení (na obou jsem jediná holka v kruhu, na obou první v abecedě - potenciální hromosvod případných návštěv u tabule).

cestou domu kýče a neskutečně žlutý mraky.


je upřímnost zlá? nebo je horší strach, že ublížím sobě (to umím) nebo někomu jinému (to bohužel taky)?

zkusme to, řekl klokan. hrajme si na upřímnost. a já mu toho chtěla tolik říct a neřekla. už dávno. jako vždycky. jako všem.

takže mlčím. a trnu při prvních tónech coming back to life, protože při nich ve mně běhají takový malinký výboje jako vzpomínky na něco strašně důvěrně známýho a přitom starýho a dávnýho. trnu lítostí.

všichni tam musíme

i já. ach jo.

we don't need no education...

fight on, kinder.

plnou parou back!

a tohle nám vládne. neměli bychom se trochu zamyslet?

ještě fotka

ps: musím se pochlubit. dělala jsem výřez, abych co nejlíp trefila standartní poměr stran a spletla jsem se pouze o jediný pixel. juchů! :)

ostravo...

budu se snažit minimalizovat poznámky o počasí, ale o víkendu bylo fakt tak strašně hrozně pěkně... a víkend navíc začal už ve čtvrtek (není nad to někam jet, když vyjde nový reflex :). dobíháním vlaku. sluncem. cestou za eggnoise.

koncert v klubu boomerang byl snad o něco míň eggnoisovitý než obvykle, ale to mohlo být i neznalým ostravským publikem. skupina psychonaut měla velmi mig21ovské texty (a připomněla mi naše expediční jízdy na koupák za hromadného hulákání výše zmíněných) a hyperaktivního zpěváka. při nich jsme pozorovali eggnoise hrající fotbálek ("běž tam, to je životní příležitost, běž si s nimi zahrát" :) a potom asi do tří ráno debatovali o hudbě a o floydech (a určitě i o něčem jiném, ale zrovna teď si to nemůžu vybavit), pili víno a poslouchali !kazetu! division bell.

pátek byl velmi logistický. ostrava byla plná slunce a prachu a já jezdila sem a tam v tom děsném vedru, s batohem, abych pak seděla kdesi na porubském sídlišti, vyhřívala se jako kočka a prozpěvovala si shine on you tak nahlas, že po mně jedna starší paní pokukovala dost nevrle - ale mohlo to být i mým oranžovým kloboukem.

nakonec jsem skončila u šárky, kde jsme pily šípkový čaj, dokud nebyl čas jít na nádraží posbírat dalších pár účastníků. cesta na svinovské nádraží v zapadajícím slunci byla strašlivě plná příslibů a obě jsme se těšily... ona konkrétně, já abstraktně.

návštěva tesca, pár lahví vína do košíku a zase ven (můj nákup: kvalitní víno, obyčejné kafe, tescorohlíky a tescosýr - aneb seznam priorit - pít je třeba, zůstat vzhůru je třeba, žít je netřeba :)
a pak už hvězdárna, demonstrace v polštině, maskování slova "víno" slovem "film", ostravská hospoda, kulečník, cesta zpátky lesem za svitu měsíce, otevírání lahve vína kartáčkem na zuby, debaty typu "až přijedou floydi" a konečně spánek ve značně podchlazené demonstrátorské místnosti.

v sobotu odešli všichni na oběd a já se toulala okolím hvězdárny, na uších the hours, omámená babím létem jsem si utrhla kukuřici, abych zjistila, že se už fakt nedá jíst, slunce pálilo tolik, že jsem se přesvědčovala, že podzim snad ještě ani nezačal... i ty kopřivy voněly, omamně a kopřivovatě. blbý babí léto, když i kopřivy voní.

slunce večer zapadalo opět nádherně, takže jsme se nahrnuli k plotu a dívali se a fotili. všimněte si té krásné krysy nad sluníčkem.

zase jsme šli na kulečník, zase jsme se vraceli lesem a zase pili víno, i když jsem odpadla brzo a ráno se probudila s chorobou, takže jsem neděli tak nějak nevnímala. byly tam nějaké vlaky. ospalost a otupělost, strašně mě bolelo v krku. a remasters od zeppelínů trvá přesně jako cesta brno-praha écéčkem.

díky, ostravo, že umíš i hřát.

zpět doma

a nechce se mi psát vůbec nic. není to tím vínem. není to cestou metrem (a já, ač pražák, považuju cesty metrem za něco exotického) s discmanem na max (hlavně neslyšet okolí) a není to ani mojí únavou spojenou s teplotou. někde v hlavě mám spoustu myšlenek, ale nechce se mi je hledat.

zítra je taky den.

nemám slov

bylo to už na pánvi... ale...
uuuáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
nezbývá než se modlit a vysílat telepatické zprávy... praha, brno, úpice...

šroubovice

polární záře to sice není...

a nemohla jsem odolat a vytvořila jsem i b&w verzi...

smysl

zase jednou jdu městem a nic nedává smysl. poslouchám soundtrack k the hours. na průkazku s potvrzením o tom, že navštěvuju náš ůstav, že můžu kdykoliv na počítač v místnosti 304, kde je klimatizace taková, že jsem tam v parném červnu málem zmrzla, stojím frontu asi hodinu a půl. přesně to nevím, telefon se vypnul a odmítá se zapnout a všechny hodiny ukazují osm dvacet. trvale. poslouchám glassovu hudbu a čtu vonnegutovu kolíbku. perfektně depresivní kombinace. aspoň neslyším ty příšerné pubertální výšplechty drahých spolužáků.

na i.p. lituji, že nemám foťák, protože z jednoho koše na odpadky se kouří a z druhého smutné koukají dvě vadnoucí bílé lilie.

citát: [...] když se bláto v podobě člověka posadilo, rozhlédlo se a promluvilo, bůh se k němu naklonil. člověk zamrkal. 'jaký má tohle všechno smysl?' zeptal se zdvořile.
'musí mít všechno nějaký smysl?' zeptal se bůh.
'samosebou,' řekl člověk.
'pak tedy nechávám na tobě, abys pro tohle všechno nějaký vymyslel,' řekl bůh. a odešel.

samota. rezignace.

je moc brzo ráno. moc pozdě v noci. a voní šeřík. ze svíček.

smrt má oči modré jako dnešní obloha

den blbec. všechno mi padá z rukou. divný pocity s kterejma se neztotožňuju. podzim. bláznivě modrá obloha mi točí hlavou. chlad se mi zařezává do kůže, když vynáším odpadky po víkendové party ke kontejneru. ještě jdu bosa, ale je chladno. a obloha je nepředstavitelně modrá. a fouká a slunce ještě slabě hřeje. sbohem, léto, říká, šeptám. léto. podzim. loni. letos. modrá obloha. listí rezavé jako moje vlasy. jako moje sny. kaštany a kompromisy.

na konci týdne do ostravy. ostravo? zima. letos v březnu. zima. vítr skrze mě. stranou všeho.

kaštany? otazníky.

mraky u tesca

kýchám

to ten prach.

uklidit jednou za čas můj malinký pokoj je nadlidský úkol. tolik věcí a nad každou si člověk sedne a zamyslí se, zavzpomíná, začne dělat něco úplně jiného a úklid se táhne. z knížky o led zeppelin, která je slovensky, na mě vypadly fotky z eurokids' week in brussels před (proboha, to je dávno) pěti lety. tam bylo skvěle. exkurze, návštěvy radnice, debaty o ekologii... a taky jedna večeře na zámku; uzený losos a skleničky vína, které ve mně mizely poháněny radostí, že můžu. bylo mi patnáct. angličtinářka mě ale přeci jen zmerčila a tak jsem tu poslední do sebe musela hodit na ex, když se nedívala.

fotky naší skupiny před obrovskou hromadou tříděného papíru. děti na provázku. závěrečná diskotéka. "du warst meine beste englischschülerin", řekla mi na maturitním plese, kde jsem mimochodem byla s tím, co se před deseti dny oženil. vielleicht. potěšilo mě to, ne že ne.

zpátky do přítomnosti, e*v! stejně je tu tolik krámů, že budu asi spát na zemi. a těch věcí, co je člověk ze sentimentu nevyhodí. suchý list, co býval jasně červený a klokánek mi ho strkal za klobouk loni v zoo, moje sbírka cukrů, láhev od guinnessu...

a tak si pouštím alice coopera, aby mi to šlo rychleji. hlavně nepřemýšlet! :)

ps: nemáte někdo moje cd eggnoise what a world? já mám jen obal...

bezinky jezinky

3-iron se mi líbilo. mám ráda filmy, co dýchnou atmosférou strašně odlišné kultury a přesto se v nich odehrávají známé emoce. a tenhle se mi líbil, protože oni dva nemuseli mluvit, protože se to všechno vyřešilo a protože byl velmi poetický.

bezinky jsou tradice. pokud se něco, co se děje druhým rokem, dá nazývat tradiční akcí. letos nepršelo, což byla vítaná změna. plni elánu jsme ohýbali větve keřů a vrhali se na šťavnaté plody, abychom jich stejně jako loni natrhali příliš, bojovali jsme se zlými kopřivami (akce vietnam) a vyndavali (teda já) bobulky z výstřihu.

pak jsme přibližně čtyři hodiny strávili v bezinkových výparech, mezi bublající temně fialovou šťávou, hromadou kompostu, poskakujícími temně fialovými kuličkami, temně fialovými fleky na všem, bublajícím banánovým pyré a nakrájenými rozinkami. moje ruka utrpěla puchýř a naprosté vyčerpání, když jsem pasírovala nekonečné hromady temně fialových sr... bobulí skrze cedník naběračkou a jr si zase užíval krájení rozinek sekáčkem na maso. na závěř nás ještě čekaly veselé zážitky s hadičkou a stáčením do demižónu - rozinky neprošly, šťáva tekla všude, šíleli jsme z výparů a viděli temněfialově... ale přežili jsme.

víno bude.

mňau zu hause

symboly... ty barborčiny :)

včerejší žižkovská věž. (note: opravdu se musím naučit nosit s sebou stativ. ne, není těžkej.)

a než barborka dodá něco o f-symbolech, tak tenhle je pro ni:

(The current Kp-index. A red bar indicates extremely high auroral activity and values over 6 make aurora sightings from middle to low latitudes possible. )

no prostě mohla být polární záře. jen škoda, že bylo zataženo...

detail

ale potěší :)

behind the wall

noc je těžká. vlhká, kouřová, mlhavá. podzimní. běžím. těch asi dvě stě metrů od autobusu je vždycky nejtěžších. tma. a někde v dálce... domov?

a čtyři stěny. a fůra lítosti. pořád.

a čtyři stěny v hlavě. a zmatek. a lítost vzpomínek. a vzpomínky na štěstí.

jak se vám líbí?

pozadí. pozadí blogu, samozřejmě. :)

slunečnice

to si zase vyslechnu něco o kontrastu, že :)

ořechy se blíží. a nejen ořechy

poprvé jsem si toho všimla na nádraží v jaroměři. a to nebyla ani půlka srpna. slunce tam svítilo tak nějak zvláštně. dožluta. podzimní světlo, napadlo mě, a už jsem se toho nezbavila, od té doby vím, že se blíží.

a těším se na listopad, na ranní mlhy a déšť a těšení se na vánoce.

možná,

že je základní otázka vlastně strašlivě jednoduchá. kolik krásných voňavých svíček seženete v ikee za necelou stovku? cháchá. a na to, že ve švédsku je ikea jen řadový nábytek střední vrstvy, vůbec nehleďte. i když jsem možná zaujatá. (raději se nebudu rozhlížet; z ikey mám matraci, police, obal na cd (oranžový), koberec, lampu, co vypadá jako měsíc, svítící oranžovou kouli, oranžové povlečení... no, raději toho nechám :)

btw nechala jsem se inspirovat recenzí v reflexu a chystám se do kina - což je u mně velký zázrak, neříct si "stejně to budu mít za chvíli na cd". a to mi připomíná, že jsem konečně sepsala seznam filmů, které mám (ne že by jich bylo tolik), takže zájemcům ho ráda zašlu. směnný obchod musí být :).

dobrou noc.

okolo mě

hledám pozitivní věci. je krásně! léto se probudilo ze zimního spánku a urputně se pere s podzimem, dokud má ještě sílu. úvodní tóny dark side of the moon rozklepávají okolí mého skvělého basového reproduktoru, svíčka na něm poskakuje a obal na cédéčka radostně vibruje. (ehm, jak jsem mohla napsat vybruje...?:) a za týden bude u mě veliká party v mé režii. chachá. ještěrky s sebou.

ehm? :) no nic.

night on earth

zase je noc. zase vidím černě. pocit samoty mnohem horší než jen že není nikdo online. někdy se vážně bojím, že to nezvládnu. život. jsem vyplašená. kde je to nedělňátko ve mně, co se všemu smálo? copak se můj svět smrsknul na čtyři stěny a hromady vzpomínek? bojím se... všeho. obecně. světa venku. lidí. sebe. že se změním. nebo že se nezměním. už se ani neptám, co je to se mnou. co je to se světem, že už mě neumí rozesmát?

?

myslíte že bude letos ještě nějaká bouřka?

september fel

dneska jsem poprvé po asi... nebudu to počítat... po hodně dlouhé době vstala před dvanáctou. dokonce před devátou. byl to zábavný den plný návštěv na studijním, nicméně jsem vybojovala svůj rozvrh a musím říct, že mě většina předmětů děsí. strach z neznámého (úvod do počítačových systémů, materiály a technologie pro elektrotechniku) a známého (obvody 3, algoritmizace podruhé). nicméně flákání bylo dost a když jsem procházela chodbami fakulty, nově (stejně, strašně, psycho) vydlaždičkovanými, skoro se mi zastesklo. ech. ono mě to přejde. hodně rychle. loni jsem byla pořád v brně... ať už osobně, virtuálně nebo aspoň v hlavě, co budu sakra dělat letos?

aspoň, že mám opět zapsaný bowling. muhehé. (dodala bych něco o tom, jak jsem na poslední hodině konečně pochopila, proč se s rozběhem hází líp, ale nebudu se tady ztrapňovat.)

beztak tajně doufám, že mě vyrazí.
beztak se těším na jaro...

zase jsem zapomněla nadpis

nějak se mi nechce psát. rozhodovat se je strašné. ale pořád je to možnost. ve skutečnosti nejsme svobodní. k rozhodnutí nás nutí okolnosti. ty okolo. a ty v hlavě. rozum? zůstávám v praze. zkusím to. a možná hlavně proto, že je to jednodušší. nechce se mi mluvit o tom proč. je to vlastně skoro jedno. je mi tak nějak zvláštně smutno. z rozhodnutí by měl člověk něco získat, ale nic nebude jinak, zůstávám, nic nebude nové. získala jsem akorát jistotu. stejnost. z toho je mi smutno a šedivo. jako bych si zavřela dveře. ach jo.

je mi fakt smutno. děsně. jenže já beru všechno definitivně. a ze všeho dělám problémy. takže hlavu vzhůru... (když tenhle semestr nedám programko, tak mě vyhodí... a když mě vyhodí, tak půjdu do brna na svoji vysněnou geografii... a vůbec. třeba mě vyhodí :)

kostelík ve starých bohnicích

růže.podzim.

začalo to nevinně. touhle away message:

na svatbě
ne na mojí svatbě
žrádlo! chlast! muhahá
střízlivou mě nedostanou.

svatba? obřad byl krásný. jsem atheistka (? nejsem. voda a slunce. věřím. někdy.), ale i tak byl... skoro mi ukápla slza.

těch slz vína, co mi ukáplo do sklenice... nejdřív šampaňské. výborné šampaňské. a pak strašně moc jídla. dort. koláčky. sýry. víno. dobré víno. mnoho vína. proklamovala jsem, jak se opiju a budu dělat ostudu. ale to druhé se mi nějak - asi omylem - nepovedlo. doufám.

máš pěkný oči, řekla mi nevěstina sestra. takový hnědozelený. a uprostřed černý.

trvalo to dlouho, než se zábava rozjela. vlastně jsem vystřízlivěla a musela se znovu opít. začalo se tancovat. pamatuju si, jak jsem držela rytmus. a pak už ani to ne. schovávala jsem výslužku do batohu. a opět tancovala. tancovala!

jsem jen sen, šeptám. krásný sen, řekne on.

jak snadné zavzpomínat. to to víno. a tanec. ale na nábřeží člověk snadno vystřízliví.

ty už jdeš? řekla mi ženichova sestra. tak díky za tanec, vílo. (to jsem si zase rozpouštěla vlasy.)

jak snadné. jak. snadné. zavzpomínat. pusa v autobuse. na dobrou noc. a nic víc. nechci. jak. snadné. jak...

vzhlédnu, a 0:42 září červeně. autobusově.

odpoledne

odpoledne budu na svatbě. podotýkám, že naštěstí ne na svojí. jídlo! pití! chlast!

kočička se vrátila...

nudíte se? máte rádi zvířátka? nejste připojeni přes modem?

pak doporučuji tohle. [78.3 MB]

příjemnou zábavu.

reflexe

včera jsme byli s blueskinem ve žlutých (tedy žlutomodrooranžových go) lázních na skupině kryštof. bylo to príma, dobrá hudba, ale poslední dobou nějak nedokážu ocenit masovou zábavu. zato pak jsme šli pěšky po nábřeží, vyšehrad zářil jako dvě skleněné baervné věže, na semaforu svítil zelený pavouk se zelenou pavučinou, až jsme došli na karlák, kde jsme si sedli na zídku od metra...

četli jsme reflex, debatovali (s puncem zasvěcenosti :) o jeho redaktorech, o magickém realismu a mandolíně kapitána corelliho a mně bylo dobře. září je měsíc depresí, ale zatím se schovávají. dobře jim tak.

akorát škoda, že jsme tu medoviny dopili už na koncertě. hodila by se tam mnohem víc.

co co co

tady jsem, tady mě máte, toužím po změně, ale když může přijít, tak se jí bojím.

sakra, ja nevím vůbec nic, nedokážu si ani hodit mincí, protože nevím,co chci, nedokážu odhadnout, co jak dopadne a bojím se, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude to špatně, a to i když si říkám, že bych toho měla využít, že bych měla brát to lepší a prostě brát to tak, že se rozhodnu dobře... ale prostě nevím. jak z toho ven? kde mám vzít tu jistotu sama v sebe? kdybych ji měla, tak je přeci jedno, pro co se rozhodnu, protože "já to zvládnu"- jenže já mám pocit, že nezvládám nic...