co jsme si, to jsme si

takže tady rostou takový krásný růže a ty mi urveš zelenej list?

čtvrtej den léta. v tescu na národní nemůžu zároveň hledat černý olivy a zároveň psát určitý věci na telefonu. takže olivy nenajdu a když se dvaadvacítka řítí přes most legií, mám chvíli slzy v očích. ale přejde to, v domě u řeky už vesele krájím voňavý rajčata a lovím kocoura. možná to bude nakonec úleva, říkala b. a ono to tak asi fakt je, což se potvrdí ještě ten samej večer, i když guinness u malýho glena prostě nikdy tak jako na ostrově chutnat nebude.

racionální fáze. osmnáctka mě veze teplou nocí téměř úplně domů a mám v hlavě neuvěřitelně čisto. to je divný, doprovázím tě a neprší, něco je špatně. i když jsem opatrná a cynická a tak ale vlastně nic.

mlčení

the wall is merely a bubble, easy to break. titulky pro hearing impaired, s vysvětlivkama, co se děje. titulky pro život. vlastně takovej blog. to si člověk takhle občas něco napíše, a ono to dává smysl: někdy se sejdeme večer online. každý sám a každý se svým vínem a sýrem. někdy ztělesníme něco jako smutek.

univerzální odpověď. no nic, to je jedno. ještě loni, a to je strašně dávno, jsme seděli na vyšehradě. dlouho padala tma na řeku a blížila se bouřka a já měla pocit, že můžu říct cokoliv. jsou věci, který nemaj jasnej začátek a stejně musej mít jasnej konec. já a moje ratio. možná chci něco, co nemůžu mít, ale už to chci hledat jinde. tisíc argumentů, ale lítost je stejná, to co mizí v mlze, má ostřejší kontury než kdykoliv předtím. to jsou ty paradoxy, ke kterejm dochází na zlomech. 

léto (léto je červenec) je třetí den a bouřka střídá bouřku. nebe nemá žádnou barvu. léto je druhou noc a obě noci jsem šla deštěm, s tou radostí, na jakou je potřeba noc co nejkratší. 

chtěla bych říct něco pozitivního a asi bych i mohla, ale chápání se je rovnice jako každá jiná a nejde řešit jen jednu stranu, tak asi musím nechat mluvit jiný. 

ale ty máš dar, že člověku chybíš od chvíle, kdy tě nevidí, a vůbec nevím, jak to děláš.