to live in the house that is haunted

spálenej benzín (*fave), o kus dál voňavá tráva. moje unavený bolavý nohy klapou po chodníku, ale zima jim není. není to roztátej sníh, předjaří, taková ta nadějná vůně, ne, tohle je čirý léto, pokud se v březnu může něco takovýho vyskytnout. ne, tohle je regulérní skoroléto, skorobosý nohy, hudba v hlavě.

a teď něco rockovějšího - dj po hodině gestikulace pochopil, že - style - třeba zase ty depešáky - reach out and touch faith

sovy nejsou tím, čím se zdají být. zpocená a unavená se vrhnu pod sprchu, jen tak, v šatech, aspoň z toho bude fotka do třišestpět. no-man-show. a v županu zase přemejšlím nad vším. nad cohenem, ušníma červama, a tak obecně. některý pravdy jsou strašně rigidní.

You were the manual orgasm,

I was the dirty little boy.

cohen je dobytek!

brutální vražda

sídliště pankrác.

cože?

kdy bude pankrác?

to už bylo.

aha.

a tak se vydám za věží mezi plechovejma stěnama, až dojdu na nějakou plochu kterou znám - sakra znám, z dob kdy zoe bydlela na b. a chodily jsme deštěm směrem ona já a pily s inuš lambrusco ve výtahu -

stejně za to může fily, za tu začtenost, protože v životě jsem nepřejela stanici. natož po ubohejch třech pivech a jednom panáku. dorazila jsem domů dneska jednou, stáhla vlasy a začala programovat - jsme ve zlých časech, doraž. dorazila jsem domů dneska podruhý, roztrhala pomeranč a pomerančovejma prstama teď přes talíř, kterej neumožňuje psaní všema deseti vzpomínám na všechno, čemu je třeba se smát, a přemejšlím, kde jsem sakra potkala kopřivy, že mě pálí prsty.

svýmu vyzváněcímu tónu se směju a zamilovala jsem se do duchovnyho v californication. metro v noci nejezdí, otázka pojmů je jen otázka pojmů a pointa je v tom, že můžu říct komukoliv cokoliv, protože kdo mě nevezme takovou jaká jsem, má smůlu.

peace will come to me

tohle je sakra divnej rok. nebo pozitivní, nebo negativní, nebo přínosnej. jak se to vezme. lidi se nemění. intuice funguje. takže vlastně všechno cajk.

i'm very good with plants, zpívá se v mojí zaseknutý písničce, ale já zpívám with plans a koukám, co bude.

rozepisuju a nedopisuju, o tom jak během chvilky zmizela venku břečka a jakej to byl nezvyk chodit najednou domů temnou nocí. o tom, že včera přišla bouřka. jak mi tyhle vlhký dny přijdou fajn. jak mi na klíně leží kocour a přede a o tom, kolik nový hudby jsem objevila za poslední dva měsíce.

jím železo a tousty, sny mám potrhaný. hranice mě a hranice lidí kolem. situace, řešení, hlava plná dementních metafor. zjistit, co v kom je, záchranná síť okolo. zkušenost. lidi, co mají pravdu (vlastně ženy), lidi, co by ji chtěli mít.

spadnout z obláčku logiky, kterou si zdůvodňuju svůj svět. vy si toho nakládáte strašně moc, říká můj terapeut. když on svět je složitej a já bych ho chtěla jednoduchej. když ono lidi jsou nedokonalý a já bych je chtěla dokonalý. (i když, jak koho.)

a vlastně to není špatný, jen bych mohla mít víc práce, víc vůle a menší potřebu hledat pomoc jinde než v sobě. ona totiž (skoro) nikde jinde není.