cynik je člověk, co nerad řeší věci do hloubky.
většinou se tvářím jako cynik, skutečně mě dostávaj jen smutný kočičí příběhy. koneckonců tehdy po herním večírku, národní třída, horkej večer a puntíky na šatech, těsně před tím než se mi zlomí podpatek, na otázku, jestli jsem optimista nebo pesimista taky odpovím, že cynik.
poslední dobou se mi tahle póza hroutí. krouží kolem mě supi.
prarodič kamarádky neunesl hroutící se zdraví a vizi pár týdnů života, poslal svoji ženu do lékárny, obalil si ručníkem hlavu a ustřelil si ji brokovnicí.
dva dny po večírku, na kterým ve stínu (kdyby svítilo slunce, což se v tomhle kraji neděje) klasickýho anglickýho domu popíjíme růžový víno, ze kterýho jedem hustým deštěm hustým provozem do londýna, pořadatel a oslavenec vlastní svatby zabije v autě spolu s dalšíma dvěma lidma.
včera sedím u h., mezi mým kroužením po kuchyni a chystáním lososa a jeho rozléváním ruský vodky přes míru vyjde najevo, že dva dny pohřešovanýho známýho našli, a jak to v těhle situacích bejvá, dobře to nekončí.
s arogancí člověka, jehož se ani jeden z těhle příběhů osobně nedotýká, přestože zejména z toho posledního mě konstantně mrazí v zádech, zírám do blba a přemejšlím o životě. o tom, jak každej sebenicotnější mail, kterej mi přijde, může zejtra nepřijít. o ztrátách, který nevyhnutelně přijdou. jako jon ze strážců vnímám tyhle budoucí okamžiky tak jako přítomnost, zatavený v konkrétním čase jako starý fotky.
a tak do sebe otočím stakan, a druhej a třetí a čtvrtej. a tak běžím dolů po veletržní deštěm. a tak mluvím nahlas a směju se a jsem. protože co jinýho.