vítej zpátky u svého nevědění.
asi vážně, dokud to nezmizí všechno, líp nebude.
poslední večer byl expediční. posledních víc večerů. víno, olivy, sýry, historky, tequila, hudba. ta hlavně. klopýtám někam tmou a píšu si do telefonu byly doby kdy jsem si nemohla vybavit the rain song. jestli ale ono na tom co bylo ještě sejde.
uteklo to. na žádný expě jsem toho tolik nenaspala jako na týhle. a veselo bylo a občas trochu smutno a uvolňování, ale málo. sakra málo.
ale to jsem prostě já. možná zůstanu takhle zaseknutá. když už mě občas něco napadne, co si nezapíšu, zapomenu. a je mi to jedno. nevím jak svoje vnímání světa přivolat zpátky. ty nejjednodušší cesty jsou ty nejtěžší. a plné extrémů. spala bych. pila bych. rozhodně se nechci učit. odseknout se nejde, nejde, nejde...
čelit sama sobě. ale čemu vlastně? nedostatku vůle? neschopnosti hodnotit realitu? neschopnosti věci měnit? je toho moc.
