Monday, July 31

is absolute zero cold enough

bolí to? teprve bude.
ještě mi to úplně nedošlo. piju kafe a přemýšlím o výlučnosti zážitků. o atmosféře. tady není. takže je logické, že se nerozhlížím a nehledám známé tváře. ale když jdu temným schodištěm pět pater dolů, je každý krok krokem k šílenství. chci utéct. doma si připadám jako v kleci. jako bych nežila. kruhy, ve kterých se zase budu pohybovat, mi přijdou zoufale prázdné.
čím víc přemýšlím, tím víc kloužu. jsem v mrtvém bodě - nemůžu zpátky, nemůžu vpřed. už žádné náměstí jana palacha, tedy náš drbací plácek mezi stany, se slunečníky a křesílky a vytouženým stínem. a pivem k obědu. žádný volejbal, který mi nejlíp šel při posledním zápasu po dvou krakonošsksých dvanáctkách. už žádné hvězdné nebe, žádné kochání se oblohou, žádné noci tak krátké, že nedojde ani na sny. žádná hudba v penthauzu, žádný krakonoš u žižky. žádná pouť. žádné návštěvy vinotéky - ten pán si mě pamatuje, usmívá se na mě a doporučuje mi víno. žádná bojovka, na které to víno pijeme, plížíme se za ostatními, chytáme je za nohy a strašícím vedoucím upíjíme jejich zásoby. žádné lezení na ešusovník a pocit divokosti, když mám rozpuštěné vlasy a jenom plavky. žádné sprchování se pod hadicí (a pokoutní okukování, co tomu pánové říkají :)
a žádné jsi chrozná (což zní skoro kaplanovsky).
cestou domů (z důvodu výluky absolvujeme úsek hradec králové-chlumec nad cidlinou v autobuse) mi padají víčka. zavřenýma očima vidím mlhu, ze které vyplouvají expedičníci. možná nemám v hlavě úplně čisto, ale nic jsem nepožila. nejčastěji se objevují jako siluety, které se přiblíží a na moment záhlédnu detaily. a mluví, trochu z cesty. a pak mě začnou volat. e*v. evičko. slyším je zřetelně i za clonou dire straits. dělají mi společnost, abych se necítila sama.
na všechno se dívám prismatem expy. (jsem pěkně v prdeli. jen si to nepřipouštím. je šest večer a mám v sobě láhev vína.) vrhla mě oproti zdi, najednou si nejsem jistá vůbec ničím. a hlavně životem, který vedu. (pátek: přeskakujeme s michalem, ivou a alešem plot. svoboda, křičím. v tu chvíli není nic silnějšího.)
dusím se. floydy, kteří mi tu řvou. vínem. fotkami. vzpomínkami. zalykám se. co mi zbývá? poslední noc padla mlha. hustá, že by se dala krájet. mlha, co skryje všechno. včetně myšlenek. co mi zbývá. expediční tričko a tři fotky sebe.
a co teď.

Friday, July 28

stop!

noci jsou teplé. vír událostí nás strhává, je těžké zůstat na jednom místě, je těžké soustředit se na jedinou věc. existuje teď, všechno ostatní je podružné. existuje tady, všechno ostatní je jen iluze. a spirály se točí stále rychleji, za chvíli nás vyvrhnou do vzdálených, strašlivě cizích krajů.
and you run and you run to catch up with the sun, but it's sinking

Wednesday, July 26

jak popsat nepopsatelné?

nejsme tu proto, abychom spali. noc zatažená první, před kopulí pijeme portské a medovinu, v kopuli posloucháme hudbu a pijeme víno. kuriózní zranění: ráno mě bolí paty z věčného pobíhání po dlaždicích. noc zatažená druhá, jana slaví promoci, tequila party v zadní místnosti penthauzu, pálí mě patro z obrovských dávek citronu a soli a tak piju čistou. (ráno chodím po pozemku s prohlášením, že jsem janin osobní zombík a straším.) noc zatažená třetí, plná zvratů, slz, vína, objetí a floydů. (sedíme s janou u ohniště a řešíme jeden ze tří v našich kruzích diskutovaných vztahů, což prokládám svými pocity ohledně expy, prý ji mluvím z duše a to mě hřeje...)
a včera, esenciální expediční den. ráno nechutné kafe, pokusy o spánek končí pašováním nekonečné řady ešusů s vodou na střechu, kde se poléváme, odpoledne děláme obrovské bubliny, kouříme vodnici na parkovišti, slunce pálí, je jasno, večer se pozoruje, ležíme na střeše ve spacácích a kolem půl třetí otvíráme vínko, dokončujeme odhady proměnky a jdeme se do penthauzu dívat na pulse, což končí kolektivním pádem do komatu.
čas plyne divně. žijeme, abychom žili, s vědomím brzkého návratu prožíváme každou vteřinu a slunce nám koluje v žilách, krakonoš je studený a omamný a to nás ještě čeká pouť
a už se to
chýlí
a pak nebude vůbec nic.

Tuesday, July 18

zprávy z fronty

krátce před pátou. v penthauzu hrají floydi, sedím michalovi (zpětná konzultace s loňskými zážitky, abych udržela kontinuitu) na klíně a opírám se o ivu. nejprve comfortably numb, pak wish you were here. a pak sorrow. iva a já utíráme slzy, je expedičně. napijeme se na syda, říká někdo, asi já, ale to už jsou všechny lahve prázdné. piješ rum, zeptá se aleš a já kývnu, stále ještě ukrutně střízlivá. na syda! stejně jako první večer u žižky. na expedici, na léto. je horko. bazének je najednou vysvobození. tahle expedice je jiná, tak moc jiná. a mně je zatím tak moc dobře.
vychází slunce, krademe rohlíky, jdeme spát, ale před usnutím ještě povídáme - a po pár hodinách nás budí zase to šíleně horké slunce. dvě hodiny? po obědě umřeme v borovičkách, ale ještě žijeme. dnes je první volejbalový zápas. píchneme si kofein do žíly a budeme žít. to slunce, do žil, do hlavy, je horko. je expedičně. v garáži hrajeme squash-pong a pijeme kafe na litry. chodím si k elišce pro krém třicítku na svůj připálený nos. pijeme krakonoše. žijeme.
a v periferním vidění - stíny. stíny stíh, palčivých vzpomínek. i to sem patří. žijeme.

Wednesday, July 12

prefix

karimatka spacák polštář šampon čočky ručník klobouk plavky sukně tričko s gilmourem svetr stroj na kafe 3v1 papíry tužky náplasti hrnek něco na čtení miska příbor šátek fotopapíry nabíječka baterky tabáky koupitreflex desettílek kmb přežít přežít
balím. po děsivém včerejším vedru je dnes pod mrakem - bouřky obcházejí nusle a mě chytá mírné melancholično. ukládám staré sms do počítače a listuju v těch ještě starších. cpu tuny věcí do batohu (uvědomit si co opravdu potřebuju je velmi obtížné) a jsem trochu rozpačitá - plná otázek jaké to bude letos. a trochu se bojím. trochu víc.
no, uvidíme. i když se strašně snažím zdržet očekávání, nejde mi to. uvidíme.
a ještě odkaz, ať se máme na co těšit: 9.9. (probráno a rozhodnuto včera na letné, o oranžovém úplňku ani nemluvě. já ty "slovutné" doby naštěstí moc nepamatuju, takže je konečně budu moct prožít na vlastní kůži.)

z cest


více na flickru.

kočka z kamenné čtvrti

Tuesday, July 11

na jedno...

je ráno. mám pocit, že jsem něco přežila. v telefonu nacházím zprávu můžu ti říct, že takhle jsem se za bílýho dne neopil od mých osmnácti. bylo to super. to bylo, ale oběma nám bylo sakra špatně. někdy před jedenáctou večer jsem vypadla z vlaku s větou už nikdy nebudu pít. to bylo taky to poslední, co jsem řekla, když jsem se snažila nadále mobilizovat hlasivky, pronesla jsem akorát chlebíček (směrem ke dvěma loupákům) - zwíře, který mě čekal, mě takřka odnesl domů a v noci mě velmi litoval, za což mu děkuju.
ono to vlastně všechno bylo tím vedrem. sešli jsme se na hlaváku v pravé poledne a přes staré brno se vydáváme na mendlák, kde děláme první osvěžovací zastávku. dvě piva likvidujeme jedna radost a míříme do kamenné kolonie fotit. potkáváme kočku. je strašné vedro. bouřka nás míjí. vracíme se do pivnice, já na kofolu, kašpík na další pivo. padne rozhodnutí přesunout se do oblíbeného podniku, což je tristní a smrtonosné.
druhý půllitr vína nás zničí. (cituju icq: ja bych napsal "nechtěla jsem, ale ten maniak objednával jedno víno za druhým".) pravdy (krystalizující z vína), které vyslovuju (a kterým nedokážu naslouchat už ani já), jsou pravdivé, vedro je vedrové, víno je vinné - vším. na grohové zvoníme na h., což mi přijde jako úžasný (debilní) nápad - potvrzeno, neboť nás čeká další vinárna a dvě deci veltína dodělávají, co litr ryzlinku začal.
drbeme expedičníky a já něco strašně plácám - naštěstí nevím co, ale určitě něco, co bych za střízliva nikdy neřekla.
aspoň máme few mildly interesting stories. například cestu na hlavák. i když to platí spíš pro kolemjdoucí, protože my si ji nepamatujeme (po úporném přemýšlení jsem si vzpomněla alespoň kudy jsme to šli). ve foťáku mám fotky, o kterých nevím, jak se tam vzaly. vím, že jsem se pokoušela volat kamarádovi do polska a že jsem prý telefonovala se zwířetem (když jsem se na to kašpíka ptala, odpověděl to vím, ale jen proto, že tě mám vyfocenou. absolutně si nepamatuju cestu úvoz-svoboďák. nikdy jsem se s žádnou holkou tak nezlískal :). taky nevím, jak jsem byla schopná vyplnit kmb a ukázat ji průvodčí(mu?). cesta utekla ani nevím jak, a že by mi bylo dobře, se říct nedá.
přijela jsem fotit. nechci vědět, jak by to dopadlo, kdybych přijela chlastat. jak se tomu člověk zpětně směje, co? píšu zprávu, když čekáme v barettě na pizzu. ha ha ha. ahoj brno.
PS e*v: vymysli mi nadpis a můžu postnout. chtělo by to nějakou hlášku, ale já si žádnou nepamatuju
kašpík: "by jsme se mohli cestou stavit v pivovaru na jedno"
e*v: to jsme řekli? .)
kašpík: já to řekl cestou tam i cestou zpátky

Sunday, July 9

2/7


well, i've been waiting, i was sure we'd meet between the trains we're waiting for, i think it's time to board another

ale cartmane, každý má rád duhy

každá duha má svůj začátek...

...a konec...

...a takhle nádherně se klenula nad nádražím...

...a hřmělo. a snídaňo-obědo-večeře v dynamu byla fantastická - a vůbec. to byly ale skvělé narozeniny!

Saturday, July 8

8th almost gone

and yet still
lucky

Friday, July 7

neverwhere neverthere

while sorrows pile up around you - smutek není ani zdaleka to, co sorrow. sorrow zní jako vlny na moři, všezahalující, věčné, duní jako zvony v dálce. je temný a chutná po slzách a londýnské mlze.
a horko vplouvá celý den oknem do místnosti.
"ne, nemám nikoho," řekl. a když si uvědomil, jak hlubokou pravdu vyslovil, dodal: "jen jsem se změnil, to je všechno." gaimanova poetika pro dospělé. můžeme osamět tím, že se změníme. a budeme vždycky toužit po něčem nehmatatelném a hluboce smutném, bláznivém a riskantním - proto se richard v neverwhere vrací do podlondýna. proto, když začne vonět předjaří, bych běžela za každým náznakem vytržení z běžnosti, nechávajíc za sebou všechny své pošetilé jistoty; proto bloudím v dešti městem a čekám neočekávatelné; proto miluju noc -
now that nights grow longer and seasons shift
někam za něčím nepopsatelným - jako moje sny, věčně akorát hledám. vrhám se přes okraje, abych mohla letět.
snad chápu, proč nero zapálil řím. je to všechno pořád totéž.
a od některých pošetilostí - stejně pošetilých jako jistoty - se držím jen zuby nehty.

Thursday, July 6

tum tu dum

když začnu srovnávat loňské a letošní léto (s tím, že i když v říjnu začínám už pátý semestr, pořád mám tendenci počítat léto pouze od prvního července do třicátého prvního srpna), tohle z toho vychází už po šesti dnech mnohem lépe a slibněji. (to loňské jsem trestuhodně proflákala.)
v úterý jsem opravdu jela na motorce s alfem. abyste pochopili moje nadšení, museli byste ho znát (zwíře potvrdí, že jsem celý večer i středu pořád opakovala jela jsem s alfem na motorce, hehe:). cestou: pole slunečnic (nebo možná brambor), úžasný pocit pohybu, slunce, rychlost, nadšení takové, že jsem zapomněla poděkovat. zoidy wants more.
skupina los de abajo nás naladila na rychlé rytmy, po loňské zkušenosti s festivaly (masters + a - a trutnov) překvapivě dobrá nálada - a paleta vůní: posečená tráva, těžká vůně zdupané hlíny, pečené maso, pivo, cigaretový kouř, pot - úžasné. a úžasný manu chao, poskakujeme, vlníme se (chytají mě křeče, zato ten maník na pódiu má spoustu energie) a nad hlavou máme hvězdy.
druhý den se se zwířetem do brodu vracíme (má to výhodu tam nespat). chceme lístek do brodu, zpáteční, pro dva a na tramvajenku, vychrlím na hlaváku, načež se dozvíme, že vlak sice jede, ale z masaryčky. hm. rychlým krokem se přesunujeme a naštěstí ho stíháme - a potkáváme alfa ještě s jedním člověkem. (doma jsme si k obědu otevřeli vínko, takže jsem cestu na nádraží strávila přemítáním o tom, co budu pít v brodu, když bier nach wein se nedělá. to by ovšem kluci nesměli nést kelímky s pivem, po kterých jsem se - úvahy neúvahy - okamžitě vrhla.)
aneta hraje pěkně, hlavně vodu živou, ke které mám osobní vztah (nehledě na to, že moct si zazpívat s interpretem je vždycky potěšující). následující the frames jsou ovšem ještě tisíckrát lepší, frontman mluví česky a zpívám a je mi dobře. a lay me down si broukám ještě na nádraží.
prostě pohoda. prostě léto.

Tuesday, July 4

nur kurz

představ si, že jsou ty domy třikrát tak vysoké, čtyřikrát tak staré, po té silnici jede desetkrát tolik aut a nikdo nedodržuje pravidla, a místo toho chodníku, po kterém jdeme, je moře. to je alexandrie.

(zkouška internetu v alexandrijské knihovně)
balím na expu, těším se na manu chaa dnes večer a piju kafe ze stroje (coffee ex machina). je božské :).
[akutalizace: jedu do brodu s alfem na motorce! veškeré mé sny se splnily!]

Monday, July 3

dlouhá noc

podvědomí? ne, děkuju. vystačím si.
sen první: zwíře nejde a nejde z práce. čas běží, je půlnoc, nevím komu se svěřuju, ale zuřím. klasika.
sen druhý: máme tři byty a chceme postavit dům na malostranské. inspirace vieweghem?:) ten dům má projektovat alf.
sen třetí: opět alf, tentokrát je u nás v garáži a nechává si tam motorku. vzhledem k tomu, že jsem mu předtím nějak omylem dala pusu (ani tohle není podvědomí:), teď, když mu chci popřát k narozeninám, uhýbá a já se samozřejmě urážím.
sen čtvrtý: škola. něco mi nejde. nestíhám.
sen pátý: nějak propletený se snem prvním, jsem někde na koncertě, je noc.
sen šestý: zwíře není zwíře, ale hurley. pomóc! (proč ne třeba sawyer?!)

manická fáze trvá

což je neobvyklé. ale nic netrvá věčně. dnešní - jednodenní - výlet do varů:
zpátky ve vlaku čtu vieweghův deník (který se u mě zastavil na cestě od lii k ) a jsem z něj zmatená. to je asi nejpřesnější popis, kterého jsem schopná, protože mě rozčiluje svoji nejistotou, se kterou se prostě potřebuje zalíbit každému, ze které (částečně) pramení jeho neustálá nevěra a s kterou bych nikdy nemohla napsat ani větu. už se vidím, jak s (hahaha) úspěšným výtiskem svého blogu objíždím moravu a na každé zastávce sbalím minimálně jednoho maturanta (poté, co se deseti jeho spolužákům podepíšu na slipy). tenhle rozdíl mezi mužským a ženským vnímáním světa asi nikdy nepochopím. ne, že by mě to (moc) trápilo. (ještěže takové věci nečtu moc často, mohla bych se vypracovat do role sžíravé intelektuální kritičky, čímž by mi pravděpodobně narostla druhá brada, třetí bradavka (já bych toho gaimana neměla číst) a přestala si holit nohy.)
vary: slunce, tak akorát, aby ho hřálo těsně pod hranici únosnosti, aby se lesklo v řece a aby ho člověk večer cítil v dlaních. je mi strašně dobře, barevně, mojitově a balónkově. stihneme jeden film, o kterém se toho nedá říct o moc víc, než že byl asijský, ale celkový dojem je dobrý. ehm, skvělý, ale tak akorát, definuju si v jednom z mnoha myšlenkových proudů slovo festival a docházím k závěru, že se jedná o akci, na které naprostá většina účastníků chce z nabízeného programu co nejvíc, a já jsem holt vybíravá a věci se mi rychle omrzí (viz loni trutnov).
bsk ztratil soba. bsk je egocentrik a chce, abych napsala, že minulé pondělí, když jsme bloudili po nuslích, nesl dort, a dokonce se nám ho snažil vnutit, čímž nám (příliš) nenápadně naznačoval, že má narozeniny, s čímž měl naprostou smůlu, protože moje přesvědčení, že narozeniny má až ve středu, by nezvyklal ani deseti dorty. uf, dlouhé souvětí. každopádně prý si mám do šablony přidat automatické barevné podsvícení jeho jména (nicku), aby, když tak rychle listuje mými příspěvky, měl to, co ho zajímá hned na talíři. vedle dortu. no to určitě.
střih. vcházíme do bytu; sundavám si balónek z prstu stejným gestem, jako si máma vždycky sundává snubní prsten (stejným, jako pravděpodobně všichni lidé, kteří si sundávají prsteny). do nosu mě praští zbytek kafe s kardamonem, ten náš věčný bordel tady. domov. a stejně, i když jsem schopná rychlé aklimatizace kdekoliv, stejně když jsem u našich, chodím automaticky po bytě s pocitem, že jsem doma.
asi ma zabije ze si zasa pisem s jeho kamosmi :) - náhodná komunikace se sestrou pp mi zvedne náladu - no jo, ta moje věčná slabost pro slovenštinu. (zwíře už ví, že se s bsk chystáme do tater, tak teď jen abych tam nezůstala - hm, hihi, se sestrou.) no nic. skoro bych řekla, že je čas jít spát. proč se moje manická fáze projevuje i v manickém, dlouhém a nesrozumitelném psaní? ach jo.

Sunday, July 2

je červenec

zase ty myšlenky, člověk chvíli stojí ve sprše a ony běží jako ta voda. a mizí.
co mám?
šampon, co voní - prý skořice, ale mně to připomíná zázvorové sušenky, takové ty křehké, dobré... a jasmínovou vůni na špičkách prstů. ty vůně. ty nepojmenovatelné záchvěvy minulosti, napětí prostoru, přílišné zatížení. nezbláznila jsem se, to ne, jen přemýšlím.
s klokanem si během večera vyměníme tři čtyři esemesky - ale jsou nabité myšlenkami a vědomím čehosi sdíleného - už jsme se dlouho neviděli. snad v pondělí.
přemýšlím, jestli některé věci píšu s tím, že je někdo bude číst. někdo konkrétní. jo. a při pohledu zpětně je to (aspoň pro mne) hrozně očividné. a ne, protože - hm - při hlubším zamyšlení mě napadá akorát, že je to nepodchytitelné - stejně jako ty vůně. třeba se to někdy pokusím shrnout. třeba se někdy vyrovnám i s tím, že některé věci - vjemy - vůně - se shrnout nedají.
včera jsme se přežírali u chinina a kulidy. na střeše kdesi na vinohradech, město pod námi, šplháme výš a hladíme kočky. (přečetla jsem zase jednou starý zvířecí blog, tlačí mě to do přílišné informativnosti a úplně jiného, to jest racionálního a popisného pohledu, než je mi vlastní. uf.)
zase ty myšlenky. řekl bys o mně že mám spoustu přátel? - jo.
a mně zní v hlavě: přestože máš všechno co jsi vždycky chtěla... co já vím.
chtěla jsem někdy být příčetná? koho se mám ptát; já to nevím. jen o tom někdy pochybuju.