májová noc

belleteyn. měli bychom tančit kolem ohňů. jenže je zima.

zapomínám se. a je jednodušší neurčitá lítost než určitá.

a kvetou jabloně.

včera jsme s bsk dívali na lost - ten seriál je snad až příliš akční, ale přesto mě zaujal. shlédli jsme čtyři díly a vypili veškeré víno v dosahu. já jsem zůstala střízlivá, ale stejně se mi podařilo polít ho vínem. a když jsem blahosklonně dávala jeho polité tričko do pračky, strčil do mě, nehledě na to, že jsme se předtím jaksi prali, a já spadla do sprchy, kterou jsem si ještě při onom pádu zapnula. vrr. načež bsk upadl do komatu na gauči. veselá noc.

a já vím, co je můj problém. mně totiž něco pořád něco připomíná. a jsou z toho kruhy. před dvěma lety na čarodějnice jsem utekla za jeden večer hned dvěma lidem. jeden to pochopil, druhý ne. ten první mi ublížil, tomu druhému jsem ublížila já.

sakra!

zase se ohlížím. zase. a zase - piju - víte? trochu. tak, aby se neřeklo. ne jako na podzim, kdy jsem při každé vhodné příležitosti vypila aspoň litr vína. jen tak, aby se mi plynulo snáz. vybrala jsem si tričko. a sukni. tričko si vezmu k volbám. ale jinak nevěřím, že se něco změní. blíží se to a mně je špatně z těch předvolebních bojů. prošly jsme se s akrab po vítkově a na mě dýchl divný chlad - nehledě na počátek stavby, tohle je socrel - jako jedna matná vzpomínka z dávného dětství, kdy jdu po veliké betonové ploše - to místo bych už nenašla, ale ladí až příliš s různými fotkami z kldr a jiných "demokratických" zemí. ale já nechci mluvit o politice. nejsem pacifistka, komunistka a ani idealistka. preferuji anarchii, ale ta je jako všechno neudržitelná a požírá se navzájem. děsí mě to všechno. svět, který podle mě směřuje někam do háje. svět, který je na hraně, na spadnutí. svět, kterému by pomohl jen zázrak, ale zázraky nejsou v lidské povaze - a vše zlé, co na světě máme, je jen dílem lidí. sakra podruhé.

už mlčím. to jen, že se občas zděsím své závislosti na civilizaci. už mlčím. kvetou jabloně. a třešňoně. a i když vynechám svátky práce a máchy a podobné, pořád zbývá ta pohanská, živelná podstata. první máj.

první máj. belleteyn. (čtěte.)

just one of these days

nesnažím se profilovat jako ženský element naší školy; na oslovení pánové jsem zvyklá i při cvikách. ale přeci jen, nakolik musí být cvičící ignorant, aby takto oslovil pouze mě a kolegu?

jinak je mi hořkosladce, venku je věčně déšť na spadnutí. přijde mi, že na něco čekám. většinu zlých předtuch smazal dahab, ale stejně si připadám napjatá, nepozorná, na cvikách se mi pletly symboly, písmenka i drátky a nebylo to jen absencí ranního kafe.

je mi smutno, kolik toho napíšu, ty chvíle, kdy musím a potřebuju psát, se vrací spolu se vzpomínkami na loňské jaro - a všechno se mi to zdá zbytečné.

všichni někam plynem, bojím se ztrát.

včera mě bsk vytáhl na nieriku, kde jsem chytila křtěné cd sword fish trombones - i když nierika mě zaujala víc. ani jsme se neopili, a to jsme to měli v plánu.

a teď - dorazila jsem domů a nalila si víno, ta jedna sklenka denně je přeci zdravá. poslouchám meddle, a mám pocit že je všechno pomíchané. kde jsou ty potřebné reflexe? jaro prudce plyne k létu, dny se prodlužují, kopněte do mě někdo, ať to nezaspím.

kočky z dahabu

circles across cities

ostrava

proplouvám, dýchám. ježek na trávníku. trochu egoisticky si přijdu jako součást celku. a piju. a kdybych mohla stavět jen na smíchu, udělám to. a kdybych mohla stavět jen

na úsměvech

ostrava->brno

schizofrenie. složitost mých úvah mě děsí, zachytit myšlenky skrze síto je stále těžší. someone to hold the mirror. roztříštěnost. okamžiky. dýmka na poli, fotbálek v hospodě, bosé nohy v trávě, slunce letně žhavé a jako horká kapka kutálející se na obzoru. a na jazyku stále trocha hořkosti.

a jako bych byla stále proti sobě. proč nedokážu plynout snáz? vždyť je všechno fajn, to jen já stále něco řeším.

brno

nemám ráda prodlevy, ráda vychutnávám sklenky do poslední kapky - a těchhle n+2,5 hodiny, které mě dělí od prahy, jsou jako rána do hlavy. remember that night ale já nezůstala. protože už ta cesta nahoru znamenala tolik. tolik podzimů a jar. mlhy, sluneční paprsky, studená rána - a teď. tahle noc - vím to, jen si to nepřipouštím - by mi vypálila další díru do hlavy. proto jsem ujela. kdo mě může přemlouvat - přeju si to, nebo tomu nevěřím - žiju oddělené životy.

nesnáším čekání. loučení je křehké, když vás nikdo ani neobejme. těch pár set metrů od hvězdárny mě vyčerpalo. utíkám proti své vůli - kdyby jen pršelo. posílám sms, zasmějte se. ale já tu sedím. zoufalá. křečovitě tisknu zuby. potřebuju samotu a potřebuju znovu a znovu plavat k hladině - papír podepřený polarizačním filtrem - lidé se vytrácejí, vlaky mizí z tabule - jen ten můj zůstává.

zničím si palec na všech těch sms, už je nepočítám. a bojím se, že kdybych neodjela, něco by stejně nevyšlo - i přes moji novou extrovertní náladu - které je souzeno zůstat někde pár metrů před hvězdárnou, zakletá do smajlíka na filipově autě.

všechno, co jsem chtěla napsat, jsem už napsala. vypadám nepochybně šíleně, oči mi slzami horečnatě svítí - hlavně že mám lístek na waterse. je tu zima, ale kdybych zůstala, rostl by chlad a minulost, tak nějak se to občas katalyzuje

tak nějak se občas katalyzuje -

něha.

a při životě mě drží jen ty známé tóny.

brno->praha

proč je ve mně takový chaos? noční nádraží působí divně a cize. mívala jsem ve zvyku zůstávat. a kdybych uměla zpívat, vyzpívám se.

praha

in the flesh je vážně plné příslibů. mother will she break my heart a neptejte se, co cítím. mohla bych odpovídat. černé slunce a plameny. all that you touch... everywhere you've been. dahab. a strašně omamně voní posečená tráva.

a já tu žiju od mala. a přijdu si tu

cizí.

oproti brnu, které plní moje oči slzami, které je malé, kompaktní, stálé, přeplněné detaily. nad kterým se kupí bouřka. ale ve skutečnosti bouří ve mně.

praha. hm.

ještě

could be the human race this right

velkej panák whiskey. a ještě jeden; i kdybych se měla zpít do němoty, potřebuju to. a dál jen zírám do zdi.

jsem přecitlivělá? protože je mi špatně z obrázku "the body of"? protože jsem to mohla být já - nebo nedejbože zwíře? nebo kdokoliv koho znám? nakolik je sympatie (ve spíše anglickém smyslu slova - takže soucit) jen sobeckou záležitostí, měřitelnou od toho nakolik nás zasáhne?

jsem opilá. dneska si to přiznám, dneska to strašně potřebuju. pouštím si ozzmosis. někde venku možná něco kvete a monte boo 255 km po koridoru strašně krásně voní.

nevnímám.

trochu v šoku

a vy se divíte, že tomuhle světu nerozumím. jsem z něj často zděšená.

my tam byli. a bylo nám tam skvěle.

a já se divím, co (ne)dokážu řešit. prohlížet si fotky z apo. pálit dvd floydů. řešit svoje klubka emocí.

má to cenu?

in between

breaking me shaking me

mlha. ze včerejška mám v hlavě akorát mlhu. a hustě popsané stránky.

rozhodnutí. jsi jako dubnové počasí; co se mnou bude v květnu? strašně se mi chtělo zůstat. tak moc, že mi přišlo lepší odejít -

smutek. a ty stránky, vlak má hodinu a půl zpoždění. a dalo se to zjistit předem. a logické by bylo se vrátit, ale svoje veselé a pařící nálady jsem násilně přervala a vrátit se nejde. sedím na nádraží jako hromádka neštěstí.

sedím a píšu. s pivem, gilmourem a strašlivou únavou.

na monte boo se zastavuju. nohy z olova, šampaňské šumí v hlavě. kupí se bouřka. klopýtám. že jsem se neotočila. že jsem se neposlechla...

a když vlak přijede, jsem rezignovaná. bolí mě svět. hledám situace, kdy mi bude dobře. a pak utíkám. co to se mnou je?

ohlédnutí č.1

při troše dobré vůle by se tomuhle dalo říct náznak baileyho perel. chtělo by to lepší foťák...

a tohle už je vyložený sek. hihi, ani jsem nepotřebovala mobil .)

a sluneční prstýnek...

jaro, jaro, jaro!

o víkendu má být prostě skvěle. to bude v ostravských álejích nablito.

kolem krku mám těžký ethnonáhrdelník. nejenže je těžký, je každou chvíli těžší. přesto ho nesundám, je to dárek; divný sen.
voní. všechno. v labu mýdlo a pánské parfémy. venku keře. i sakury možná brzo rozkvetou. včera jsme byli na hradě. ne, že by mě rok od zvolení papeže zajímal, ale zvony zvonily pěkně - a highhopeovsky. pak malá večeře - česnečka a láhev růžového - a eggnoise. byli rozpití - ty akce v akropoli jsou něčím prokleté. anebo prostě moc chlastám. tři mojita - potom jsme se zwířetem a bárouzanglie skončili v lokal café - tom, kde byl před více než půl rokem jeden bloggerský sraz. zavzpomínali jsme. doopili jsme se.

s bárou jsem se dnes loučila na dejvické. kde jsou časy, kdy jsem tyhle chvíle nedokázala přenést přes srdce?

mám už jen 23 korun, můžete mi za ně navážit ten pomeranč v čokoládě? ptám se v metru. paní kouká divně, ale váží. 23 korun, řekne zbytečně, když mi podává těch pár kousků. hm.

a říkám si, že se pořád můžu ztratit v sobě a že je to tím pravděpodobnější, čím je více jaro. ztrácím myšlenky, pletou se mi nohy a jsem chaotičtější než jindy. nesoustředěná, roztříštěná. měla a chtěla bych toho dělat tolik, ale chybí mi energie a motivace.

třeba mě ostrava trochu spraví.

brain damages

listuju fotkami z egypta. daly by se vážit na kila, nebo spíš na giga. a nemám sílu je upravovat, třídit, ani prohlížet. dnešek je něčím divný a rozháraný, nefunguje a já taky nefunguju. je jaro, sakra. ale cítím se úplně zimně.

občas si říkám, jestli přeci jen nezačít komentovat dění kolem sebe. ale proč se rozčilovat. takový bigbloger lidových novin - uz dlouho jsem neviděla takovou směs blbosti, povrchnosti, líbivosti... řekněme to spolu: je to hnus.

a já neumím psát jinak než pocitově. jaro ve mně vyvolává nepojmenovatelné. proudy se splétají - ještě občas v duchu chodím po jehlách. a na hlavu mi padají velké těžké kameny. až budu chodit osaměle spletitými chodbami ostravské hvězdárny, bude stačit málo. roznese mě vítr.

a dnes večer jdeme na eggnoise :)

nic mě nenapadá

po měsíci jsem se vydala na astrofyziku. nikdo nepřišel, tak sedím v labu. a je mi střídavě horko a zima a jsem strašně unavená.

dvě tři noci mám hodně živé sny a všechny jsou divné. jeden ve vrbně - hořel náš dům. tedy spíše žhnul, plameny tam nebyly. lezla jsem po něm, otvírala okna a budila rodiče, aby šli ven. byla tma.

a dneska jsem se do knihovní skříňky snažila nacpat batoh, abych stihla školu. proč se mi - dva roky po maturitě - čas od času zdá o střední? živě, s pocitem že jsem něco vynechala a musím to dodělávat. z tohohle snu mě naštěstí vytrhl alf telefonem, že potřebují pomoct v práci.

a oběd s bárouzanglie, vždycky máme tak málo času na to, zvyknout si na sebe a rozpovídat se; přitom spolu můžeme řešit téměř cokoliv, jen to chce vždycky znovu a znovu hledat cestu, vídáme se málo. hlad mám, žízeň taky. ale cítím se jako přejetá parním válcem a protože to už musí být, abych nejedla, raději si doma změřím teplotu. školní lab je plný lidí se sluchátky; i já poslouchám on an island. a počítač č.42 už zase funguje.

a před školou třeba rozkvetou sakury. a já prodám víc limonády :)

i have the bag for books

pátek: po drobné kávové session, ve které probíráme hřbitov za oknem a vodní dýmky, kupuju pomeranče a odcházím v dešti. kupuju mandle v čokoládě a stavuju se na pět vteřin v radosti - oproti očekávání se s bsk domlouváme na večer na víno.

pořád ještě nevím, kde bydlí. tu cestu od tramvaje jsem sice šla už šestkrát, ale jednou naštvaná, to když přišel pozdě, pak opilá (sněžilo), minule ráda, že ho vidím - zpátky překvapivě opět opilá a ještě jednou tam a zpátky za ten samý večer - taky opilá. mám já to těžké.

probrali jsme toho spousty. vzpomínka na můj vlastní hlas, rezonující v podivném tichu, na pozadí mark almond, je depresivní. nemluvili jsme o ničem veselém. o vlastních slabostech. láhev vína, láhev medoviny, nakonec, když už nevíme, co říkáme, vyzní minusy do ztracena. a je dobře.

dnes cesta vlakem z olomouce, poměrně tristní. vlak je plný, jede pozdě a mě rozčiluje všechno. a hlavně lidi.

a na konci týdne ostrava. do plného vlaku máme místenky, je to moje reasonable rozhodnutí, jet s dalšími pěti lidmi a cestou se opít. ale rozhodnutí řízené rozumem, ne srdcem, mě tolik netěší. je to smysluplnější než jet sama (to bych si užila), bloudit a hledat hvězdárnu a nenajít nikoho, kdo by mohl mít z mého příjezdu radost. bráním se tomu. uvidíme. [jestlipak si člověk (v kuřáckém voze, samozřejmě) může připravit vodnici? :)]

ostravy minulé, obě loni. tolik všeho. to město mě trochu děsí. ale třeba půjdu - jako na podzim - kdesi porubou a nebude místa, kde by slunce svítilo víc. a třeba půjdu blátem... podvakrát jsem jela do ostravy s žaludkem v krku a dvakrát jsem přes přijatelný/skvělý začátek odjížděla zklamaná, rozbolavělá, křičící nade vše po samotě - že by to bylo tím návratem přes brno? jenže teď tam chci zase - snad si na mě kašpík udělá čas.

mimochodem, nenávidím t9. myslím, že člověk, který je schopný slovo jako vrátíš nezařadit do slovníku, ve kterém jsou jména minimálně šesti komunistických předáků, musí být naprostý idiot.

a ve středu hrají eggnoise. neslyšela jsem je celé věky, naposledy v brně v listopadu (akce plakáty) - a předtím, vynechám-li jednu akropol, právě ostrava. chybí mi. moc.

no nic. velikonoce byly náročné, hlavně co se týče konzumace jídla (a alkoholu) ve vrbně pod pradědem, takže dobrou noc.

a ty bys chtěl plout na hřbetě krokodýla po řece nil a volat tutanchámon vivat vivat po egyptském kraji

závislost frekvence kurzivy na požitém alkoholu

zjistila jsem, že některé věci prostě nepotřebuju. třeba koncert within temptation, protože je sice ráda poslouchám, ale koncert je pro mě momentálně slovo s úplně jiným, mnohem méně pochytitelným odkazem. nebo zabíjet čas čtením blogů, které mě zajímají jen ze zvrácených pohnutek - bavit se tím, že je někdo pitomý, je pod moji úroveň. jmenovat nebudu. a času je stále méně.

s vidinou volného večera sháním kohokoliv, náhoda mi hraje do karet. esme, kterou jsem neviděla věky, odpoví, takže se po mojí mírné improvizaci na cvičení setkáváme na dejvické a míříme na skvělou večeři a neméně skvělé víno - a to večer teprve začíná. po nucené egyptské abstinenci mě dvojka červeného značně rozveselí; když si potom dáváme sraz s jejími známými kdesi na hradčanské, postávám kolem stánku s květinami, kde objevuju červenožlutou růži - počkejte, já ji musím koupit, on mě zabije, hihňám se. nasedám do auta, kde jsem přestavena esminu lektorovi angličtiny:

where's the pub? it's far away, how do i get back?
oh it's over here
is it the slamník? vloudí se mi do hlasu podezření, yes, of course, ty kruhy, co se stále uzavírají, to je děs. sibiřské náměstí a vzpomínka, kterou se občas držím nad vodou.

jsou to ženy, kdo mají horší termoregulaci. ale ty se klepeš zimou. jo, bylo to tehdá zlý. emocionální chlad. snad obou; snad jsem se nemusela naštvat, že se někdo tvářil, jako bych tam nebyla. otevřít oči. někdo jiný si všimnul.

dva panáky jamesona - s esme provokujeme a rob říká, jak jsme si podobné. to víš že jo, chlapče, jsme obě pěkný mrchy.

zdálo by se, že neposlouchám nic jiného, ale není to pravda. ale je to division bell, co mi hraje cestou na hradčanskou, kde se mírně opilá čtu reflexem, protože tramvaj mi zmizela před nosem - a když potom přijede, vnímám jen hudbu a svět mě míjí - díkybohu -

a pak jsem doma a předávám kytku a nezbývá mi než se smát a zapálit tisíc svíček.

oxymorony

rychlá sprcha
trocha vína
ráno

through my worlds

myslela jsem, že to bude lepší. ale už zase propadám beznaději. praha je strašlivě šedivá. deštivá. štětivá. myslela jsem si, že se vrátím a budu plná energie. ha ha ha. vše při starém. pokusím se namluvit si, že je to tím nedostatkem slunce tady. nedostatkem impulsů? chm. ani se mi nechce přemýšlet - poslední dobou je těch úvah nějak moc.

o lásce, o zradě, o světě. loni, prvního května. máchala jsem si nohy v smutné úpě; kdo byl asi tehdy smutnější? i řeka, i já, obě plyneme jen jedním směrem. tisíce malých smrtí.

v egyptě jsme se jeden večer dostali do diskuze o tom, jestli jsme nebo nejsme šťastní. a všichni jsme trochu překvapeně řekli, že vlastně jo. ona ta pointa není v tom být šťastný, ale umět s tím žít. nenechat se rozházet. to já tedy neumím, ale třeba jsem i na dobré cestě. hm. a při životě mě drží:

• vidina watersova koncertu v červnu

• vidina jakéhokoliv alkoholu v jakémkoliv množství v čase menším než malém

• vidina něčeho, co je velmi tajné a já se na to strašlivě těším a snad to vyjde

• vidina příštího víkendu v ostravě, kterýžto zahrnuje mimo např. převážně milých (přestože to není slovo, které bych v téhle souvislosti chtěla použít; ani teď, ani tehdy, spíše naopak; ale dojem z vyrovnávání se s vlastní minulostí je natolik komplexní, že může být i milý*) vzpomínek hlavně bod dva a těšení se na bod jedna :)

* tady je vidět že
a) jsem moc ukecaná
b) neměla bych se vytahovat svojí předstíranou vyrovnaností.

doma...

tolik vody. ulice se lesknou, až mě bolí oči. tolik vody, jen kdyby nebylo tak chladno. praha je studená, o tom není sporu. ale přesto je nalézání všeho na svém místě poměrně příjemné.

včera jsem přežila tři cvika a z toho prospala dvě. neustále jsem cítila jak mi padá hlava. v tašce jsem našla pytlík kávových zrn v čokoládě, které jsem všechny snědla. bohužel, jejich vliv se projevil až o několik hodin později.

ale stejně. čtrnáct dnů jsem pryč a najednou, i když jsem ve škole do půl osmé, není večer tma. v tom je (i přes tu zimu) léto nadosah. příslib dlouhých a jasných večerů, zahrádek a teplých nocí.

ten chaos mi chybí. praha je jiná. jdu tmou a vodou domů, v uších floydy. připadám si neskutečně svobodná. ale ulice jsou prázdné. nikdo mě nezdraví a neptá se mě odkud jsem.

a místo koček akorát zbytky po psech.

lemon

kapsa plná kamenů, řekl ondra, když jsme v sakkaře svorně prolézali hromady kamení a nacházeli krásné křemeny a pazourky. pocketful of stones.

doma. unavená, mírně trpká nálada. jako vždy mám problém uvědomit si. noční let; vlastně se nás šest vracelo domů rádo. nadávky na egyptskou společnost se poslední dny množily exponenciální řadou. (příklad za všechny, když jsme asi čtvrt hodiny čekali, než řidič objednaného auta najde odvahu sjet výtahem dolů - teda nevíme, jestli hledal odvahu, ale rozhodně zůstal stát u výtahu nahoře a nenastoupil. ale není kam spěchat, že, přestože egypťané jezdí jako blázni, tenhle jel pomalu a upozorňoval nás na každou kravinu, protože jako na potvoru jsme opravdu spěchali.)

a cestou na letiště jsme taky stihli ještě píchnout. naštěstí to očividně nebyla neobvyklá situace. to víte, auta snad ještě z dob britské vlády.

ale nerada se vracím ke každodennosti. i když -

bylo nás tam hodně. lidi, co mohou posedět večer v hospodě. ale ne lidi, kteří spolu vydrží čtrnáct dní v kuse. občas to bylo jako mateřská školka. a občas jsem v duchu sahala po sekyře. ale o tom třeba jindy. ono se to ve mně všechno smíchá a já budu tahat jednotlivé frakce. jednotlivé dny a chvíle.

z jiného soudku: už zase hledáme spoje do německa. juchů.

páteční káhirské přemýšlení

potřeba psát. a ta nešťastná schopnost zamilovat si každé město - káhira je mi stále ještě cizí. tady v hotelu je krásně. mohla bych tu žít - měsíc, dva? - zvykla bych si na ruch a odcizení v ulicích. kompenzace: pobyt na střeše, s kočkami, psát - ale. ale cítím se cize, protože intenzivně se cítím, jen když jsem někde sama, potřebuju utíkat a uzavírat se, pouštět si sorrow...

teď jsem utekla sama sobe kousek napřed, kdo ví, kdy se dohoním, potlačila jsem toho strašně moc a pohoda začíná naplno teprve teď a nepochybně se promítne i v praze - ale, ale, všude jsou ale, svoboda je relativní. jsem tu, jsem já, jsem? něco ve mne volá po dávných snech, studiu v zurüchu; tenhle druh touhy po nezávislosti, vždycky je něco za něco... a tady bych mohla žít nějakou dobu, moje nekomunikativní a introvertní já tu zůstává skryté - a přece - strašně by mi tu chyběl déšť, těším se domů na docela obyčejné kapky na skle a mokrou trávu - echoes, echoes in my head....

a teď mne chladí vítr a kočky se hrabou v odpadcích - a jsou krásné, a někde přímo nade mnou jsou hvězdy... a vítr chladí a hladí, mě a kytky, snad si tohle místo akorát idealizuju, jako ostatne vždycky, kdybych tu mela zůstat, očekávání se rozplynou, ale tak je to vždycky - ztratit, získat, doufat. momentálně na okraji slzové propasti - pro nic za nic, pro všechno, jako Vždycky.. a v sharm el sheiku kvetly oleandry, i tady mě dohánejí vzpomínky, a mne chybí veškerá ta paleta vuní jarní prahy......

a uvedomení, že smutek je mojí nedílnou soucástí - to může bolet nejenom mě. vím, že moje fotky odsud budou vypadat smutně, miluju ten druh smutku a osamění, prázdných krajin (protože v zásadě před lidmi utíkám), ono to nějak musí ven - připadám si náročná, je reálné čas od času utíkat před světem?...

slzy tlačí, vlezla jsem do pyramidy, i kdy jsem se bála, a v mojí hlavě - pořád, echoes, klopýtám o svoje omyly a jásavě se směju při šťastnějších vzpomínkách - kočky roztrhaly pytel od odpadku - v zásadě - co? rozdírají mě okamžiky, které s někým sdílím. pronikají hluboko, škrábou a bolí - krásně, že si lidé mohou rozumět, že mohou něco vnímat stejně - ale že to někdy nestačí...

psaní - psaní, slova, pojmenovávání - terapie; a cesta pouští, prázdná krajina, stíny elektrických sloupu a světla v dálce. a přeci jenom poušť. a myšlenky výjimečně neroztržité, celistvé a v jasných slovech....

a já sedím na střeše a mám radost, že ze všech koutu zní angličtina. tisíce vzpomínek. a tisíc přání. ohlížet se. nebýt tak bezvýchodná. a vrátit se sem. (s kýmkoliv.)

42 stupňů na slunci

set the controls for the heart of the sun

a třicet čtyři ve stínu. třetí den potápění okolo korálů. jen někteří se dnes vydali do hor, aby taky ne, když je nejteplejší den, blázni jsou to :) viděli jsme ryby, fotili jsme ryby, a taky se mi už povedlo se spálit.

chce se mi domů? tak napůl, docela se i těším. ale už je to přecijen jenom týden. poslouchám dark sidea nepřemýšlím. ono to tu moc nejde. ale je tu krásně. a já si půjdu ulovit večeři :)

apríl :)

jsme v danabu a je tu dneska větrno a chladno, což je u nás docela obvyklé - kam přijedeme, tam je nějaké extrémní počasí. ale stejně se půjdeme koupat.

v noci mě vzbudily poryvy větru. spali jsme venku, jen pod stříškou. a tak jsem přemýšlela... sinaj je zvláštní. není to afrika, je to asie. a není to ani egypt, je to prostě sinaj. devět hodin cesty vyprahlou pouští, která se táhne až k moři. a hory, které vypadají nepatřičně, kde se tady vzaly?

mimochodem, tohle místo je ráj na zemi. ale rychle se omrzí. v siwě nebylo moře, ale fascinovala mě, měla duši. tady sice přijedete, lehnete si do polštářů na zemi pod palmy, popíjíte beduínský čaj a moře je za rohem... ale je to prostě potápěčské a turistické centrum a tím to také zůstane. taková káhira mi přijde zajímavější. ale možná se pletu. uvidíme. pořád ještě jsme se neváleli zhulení na pláži, hehe. i když welcome šíšu jsme dostali :) (je to tu drahý - tři libry za šíšu, hrůza :)

no, vypadá to, že se otepluje. a támhle kousek, sto metrů? je moře. ách. návrat domů bude pěknej šok.