Thursday, February 24
***
vzteklá nebesa
vztek kvasí
pod víčky
nad vodami
záře
blesky
křižují se
jako když prosí
o slitování
moře
se bouří
voda
se lije z břehů
krkavci tu krouží
mrtvě
v běhu
a neslyšně
vaří
něhu
Wednesday, February 23
don't give up
život je jako střecha. všechno krásné, všechno, co bylo i veškeré vzpomínky, steče do okapu a ulici zaplaví už jenom břečka. a zatímco kdesi pod sněhem se skrývá vůně jara a probudí se až s táním, my musíme jako lidé denně obětovávat staré věci pro nové a ty, co se léta snažíme schovávat v prachem pokrytých skříních, na nás vyskakují s elegancí kostlivcům vlastní ve chvílích, kdy to nejméně čekáme a chceme. proč?
život je pachuť krve v ústech. přečtu vám kousek z šiktancova tance smrti.
samci řvou.
ach, stokrát bít se
a pak po stoprvé
padnout pro družku - je všední.
souboj trvá
jen do první krve.
ale láska -
láska do poslední.
tak vidíte. život je jako slina. zrodí se v teple, letí vzduchem a pak dopadne s cinknutím na zem, protože stačila zmrznout ve vzduchu. a jediný paprsek slunce vysuší byť i vzpomínky na ni.
Monday, February 21
***
hledáš něhu
v každé vločce
zima nudí
a sníh studí
nohy kočce
kdo se krade
po zahradě
do neštěstí
smutek v očích
zem se točí
bez bolesti
Sunday, February 20
už je to tady
Saturday, February 19
a tribute to brno before
pod londýnem je ještě jedno město. plné záhad a odhalení o tom, jací skutečně jste. alias výborná knížka neverwhere neila gaimana. a neméně výborné zfilmování (díky, blueskine).
nicméně takových měst mezi městy, pod městy a ve městech je mnohem víc. a nejen v prostoru. hlavně v čase. a já vzpomínám na brno před brnem, které znám teď. na raně podzimní předbrno.
to jsme takhle jednou já a moje drahá žena esme-chan dorazily do brna. už jsme tu kdysi byli, v parném létě na zápisu na astrofyziku, tehdy, když jsme se sprchovaly ve sklepě fakulty botaniky a svět byl zoufale krásný a krásně zoufalý a mně bylo zrovna dvakrát deset let. (viz zde :) když jsme se plazily po rozpálené veveří s batohy na zádech a já jsem zapomněla na zápisu klobouk, takže jsme se musely vracet.
přijely jsme večer. snad krápalo? po ubytování na koleji, nadšení nad krásným pokojem přesně pro nás dvě a výhledem na lom a chladicí věž elektrárny jsme se opilé nebývalou svobodou a cizím městem vydaly ven. koupily jsme si každá krabičku cigaret a kráčely jsme po trase jedenáctky z města pryč, v mylném domnění že míříme přímo do centra. jo, tehdy bylo krásně. všechno bylo intenzivní. vanilková vůně cigaret. tma a koleje lesknoucí se světlem pouličních oranžových lamp.
hned první ráno jsme se přes balkón seznámily se sousedkou. s ladou. mno, zcela nepochybně ona může za to, jak jsme se večer ztřískaly vaječňákem a vodkou, že, ladííí? :) a když jsme tak vesele stály na balkóně a dívaly se dolů, kdo to asi tak nezodpovědně poznamenal, hele, támhle dole je hospoda? do té doby jsme byly jen veselé. pak už jsme byly po těch pár pivech... veeeeelmi veeeeselé. jo, druhý večer v brně a hned kalba, že už si vážně nevybavuju, který pošetilec si nastavoval budíka na ráno. já? asi jo. nevstala jsem. nikdo nevstal.
intenzivní. to je to slovo. intenzivní byla příchuť školy po pomaturitní odmlce, skřípot zubů každé ráno, když jsme měly vstávat. a ta radost, když jsme se rozhodly nejít, když jsme nezodpovědně a vesele zase usnuly. a vůně počítačové místnosti na fakultě, kde jsme si psali s alešem, a vlastně jsme ještě nikoho neznali, ani jeho...
a intenzivní byly i všechny zbylé večery. zlaté brno, lesknoucí se ve slunci i v dešti, zlaté všechny hospody, kde neteče starobrno. co nám zbylo z vůle studovat? nějak se rozpustila. v pocitu opojení životem. aj, ta zodpovědnost. teď by se hodila. ale tehdy, když jsem v plzeňském dvoře se zápalem hájila naši expedici proti pohanským, neosvíceným úpičákům a obíhala stoly a sbírala ICQ # přítomných... tehdy to jinak nešlo.
tehdy v dlouhých nocích před východem siria.
Friday, February 18
ráno ii
Thursday, February 17
už je klid
a že toho bylo. těch emocí. až k nepříčetnosti. k přehlušování křiku v hlavě tancem a vínem a k tomu, že lepší než cítit něco je necítit nic. k prázdnotě. a ta zima... ta to všechno umocňuje. člověk má chuť lehnout si do sněhu, hodit všechno za hlavu, nemyslet na to, že kolem mrzne, a jen sledovat, jak se tiše snášejí vločky... až na věky.
„Vůbec nepláču, to mi jenom oči slzí z větru!“
Friday, February 11
trocha poetismu
Thursday, February 10
Wednesday, February 9
kdyby bibli napsali studenti...
* Místo 10 přikázání by jich bylo jen 5, ale napsaných ob řádek velkým fontem.
* Každé dva roky by vyšla nová verze, aby si ji studenti nemohli kupovat od vyšších ročníků.
* Zakázané ovoce by Adam s Evou snědli proto, že by nebylo z menzy.
* Místo Pavlovy epištoly Římanům bychom měli Pavlův E-mail na abuse@romans.gov.
* Kain by zabil Abela po roce společného bydlení na kolejích.
* Mojžíš a jeho lid by bloudili po poušti 40 let, protože by se nezeptali na cestu, aby nevypadali jako prváci.
* Místo, aby Bůh stvořil svět v šesti dnech a odpočinul dne sedmého, nechal by to na poslední noc před termínem.
hihi,
taková nevěřící
do uší řve ti oceán
a nohy se boří do nicoty
do chaluh
vidíš jen pruh světla na obzoru
slunce?
jazyk požáru
slova zmaru
nevěřím, šeptáš do pískoví
nikdo neodpoví
tvému hněvu
a napětí
a kanci ryjí hroby
mrtvá staletí
neboj se
smrt přijde hned
vzápětí
nevěřím, křičíš do příboje
nevěřím, že svět zajde
v bolesti
ve smíchu krkavců
v přízraku dávných dní
jsi poslední?
nevěříš?
tady, na konci světa,
ani ve vlastní
neštěstí
nevěřím, voláš po paměti
do korun suchých stromů
chtěl bys domů
ale tvoje příčetnost
se už vytratila
co chtít víc
lehnout si do písku
padá noc
padá nic
Thursday, February 3
podeváté
Tuesday, February 1
poobvodech
jako upomínku (si) posílám obrázek z marseille, který by byl, nebýt toho ptáka, naprosto nezáživný :) aj, jak tam bylo vedro k padnutí. a jak jsem na to nadávala, že, honzo ;) ("ne, na ten kopec nepůjdem, co bysme tam lezli, dyť je tam jen nějaká blbá bazilika" :))
jinak trávím volný čas převážně tady, protože léto je ještě daleko.