tag:blogger.com,1999:blog-87249112024-03-07T22:36:34.357+01:00orange psychojá nic, já pomeranče*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.comBlogger1056125tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-82717952787643597792022-05-11T10:52:00.003+02:002022-05-11T10:52:34.648+02:00kontrasty<p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">lakovanej stoleček, co mám u futonu, jsem ulovila v Barceloně spolu s dvěma bratříčky, co mi suplujou noční stolky. stěhování je improvizace; krabice tvoří police, knihovny, stolky -- dokud si nepořídíte něco víc než náhradu. je to rok a něco, co jsem je vezla ze samotnýho úpatí Tibidaba autobusem a rozkládala v Carrer de Comtesa. od tý doby se stěhovaly dvakrát, a jako jedna z mála věcí typu nábytek tvořej stálici v mým habitatu.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">jak jiný to je, bejt tady v Praze, obklopená svojí řečí, něčím tak strašně známým (jako pro mě kdekoliv jinde může bejt akorát cesta z firmy domů po Kollwitzplatzu). kde je každá konverzace potenciální slovní hříčkou. kde mezi mnou a absolutním porozuměním nestojí řeč (kód), ale jen interpretace, závislá na tom, jestli komunikuju s vlastní krevní skupinou. to, co mi připadávalo nudný a klaustrofobní, je pro mě teď velkou radostí.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">nevím, co bude, ale bude to jiný a pokud možno lepší.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">kontrastů je mnoho:</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">to pohodlí. koti spěj a funěj, sedím na futonu v jídelně. netuším, jak dlouho tu budu, dějou se věci, bytově je možný všechno, a přece je to nesrovnatelný se srovnatelnou situací v Barceloně, kde jsem se odmítala zavázat se jakýmukoliv nábytku kromě tady chlapců s lesklými ptáčky — mými stolky. (btw jsou na nich nějaký znaky, čínský, co jsem si je nechala přeložit a zjistila jsem, že vůbec nic neznamenaj. výhra v loterii se nekoná.)</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">psychotickej záchvat blízkého blízké, co se v něčem podobá mejm vjemům. šílenství je jen krajní meze subjektivního vnímání reality, že. chvíle, kdy se mi vybaví střípek snu a já na chvíli strnu a budu přemejšlet, jestli se to skutečně nestalo. chvíle, kdy vidím před očima příběhy blízkejch lidí ne třírozměrně, ale vícrozměrně, kdy zkoumám krajní meze svojí empatie; doslova: vcítění. tenká linka mezi mánií a tím, že cejtím světlo, po kterým můžu jít.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">můj stres z toho mít zas starost o kočky, a láskyplnost, se kterou poslouchám, jak L chrápe, položenej na parketách. trávíme spolu hodně času, já a oni, tuhle jsem nemohla spát, a tak jsem se přitulila ke Sch, a nechala ho upříst mě do spánku, </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">kontrast je jak nevědomá jsem byla k vlastnímu tělu a kráse, a teď nedokážu vypnout marnivost a narcisismus. jo, mám na čem pracovat, ale zároveň jsem krásná, mám čaro. na fotkách se furt směju: peníze a čas vynaloženej do příštích měsíců protkanejch zubníma meh bude — pokud nepřijde válka až sem — zářit na všechny, i na vás.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">kontrast je zděděnej atesimus a to, že tu sedím na gauči a hledám slovo pro Boha. někde v nebi čte Sagan Narbyho a vytahuje se, že napsal už dávno v Kontaktu, jak kód ukrytej v signálu vysvětluje tajemství života. fikce versus realita. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">kontrast poslouchat neidentifikovatelnej cirkus pod oknem na rambla poblenou a vědět, že mezi tamtím a tímhle světem je pro mě neproniknutelná bariéra, a slyšet bordel z Ajeto a vědět, že tam chodívá pán, co se na mě usmíval, a vědět, že kdybych fakt moc chtěla, můžu se oblíknout a seběhnout dolů a zapříst náhodnej hovor s kýmkoliv.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">a to mě činí tak spokojenou, že mi to přijde podezřelý.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">kontrast není moje neochota se uvolnit a pustit — i teď, v den, kdy fáze měsíce (necelej tejden do úplňku), fáze mýho měsíce (ehm), křičí: sevři se, jsem vlastně oukej — plynutí — a stejně cítím tu bariéru, která mi brání se do svejch pocitů plně položit. mám tohle výjimečný volno a stejně řeším, že se musím ráno probudit brzo a začít <i>něco</i> dělat. mohla bych si místo toho dát ještě tři koláčky a přesvědčit se, že periferně vypadá moje monstera jako John Lennon i za světla. stejně jako když jsem jako malá spala nahoře na palandě, a fikus na skříni vypadal jako pokaždý jiný zvíře. (potlačit něčí kreativitu je zločin a příčina lecjaký disociace.)</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">kontrast je, jak je snažší žít klidně, když si občas dovolím utrhnout se ze řetězu, když se pořád nehlídám.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">kontrast je, jak snadno se mi píše a jak těžko se mi mluví.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">jsem furt stejná, knihy, barevný světla, teď ty stolečky, kontinuita. <i>pokračovatelnost</i>. a přece jiná, vstřebávám svět a občas se vyděsím, jak moc mi záleží na tom, co mám, a co jsem, jak moc silně chci žít (srov. dřívější nevím, co tu dělám, a proč bych tu měla bejt).</span></p>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-79577763018734316612022-04-17T23:11:00.000+02:002022-04-17T23:11:31.710+02:00paralelní světy<p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">vrací se mi svět, kterej existoval, když jsem tu žila.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">kdysi jsem si všimla, že se ve snech vracím do míst, který mají svou topologii a logiku. začala jsem si kreslit mapu a všímat si zákonitostí: například snovej Švanďák existuje zamrzlej uprostřed noci jako připomínka všech úprků z hvězdárenskejch hospod na poslední autobus, když ještě nejezdila 910, a téměř vždycky tam řeším, že se potřebuju někam dostat. a autobus se zpoza rohu ne a ne vynořit. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">v jinejch místech se ocitám málokdy, ale vím, jak se k sobě vztahujou. maj ekvivalent v realitě: snová devítka i dvanáctka jezdí podobně. na nábřeží jsou vysokánský stěny a nahoře na nich vily. kdesi u letný je obří park a bydlí tam snová Lu. starý město je spletitý a něčím připomíná středověkou vesnici. konkrétní situace si málokdy vybavím, zato se mi stává, že si už ve snu uvědomím, kde jsem, a vnímám propojenost s jinými místy, a jak se do nich dostat (a po probuzením dokresluju do mapy). </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">v mý hlavě existuje Praha a paralelní Praha -- stává se mi při pohybu po městě, že se oba světy protnou, a já jsem v obou zároveň. taky existuje Praha dávná (třeba na Karláku bylo tržiště místo skleněný kostky, ale je to místo, který už se vyskytlo i v paralelní Praze, a moje bdělá vzpomínka je míchanicí mezi sny a realitou). </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">a existuje, někde v zimě, Praha, kde stojíme na letenským a směješ se mojí barevný čepici. tenhle vejlet do jiný reality, teď, když jsem po tisícím nejistým načrtnutím nerovný čáry a následným gumování konečně vzala do ruku tlustej černej fix, jakoby se ani nestal. naději vystřídala nicota, opatrný sluneční paprsky může možná spatřit pozorovatel z letadla, zatímco zemi halí černej neprostupnej mrak. anebo, bez metafor, chtěla jsem věřit, že když svoje stíny zvládnu překonat já, dovedeš to taky. celý je to o to zábavnější, že jsme dostali stejný prášky ve stejnou dobu, ale mně pomáhaj, protože se nebráním zpochybnit cokoliv, pokud mi to neslouží. aka Nadia a její změny narativu, kterejma mě prudí v</span><span style="font-family: georgia;"> našich nekonečnejch voice messages. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">stejně jako si občas nejsem jistá, jestli si určitý místo vybavuju doopravdy, nebo jako vzpomínku na sen, uložím si i letošní zimu někam na pomezí. dostatečně daleko od reality, abych se nemusela trápit tím, jak moc se ta reálná, ošklivá realita ukázala být daleko od tý v mojí hlavě. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">cejtim se lehce, teď na prahu jara. šla jsem a poslouchala jsem svoje srdce, a to není malá věc. a odměnou mi je, o kolik víc se znám, o kolik víc vim, o kolik míň toužím po čemkoliv za každou cenu. ukázals mi, třebaže nechtěně, co je důležitý. svět strachu a úzkostí se stává taky paralelním, a už v něm běžně nepobejvám. </span></p>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-69154010473910159932022-04-01T15:11:00.005+02:002022-04-01T15:11:59.298+02:00věci, co máme pod kontrolou<p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">psát o historickejch událostech, zatímco se dějou historický události, mi nikdy moc nešlo. 24. února odpoledne jsem seděla u pana dr. na julisce, koukala na hradčany, a snažila se uchopit přepsanej svět. 24. února večer jsme s dee a bsk stáli v davu před ruskou ambasádou. Иди на хуй ofkoz, co dodat. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">marie kondo radí, ať se s věcma, co už nepotřebujeme, dobře rozloučíme. někde to funguje snáz: než je hodím do koše, dám pusu rozervanejm šortkám, co se mnou projely půl světa. antidote na rodinný hoardování a přehnanou fixaci na cokoliv, co v sobě obsahuje vzpomínky. někde hůř: dívám se do zrcadla na ten zpropadenej zub, co se mnou prožil desítky let, a kterýmu pátek třináctýho května uděláme s panem zubařem pápá. hladím ho jazykem a cejtim smutek ne nepodobnej tomu, jako když vidím svoje rodiče a kocoury stárnout. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">zub 2-2 je taky součástí historickejch událostí. než mi ho drát od rovnátek vyklonil z oběžný dráhy, a začla jsem se za jeho opětovnou křivost stydět, vyprávívala jsem příběh o tom, jak jsem jela horkým ránem 24. června 2016, den brexitu, na kole dolů po prenzlauer allee, a do cesty, teda řídítek, se mi připletla vlastní bota. následoval let přes kolo, jízda sanitkou, dvacet tisíc návštěv u zubaře (moje milovaná zubařka původem odněkud z balkánu mě oslovovala miss, a asi cejtila, jakou hrůzou to ve mně všechno zanechalo, a od jistý doby mě pokaždý mateřsky obejmula). možná dva roky jsme sledovaly, jestli zub žije, každou zmrzlinu jsem jedla s napětím, jestli ucítím chlad -- nakonec to nedal, a kvůli mělkýmu kořenu se rozloučíme. že jsem si nerozbila hlavu nebo jiný důležitý orgány, bylo glück im unglück. že bych pak na novým kole jezdila bezpečnějc, se taky říct nedá: berlínský wild child je tvrdohlavě svý. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">mezitím jsem se rozloučila se starejma očima. <i>dioptrie pryč</i>, pravil jinej pan doktor, když jsem ležela v plzni pod laserem, dvakrát, protože mám dvě oči. odhodlávala jsem se dobrejch deset let a za deset minut bylo po všem. ale vyčerpávající to bylo, prospala jsem následující tři dny, a od tý doby žasnu: ostrej svět po probuzení! nefuním si do brejlí skrz respirátor! hustý. technika, vole. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">koupila jsem si mandle s cibulí a levandulí, luxus tzv. před válkou. ve světě, když byl ještě v pořádku, mi přišly nudný, dokud jsem nepřišla veselá a uvolněná domů a neaktivovaly se mi spící chuťový buňky. 24. února mi mandle posloužily jako metafora k filtru, za kterým jsem. co když takhle můžu vnímat všechno pořád? pan doktor z prvního odstavce (stává se tady z toho trochu starobinec, mám pocit, nicméně je fakt, že co jsem v Praze, lítám po doktorech často, páč doháním resty ze zemí, kde jsem po doktorech nechodila: například jsem se dozvěděla, že leidenskou mutaci, ke který mám genetickou zátěž, nemám, takže mi w. už nemůže nadávat, že jsem -- taky 2016 -- letěla letadlem se zvrklou nohou a riskovala trombózu) mi dal dotazníky o tom, jestli se mi chce bejt, a protože jsem zvyklá dosahovat nejvyšších skóre, shodli jsme se, že by bylo dobrý to podpořit nějakou medicínou. nu což, tancovala jsem kolem toho roky. takže další věci, se kterejma se loučím, doufejme, jsou deprese a úzkosti. glück im unglück, že jsem sehnala kontakt a řešila to, když to bylo akutní, a že jsem do třetice, po berlíně a barceloně, nevyměkla. taky jsem s vypětím na chvíli stopla pracovní kolotoč, a tak mám prostor přemýšlet, co se sebou, historickejm událostem navzdory/na ruku. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">berlínský wild child si udělalo vejlet do berlína a jeho berlínský srdce je celý rozechvělý. spát u h. na prenzlaueru, dva bloky od bejvalýho bytu, moc nepomáhá, navíc poblíž jsou všemožný ulice a jiný podniky, který přetejkaj vzpomínkama. když jdu ze chagallu nahoru po kollwitzplatzu, je to jako za starejch časů, a když mi padesátej člověk řekne, proč se proboha nevrátím, těžko o tom můžu nepřemejšlet. vlastně o tom přemejšlim furt, a jen těžko se mi smiřuje s tím, že dvě okna nad křižovatkou už nejsou moje. ale tak život chodze, nejde jinak než brát minulý volby jako jediný možný, starý ustupuje novýmu a všechny cesty, doufejme, vedou do berlína. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">chemický štěstí podporujou kvetoucí třešně i v tomhle jarním marastu roku 2022. možná shoří svět, ale aspoň to uvidím ostře. </span></p>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-34197707380821549032022-01-30T19:41:00.001+01:002022-01-30T19:41:14.110+01:00koronaweh<p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">tenhle post by se moh jmenovat návrat do života. moh by bejt o více či méně vědomejch snahách nenechat se ubít. o snahách žít. jo, je zima, a je šedivo, ale vrací se světlo a dneska fučel megavítr. ještě měsíc a bude nesnesitelně vonět jarem. ještě chvíli a pokvetou šeříky, a jo, přijde to příliš rychle. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">jsou chvíle, jako třeba včera na karlově mostě, kde po večeru v napě s bsk konzumujeme zelený bylinky a pak se smějeme na prahu a na řeku a na ledňáčky na staroměstský mostecký věži (ta druhá je malostranská a děkovat mi nemusíte), a jedem se koukat na futuramu a smějeme se ještě víc. any way it goes. bylo by krásný se takhle cejtit pořád, ale survival mode neskončil, survival mode trvá. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">co si z týhle doby budem pamatovat? co si pamatuju já? přesnejch obrazů málo. jako všem, splývaj mi dny do neforemný hmoty. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">v sobotu stojím v květinářství na andělu, kupuju kytku mámě: 72. absurdita a smutek toho okamžiku je definovanej tím, co nevnímám: vůně odříznutá respirátorem. vůně pro nikoho. maj kytky smysl, když si k nim nikdo nečuchá? chtěla bych se mačkat ve frontě. chtěla bych dejchat v tramvaji. pořád mívám pocit, že se mi to všechno zdá, že se zejtra vzbudím, a tyhle dva neroky se nestaly.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">možná sedím v letadle, 14. března 2020. mám černou masku, jako jedna z mála. v cargu jsou moje dva kufry, oranžovej a fialovej, ve fialovým je to, čemu říkám instantní eva-domov: složená stolička, absolutový zrcadlo, hromada krámů, který táhnu tak nějak zbytečně: skutečnej domov se v Barceloně konat nebude, a bejvalo by mi bylo líp, kdyby moje věci byly někde bezpečně uložený. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">bejvalo by mi líp, kdybych byla někde bezpečně uložená, ale ne, po dvou hodinách se letadlo zvedne (nemůžeme letět, na věži v Barceloně mají všichni koronu a nemůžou nám dát pokyn), a já naložím svoje kufry do taxíku a jedu za Mexičanem, protože proč ne. a </span><span style="font-family: georgia;">15. března začne lockdown, napíše mi holka, co mi měla pronajímat pokoj, že se bojí, a že mám smůlu, a zpětně si říkám, jaký to bylo štěstí -- nevím, jestli bych v pokoji 2 na 2 metry ty dva měsíce zvládla, vzhledem k tomu, jak těžký byly v dvousetmetrovým bytě u kostela, kde byly navíc i dvě černý kočky. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">bylo by mi líp, kdybych byla někde bezpečně uložená, ale dokonce i za časů korony je potřeba žít, i když se mi nechce, i když se mi chce hibernovat a čekat, až se to přežene, ale ne, tohle je ten život, kterej mám, a tak se nutím pořádat večírky a chodit ven a většinou to dopadne dobře, protože i když jsem byla 7 let pryč a hodně věcí je jinejch, je taky hodně věcí stejnejch. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">máš roztomilej zvyk si a mi sundat respirátor a dát mi pusu, třeba v metru. žijeme v divný době. spala bych. </span></p>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-19781597369533686142022-01-26T10:37:00.002+01:002022-01-26T10:37:24.794+01:00zimní skripta<p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">ještě je leden, i když by teda fakt nemusel, <i>a až půjdeš, vem s sebou rovnou i únor jo</i>? a vracet se taky nemusíte. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">jo, v Barceloně mi chyběla zima. taková ta ideální zima, kdy člověk s radostí vytahuje všechny chlupatý šály a čepice, raduje se, že jich má tolik, ahoj kamarádi, a popíjí horkej svařák na vánočním trhu v Kulturbrauerei a má tolik teplejch ponožek, že v podstatě levituje. ale to se nikdy nestalo, v Kulturbrauerei mi vždycky mrzly nohy a další části, a bejval tam nával, a vlastně tam ani neměli pořádnej svařák, jen různý hipstaglogy. taky jsme tam jednou šly na koncert se Švýcarkou, a zatímco jsme stály před dveřma, na druhý straně se formovala fronta do klubu: lidi oblečený jako vánoční stromečky a podobně. inu Berlín, pokrčily jsme rameny; pak se ukázalo, že je masopust a maškarní. po pěti letech v Berlíně se naučíte nezvedat obočí. jako když jsme za jeden večer dvakrát potkali maníka s kombem, podruhý přímo pod mými okny na Prenzlauer, a nechali si pustit Let's dance, no a samozřejmě jsem tančila. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">pořádnej vánoční trh je pro mě ten na Alexu, i když někdo by se asi nafrněně oháněl Gendarmenmarktem. tak ať. Alex je trh pro nás obyčejný lidi. je tam ruský kolo, Eierpunsch, a věž, na kterou jsem vylezla dvakrát, ale pamatuju si jen tu první návštěvu: 2015, březen, jsem přijela na pohovor, a pak jsem koukala z věže a fotila si jeden každej směr. včetně směru na Prahu, a nahoru po Prenzlauer, k mýmu budoucímu nejlepšímu bytu. na tomhle trhu jsme taky byli teď v prosinci, projeli jsme se na ruským kole, propovídali mnoho hodin v zimě. ale když jsem se přistěhovala, bejvala ještě za Alexou před Vánoci pouť, a tam se taky stalo věcí, třeba jsem tam byla naposledy na padací věži. to byly zlatý časy, kdy nebyl problém jít s deseti náhodnejma lidma z firmy večer ven, takže jsme na tu věž vlezli všichni, obsadili jsme ji celou, a nechali se společně traumatizovat. po tomhle a Terror Tower v Disneylandu na to už nikdy nevlezu, kdepak, kdokoliv tohle obsluhuje, je certifikovanej sadista, a vůbec. celej Berlín je vidět i z ruskýho kola, a u toho většinou nehrozí, že se zastaví, udělá cvak, a padáte volným pádem. i když Phil se toho trochu bál a museli jsme ho přesvědčovat.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">jo, Berlín.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">šla jsem s Philem teď nedávno, asi v září, nocí od Modersohnbrücke (kde jsme několik hodin koukali na vlaky a řešili zásadní životní otázky) někam k řece a pak celou cestu zpátky na Frankfurter Tor. Phil je jeden z lidí, co se dobře známe relativně krátko, ale protože jsem se naučila rozpoznat spřízněný duše, spříznili jsme se rychle. než jsem odešla do Barcelony, vypadalo to, že spolu budeme pracovat, tehdy jsem ho ještě považovala za velký tajemství. až později jsem si všimla, že každá naše konverzace jde až na dřeň. a tak to máme rádi. Phil, stejně jako Dave, můj nejlepší berlínskej kamarád, je čistá duše. no a tehdy se mě ptal, proč sakra nejdu bydlet do Berlína, protože jsem plakala, jak mi to tam chybí. a já jsem neměla odpověď, protože jsem ještě nejela českou krajinou a nevěděla, co vím, ale bolelo to teda fest. až tak, že jsem začala zpochybňovat minulost i budoucnost: měla jsem odejít? měla bych se vrátit? </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">jako na všechny tyhle věci nemám odpověď ani teď: když jsem odcházela, měla jsem ho plný zuby: nebyla jsem schopná najít práci, mý kamarádi dělali ve firmě a já se asociálně nudila na HO (lol), a taky bylo šedivo. dávalo to smysl, i když to bylo možná trochu vynucený, ten novej začátek, ale v Barceloně, koroně a tamější firmě jsem našla sebe, takže si asi nemůžu stěžovat. můžu se akorát stěhovat. ale o tom zase jindy, teď se obloukem vracím k berlínskejm zimám. teď v prosinci, přísahám, jsem v Berlíně poprvý viděla sníh. předtím snežilo zásadně, když jsem odjela. pamatuju si, jak sedím v busu z ZOB do Prahy a sněží; všichni postujou krásný zasněžený fotky; vracím se o pár dnů později a nikde ani vločka. anebo když jsem jela do Brazílie -- to je taky historka na samostatnej post. ale berlínský zimy byly dlouhý, šedivý a vyčerpávající, a jsem fakt ráda za ten rok a půl v Barceloně. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">ne že by to tu byl nějakej zázrak, ale stejně se občas najdou slunečný dny. v porovnání s Londýnem a Berlínem je Praha ještě dobrá, i když jsem jela pod Bulharem někdy minulej tejden, a zarazilo mě, jak černej mrak visí nad městem -- byla zima vždycky takhle šedivá? zlatej Berlín, pomyslela jsem si a next thing you know, roztrhly se nebesa a vypadla peřina. někde i hřmělo. každopádně ideální zima se nekoná a já jako vždy pokukuju po letenkách. z akce "kdo mi bude na Letný krmit kočky" jsem získala fůru budoucích kamarádů, a to jsem si myslela, že to tady bude v zimě zabitý. zatím se nechystám do tepla, ale do Londýna, kde krom B bydlí taky E, kámoška z Barcelony, a Andy s Beccou. ale Helo, má brazilská kamarádka, t.č. zpátky v São Paulo, mě dennodenně láká na návštěvu a provokuje fotkama z pláže, takže to se taky jednou brzo stane. a Berlín taky: i když mi chybí děsivě, cejtím, že mám bejt tady. a taky mi vlastně víc chybí celý to bezstarostný období, noční návraty na kole, navigace věží, můj maják nad křižovatkou, kde se za těch pět let otočil snad úplně každej, hukot U2 a to místo, kde zalejzá pod zem. ten pocit, když vylezu z busu na Südkreuz, ten pocit, že jsem doma, ten pocit, že v tý velký hale vím přesně kam jít, na kterej S-Bahn skočit, a ten pocit, že na mě vždycky někdo čeká, je vzdálenej pár kliků u žluťáků. teď to úplně není možný, ale brzo; a možná se dokonce otreatuju a pojedu vlakem, co se klikatí kolem řeky, vlakem, kterým jsem tehdy v dubnu 2015 jela s oranžovým kufrem a začínalo to velký dobrodružství, který nevyhnutelně vede právě sem. a půjdem na Tempelhof nebo k řece, vezmeme si Wegbier ve Späti, a budeme šťastný jako škeble. </span></p>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-22466707045643212862022-01-16T21:47:00.003+01:002022-01-16T21:53:15.801+01:00love song to a stranger reality<p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">před lety jsem ti dala obraz. je květen 2017, a K mi na sedmičce povídal, že to není špatný. K, pan umělec. dostala jsem od něj sama, v minulosti, obraz, asi tak milionkrát lepší, skutečný dílo, jemnej watercolor maják, to se prostě v dnešní době tak úplně nedělá, ale jsme jiný -- já mám svoji lásku ke starejm časům, a K je kurva dobrej. (mimo jiný kreslil moji první kérku, tu, kterou jsem si pořídila na cestu do Berlína. pamatuju si, jak jsem vlítla do Baretty a všem se tak líbila, stejně jako pak studenou sprchu doma, ahoj mami. já vím. jsme jiný.) </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">ale před lety jsem ti ten obraz dala, protože jsem neveděla, co s ním, a na tom obrazu je moře v bouři a všechno se tam mele, a je plastickej, protože akvarely. ten obraz, ze kterýho se K rozbil a říkal mi něco o světle a barvách, protože K, narozdíl ode mě, má to formální vzdělání. a ten obraz máš teď, myslím, pokuds ho nevyhodil. a já jsem mezitím žila u moře a žila ten obraz každej den. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">někdy letos na jaře, což by mohlo klidně bejt v předminulým století, jsem chodila dolů po ulici plný platanů a žila sen. deset minut k moři. už jsem to tu určitě psala, a ne jednou, že kráčet dolů k moři je pro mě jako kráčet do svatyně, že moře ve všech podobách je chrám, ve kterým znovu a znovu poklekám, máčím si kalhoty nebo sukni ve vodě, když přijde nečekaná vlna, anebo zachraňuju předměty, když přijde vlna ještě nečekanější (poté, co jsem hodinu sledovala, jak stoupá příliv, a odmítala se pohnout). že ten okamžik, kdy se moře vyloupne zpoza horizontu je ne nepodobnej extázi, a já se skulím po písku až po čáru přílivu, a když se nikdo nedívá, namočím si prst a olíznu ho, protože existuje nepatrná šance, že zatímco jsem tu den nebyla, moře, strýčku, přestalo být slaný. takže jsem žila v ulici plný platanů a stolečků a stresovala jsem se z toho, že práce, a že co tu dělám, jo a taky z toho, že korona, a že je to všechno vlastně úplně na hovno, a jak moc, to mi došlo až v červnu, když jsem se po roce dostala do Prahy. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">protože v Barceloně bylo moře, ale tady byl život. v Barceloně jsem chodila po břehu, z Poblenou do Barcelonety, v dešti, větru, hotel W v dálce jak maják, přestože jsem se před zimou na chvíli schovala do Švédska (což je paradoxní jen do chvíle, kdy pochopíte rozdíly mezi švédským a španělským stavitelstvím), zažila jsem jí dost. vítr, písek všude, dokonce i na moje narozeniny, high summer, jsem měla přes ramena bundu, a navzdory množství cavy jsem se odmítla koupat. tady jsem seděla, když jsem se odhodlala přestěhovat do týhle čtvrti, a sem jsem chodila celý to jaro s pocitem, že ať už tady vydržím rok anebo dvacet, počet mýho koulení se po Ramble k pláži je, ať chci nebo ne, neodvratně konečnej. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">a nakonec to nebyl ani ten rok. dopočítala bych se? pořád mi to přijde neskutečný, celý. zavřu oči a vidím se tam, každej roh, každej krámek, a užuž odkliknu letenky, ale neudělám to. ještě ne. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">a vlastně nevím, jestli to skutečný bylo. první půlrok u kostela, v srdci města. trojúhelník byt -- carrefour -- terasa. lockdown. prázdný poličky. upnula jsem se, spolu s půlkou světa, na to, že budu píct chleba, ale nesehnala jsem ani mouku, ani droždí, trvalo to tejdny. rozhodně dýl, než se naučit obě slova španělsky. zoufalství. spletitý, klikatý uličky, co si z dvou rychlejch předchozích návštěv pamatuju horký a přeplněný, jsou taky prázdný. tak prázdný. první dva měsíce jsem neviděla moře. říkala jsem, že jsem přiletěla v sobotu? v neděli začal lockdown. a v Katalánsku to znamenalo možnou pokutu, pokud nejste na přímý lince domov-obchod. jedním deštivým odpolednem jsem se připlížila na tři bloky od moře, a pak jsem se staženým ocasem zamířila zpátky. ten strach nebyl malej. na druhou stranu jsme k moři, chrámu, pak šly poprvý s C, někdy počátkem května, a možná jsem nebrečela, ale neměla jsem k tomu daleko. C je živel, sousedka zeshora. nejsme v kontaktu, není k tomu důvod: původně z Jižní Afriky, žije na Taiwanu, a kdybychom se potřebovaly, tak se máme, ale hlavně jsme se měly tehdy. její zlomený srdce a cigarety, můj balkon a víno.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">vlastně nevím, jestli se to všechno stalo. vhození do paralelní reality: </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">lidi, všichni daleko. volám s Berlínem, volám s Prahou, Londýnem, Lundem. je to křehký a obnažený, děláme to, protože nevíme, co bude, a potrvá ještě hodně dlouho, než pochopíme, že to potrvá ještě dlouho. jedny z nejupřímnějších hovorů ever jsem měla tady, v tomhle pokoji u Santa Maria del Pi, co mi každou denní či noční čtvrthodinu vyzvání do sna. v tomhle pokoji s balkonem plným květin a kravskou kůží. a kočkama, a balkonem. je duben, ještě není tak teplo, aby bylo teplo i za dvěstěletou zdí, ale na balkoně už jo. prší, jak to umí v Barceloně na jaře, a já se opírám o zeď, v dešti, a brečím, řvu jak raněný zvíře. nepopírám, co měli ostatní, nepopírám, že budou jiný dna, protože život, ale tohle bylo jedno z nich, a nebejt C, nevím. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">s C jsme zkoumaly každej milimetr uvolněnejch opatření. první úplněk na tom rohu Barcelonety, kde jsem byla někdy kdysi s někým úplně jiným, jsem viděla s ní. první vejlet na kole, první cestu mimo město, když to začlo bejt možný (ve světle toho, co víme dneska, to bylo tak směšně zbytečný, to všechno).</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">otupěla jsem, a přece ne. vzepřela jsem se divnejm domácím poměrům a v horkým, fakt horkým srpnovým dnu jsem se odstěhovala o pět set metrů dál, do nejhezčí ulice v Gotico a do hipísácký domácnosti -- která, o tom třeba jindy, může sloužit jako svědek toho, že s plněním snů je lepší bejt opatrný. bylo to dobrý, pak míň. a pak, s prstem na tepu středozemního snu, pořád, jsem se přesunula do Poblenou. můj berlínskej domov, můj domov v Poblenou, a teď tady, ani slepej by nepřehlíd podobnosti: ulice se zahrádkama, vysoký stropy, žije to tady. obklopuju se životem. mám dva extrémy: tohle je jeden, druhej je samota. prostor. zahrada. můžu otočit hlavu k Yemanje, která mi tu visí, šátek z brazilský cesty, a můžu se jí ptát, kde skončím, ale chápu, že to neví ani jedna z nás, a je to oukej. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">mezi tehdy a teď je hodně moc prostoru. chtěla bych vědět, že budu mít to samý světlo, maják, kterej jsem v tý temnotě měla, už napořád. chtěla bych toho vědět hodně. chtěla bych vědět, jestli ještě někdy dokážu vnímat čas fyzikálně, nebo se bude už vždycky rozpínat a smršťovat zcela libovolně. před nějakým, cca středně dlouhým časem, jsi mě vezl krajinou. řekla bych, že to bylo dávno, ale protože se nacházíme v tý samý zimě, musím uznat, že je to míň dávno než všechno výše popsaný. vezl jsi mě krajinou -- linie kopečků, lesy, listopadová mlha. chaloupky, strniště, louky, snažila jsem se to už tolikrát nějak vyjádřit, ale nemám slov. K by to možná namaloval, a asi by to byla věrnější podoba. protože jak popsat, že vím, kde jsem, z toho, jakým způsobem se kroutí les, a jak se mi z toho kroutí srdce? můžu se fraktálovitě soustředit na menší a menší detaily: horizont, les, stromy, dub, listí, ale pomůže to? myslela sis, že jseš takovej expat, že tě to nezasáhne, co, říkáš něžně a posměšně (protože to je naše řeč), a já se choulím do sedadla, protože v tu chvíli ještě nevím, co vím teď: že čas, než mi dojde, co mi dojít má, se krátí. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">tuším teď, že je možný milovat horkou, rovnou linii moře stejně jako listopadovou mlhu na cestě na Vysočinu. snad. a že se vydávám všanc něčemu, co jsem zjistila včera a věděla dávno. a že neumím malovat obrazy, ale že potřebuju psát. </span></p>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-24059298070778732432022-01-05T22:50:00.003+01:002022-01-05T22:53:31.490+01:00pravdy<p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">těším se, až to bude normální, říkám, zatímco stojíme v objetí na letenským náměstí. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">normální je dobrý slovo. může zahrnout velkej nebo malej prostor. normální je bublina, ve který existujeme, a ve který je možný cokoliv. třeba mít duhovou chlupatou čepici, nebo se nechat obejmout někým, kdo vás má rád, protože máte duhovou chlupatou čepici.</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">ty musíš mít vždycky něco extra, dozvěděla jsem se kdysi, když jsem se dožadovala autorskýho podpisu na stránce 42. nemusím, ale ať dělám cokoliv, stejně to nakonec tak skončí -- příčina, následek, uroboros, whatever. </span><span style="font-family: georgia;">extra v tuhle chvíli znamená, že narozdíl od normálního prvního rande tuším, kam směřujeme, nebo aspoň doufám, že tuším. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">přeci jen se známe už od doby, co jsme chodili do psa hrát lodě a pít ipy. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">na vyšehradě na slunovrat, což je mimochodem pouhej 14+1 den, byla zima, že by se dala krájet. (zima je pravděpodobně nejzmiňovanější slovo na tomhle blogu. nejzimovanější.) ani na chvíli mě nenapadne, že jsem mohla zůstat v barceloně. občas, ne úplně často, radši, si vybavím každej krok mezi ramblou 100 a pláží. ulice lemovaná platany. hup na cestě, před poslední křižovatkou, trochu do kopce mezi borovicema, a pak už se na obzoru objeví moře. půl roku deset minut od moře. vepsalo se mi to do krve, nebudu lhát. ale teď na vyšehradě, nad řekou, na našem místě, kde se klepu v růžovým kabátě, teď budu nastotisíckrát tady. dívat se, jak se řeka kroutí, dívat se, jak temne nejdelší noc, dívat se, jak přese všechny šokující pravdy se ti v očích neobjeví nic, co bych nechtěla vidět. když jedem krajinou, jeden měsíc a jeden covid zpátky, nejde mi nevnímat, jak moc krásná ta krajina je. patřím do ní (stejně jako kamkoliv jinam, a jen o chlup víc). </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">každej okamžik je konečnej. každej okamžik je vratnej. je nám o deset let víc. bojím se furt stejně, ale třeba si se sebou poradím.</span></p>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-78883040842450816162022-01-03T22:35:00.001+01:002022-01-03T22:35:10.463+01:00sings of life<p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">někde někde kdesi nikdy</span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">někde kdesi na Letný, l. p. 2022 jsem otevřela tenhle blog. možná jsem to neměla dělat, není minulosti líp v pečlivě zabalený krabičce s mašlí, která se dá ponechat na žlutým kontejneru jako kanadskej žertík? krabička, která možná vypadá, že skrývá přinejmenším diamantovej prsten, ale taky možná jen odpadky, nebo i hůř? </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">už mi lásko není ani těch pětatřicet a můžu celkem s jistotou prohlásit, že nevím vůbec nic, ale jsem unesená lehkostí, s jakou jsem si myslívala, že jo. co se stalo, že jsem zapomněla skládat slova vedle sebe, na sebe, za sebe, život, nebo hůř? nebo líp? zapomněla, uložila k ledu? </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">ale furt jsem to já. a zdá se, že to stačí. furt mám kočky, náhodný prostory na stole, ráda víno, sýr a náhodný všechno. tak to možná tady zkusím zkoušet. já, o osm let, sedm stěhování, dvě země, mnoho prací, nějaký nepráce, zážitky transformační, veselý i úžasný bohatší. o plynulou češtinu možná chudší. s odvahou jsem odešla do Berlína a pak Barcelony, abych nakonec vyzvala svoje milovaný expatství na souboj a našla odvahu se vrátit. </span></p><p style="text-align: justify;"><span style="font-family: georgia;">a tak tu jsem, tak tu jsme, jste tu taky?</span></p>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-20148921900746922042013-06-22T23:43:00.000+02:002013-06-22T23:43:37.768+02:00praha, 2013<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">the tenderness i feel; přijdou jiný koncerty, ale narvaná, horká hala v holešovicích a hlas tak nakrajíčku (s albem nesrovnatelný), že se mi rozeběhnou slzy po tváři: <a href="http://www.youtube.com/watch?v=EeEXYTNGE4M">letošní léto</a>, část druhá: teď, tady. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">první část vypadala nějak takhle: </span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://i41.tinypic.com/2v31y4l.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;"><img border="0" height="213" src="http://i41.tinypic.com/2v31y4l.jpg" width="320" /></span></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">z ameriky jsem si přivezla pocit, že dokážu cestovat do dálek a nebát se (nadšení z malejch lahviček vína na dlouhým letu, světoznalej pocit v taxíku z letiště, všudypřítomná angličtina, osamělý výlety do města). přivezla jsem si hodně slov, napsanejch i vyslovenejch, radost z existence sestersky podobný duše, naše cesty jsou tak jiný a přece tak stejný. přivezla jsem si semínko sebedůvěry a zalejvám. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">léto, část druhá: jsem. pracuju, děsím se zodpovědnosti, kterou teď mám, chodím se klepat na terasu, a pak se zas vrhám do spletitostí svýho povolání. nosím letní šaty ze sf, ach, a boty na klínu, mám dva metry, nadhled, a dejchám. a kolem sebe mám hromadu lidí, kterejm jsem se rozhodla věřit (protože je to tak snadný), hromadu lidí, pro který mě baví vařit večeře a se kterejma můžeme klidně hrát šarády na staromáku a nutit cizí lidi taky hádat, lidi, co tvoří moji záchrannou síť. tohle jsem já, kterou jsem dlouho hledala. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">je tu pořád, příšera schovaná pod postelí, který jsem začala dávat jména a ona podle vzoru pohádkovejch strašidel začala mizet a zmenšovat se. příšera, kterou se učím krotit a která pořád umí prokouknout moje tríčky a zahnat mě do kouta. ale ne nadlouho. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">(zmenšujeme se a odjíždíme na západ, my ženy, co jsme chtěly vládnout světu, a naše přání jsou skromná a malá a nápadně se dají definovat velkým stolem, společností, pro kterou je radost vařit a se kterou je radost snídat na pracovní terase vysoko nad městem.)</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">překračování comfort zone, dělat věci, kterejch se děsím, třeba jako věřit, že to půjde, nebo bejt nechutně pozitivní. protože bez tý víry (by) bylo snadný ubližovat. je a bude léto! </span></div>
e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-20825723472363722362013-04-11T17:53:00.003+02:002013-04-11T23:24:49.421+02:00tendence<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif; text-align: justify;">dny, kdy překlikávám na youtube písničky podle toho, jak se mi líbí jejich </span><a href="http://www.youtube.com/watch?v=Gx-OTFOq0-Y" style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif; text-align: justify;">jména</a><span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif; text-align: justify;">. nebo </span><a href="http://www.youtube.com/watch?v=THQM52jk0gg" style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif; text-align: justify;">obrázky</a><span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif; text-align: justify;">. hudba beze slov. letos je málo slunce a málo všeho. i slov.</span><br />
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">motivem poslední doby je lítost. kolem který furt chodím po špičkách, protože když si ji připustím, ovládne mě a zase začnu mít pocit, že ta šedivá obloha je jediná možná. a když si ji nepřipouštím, stejně číhá ve stínech a kazí mi pocit, že jsem na dobrý cestě, kterej jinak mám. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">zlenivěla jsem a usnula na vavřínech a potřebuju některý věci vystavit ultimátním testům. laboratorní podmínky nastavený na pálivý neurčito. tisíce milionů stupňů. ta změna je cejtit prej i navenek, říká š., žena, co mě nutí cvičit, a pod křídlem mám slunce, zjistili jsme s l., kterýho mi (taky) doporučila smilla a kterej se stará o to, aby moje mysl, tělo i srdce tvořily jednotu. ale s tím posledním je pořád nějakej problém. lítosti beze slov. to mlčení, který ještě neumím zlomit. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">za 14 dní jedeme přes oceán. do ameriky. za kulidou. mám dva hlavní plány, vydat se bosa do pouště a ponořit se do oceánu zn. pacifik, a pak taky mlčet a dívat se a dívat se skrz objektiv a dělat ty obrazy, co ve mně budou znít ještě dlouho. obrazy, co se daj v propadlým ďolíku uprostřed chorvatska ukazovat někomu, s kým nikdy nebude snadnej život. </span><span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">(a povrchní dušička se těší na nákupy v dolarovejch sekáčích.)</span><span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;"> </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">jdu vypít čokoládu s někým velmi blízkým a velmi vzdáleným zároveň. ale dnešní psaní mi náramně zachutnalo a brzo se vrátím. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">jaro!</span></div>
e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-31678504119357563042012-11-15T10:12:00.002+01:002012-11-15T10:12:42.872+01:00we are what we are what we are [2]<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">dvě na třetí let, bilanční příspěvek, etc. nesouvislost ahead, varuju. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">minulost coby přehlídka chaosu. whatif machine a rozhovory, ano, stárneme a měníme se, ale naštěstí pořád sdílíme podobný pochyby. lepší pozdě nežli později. stejně nemůžu mluvit za nikoho jinýho než sebe a stejně jako dřív mám strach psát o hezkejch věcech, protože pořád někde existuje ta ev, která chodí a hezký věci rozbíjí, protože se jí prostě chce nebo protože si se sebou neví rady. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">osm let. to je sedmdesát tisíc hodin. aby člověk žil hodin milion, musel by žít 114 let. měníme se. například existují věci, který jsem se naučila nedělat. neprohlížet si zákoutí internetu plný ostnů. neohlížet se jinak než sebereflexivně, ano, ublížili jsme si, ale možná to ani není ničí chyba. důležitý je to, co je teď. ve výsledku jsou věci hrozně jednoduchý. já chci a ty chceš a co víc. věci, co jsou moc jednoduchý, za to nestojí. věci, který chceme měnit, taky ne. jsem ráda, že jsem teď a třeba jednou i najdu odvahu se do týhle záchranný sítě opřít naplno. zatím se opírám po kouskách a i když to nedávám znát, jsou věci, který mě dojímají neuvěřitelně moc. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">tak já se třeba zas někdy ozvu. </span></div>
e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-34386262132160505022012-10-13T00:47:00.002+02:002013-08-20T11:33:14.953+02:00dlouhej post, pohoda džez<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">za oknem zuří říjen. </span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://distilleryimage11.s3.amazonaws.com/efb183f8fbdf11e1837022000a1d00e9_7.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;"><img border="0" height="320" src="http://distilleryimage11.s3.amazonaws.com/efb183f8fbdf11e1837022000a1d00e9_7.jpg" width="320" /></span></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">stav mysli: poslední dobou razím až otravnou upřímnost. jsem starej cynik, co pořád trochu doufá, že ona </span><i style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">blatantní </i><span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">pravda je dobrým řešením i pro někoho jinýho než pro mě. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">stav mysli 2: </span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://distilleryimage11.s3.amazonaws.com/804c834c0c8211e29f8e22000a1d0105_7.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;"><img border="0" height="320" src="http://distilleryimage11.s3.amazonaws.com/804c834c0c8211e29f8e22000a1d0105_7.jpg" width="320" /></span></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">(budete-li mít štěstí.)</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">takže je zase podzim. vlastně je to něco jako rok (přesně nevím; nějakou dobu už čísla nemaj smysl) a abych použila slova fiksu, zase jsme trochu jiný.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">například já mám rýmičku, protože jsem navzdory dvoučíslýmu měsíci skákala po hlavě do vody. a ty říkáš divný věci, kterejch si myslím, že je potřeba se bát, věci jako zítra, a po vánocích a příští rok a zatímco mlha padá na mohylové vrchy a pankrác, já mám chlupatý ponožky a před sebou deset dní se svejma myšlenkama, než se vrátíš z hor.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">protože: tři neděle zpátky se vydáme na jih. road movie part 1, na vylidněný chorvatský dálnici jedu rychlejc než bych měla a čekám na ten okamžik, kdy je vidět moře poprvý, poprvý. a zkoumám svoji hlavu a docházím k závěru, že je to pěkný a bude to pěkný a to je tak všechno, kdepak nějaký reminiscence. cha. a čas začíná běžet. zatímco posádka večeří, stojíme na přídi s pohledem bolestivě upřeným do slunce, který pomalu stejká pod hladinu. skoro do svítání se dělíme o láhev rumu a ten slastnej pocit vlízt mimo civilizaci do temný vody a plavat pod oblohou plnou hvězd. pak přijde vítr, den rvaní se s mořem, který nejde porazit, ale maximálně uhrát remízu, anebo prohrát, jak dokáže jiná česká loď.</span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://distilleryimage0.s3.amazonaws.com/f5665704066811e2bfc622000a1cde39_7.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;"><img border="0" height="320" src="http://distilleryimage0.s3.amazonaws.com/f5665704066811e2bfc622000a1cde39_7.jpg" width="320" /></span></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">a jugo ukazuje co umí celej den, rve vlasy a bere sílu. bojuju svůj malej soukromej boj o vytvoření korunky na vodnici z čehokoliv, co je po ruce, boj o zapálení uhlíku ve větru, boj o boj sama se sebou, kterej začínám vést a kterej způsobuje, že i přes svou únavu budu půl noci koukat do stropu kajuty, toho prostoru, kterej je tak nebetyčně malej a přece v něm existuje propast.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">rogoznice. vrátíme se sem o dva dny pozdějc, potom, co se tejden překlopí k menší polovině a potom co spotřeba vína na hlavu a večer rozbije všechny vínometry. čtu si pod lampou v přístavu, balkánskej večer plnej koček a tepla, hrajou se karty a tak, a pak, když se večer nakloní a měsíc taky, se vydám do kopce, ale po chvíli se vrátím a vedu tě tmou a na konci je světlo a malá, tichá městská pláž, kde se dá koupat a ticho který by se dalo krájet. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">a pak přijdou vlny. den plnej rychlosti a rvaní se s mořem, tentokrát skoro vítězným. a když zakotvíme v pustině, když se rozprchneme do skal a když uplyne kousek večera, začnu mluvit. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">mluvím, protože neumím nemluvit, znáte mě. vykreslím obrázek a vlny ho spláchnou, a vejrá na nás měsíc. a hlas rozumu stejně nikdo neposlouchá a tak usnem křehkým spánkem na pár hodin než nastane katarze a vlny nás vyženou na temný moře (a stejně tak úplně nevyhrajem) a druhej den pak šedivý moře splývá s šedou oblohou a i tady už je něco jako podzim. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">dvě neděle zpátky, road movie part 2, venkov a kola sýra, noc po noci v kempu s mnoha mnoha slovy je najednou těžký říct vůbec něco. někdy mluvím tvrdě, jako bych cihlu za cihlou stavěla zeď, o tom si ještě někdy povíme, ale teď spíš vytesávám z kvádru podobu něčeho, co nikdo nikdy neviděl. a dohodnem se na rádiovým tichu, dohodnem se, že budem mlčet, a vydrží to přesně 48 hodin. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">a od tý doby najednou všechno dává smysl. kdo ví, co s tím, ale bylo by hrozně hezký, kdyby to náhodou chtělo vydržet, protože je to jiný. </span><span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">a protože kdyby tohle nemělo dávat smysl, tak nebude už nikdy nic<i>.</i></span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif; margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://distilleryimage7.s3.amazonaws.com/564b3d8e056311e298941231381f75ad_7.jpg" width="320" /></span></div>
e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-20766893235225110532012-09-17T19:07:00.000+02:002012-09-17T19:07:05.457+02:00nádech a výdech<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">ještě dva pracovní dny a jeden nepracovní a vydáme se na cestu. strašně si přeju jít po mole v šibeniku zalitým zapadajícím sluncem, pod bosejma nohama občasný bolavý kamínky, všude kolem náruč moře. strašně si přeju sedět na nakloněný palubě a prát se s větrem, rozčesávat si zcuchaný vlasy a číst v očích všech okolo přesně to, co tam mám napsaný já. předpověď nám nefandí, ale stejně jako umím přivolávat déšť, umím ho i odvolat - takhle velký, dlouhý měsíce živený touze mraky neodolaj a rozpustí se radostí. </span></div>
e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-15443935878868771642012-09-12T08:50:00.001+02:002012-09-12T08:50:19.710+02:00the last day of summer<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;"><i>never felt so good</i></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">včera jsme seděli v oblíbeným baru, když najednou do otevřenejch dveří vrazilo léto, řeklo, že se teda loučí a zmizelo. zved se vítr, vršovicema letělo listí a igelitový pytlíky a kapky. vlastně se mu nedivím, za posledních pár dní muselo bejt fakt unavený. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">konec léta čistým řezem. prej se za 14 dní uvidíme na jihu, tak se těším. </span></div>
e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-75709331711800065972012-09-10T00:04:00.000+02:002012-11-15T12:19:03.087+01:00město s metrem<br />
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">možná nemaj kočky sedm životů, ale sedm koček sdílí stejnou duši. nebo tak něco. totiž žďárskej černej kocour se naduplikoval a čekává před vchodem na pankráci a mně rve srdce, že se blíží zima. kalendářně. protože jinak tenhle víkend vydal za celý léto. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">LÉTO. včera koncert na vltavě, řeka, hvězdy nad hlavou a víno. tak mladý jako dneska už nikdy nebudeme a kdo ví, jestli tak šťastný. no one can give me what you do, zní mi opilou a zkouřenou hlavou, intenzita je znamením obou dní tohohle krátkýho léta na sklonku podzimu, protože zejtra se můžem probudit do ranní mlhy. řeku lemujou ohňostroje a já mluvím, aby nebylo jasný, že by mohlo stačit mlčet. (věci, co nedávaj smysl, díl stopadesátej.)</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">souhvězdí racků, siluety na nábřeží, policejní čluny a tak vůbec. kažou soukromou, oddělenou vteřinu existuju ve dvou světech. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">a dneska brno, ráno tam a večer zpátky a esence léta, celej den nabíráme s bsk slunce, spíme na špilasu, fotíme, běháme na vlak a sháníme burčák. a brno je zase brno, letní sen, co se se zimou rozplyne, věčná touha, kontrast k realitě. a cestou domů se občas zakousnu do posledního článku prstu, abych to zvládla snést, abych zvládla ten pocit, kdy stojím na mezeře mezi vagónama a horkej vzduch hrozí, že mě strhne někam daleko. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://distilleryimage6.instagram.com/a48b470ef9e811e18eb922000a1de2f1_7.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://distilleryimage6.instagram.com/a48b470ef9e811e18eb922000a1de2f1_7.jpg" width="320" /></a></div>
<br /></div>
e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-9365984541403527232012-08-26T22:52:00.003+02:002012-08-26T22:52:44.782+02:00these flowers will always die<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">když odemykám dveře a dejchnu přitom na sklo, orosí se. stojím na ukrajinský a klepu se zimou. doslova. snad jsem to neměla číst (<i>raději jsem neměla ten román</i>). ozvěna sebe sama.<i> láska na druhej pohled</i>. věci, co <i>bolej</i>. spolu a bez sebe, nefunguje ani jedno. věčný nemilenci. mapa ušlejch příležitostí</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">- jako když se v cernu točím v duchu do klubíčka, na některý věci je pozdě a někdy nebylo - </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">a věčný útěky od věcí, co jsou příliš těžký. města, kde nikdy nebudu žít.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">zhasnout, smazat, zapomenout. vztahy jako učení se cizím jazykům. myslela jsem si, jak se mám pod kontrolou. leda houby. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">leda houby, který možná najdu až v zimě (zima je listopad) půjdem vysočinou.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">v hlavě maelström myšlenek a přejedu zastávku. neschopnost bejt šťastná. hledat ten pocit, když není možnej a zahazovat ho, když je. </span></div>
e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-75827290752436142642012-08-01T17:52:00.001+02:002012-08-01T17:52:15.599+02:007/8<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">je půl desátý a pořád ještě je trochu světlo. je léto, i když se v letních šatech a šátku choulím cestou domů. je léto, když na špičce střeláku sedím začátkem i koncem července.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">trochu jsem zalistovala minulostí a na chvíli ztratila chuť psát. taky protože se vezu na patetický vlně a jsem ráda za všechno, a o tom se vždycky píše blbě. v okamžiku, kdy člověk odhodí vyslovený i nevyslovený závazky, zjistí, že některý věci stejně odhodit nejdou. a zatímco některý věci zůstanou navždycky svázaný s expou, zůstanou jiný věci navždycky svázaný s mořem, whisky a dokumentech o skotský historii. učím se jak neztrácet všechno. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">jenom něco.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">a jsou dny, kdy tomu věřím, a zatímco celý dny píšu tenhle post, přestává bejt světlo v půl desátý. zatímco píšu tenhle post, je srpen. ten srpen, ta pachuť na jazyku, léto za polovinou svý časový osy (léto je červenec a srpen). </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, Times New Roman, serif;">jsou dny, kdy tomu věřím. a pak jsou dny, kdy mám pocit, že každý slovo, který vyslovím, proletí mračnem nesrozumitelnosti. kdy se bojím, protože mám pocit, že se bát musím. kdy je jednodušší chápat málo nebo nic. a nejhorší je, že se vlastně vůbec nebojím. že to je naučenej vzor, stokrát zopakovaný kroky. já, která mám takovej problém s každou choreografií, která mám problém odkoukat něčí kroky, umím tak dobře ty vlastní. </span></div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-87972111196624575782012-07-05T10:56:00.003+02:002012-07-05T11:49:40.473+02:00co jsme si, to jsme si<div style="text-align: justify;">
<em><span style="font-family: Georgia, "Times New Roman", serif;">takže tady rostou takový krásný růže a ty mi urveš zelenej list? </span></em></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, "Times New Roman", serif;">čtvrtej den léta. v tescu na národní nemůžu zároveň hledat černý olivy a zároveň psát určitý věci na telefonu. takže olivy nenajdu a když se dvaadvacítka řítí přes most legií, mám chvíli slzy v očích. ale přejde to, v domě u řeky už vesele krájím voňavý rajčata a lovím kocoura. možná to bude nakonec úleva, říkala b. a ono to tak asi fakt je, což se potvrdí ještě ten samej večer, i když guinness u malýho glena prostě nikdy tak jako na ostrově chutnat nebude. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, "Times New Roman", serif;">racionální fáze. osmnáctka mě veze teplou nocí téměř úplně domů a mám v hlavě neuvěřitelně čisto. <em>to je divný, doprovázím tě a neprší, něco je špatně.</em> i když jsem opatrná a cynická a tak ale vlastně nic. </span></div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-46254355844677781732012-07-03T16:49:00.001+02:002012-07-03T16:56:19.216+02:00mlčení<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">the wall is merely a bubble, easy to break. titulky pro hearing impaired, s vysvětlivkama, co se děje. titulky pro život. vlastně takovej blog. to si člověk takhle občas něco napíše, a ono to dává smysl:<i> někdy se sejdeme večer online. každý sám a každý se svým vínem a sýrem. někdy ztělesníme něco jako smutek.</i></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">univerzální odpověď. <i>no nic, to je jedno</i>. ještě loni, a to je strašně dávno, jsme seděli na vyšehradě. dlouho padala tma na řeku a <a href="http://orangepsycho.blogspot.cz/2011/07/summer-of-11.html">blížila se bouřka</a> a já měla pocit, že můžu říct cokoliv. jsou věci, který nemaj jasnej začátek a stejně musej mít jasnej konec. já a moje ratio. možná chci něco, co nemůžu mít, ale už to chci hledat jinde. tisíc argumentů, ale lítost je stejná, to co mizí v mlze, má ostřejší kontury než kdykoliv předtím. to jsou ty paradoxy, ke kterejm dochází na zlomech. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">léto (léto je červenec) je třetí den a bouřka střídá bouřku. nebe nemá žádnou barvu. léto je druhou noc a obě noci jsem šla deštěm, s tou radostí, na jakou je potřeba noc co nejkratší. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">chtěla bych říct něco pozitivního a asi bych i mohla, ale chápání se je rovnice jako každá jiná a nejde řešit jen jednu stranu, tak asi musím nechat mluvit jiný. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;"><i>ale ty máš dar, že člověku chybíš od chvíle, kdy tě nevidí, a vůbec nevím, jak to děláš.</i></span></div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-59876840954798615372012-06-13T23:58:00.003+02:002012-06-13T23:58:59.713+02:00protože co jinýho<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">cynik je člověk, co nerad řeší věci do hloubky.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">většinou se tvářím jako cynik, skutečně mě dostávaj jen smutný kočičí příběhy. koneckonců tehdy po herním večírku, národní třída, horkej večer a puntíky na šatech, těsně před tím než se mi zlomí podpatek, na otázku, jestli jsem optimista nebo pesimista taky odpovím, že cynik. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">poslední dobou se mi tahle póza hroutí. krouží kolem mě supi. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">prarodič kamarádky neunesl hroutící se zdraví a vizi pár týdnů života, poslal svoji ženu do lékárny, obalil si ručníkem hlavu a ustřelil si ji brokovnicí. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">dva dny po večírku, na kterým ve stínu (kdyby svítilo slunce, což se v tomhle kraji neděje) klasickýho anglickýho domu popíjíme růžový víno, ze kterýho jedem hustým deštěm hustým provozem do londýna, pořadatel a oslavenec vlastní svatby zabije v autě spolu s dalšíma dvěma lidma. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">včera sedím u h., mezi mým kroužením po kuchyni a chystáním lososa a jeho rozléváním ruský vodky přes míru vyjde najevo, že dva dny pohřešovanýho známýho našli, a jak to v těhle situacích bejvá, dobře to nekončí. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">s arogancí člověka, jehož se ani jeden z těhle příběhů osobně nedotýká, přestože zejména z toho posledního mě konstantně mrazí v zádech, zírám do blba a přemejšlím o životě. o tom, jak každej sebenicotnější mail, kterej mi přijde, může zejtra nepřijít. o ztrátách, který nevyhnutelně přijdou. jako jon ze strážců vnímám tyhle budoucí okamžiky tak jako přítomnost, zatavený v konkrétním čase jako starý fotky. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">a tak do sebe otočím stakan, a druhej a třetí a čtvrtej. a tak běžím dolů po veletržní deštěm. a tak mluvím nahlas a směju se a jsem. protože co jinýho. </span></div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com6tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-71209722050857488652012-06-10T00:21:00.003+02:002012-06-10T00:21:56.035+02:00true story, bro<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">připadám si jako hus, věčně nějaký boje za pravdu.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">připadám si jako husa. </span></div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-41180597313152013192012-06-08T10:19:00.001+02:002012-06-08T10:19:42.300+02:00chaotic good<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">orientace ve vlastním městě je vždycky jednodušší. i když naviguju stylem někde tady možná zatoč, dojedu domů.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">vyhejbám se srovnání, co je lepší a co horší, ale mezi řádky se stejně skrývá pravda. londýnský metro. u okýnka mezi vagony mi vlasy bere horkej vítr, na červený central jsou zastávky do zatáček, ale jinak je to tak stejný. noviny zadarmo, stojící vlak ve tmě, kafe v kelímkách a pohledy lidí okolo.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">z určitýho úhlu je metronom na letný jen dvojrozměrnej; z toho úhlu, ze kterýho ho pozorujem celej večer. bsk rozsype moje žlutý irský mušle a pak je sbírá. čteme věty z knihy náhodně na přeskáčku a celou dobu to dává smysl. tanec v temnotách, krok tam a dva zpátky.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;"><a href="http://instagr.am/p/Ll5HGijI_h/"><img src="http://distilleryimage9.instagram.com/5a568574b0fd11e1be6a12313820455d_7.jpg" width="400" /></a>
</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">nejnepochopitelnější rozhovory se odehrajou potom, co se rozejdem a svejma nočníma spojema zmizíme v nočních kapkách. v ruce svírám žlutou mušli. celkem chápu, že nikdo neví, co si má myslet. je toho moc, stejný čísla, stejný názory, stejný slova ve stejnou chvíli, stejný barvy. taky celkem chápu, že to jednoho vyděsí, ale víc mě děsí, že se mi to třeba jen zdá.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;"><i>myslíš si, že jsi normální</i>, zeptám se uprostřed mostu, uprostřed léta v drobným, mizivým dešti. je hrozně teplo a já jsem nesvá, na jazyku tu otázku, jestli jsme se tady ocitli náhodou a jak moc mluví něco místo nás. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">včera jsem se napila kafe a chutnalo jako jiný kafe kdysi kdesi. čistě zlý hrdinové jsou nudný, dokonce i ve snech. na levý ruce mám modřinu, na pravý straně těla mě bolí záda. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<i><span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">jsi průhledná a přece do tebe vůbec nevidím. </span></i></div>
<div style="text-align: justify;">
<i><span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">i like to pretend that i know what i want.</span></i></div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-54231630979026684282012-05-20T23:19:00.002+02:002012-05-20T23:19:24.011+02:00travelling light, no hard feelings<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;"><i>to nosí smůlu</i>, říkám bezhlasně, protože nahlas brečet neumím. vlastně neumím brečet vůbec, akorát dusit se, abych nemusela vydat sebemenší zvuk. vlastně to možná jen neumím před konkrétníma lidma. a to je jako bych to neuměla vůbec. a střepy ze zrcadla skončej v popelnici a zbytek večera promlčím.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">minulej pátek ještě kvetly na vysočině šeříky. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">nemám ráda dny, kdy po horkým odpoledni slunce zmizí v mracích do ztracena. mám ráda čistý řezy, i když na ně tak úplně nevěřím. i když nejsou a nejdou. ztrácím se na česko-slovenským zápase nejen mezi lidma, nejen mezi řádkama bezvýchodnejch konverzací, abych se den na to zmámila sluncem. abych vdechovala železnou vůni brzdícího vlaku, abych se brodila přes řeku berounku a ztrácela hlavu uprostřed pustiny. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">jsou věci, který nejdou zlomit přes koleno. gratuluju si k tomuto zásadnímu uvědomění v tak nízkým věku. ehm.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">a vlak domů nejede přímo, ale objede celý město. připadám si jako v divným filmu, u kterýho někdo vypnul zvuk, vydržím dívat se z okna skoro celou cestu a jsem tak podivně šťastná, že víc to nejde. </span></div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-69041521029606175912012-05-06T00:09:00.003+02:002012-05-06T00:09:44.574+02:00can't you see<div>
<div style="text-align: justify;">
<span class="Apple-style-span" style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;"><em>it all makes perfect strangers. </em>anebo jinak. <i>it doesn't make sense, but it makes a good song. </i></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span class="Apple-style-span" style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">kdybych měla v hlavě podlahu, do který můžu vyšlapat kruh. kdyby. pouštím si i love you till the end a vím, že to není ani <i>love</i> ani <i>till the end</i> a přemýšlím. v kruzích. ode zdi ke zdi. tam a zpátky v kleci, kterou vidím jen já sama. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<em><span class="Apple-style-span" style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">oh no, i would rather take it easy</span></em></div>
<div style="text-align: justify;">
<em><span class="Apple-style-span" style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">oh no, i would rather take it harder than anything else </span></em></div>
<div style="text-align: justify;">
<span class="Apple-style-span" style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">někde jsem se ztratila a zapomněla jsem, že nejdůležitější je potkat někoho, kdo umí hrát na kytaru. vyměnila jsem sny za dočasný řešení. ale potřebuju bouřku a náruč šeříku, aby mi to došlo, potřebuju jít horkou květnovou nocí s jiskřivou hlavou, potřebuju se smát a svět kterej se směje se mnou, aby mi to došlo. že můžu chtít. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span class="Apple-style-span" style="font-family: Georgia, 'Times New Roman', serif;">kde jsem byla celou tu dobu? měsíc je obrovskej, kulatej a ve výsledku je jedno hodně věcí, který sloupávám jako první spálený záda. na tu dávku cynismu (která se tváří jako obrannej val, ale ve skutečnosti vysává z krve životní sílu) jsem furt ještě příliš mladá. </span></div>
</div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8724911.post-71203262379547937092012-04-13T22:03:00.001+02:002012-04-13T22:38:38.381+02:00we are what we are what we are<div align="justify"><span style="font-family:georgia;">communication<br /><em>noun</em><br />[<em>mass noun</em>] the imparting or exchanging of information by speaking, writing, or using some other medium. </span></div><div align="justify"><span style="font-family:georgia;">najednou nemůžu lidi, se kterýma komunikovat nechci, posílat do háje. kontakty. lidi, se kterýma komunikovat chci ale do háje poslat můžu. některý věci zjevně smysl dávat nemůžou a nebudou. pravda činí člověka svobodným, opakuju si se skřípěním zubů v marný snaze ospravedlnit si sama sebe. </span></div><div align="justify"><span style="font-family:georgia;">rezignace na komunikaci. nachytávám se v situaci, kdy opakovaně mlčím, protože vysvětlit se je příliš složitý. nachytávám se v situaci, kdy se raději viním za cizí chyby, jen abych nemusela mluvit. a strach, že věci, co se mi drolí pod rukama, nemůžu zachránit, protože tahle drť, to byl písek, už když jsem ho nabírala do dlaní. </span></div><div align="justify"><span style="font-family:georgia;">jsem prostě takovej, slýchám. ale nikdo se neptá jaká taková jsem já. </span></div>e*vhttp://www.blogger.com/profile/13649846690813833650noreply@blogger.com1