cat lady

když začala nena kdysi psát místo terapie.

když se kdykoliv snažím něco pojmenovat, a ono to nejde.

snažím se psát.

protože mám strach? protože se zároveň bojím a zároveň chci do sebe vidět?

vypustím návštěvníky do světa a sama tu zůstanu. sama. se strachem, že to tak zůstane. bydlím nad stromama. vidím vítr ve větvích; vidím ho pořád. moje větrná hůrka, zase jednou jedna. jaký je to bydlet v bytě po někom, kdo už nežije?

bojím se. sebe a strachu a taky toho, že budu stejná. vidím se bát, vidím pohodlnost, obavu riskovat, vidím věci, kterých jsem se před pár lety bála, že je uvidím. vidím někoho za zdí, kdo nutně potřebuje tu zeď prolomit. pořád mám linky na vnější svět, ale izolace je lákavá. teď v noci, když arkády zhasly a stromy se komíhaj na pozadí nouzovýho osvětlení nejvyšších pater garáží. venku je tma a zima a když otevřeme okno tak se okno zamlží a já nakreslím kočku

kocoura, fousatýho, jako je sch, jako je kocour velkej, a když zoe odstoupí od otevřenýho okna, málem se mi zastaví srdce, protože ten sen o kočkách mrtvejch dole na zemi a protože my tři na gauči čteme a relaxujeme a protože ty dva se mají tak rádi, až je to k nesnesení, že to třeba někdy něco naruší -

- paranoia.

ztratila jsem ambici být hostitelkou a tak vyřežeme dýně a upečeme trochu nepovedenej koláč a pak se vydáme do temnejch úžin /dire straits/ mysli a - já fakt vím, že to potřebuju - a - a najednou jsem tu sama a kočky spí a já píšu.

že podzim

že jsem krátkozraká a tak mě vždycky překvapí, že vidím, když si vezmu čočky

že nemůžu bejt jen tak jednoduše šťastná

že jsem rozbila památeční skleničku

že jsem poškrábaná, pořezaná a pomlácená, protože kolem mě je svět a ne vakuum (a já do něj, patos, budu vždycky narážet)

že mi kočky vyhodily adaptér od netu a že v mé knihovně má zaujmout místo "sexuálne šťastie pre ženy" - muhaha. těším se na partyové předčítání.

a už vím, kde je problém. a až tam, zoe, přijdu, tak to řeknu. jednou větou.

moc přemýšlím.

v kalendáři říjen, v hlavě leden...

zatímco většině jedinců (těm duševně zdravým) přináší stres / složitější životní situace akorát motivaci, jak se s tím úspěšně poprat, já se skládám při každý pitomosti. únava ve mně vyvolává stav, kdy se ztrácím: v matematice, v matlabu, v metru, zapomínám, že už jsem nakoupila, a chci se vracet do obchodu, nehledě na to, že tohle roční období je fajn za oknem, kapky deště při usínání taky nevadí a svíčky+svařák+horkávana+kniha+peřina jsou vesměs moji kamarádi, co se týče motivace k životu nebo dokonce jakékoliv smysluplné činnosti, je to naprostá tragédie.

vstoupila jsem do životní fáze, kterou bych nazvala pozorováním. pořád se pozoruju. porovnávám. a nikam se nedobírám, protože jsem zoufale neobjektivní. protože pořád řeším objektivní pitomosti.

postrádám vršovice. zoufale. jejich kompaktnost, dostupnost, integritu. neizolovanost. izolace je teď totiž moje téma. ztratila jsem s nima nějakej pohled na sebe, kterej jsem měla relativně uspořádanej. poslední dobou mám pocit, že jsem někdo úplně jinej, než jsem si myslela. o - objektivně - horší: hysteričtější, hádavější, nešťastnější, ublíženější. a ty jednotlivý vlákna, který vedou z minulosti sem, se sledujou jen těžko. a i když leccos tuším, těžko můžu vinit někoho jinýho než sebe.

jak spíte? zeptala se sestrička po telefonu a já rozverně odpověděla, že dobře, protože zrovna minulej pátek byl celkem fajn. pondělní chmury mě zasáhly naplno, a tak jsem ráda, že jsem se na tu snadterapii konečně objednala (poté, co jsem o tom asi dva roky jen mluvila).

izolace. je to tak lákavý, stáhnout se před světem a nikoho k sobě nepustit. ale jo, hodlám to tak ještě chvíli nechat.