ghost town

praha má poslední dobou divný patvary. projíždění nuslema a vršovicema mě přibíjí k zemi, těžknou mi nohy, proplouvání minulostí je těžký, zejména když se opakuje ráno co ráno. mám těžký nohy.

cestou do vršo na poštu se radši ani nepodívám tím směrem, i tak je hutnost známejch pohledů a kroků zničující a radši zmizím spodem.

těžký nohy a velký sluchátka a duchy vidím, ghosttowns minulejch bydlení, sněhy versus léta. a zřetelný postavy, který vidět nechci.

tohle divný, ospalý a studený léto je divný, ospalý a studený. dostaly mě vzpomínky na starý vody, na roky 2003, 2004, který jsou tak dávný, a kolem se všechno mění, všichni se mění a usazujou, všichni, jenom já ne.

semtam

žiju v semtam světě. semtam pivo, semtam oběd s někým milým, semtam se mi podaří se vyspat. semtam drobný, nekoncepční radosti. semtam divný vzpomínky na loni.

pivoňky. pivovoňky. dostala jsem kytici a voní po bytě. dostala jsem rostlinu-avokádu, a moji péči zatím snáší. dostala jsem truhlík s bylinkama a kromě bazalky jsem hned zapomněla, která je která.

dostala jsem knihu, kterou jsem uhodla ještě před rozbalením.

a najednou je léto. zednenaden. teď. zbytečný léto v sedmým patře bez balkonu. zbytečný léto bez auta a volna a odpolední na hostivaři.

tyhle jednou-za-14-dní sezení jsou dobrý hlavně k tomu, abych se strnulou gestikulací popsala něco, co vzápětí zhodnotím jako "tohle stejně řeší všichni". ale k čemu to je, když to sama vyřešit nedokážu. ale gestikulace mi jdou a jde mi zdánlivě neřešit nic, vytvářím si nicneřešící bublinu, ve který pluju světem. možná mě utlumila ta zima. vnímám jen akáty.

vnímám jen hudbu. v době, kdy jsem v práci neměla sluchátka, se mi neustále generovala v hlavě. mám na to zvláštní systémy.

pivoňky pivoní. slunce mě ráno budí, poslouchám fever ray a doufám, že ty věci, který se mi usídlily v hlavě, a který monotónně opakujou, že něco mohlo bejt jinak, jednou zmizí.