felfoto

ve dvoře kloknerova ústavu...

hodiny

tak nebenbei mě napadá spousta úvah, ale už se mi chce fakt spát. nicméně... jaxe vám líbí? :)

kočkobus

i když tohle mi trochu spravilo náladu :)

originál najdete tady.

černě

celý den si zpívám coming back to life. mně stačí málo. vybil se mi mobil a tohle mi sdělil, když jsem ho zapnula. takže mi to zní v hlavě, ale cítím se spíš obráceně. ty časy, kdy jsem zapínala počítač jen kvůli icq jsou už pryč... a přece dnes zírám na kontakt list jako kdysi. a každé zaklepaní mnou pěkně klepe. asi začnu - jako kdysi - psát každému, kdo je online. ze zoufalství. asi si pustím dido. nebo cohena. nebo i'm too, lost in you, caught in you, lost in everything about you so deep i can't sleep... teď bych stejně neusnula, i když ráno vstávám. ach jo. je mi nějak smutno a nejisto... la tristesse. fakt bych toho sapkowskiho neměla číst tolik. la tristesse... a za oknem kráčejí stíny.

taky mraky

venku visí těžké šedé mraky. jsou nízko, tak nízko, že se mě málem dotýkají. v počítačové místnosti je taky šedivo. a ospalo.

a já tu sedím. bez inspirace. zírám na vzoreček, kterému nerozumím. jsem naštvaná na buvola. do vzorečku "je u rodičů" + "kteří si pořídili internet" + "říkala jsem že tu budu ve čtyři" něco zjevně vlezlo. chce se mi strašně spát. vždycky se mi tady chce spát. a navíc plíživá předzkoušková panika začíná nabírat na síle.

a navíc jsou o víkendu čarodějnice... a svědomí mi nedovolí ani pořádně slavit.

proč mám pocit, že všechno, co je nové a krásné a vzrušující je těkavé. vypařuje se to jako rozlitý líh. zbývá jen nuda a stereotyp. ospalost. kde je svět zázraků, co mě ještě nedávno obklopoval? svět úterních stíh a šílených autobusů. svět nečekaného a překvapivého.

no nic, jdu do bufetu na kafe a koláček. drobné radosti jsou taky radosti...

půlnoční vůně

i když je praha špinavé a smradlavé hlavní město, tak na jaře (jako všechno ostatní) voní. ne přes den, ale v noci. kdy se auta bojí ven a tisknou se k holým stěnám zatuchlých garáží, tehdy voní. třeba karlák. rostou tam v parku šeříky, aby se bezdomovci cítili jako doma. jako na zahrádce, kde probíhají mírně dekadentní pikniky s čajem o páté.

a já čekám na noční kočkobus a přes ulici to prostě voní. a chci psát příběhy tisíce a jedné vůně. vůně šeříku, která motá na jaře hlavy milencům a nutí lidi psát neumělé, bílé nebo fialové, verše o čemsi nepodchytitelném. o vůni akátů, šli jste někdy v noci na jaře akátovou alejí? you live your life as if it's real zpívá cohen, ten co vidí duše všech pocitů. a pocity, stejně jako podstaty věcí, jsou taky jenom vůně. sněženky vonící mokře tajícím sněhem. kouř z cigarety líně se plazící mezi kapkami deště. listy staré knížky. kafe se skořicí. setkání odloučených. syntetické jahody. oheň. štěstí. čerstvý vzduch. vlaky. víno.

nechci být dospělá. mám kousek červené fólie v dřevěném rámečku, už strašně dlouho. jako malá jsem se jím vždycky dívala kolem sebe a líbilo se mi, že věci, které znám, jsou najednou jiné. ten rámeček taky voní, zvláštně, vzpomínkově, připomíná mi to dítě ve mně. nechci být dospělá... definujte dospělost. zodpovědnost? co to je? ale poslední dobou se mi chce pořád spát. asi už jsem stará.

jen tak

svět plane deštěm
všechny kliky všech oken míří jedním směrem
na stole leží nová dvacetikoruna
i když
2004 už asi není nové
ach jo
šeptají kapky
v houští
temným snům co se probouzejí do jistoty
a zdi jsou bělejší než jindy
a voní plísní a pomeranči
a oči spí
intenzivně
potichu

sunday melancholy

každé místo má svoji atmosféru. nezapomenutelnou. a já jsem asi extrémní případ citlivosti a vnímavosti. takže mé pobyty na privátě jsou stále těžší. sněhová koule vzpomínek se nabaluje, je stále větší a stále studenější. a stále míň místa k hnutí a stále hůř se před nimi schovávám...
ale o tom jsem psát nechtěla.
na florenci v praze se vždycky cítím trochu nepatřičně. je to zvláštní místo a zejména v noci. ostré světlo, narozdíl od prázdných ulic živo, že se mi vybavují večery ve středomoří, a já se tam vždycky bojím, že se nevejdu do autobusu, že mám špatný lístek, že si nestihnu koupit reflex (neplacená reklama)...
a tak jsem tam šla ve čtvrtek, žmoulala lístek a hledala drobné, abych v kapse objevila (pro mě typický) přeložený papír, popsaný myšlenkami z kterési cesty vlakem někdy v březnu. něco už jsem tu citovala, tak ještě něco, aby ta neděle nebyla až zas tak veselá.

--- ad víra v boha... nevěřím v boha, všemocného, starajícího se o nás, toho křesťanského, i když tvrdím, že člověk potřebuje víru v něco (třeba televizi). nepotřebuju ho. je to svým způsobem nadpřirozená bytost. a svět, i když to tak nevypadá, je krásný. ale bez něj. všechno je jen příroda. rozum, emoce, západ slunce, který s otřesnou kýčovitostí bere dech, stromy, to že vůbec rostou, voda, slunce, malé velké zázraky. na co tu scenérii kazit bohem? co není dílem přírody, je dílem člověka, který se jí vymkl z rukou. ale žádný bůh nepřijde a nenapraví to. proč taky? každý je strůjcem svého štěstí, žádný bůh nepřijde a nepomůže ubohým lidským bytostem, ani těm, kteří v něj věří. proč taky? proč doufat ve spasení, když po smrti nic není, smrtí všechno končí, marnost, konec, smrt má blankytně modré oči, má oči jako led, studí, je tenkým ledem, po kterém se kloužeme je křikem krkavců a větrem... ---

a tak. tak vůbec. pročítala jsem si dnes svoje staré příspěvky. mám se smát nebo brečet? proč se nejde vrátit zpátky, někam, kde člověk nemusel nic řešit, proč se cítím chycená v pavučině viny a výčitek? vždyť to nikdy neskončí... k čemu je potom život?

...

lítost je koření všech ztrát
psychidelikráska
nejlépe celý život spát

the rain song to the past

výjimečně si neodpustím větší obrázek, protože fontána na švandově divadle (dříve kinského zahrada (dříve sovětských tankistů)) je zase puštěná a pro mě je to ten největší důkaz, že léto už je skutečně za dveřmi.

co na tom, že je to buržoustní fontána za dva melouny, já z ní mám vždycky radost. kdysi jsem o ní napsala takové senryu:

stát na kameni
voda všude kolem nás
nahoře dole

stát ve fontáně
obklopeni záplavou
a ztratit srdce

je strašně snadné zamilovat se do někoho kdo s vámi za bouřky vleze do fontány...

zrzavá

byli jsme dnes na procházce na vyšehradě a viděli jsme tuhletu drzou potvoru s oříškem. vypadala jako korouhvička. a pak tam přiběhla ještě druhá ;)

a po domě se plazí vistárie

na plotě sedí kočka...

super

zase jednou jsem přežila akci nazvanou rodinný výlet do supermarketu. lépe řečeno, maminka nakupuje a já jedu coby pomocná síla. většinou se dá do toho velikého vozíčku přihodit nenápadně spousta věcí, takže moc neremcám.

na druhou stranu mě to tam nutí k zamyšlení. vždycky. obrovské prostory přecpané zbytečnostmi, jasné zářivky, konzum v nejčistší podobě. trochu mě to tam děsí, ne tím co to vypovídá o společnosti (tahle myšlenka se z hlavy beztak vytěsnit nedá), ale prostě těmi velkými prostory, barvami, výkřiky, vlezlou hudbou... člověk pak má tendenci hledat záchytné body. ještě že jich je kolem tolik. stačí přidat do vozíčku. není to špatná politika.

a pak si taky říkám, že není možné, že se společnost ještě nepřesytila a kdy k tomu asi dojde. já když tam tak stojím, kolem všechny ty věci, tak jediné, po čem po dvou hodinách toužím, je vypadnout, věci, které mě zaujmou, odkládám zpátky, já jsem přesycená, kolem mě jsou spousty věcí, jídla, které by se na tom dlouhém účtu v pohodě ztratilo, ale já na něj prostě nemám chuť, protože je toho moc. spíš se mi dělá z toho všeho zle. a tak mě napadá, jestli jsem opravdu jediná. jestli prostý český lid nikdy nepřestane blaženě rejdit s vozíčky mezi regály a slintat nad každou slevou.

ach jo.

bazén

aneb když je vana malá... [a pro nás, vodní živly, není žádná dost velká (jo, prej někde tam u havaje je nějaká dobrá)].
kousek od privátu je v brně bazén. v kavárně nad ním můžete sledovat špekaté návštěvníky a kochat se představou letního táboráku (vy, masožrouti) nebo si dát relativně poživatelnou čokoládu (ti, co okusili tu v baru absolut už žádnou jinou neuznávají). ale taky se můžete jít koupat. je libo instantní masáž vodním proudem nebo výřivku? a navíc za -pro pražáka- luxusní cenu. kam se hrabe podolí.

in my life

nad domem křičí sojky
pořád
a je jich moc
a tohle byl ten nejnerudnější řidič autobusu
jakého jsem kdy viděla
dávají je za trest na linku 143
protože tam jezdí studenti
a ti jsou zlí
a plivou na zem
a nemají úctu k autobusům
v noci jsem měla divný sen
viděla jsem strašně moc dětí
taková smíšená společnost jako na obálce strážní věže
a všechny v bílém
přecházely silnici po přechodu
paní učitelka vypadala jako indka a hlídala auta
a na jeden znepokojivý moment jsem jí viděla přímo do obličeje
nevím proč znepokojivý
a jeden člověk kterého jsem znala
v tom snu měl holku s krátkými vlasy
jasně modrými
žárlila jsem?
lepší sen než skutečnost
a běhali tam psi v parku
a něčeho jsem se bála
a u nás na fakultě hnízdí dosud nepopsaní ptáci
asi nějaká odrůda pštrosa trpasličího
anebo možná
vrány

...

bouřková vílo
máš v očích žal
dávných ozvěn
v rukou blesky
a slzy z kamene
a vítr ti bere prázdná slova z úst
a hvězdy planou
a pálí radost na popel
lásko
tebe nedostanou
lásko
tvoje stromy budou růst
když voda čirá jako sen
zaplaví zem
bouřková vílo
ve tmě
je strach ze tmy větší
ale tobě
tma jen svědčí

odpolední nóta

hehehe. dnes na idnes:
Hasiči z pražského metra honí v tunelech psa. Do tunelů vběhl ve stanici I. P. Pavlova na trase C. Mířil na konečnou, cestující ho zahlédli ve stanici Florenc. Z Florence se ale vrátil na Muzeum. Hasičům stále uniká. Metro jezdí kvůli psovi pomalu a opatrně.

cestou z brna

člověka napadne ledasco.

zapomeň
byla jsem
jen sen
šel jsi tmou
chtěje věřit v den

ty cesty z brna

jsou pořád smutnější. a delší. nicméně tentokrát mě v praze čekala barborka, aby mi nebylo smutno příliš a šly jsme naše trápení zapít vychlazeným granátem do jaxedotamsakrajmenovalo. čímž jsme dokázaly nemožné, protože jsme si daly jen jedno pivo.
fakt jsem tuhle fotku nechtěla takhle kontrastit, ale nakonec se mi to takhle hrozně líbí. industriální mordor. :)

a tady je ještě trocha dalšího kýče z cesty. tak růžový pozápad slunce jsem už dlouho neviděla.

na prahu, vávro

máme to u nás na felu podivné, hranaté pohledy z okna.

z jiného soudku: s buvolem hrajeme heroes of might and magic IV, downloadnutou hru ze středozemí (pozor, nikoliv středozemě). on začínal v istanbulu, já v madridu, a postupem jsme dobyli většinu evropy. (paříž, marseille a brusel jsou moje. a taky praha! :) svět je náš! hurá na egypt.

hm, a před chvílí jsem omylem napsala paříž se š na konci. a nemůžu se nijak vymlouvat, ta dvě písmenka jsou od sebe vzdálena celé čtyři klávesy...

ja, hoda

dnes jsem poprvé úplně sama připravila vodnici. jahodovou. [se šampaňským, he, he.] jsem na sebe hrdá. asi si pořídím jednu domů. naši by se sice mohli divit, případně vztekat, ale což, řeknu jim, že je to jen vázička. se šlauchem. nebo dvěma. é, třema. takovou. za šest tisíc je to jako zadarmo. a je moc pěkná, hele:

no dobře. nemám šest tisíc. do mého pokoje by se nevešli tři konzumenti + dýmka. ale má oranžový šlauchy! :)

saturday rhapsody

i haven't written anything in english for ages. so there's another one for juan :)

this time you've come too far... i listen to the music chosen to the playlist by someone else. i listen to my own breath and as i watch the wet roofs across the street, another story comes up in my mind. another imagination. it's her again, the one flying now and then to the babies on the tower.

she woke up late. she felt something like regret, but she couldn't recognize if she felt pain for her memories or for the fact she couldn't remember them anymore. it was raining. she watched the raindrops hanging on the bar of the balcony. one by one in the row, the glittered and reflected the world around upside down and deformed.

she felt old.

she decided to go outside. the city attracted her like a siren singing a song about paradise. like a spider luring its prey to its web.

the street was wide and empty. people hid in the houses and were spending the boring saturday afternoon alone among their families. she knew they were there, behind the curtains, behind the walls. she was sorry for them, because there was no help.

she had no special destination, but suddenly she realized she found herself in the part of the city she wasn't ever before in. was she? it looked familiar. unlike the city at all. the street was narrow, lined with trees, bowing their branches heavy with the rain. it looked more like spring there than before in the city, some were still in bloom but most of them were already covered with leaves.

and the leaves whispered. she could hear them quite clearly. why not, she thought, the trees, of course, could talk. but these were some strange ones. they talked about her and her life. about her mistakes and losses.

she realized it was them calling her. they were the reason she left the cosy house and followed the unknown noise through the pouring rain. what did they want?

they reminded her everything she wanted to forget. she felt desperate and cried funky tears.

she knew about the things she made wrong. mostly there was no way to make them right. mostly there was no one wanting her apologies or her tears and shame. and no one ever wanted to enter her world, coloured and bright and covered with darkness and raging with storms. and the trees knew it too. they knew it all.

she kept walking on. suddenly the alley ended and there was a meadow. a fantasy meadow. a place, where the unicorns would meet around the rainbow. there were no unicorns, strangely. no rainbow. only the rain turned somehow... coloured. every single drop wore its special colour that looked absolutely unique and clear and so much not like the grey world she knew.

she looked at the rainbow-like pools on the grass. it looked as if the drops wouldn't mix, every drop stayed itself beside the others, every keeping its original colour. she enjoyed it. there were no more guilty whispers. no more fear. when she lifted her head, she saw the clouds as hued as the rain. she felt pleasure in her heart. she knew hurting people because of her hurt feelings was wrong. she knew running away from everything was no solution. yet she felt like that, always.

she felt like staying there forever. where, actually, she thought. but after a while she didn't like the place anymore. it was an instant inner peace. and she knew staying would be useless. she didn't belong there.

of course, she didn't belong anywhere. but "her" world knew her. it responded to her pain and loneliness, because it was painful and lonely. or maybe she just sensed, somewhere deep inside of her, that this coloured world wouldn't help her. not long enough. she was no person to be happy long enough.

she turned around, running away. the water splashed up to her knees and left coloured spots on her trousers. the trees back in the narrow alley stretched their branches towards her. she wasn't sure if they wanted to hurt her, but she didn't want to risk it. she didn't fit into their happiness plan, she refused it. by instinct, not with her mind. she desired to be happy as every other person.

her tears mixed up with the rain, suddenly grey and usual as always. no trees reaching for her anymore, no narrowing walls. the city she hated and loved embraced her with familiar sounds of empty trams on the tracks and bells in the churches and lonely footsteps. she felt empty and almost invisible but she felt herself. lost as always and soaked through. but forgiven.

prší

v brně, městě-bez-vody. bez-řeky. prší a mokré stromy mě svými prsty hladí na čele. prší a já občas omylem šlápnu do louže. ale častěji schválně. na dvoře kvete meruňka. prší krystalicky čistě. prší až na dno duše. a v brně, městě, které miluju, je smutno.

městská dítka

nikdy jsem nepobývala delší dobu na venkově, někde, kde se chodí spát se slepicemi a rok ubíhá v pomalém a neměnném rytmu prací na poli, na zahradě, u krav... ne, že by mi to chybělo.

ale poslední dobou mám pocit, že nám civilizace něco zásadního bere. takový ten respekt před koloběhem života a zároveň smíření s tím, že smrt je součást života a že je přirozená. je mi líto utrhnout si kytku, radši k ní pokleknu na svá špinavá kolena, poražený strom (špatný, rozežraný, neplodný) je pro mě národní katastrofou, když slyším o topení koťat, běhá mi mráz po zádech.

jenže koček je moc, stromy by měly nést ovoce... tím, že si člověk zvykne na vymoženosti civilizace, ztratí úctu před životem, i když si myslí, že ho vlastně chrání. protože nepotřebuje nezbytně ovoce ze stromů, kočky má jen na okrasu.

člověk ve městě se mnohem víc bojí smrti, protože se s ní nesetkává na každém kroku - myslím osobně, ne přeneseně v médiích. možná žijeme ve větším pohodlí (a konec konců lidé vždycky utíkali z vesnic do měst), ale vzdálili jsme se od přírody, od klidného života v souladu s ní... a platíme za to tím, že se bojíme umírat.

a co hůř, většinou se bojíme i žít.

neposlouchejte nic víckrát než jednou

nemám, jako tolik mých kamarádů, ten problém, že bych nemohla slyšet jednu konkrétní skladbu nebo celé album víckrát za sebou. aspoň ne hned. klidně si nějakou tu inkriminovanou písničku, která zrovna ladí, ba co více, konstruktivně interferuje s mými pocity, pustím třeba desetkrát za sebou.

problém přichází potom. vytvoříte si v hlavě takovou kapsičku, do které se i s melodií strašně snadno uloží i pocit. a je snadné ho tou melodií zase přivolat. navíc to funguje obzvlášť efektně na sentimentálních písničkách.

když slyším here with me od dido, je loňský únor, otevřeným oknem na mě fouká vítr a je mi strašně mizerně a strašně zima a svět se hroutí. co na tom že ho později stejně postavím znovu. některé okamžiky jsou strašně definitivní.

a co třeba the wall od floydů. to je taky smutek. celkem příjemný smutek, ale přeci jen smutek. bezvýchodnost, zmatek, samota. protože ve výsledku jsem stejně všichni sami. pořád. neřád.

a tak dále.

Hey you
out there in the cold
getting lonely, getting cold
can you feel me
Hey you
Standing in the aisles
with itchy feet and fading smiles
can you feel me
Hey you
don't help them bury the light
Don't give in without a fight
Hey you
out there on your own
Sitting naked by the phone
would you touch me
Hey you
with your ear against the wall
Waiting for someone to call out
would you touch me
Hey you
would you help me to carry the stone
Open your heart
i'm coming home
But it was only fantasy
The Wall was too high
as you can see
No matter how he tried
he could not break free
And the worms ate into his brain
Hey you
out there on the road
Doing what you're told
can you help me
Hey you
out there beyond the wall
Breaking bottles in the hall
can you help me
Hey you
don't tell me there's no hope at all
Together we stand, divided we fall

možná

jste si všimli, že dole na stránkách přibylo počítadlo. uvidíme, kdo bude 42. :)