pa

it's all part of the process...

především. především jsem zmatená. zcela nově. z brna jsem si přivezla náběh na chřipku, spoustu filmů a hudby (momentálně tu hraje jisté facing west trio, ale to jen tak na okraj. příjemně se to poslouchá.), fotky, se kterými si hraju a bezbřehý smutek.

něco za hranicemi sebe samotné. včera přijelo zwíře a snad že jsem privát poprvé viděla jeho očima, došlo mi, že je spousta věcí pryč. nenávratně. hedonistické doby plné vína, kdy se kalilo do svítání. kdy tam přespávaly davy lidí, kdy jsme se pošťuchovaly s ladou, kdy jsme se všichni šíleně opíjeli a přeci to nemělo žádné následky. snad jsme si za to mohly samy, když jsme s esme poprvé vtrhly do brna jako velká voda - snad jsem si za to mohla sama. nadšeně se vrhající do všeho, na prahu vysokoškoláctví. nedospěle šťastná a dospěle nešťastná.

teď se tam cítím akorát cize.

je to někde pryč. nevím kde. na privátě zbyl jen jeden člověk, s kterým jsem si měla co říct, a i o tom teď pochybuju. nechci zabřednout do sociologických úvah, přijde mi to tam jako místo, kde se jako na hladině zachytil kal. lidé bez cílů, lidé nějak - pro mě strašně prázdně - přežívající. mrzí mě to. a zrovna tam už se nechci vracet.

další sklenička portského. zwíře spí. já ne, i kdybych chtěla. chci - musím - se vypsat. i když nevím z čeho. z pojmenování věcí, které jsem věděla už dávno?

plot outline: v sobotu jsme šli s nau a kašpíkem mírně zmateně klábosit do kavárny art. moji nervozitu provázely (prý milé) infantilní vsuvky, kdy jsem byla ochotná radovat se nad oranžovým brčkem ad absurdum.

behind the scenes: nechci celé nové brno. jen nevím, jestli toho nechci moc.

how about the confrontation with the past? well, it stood up for a shit.

a domů jsme jeli pinďulínem. kruhy v mzk:

things could be better, things could be worse

tak co, brno? mříže a pavučiny, koukám, když se dnes vracím z fotografovací procházky. ale popořádku...

přecenila jsem se. většinu cesty jsem listovala reflexem. chtě nechtě jsem někdy kolem maloměřic znervóznila; jako vždycky. ale i tak to uteklo, než jsem posbírala svých stoplusjedna krámů. v myší díře voněly lázeňské oplatky, sladké brno, zmateně jsem samou radostí požádala o lístky na šalinu s jihočeským přízvukem.

na maliňáku křičí havrani jako ve speak to me. speak to me. a já spěchám, abych se mohla integrovat, abych smazala odlišnosti. jako všechny byty, i privát má specifický pach - který mě po čase začal strašně vadit - ale byla jsem dlouho pryč. evokuje. odhazuju zátěž a plášť cizinky. a cítím se jako ve městě zázraků, když vyrážím za nau, na čokoládu, kde se předháníme v komponování šálků a skleniček - když se vracím, je mi dobře. a když pak míříme do pomaláče na pivo a hermelín, je mi ještě líp. s mattem si vyprávíme sny, pár tahů z trávy, zpátky a upadám do neklidného spánku.

na privátě jsem se jeden čas cítila doma, možná víc než doma. tak moc se to tu nezměnilo, až mám pocit, že jsem někde jinde v čase. přese všechno k tomuhle místu cítím zvláštní něhu, je tak moc mimo moji současnou realitu. mimo všechno. když tady sedím a píšu, vnímám všechny chvíle, co tu byly. pohled z okna vyvolává všechny slunce a deště a léta a zimy a přece se netopím ve vzpomínkách. je to stav mysli? důvěrně známý prostor. o milimetr dospělejší.

komu ještě záleží na tom, co všechno k tomuhle městu cítím.

chce se mi spát, ani ty dvě pressa v mozku mě nezachránily. prošla jsem se kolem družby. nerozbrečelo mě to. je mi divně. nechci mazat.

a venku sněží - marně jsme doufali v jaro -

nevypař se, sne, as long as i'm creating my coffee.

čekám v kavárně u indiánku s mandlemi, až kdosi vyjde ze dveří, a když vyjde, zaváhám. pozdě vyběhnu ven; vím to. zběsilý běh ulicemi neznámého města, které je nejprve brnem a pak asi vším, běžím a volám - běžím. a letím. město pode mnou - neznámé ulice - řeky ohnuté do hranatých jezírek s fontánami a kaskádami - nádraží s fantasticky barevnými a zcela určitě neaerodynamickými vlaky - město je strašně veliké. už vím, že letím/volám/hledám marně, město je příliš veliké. dálnice s tanky a obrněnými vozy - někde strašně hluboko. nejvyšší špičky mrakodrapů taky strašně hluboko. zakouším nový pocit - závrať. a nové sebeuvědomění - to když si mávám rukou před obličejem a později odhrnuju vlasy z očí, cítím se zcela při vědomí. takhle vysoko jsem ještě nikdy nebyla, říkám si ještě a pak se propadám do černoty a zvoní budík. snad je to nutný přechod, abych se nelekla a nespadla, ale budík zvonil jen ve snu a než se vzbudím doopravdy, ještě se mi mihnou dva snové střípky - v tom prvním čtu neexistující komentář na blogu, v tom druhém se promítne léto - expa.

probudím se doopravdy. 9:42. ach jo. ale už.

river, river carry me on

i caught sight of my reflection
i caught it in the window
i saw the darkness in my heart
i saw the signs of my undoing

na těšení kapka hořkosti. na kilometrickou banku se nebude dát psát - pár pocitů - jako na jízdenky. načrtnout - co vlastně?

now we might escape from the rain see fruits of our strain finally be free from pain

ale kdo chce unikat dešti, že.

to nic.

těším se. na cestu. jedno místo v prostoru, jedna trať, se sloučí v čase. pojedu skrz. cosi strašlivě vzdáleného. změnila jsem se? esence všech těch cest. cest netrpělivých. cest nekonečných pohledů z okna, fascinace míjejícím, tisíce střípků a nálad, slunce, radost, sbíhající se mraky, očekávání. a těch posledních pár minut projíždění brnem, poznávání známého, se napětím protáhne na sto let. jako vždycky. pocit neskutečné svobody. je to moje cesta. můj discman a foťák a svetr vedle mě na sedadle. egoistický pocit zcestovalosti. mohla bych takhle jet celé věky. a je to moje okno, moje láhev s vodou, moje prázdnota a můj mírně osamělý výstup ven - jako skok do vody. vzpomínka na netrpělivost minulosti, na očekávání očekávaného, na těšení, které bylo tak moc jiné, krásnější, naplněnější a vlastně úplně stejně hloupé jako nynější omámení svobodou stylu "teď si půjdu, kam budu chtít".

spousta věcí se oživí. bude to bolet, brno zavoní deštěm, který bude pravděpodobně padat jen v mojí hlavě. budu potřebovat čas pro sebe, půjdu krok za krokem - pomalu, vzpomínkově. nechávám se unést popisem věcí budoucích.

na čem záleží? v telefonu mám staré zprávy - a nedokážu je smazat. na křivce minulosti se protíná nostalgie se zoufalou touhou něco změnit. ale čím jsem dál, tím víc krystalizuje - klid? mám dobrého terapeuta.
toho nejlepšího. svoje zwíře.

downside up, upside down
take my weight off the ground
falling deep in the sky
slipping in the unknown

zase je 42 zrovna když se dívám na hodiny.

o ničem

nebylo proč se učit, na zkoušku jsem šla proto, abych mohla jako looser na letní termín. snad jsem se mohla naučit aspoň něco, ale hlavu mám prázdnou a unavenou. na zkoušce jsem si sečetla veškeré konstanty v kalkulačce a odevzdala pouze zadání. tenhle systém "dokažte že máte na letní termín" nějak nechápu. těším se na semestr, na bowling a astrofyziku.

není proč být smutná. většinu času nejsem, i když o tom nepíšu. nejde o to co by mohlo být, jde o to, co je a není. nostalgie je zapovězeným slovem, jako vždycky pláču na špatných hrobech.

do brna pojedu sama, barborka je nemocná. těším se, i když vlastně nevím na co.

obávané médiacentrum

magnólie

thinking spring 2

jaro se plíží ulicemi. vítr rve holé větve stromů, tají nechutné navršeniny nečeho, čemu se už dobrých pár týdnů nedá říkat sníh. co na tom že je teprve půlka února, na to se nikdo neptá. obloha je modrá a mraky letí. a já dýchám. a jdu a rozhlížím se a marně hledám spřízněnou duši, někoho, kdo by pochopil, že zrovna teď mám potřebu bloumat s foťákem ulicemi a klopýtat oslněná sluncem vstříc, někoho, kdo by se na mne usmál. a otevírám společenstvo prstenu, protože to je ta správná knížka do tohohle nechutně nadějného počasí.

thinking spring

motto: my ženy neříkáme co chceme, ale máme právo se naštvat, když to nedostaneme (the sliding door).

příští čtvrtek spolu s barborkou vyrazíme (možná i pendolinem - jsme přeci jen odvážné) směr brno. řekla bych, že se těším, a nelhala bych, ale ještě musím sehnat unterkunft.

venku je jaro! musím jít fotit.

ohlédnout se. protože můžu.

věci budoucí: vzpomeňte si, jak voní šeříky. je to v téhle barvě.

věci minulé: listuju srpnovým archivem a vzpomínky na expu, dávno ztišené a ztlumené, se ztělesňují v návalu citů, detailů a mozaiky těch mnoha protichůdností, které tam byly. (a přijde další; už teď se mi o ní zdává. těším se.)

hospoda, která by bez nás ~dvanácti expedičníků dávno zavřela. jeden dlouhý stůl se zeleným ubrusem, kolem kterého se tísníme. pověstná dvanáctka. první, druhá. konverzace přestává postačovat, hrajeme šipky. konverzace přestává fungovat. třetí dvanáctku dáváme napůl. a díváme se si do očí. šipky. hudba. kdosi objednává nepředstavitelné množství křupek a noc běží dál a jsme opilí samou její snovou podstatou, svobodou, mládím, polotanečními kroky, životem.

tuhle noc neexistovaly pochyby a bolest, tuhle noc jsem se smála - usmívala - tuhle noc hrálo místní rádio wish you were here a my jsme se zastavili a nábožně poslouchali a němě šeptali stokrát známá slova - protože co jiného hýbe expou než právě hudba - pro pocit sounáležitosti. tuhle noc jsme prožili až do svítání, překvapeni, že je světlo, když jsme vyšli ven.

jen ráno nám ubralo na energii a euforii a stáli jsme kdesi před budovou, když na mě dolehlo to, čemu jsem celou noc utíkala, a nezbylo než se ptát.
- a ty víš, co mě trápí?
- v zásadě jo, ale ono je to celé trochu jinak, než si myslíš

úleva? snad. (you know what? you thought wrong.) někdy toho cítím moc. a někdy nejsou city na místě. stačí míň. duch uplynulé noci zaintervenoval, než se sám zhroutil kamsi pod peřinu.
- pojď si lehnout ke mně.

let's make sure we keep talking

všichni máme svoje tmy. svoje vlastní soukromé minulosti. je mi smutno i ze zvuku vařící se vody. vaříme z vody? co je skutečnost? jsou tu opravdu studené špičky mých prstů?

breaking the darkness waking the grapevine
one inch of love is one inch of shadow
love is the shadow that ripen's the wine
set the controls for the heart of the sun
the heart of the sun
the heart of the sun

nádraží vyšehrad

stromy

some days are better than others

dokonce i ty, kdy musíte vstát opravdu brzo a vydat se přes město na zkoušku. pomocí legálně používaných skript zplodíte čebyševu aproximaci, kterou jste nikdy před tím neviděli, a pak?

záleží na vás. já: no stress. listovat skripty - poprvé? to raději vyžebrám na školním automatu jednu středně nenechutnou kávu a posadím se na slunce. zapálím hřebíčkovou cigaretu (ano, inspirovala jsem se, na to bych sama nepřišla) a vychutnávám - hlavně a především božské teplo.

ono totiž když se takhle v půlce zimy objeví teplé dny, zapovím nenáviděnou zimu a vyhlásím jaro - načež, než přijde doopravdy, mrznu ve svetrech a zamykám kabát na dně skříně. připomíná mi to jeden únor před čtyřma lety ve vídni - jen já jsem se mohla se spolužáky sázet že dojdu bosá do nejbližšího mekdonalda - a jen já jsem mohla - musela - vyhrát. pršelo. to proto.

nakonec jsem dostala velmi dobře (mohlo být i lépe). squash od deseti večer je levný a příjemně unavující. chybí mi už jen jedna zkouška (pravděpodobně ji neudělám, ale mám možnost opravy v létě), ať už ji udělám nebo ne - brno - a moje resty na společenské sféře!, a jsem zapsaná na bowling. zase.

a zítra jdu fotit s ondrou.

a teď? že by futurama? my bloody valentine :)

egypt se začíná promítat

a já bych se neměla tolik těšit. - v jednom z těch ranních neklidných snů provázených okolním hlukem jsem někomu řekla nepotřebuju nic než moře a déšť a vyběhla na mokrou terasu, kolem těla jen ručník. padaly ohromné kapky, běžela jsem po mokrých betonových dlaždičkách. moře mělo azurovou barvu a bylo plné ostrých hnědých skal, co škrábou do krve.

při usínání mě napadlo, že nejčastěji se mi zdá stejně o kočkách. na hlubší myšlenku se dnes nezmůžu. a stejně tak nebudu vyvozovat žádné závěry. víkend odplynul do kanálu.

ještě jedna kytka z bystrce

nahoru a dolů a dámské jízdy

vstát levou nohou z postele. na squashi mám problémy s koordinací - já vážně bez kafe nejsem schopná fungovat. poučení pro příště.

večer spolužačce, která mi na hlavák nese skripta, ujíždí vlak. (zatímco čekám, obhlížím lačně tabuli s odjezdy. jela bych kamkoliv, ale 18:15 je tam i brno a já bojuju s opravdu silným pocitem nastoupit, odjet, třeba jen pro tu cestu. a pak mě zachvacuje nereálno, stojím, jako jediný pevný bod v okolí. já a nádraží a kolem je v pohybu všechno a čas může běžet úplně jakkoliv; nevnímám.) jdeme to zapít, počínaje pivem, konče velkým (opravdu velkým) rumem.

pak spěchám na sraz s barborkou a padají ohromné vločky. všechno je ten večer podivné, úplně všechno, včetně spousty otravných cizinců. ve velrybě si dáváme kafe a já vyfasuju cukr s písmenky e a v. chybí jenom hvězdička.

sněží ještě víc a já se směju, když vyprovázím barborku na metro. spadla mi vočka do voka - jéé, vážně jsem řekla vočka? skoro mám chuť začít tancovat. jako ty vločky. letět. snažím se vtiskávat si do paměti věty, které mě napadají. pletu si život z jemných nití zážitků, napadá mě, jenže je lehký se zachytit a začít se dusit. vločky mi padají na vlasy, drží se mi na řasách, šimrají mě na nose. s esme se setkáváme před kapounem a je jasné, že tenhle večer bude drsný. tři drinky ve mně zmizí nebývalou rychlostí a už moc nevím, o čem mluvíme. touha opít se je ve mně dlouho, zkouškové už trvá nějaký ten pátek. potom doráží zwíře. to je dobře, že jdeš, já už jsem všechno propila, vítám ho. vypiju ještě dva drinky a bavím se nafukováním reklamního balónku gauloises. a jak se tak teď dívám zpět, oh my. zase tam nějakou dobu nepáchnu, já na ty triky sladkých koktejlů skáču strašně snadno.

dž má uzávěrku, tak proč ho nenavštívit. (chudák.)

beetlejuice. vyslovit znamená zahnat? snad.

tonight

ha! budu se dívat na přátele, plkat na icq a flákat! no, aspoň dneska večer.

tahle zkouška patřila k těm zábavnějším. (povšimněte si, jak fikaně používám minulého času, skoro jako bych tím něco naznačovala). deset bodů jsem získala za obrázek, který jsem v nestřežené chvíli (jinak se naprosto nedalo opisovat) obkreslila od spolužáka o dvě řady výš, zatímco se zkoušející bavil s anglicky-studijícími. a pět za vzoreček, který jsem si v důsledku jeho nezapamatovatelnosti napsala před zkouškou na lavici. (při opravě: no, takhle se vyrábějí supravodivé vrstvy, ne vlákna... ale ty by se z toho v zásadě pak daly vyrobit taky...)

[což nic nemění na tom, že mezi písemnou a ústní jsem v panice pobíhala po chodbě a slibovala si podání přihlášky na něco méně náročného (čehož ještě stále nejsem daleka).]

ale zato mám v ruce letenku do egypta. popíjím pastis... a je mi výjimečně dobře.

a ze všeho nejraději bych spala

vzhledem k tomu, že mám dneska zkoušku, tak je tohle nechutná provokace. no, doufám, že je všem jasné, že tady nic takového není :)

v koutech února se leskne jaro... a voní

winter moment

winter memory. from behind the ages. brno, bystrc.

učit se, to bych se nejdřív musela soustředit. nepomáhá kafe, oběd, ani pomeranč. snad jen se jít topit do sprchy nebo jít spát.

motto zkouškového

slow down, you move too fast
you got to make the morning last

taková tvrdá fotka

řekl mi ondra. asi jo. je taková tvrdá doba...

ha!

jsem si vážně nemyslela, že by se někdo chytil. nicméně... předávám štafetu pauliemu, samozřejmě se všemi mými otázkami navíc :)

ps upgradovala jsem si firefox :) mňau.

proč ne

a proč vlastně jo. vždyť ono není moc co psát. a vůbec, kdo tyhlety ptákoviny vymýšlí? (připomíná mi to bridget a její rozčilování ohledně otázky "četla jsi poslední dobou něco zajímavého?" proč ne třeba čtyři vaše nejhorší kocoviny, čtyři místa, kam budete zdrhat po volbách anebo čtyři vaše nejčastější nadávky?)

no nic. jsem vyzvána, tak... proč ne.

čtyři moje zaměstnání:
╫ knihovna, hvězdárna. jo a psala jsem lie dopis pro digi, ale to bylo z lásky. jinak mě zaměstnává jen škola, ale ta mi bohužel neplatí.

čtyři filmy, které můžu vidět znovu a znovu:
╫ love actually
╫ p y t h o n i
╫ the hours
╫ my neighbour totoro

čtyři místa, kde jsem žila čtyři místa, kde jsem se cítila jako doma nejvíc:
╫ praha
╫ brno

čtyři moje oblíbené televizní pořady:
╫ futurama
╫ ally mcbeal
╫ červený trpaslík
╫ jistě, pane premiére (dříve ministře, časy se mění)

čtyři místa, kde jsem byla na prázdninách:
╫ a.e.ú.
╫ francie, provance
╫ anglie (několikrát, ale hlavně výprava za stonehenge)
╫ švédsko

čtyři moje oblíbená jídla:
╫ kafe
╫ toast s avokádem
╫ pizza s jakoukoliv kombinací sýrů
╫ čokoláda

čtyři weby, které navštěvuju denně:
╫ můj blog
╫ asi deset dalších blogů
╫ gmail
╫ mageo

čtyři místa, kde bych byla raději, než kde jsem teď:
╫ koncert pink floyd
╫ letní úpice/penthauz/láhev vína
╫ někde, kde je teplo (jih, nový zéland)
╫ ve vaně

čtyři moje nejhorší kocoviny:
╫ po akci švestka
╫ po pomaturitním večírku (nevyplatí se míchat curacao s domácí třešňovicí, věřte mi)
╫ po šesti pivech v pomaláči
╫ po litru vína s h.p. ve sklípku na grohové (a další lahvi ve sklepě)

čtyři místa, kam budu zdrhat po volbách:
╫ nový zéland
╫ irsko
╫ kanada
╫ jakékoliv ostrovy v jakémkoliv teplém moři

čtyři moje nejčastější nadávky:
╫ kurva
╫ doprdele
╫ shit
╫ kurvadoprdelenasrattosetomusístátzrovnamně?

hm, tak to by bylo. dále nepředávám, nicméně pokud by měl někdo nepřekonatelnou potřebu navázat, ráda ho připíšu.

dobrou noc.

in my secret life

divnej smutek. divná zima. mám já to přemýšlení zapotřebí?

i když, přemýšlení, o čem vlastně? že jsem tuhle zcela vědomě na staroměstské nastoupila do sedmnáctky, abych na divadle zjistila, že sedím v osmnáctce a jedu někam, kam nechci? o podivné nevyváženosti, která mě poslední dobou provází? o chvílích, kdy je nostalgie nepovoleným přepychem?

listuju v nau. gympl, hm, co chybí mně. kolektivní radost z odpadnutých hodin, prokecané obědy. záškoláctví a porušování pravidel - tehdy to byla hra. teď už jsme na všechno sami. tehdy jsme museli znát míru, i když nebyla nijak malá (náš gympl upadal už za nás, i když to, co teď občas proslechne, nás nevyhnutelně utvrzuje v tom, že jsme odešli za pět minut dvanáct). nostalgie se - více méně - nekoná. byla to skvělá doba, ale se školou neměla nic společného.

chybí mi možnost se zastavit. mám pocit, že padám. mám pocit, že štěstí je pro mě z dlouhodobého hlediska nepřijatelné. nau, čteš mě ještě? (to ty za to můžeš - ) tvoje příspěvky z června korespondují s mojí tehdejší náladou. evokují (ne)vyřešené zmatky. evokují naše tehdejší rozhovory. nemusely by, jistě, to já je přivolávám záměrně. vím to; po problému není třeba složitě pátrat, tady je. melancholie. a ono my to zvládneme. čtení harryho pottera na balkoně. letní šaty a sklenka vína. dusno a jeden z mála horkých dnů. připadám si příliš vzdálená. některé věci se nespraví hned. útěk není řešení. a tolik hodin prosezených na jiném balkoně, pohledy skrze mříže, magický betonový plácek o tři patra níž. tahle minulost se mi snaží vyrvat. snaží se říct to jsi nebyla ty. ale byla. všechno se to skutečně stalo. ale odosobnění bolí víc než vlastní vzpomínky a proto mi je teď tak jak mi je, protože já zapomenout nechci.

a vlastně nevím, co chci. (měla bych vědět? měla bych - ještě - chtít?)

ze starých nepublikovaných příspěvků by se dal sepsat román. sweet smell of the grey sorrow. no nic. nechci se rouhat. záchytné body existují. a je klid, co přichází znovu a znovu a já pak stojím s čistou hlavou - a je mráz a nad hlavou mi letí hvězdy - a divím se, co to se mnou bylo.

lepší krátká šílenství než dlouhá. ale lepší krátká než žádná. a lepší cítit. kdykoliv.

:)

zase to polsko. a ještě z ruska. a ze švédska.

over. and over again.

try to go on, take my books take my gun, remember my son how they lied - někdy se to prostě zasekne. tenhle víkend je ve znamení duševní katarze. a za všechno může nejistota.

pátek: je mi tak cize že nedokážu číst nic než sebe - a nad vodou mě drží jen noční rozhovory -

sobota: toulky botanickou zahradou; sněží. opět slzy, jako nejlepší řešení se ukazuje kráčet sama - pomalu - tiše - naslouchat - obdivovat - objímat - stromy - a já potřebuju aspoň kousek přírody, i když mám promrzlé úplně všechno. sekvoje, která primárně mlčí a buk, nejkrásnější, a ještě platan - nakonec výsledek skoro úplně dobrý, třebaže celkové srovnání se dokončí až - celkově úplně první - večerní squash.

[snad spolu s pádem na rameno v zahradě - v murphy's mám každopádně zásadní problém zvednout skleničku se ciderem - následné panáky jdou mnohem snáz, za becherovku dostávám modré blikátko, které mi půjde ke klávesnici a usb konektoru (přelozeno: dávám si becherovku, abych dostala blikátko), hermelín je hermelínový přímo esenciálně - a tak vůbec.]

a neděle: ospalá, vstávání na několikrát, reflex a snídaně v posteli, dokud topení nezačne aspoň trochu hřát. klid?

a z jiného soudku: ještě pendolina nezhynula.

je nebezpečné ukrýt srdce do ledu,

může se stát že přijde jaro.

co jsou příčiny a co následky? včera jsem psala sick of this winter, cold to the marrow a dneska taje. soukromé debaty o tygrech se promítnuly zase jinde. nebo naopak? v tramvaji myslím na jiná města, představuju si koleje napříč brnem. marně; brno voní jinak.

město se rozplývá
v kalužích světla malé strany.
kocour protáhne hřbet
obloukem prašné brány.
pochytat labutě do kapes
mezi drobky mezi vrány
mezi stíny bezejmenných měst.
známé viny známé zrady,
mrtvé rány.
mrtvá rána posbírám.

dnešek je plný alegorií. celý den polehávám, bolí mě hlava a bezúčelně rovnám věci. večer vyjdu ven - a snad že je tepleji, i já cítím krev ve spáncích a na patře příchuť jara. návrat k životu - jenže za všechno se platí, za inspiraci zoufalstvím, vzpomínkami, momenty, které se mi uložily jako olovo, kapka za kapkou, jedovatě, na dno srdce.

sirky na zastávce se lesknou ostřím nože.

po kině (pýcha a předsudek - keira není tak krásná jako jindy, pan darcy (viz bridget) je úžasný, celkový dojem spíše zklamání) utíkám, tečou mi slzy. a nemám na co psát. vločky mě tiše hladí.

doma sedím a mlčím. píšu a brečím. ticho. blogová terapie.

walk of life

zkoušku jsem nedala. ne že by se to nedalo čekat, ale existuje něco jako moment překvapení a náhoda a ty byly oba proti mně. dostat 10 bodů ze 70 je smůla. a já jsem strašně, strašně unavená. a je mi to fuk. jsem to tak nějak tušila. ale stejně.

možná proto si teď půjdu otevřít víno. byla jsem na nákupu s maminkou. (to slovo je infantilní, ale co mám říct jiného?) megahypermarket mě tentokrát neubíjel, ale stejně jsem se přistihla, jak stojím v oddělení ponožek a čepic a docela nahlas říkám jééé, ty rukavice jsou krásně měkkoučký. sama sobě, jak je mým dobrým zvykem. tak jsem si aspoň do vozíku pokoutně strčila lahvinku, tramínek s pečetí. hm. pečeť. neměla bych přemýšlet, teď už mi smutno je.

mňam. víno.

chybí mi léto. chybí mi slunce. prahu halí smog, že se nedá dýchat. a mě halí opar myšlenek. v průběhu dne zapomínám, že existuje noc. ale ono se stmívá tak brzo. potřebuju svoje smutky úplně stejně jako radosti. chybí mi moje vnitřní boje. chybí mi všechny boje. v noci se mi zdálo, že letím, podruhé v krátké době. zdálo se mi o létu. a moje sny jsou živé, vnímám teplo, všemi smysly něco cítím. a venku mrzne i vzduch.

zase jednou jsem přečetla sapkowskiho pentalogii. stejně je to zvláštní, spousta lidí se na žánr fantasy zašklebí a já v podstatě patřím mezi ně; většina je naprostý škvár. ale sapkowski je mistr pohledu do nízké lidské duše. a je jedno, jestli píše o vymyšleném světě (sága o zaklínači) anebo o tom reálném, které koření drobnými magickými prvky (narrenturm). teď mi běží hlavou jeho věty. ty aktuální (o zimě) a ty nadčasové. po tolkienovi a jeho ideálech je tohle druhá fantasy, která mě dostala; sapkowski ty iluze naopak bourá a ve výsledku popisuje reálný život. lidi jsou pořád stejní. zbabělí, milující anebo vypočítaví. jen osud stíhá lidi, ne naopak. a elfy. a trpaslíky.

a tuhle jsem brečela štěstím. zcela bez nadsázky. skoro bych nevěřila, že je to možné.

what do you say?

hm

the rain song. venku krystalky úplně na všem. neskutečné světlo - studené světlo bez energie.
potřebuju slunce, vyhřívat se jako kočka. potřebuju déšť. stejnost zimy a mrazu mě ubíjí. venku je jemně bílo-nebílo.
výroba taháků, kafe. to build a place for me and you.
aha, tak už nejsou ani ty krystalky.
hm. off.

it's a miracle

paulie:
poznej sám sebe:
1. jsi pěkný?
ano - 1 bod
ne - 0 bodů
2. jsi moudrý?
ano - 1 bod
ne - 0 bodů
vyhodnocení:
2 body: jsi pěkný a moudrý
1 bod: jsi buď pěkný anebo moudrý
0 bodů: jsi škaredý debil

ev: a co ti vyslo? ;)
paulie: dva body :)
paulie: a ty? :)
ev: taky, taky :)

je mi smutno. asi je to tím. ten waters je strašlivě depresivní. a bohužel i pravdivý. amused to death, hm. život někdy působí hrozně divně.

a zítra zkouška... ach jo. ach jo.