zkoušku jsem nedala. ne že by se to nedalo čekat, ale existuje něco jako moment překvapení a náhoda a ty byly oba proti mně. dostat 10 bodů ze 70 je smůla. a já jsem strašně, strašně unavená. a je mi to fuk. jsem to tak nějak tušila. ale stejně.
možná proto si teď půjdu otevřít víno. byla jsem na nákupu s maminkou. (to slovo je infantilní, ale co mám říct jiného?) megahypermarket mě tentokrát neubíjel, ale stejně jsem se přistihla, jak stojím v oddělení ponožek a čepic a docela nahlas říkám jééé, ty rukavice jsou krásně měkkoučký. sama sobě, jak je mým dobrým zvykem. tak jsem si aspoň do vozíku pokoutně strčila lahvinku, tramínek s pečetí. hm. pečeť. neměla bych přemýšlet, teď už mi smutno je.
mňam. víno.
chybí mi léto. chybí mi slunce. prahu halí smog, že se nedá dýchat. a mě halí opar myšlenek. v průběhu dne zapomínám, že existuje noc. ale ono se stmívá tak brzo. potřebuju svoje smutky úplně stejně jako radosti. chybí mi moje vnitřní boje. chybí mi všechny boje. v noci se mi zdálo, že letím, podruhé v krátké době. zdálo se mi o létu. a moje sny jsou živé, vnímám teplo, všemi smysly něco cítím. a venku mrzne i vzduch.
zase jednou jsem přečetla sapkowskiho pentalogii. stejně je to zvláštní, spousta lidí se na žánr fantasy zašklebí a já v podstatě patřím mezi ně; většina je naprostý škvár. ale sapkowski je mistr pohledu do nízké lidské duše. a je jedno, jestli píše o vymyšleném světě (sága o zaklínači) anebo o tom reálném, které koření drobnými magickými prvky (narrenturm). teď mi běží hlavou jeho věty. ty aktuální (o zimě) a ty nadčasové. po tolkienovi a jeho ideálech je tohle druhá fantasy, která mě dostala; sapkowski ty iluze naopak bourá a ve výsledku popisuje reálný život. lidi jsou pořád stejní. zbabělí, milující anebo vypočítaví. jen osud stíhá lidi, ne naopak. a elfy. a trpaslíky.
a tuhle jsem brečela štěstím. zcela bez nadsázky. skoro bych nevěřila, že je to možné.
what do you say?
No comments:
Post a Comment