čtu knihu. ležím na posteli. mám okno dokořán, protože má přijít slejvák. čekám na déšť. čtu knihu a nesoustředím se.
jako ostatně skoro nikdy.
pondělí a úterý hormonální peklo, podrážděnost, neschopnost, zmrtvělost. otupělost.
chladivý závan zpoza okna, černý závěsy se chvějou.
středa ráj, slunce teplo přehrada. řídím, řízení mě baví, dělám chyby a poučuju se a na konci mám vždycky nesmírně dobrej pocit. i trochu slunce jsem chytla a občas se pokochám pohledem do zrcadla na ne až tak úplně bílý ramena.
čekám na bouřku. ztratila jsem kalendář, byl tady, vážně, na ploše.
taky jsem ztratila šaty bleděmodrý, nevím jak je to možný, ale když usínám, tak na ně myslím, a přemýšlím co jsem s nima provedla. protože to prostě není možný.
poslední dobou miluju zelenou.
v příštích dvou tejdnech mám získat n zápočtů, udělat dvě zkoušky, dokončit projekt. do toho překládám. do toho jsem si vzala zlom se šibeničním termínem.
protože se bojím. protože potřebuju práci.
protože chci a protože mám potřebu si pořád něco dokazovat. nebudu spát, nebudu jíst, nebudu uklízet.
podle radaru je bouřka přímo nade mnou. ale já nic neslyším. věci jsou vždycky někde děsně blízko a já je nevidím neslyším. je tma.
jako když jsme jeli naposledy do brna a na dálnici jsme vjeli do bouřky. temno. kontury černejch mraků. slejvák. paráda.
zejtra jedem taky do brna. třeba bude zase bouřka.