touching the void

ten film stojí za to vidět. i když víte, jak to dopadne, potečou vám bezděčné slzy. a budete se ptát, jak je možné takhle přežít. budete se cítit malí, protože jediné nebezpečí, které denně překonáváte, je na přechodech přes silnice. a velcí. že patříte k tomu druhu zvířat, který má vůli zdolávat stále větší hory, dokazovat stále víc.

nechápu ten mužský svět. je tak jednoduchý, protože oni ho takový chtějí?
jsme přátelé. stačí to vyslovit a nemůže to být jinak. to je dostatečně jednoduché.
čas pro vánoční depresi. hlavně, že se smějeme a všechno je jasné a průhledné jako led. studené jako led. není místo pro emoce.
film mě dojal. i když to asi není to správné slovo. nevzbuzuje velké emoce jako kasovní trháky. vyvolává úctu, naději a vlastně i pokoru, pokoru člověka stojícího se skloněnou hlavou ve stínu hor.

jsme přátelé, všechno je jasné. teď už ano. teď si ze mě dělá legraci, pomáhá mi se skleničkami a šťouchá do mě rukou v sádře, protože už se nemusí cítit ohroženě. on ani jeho skvělý elektronický vztah čr - amerika. řekla jsem přece, že nic necítím a je tak snadné tomu věřit. tak pohodlné. a já navíc už necítím nic než lítost za minulostí, že jsme se nepotkali v ten správný čas. že jsem přišla až druhá a už nebylo místo. že mi zbyla jen ta lítost.
ale to není důvod mé deprese.
nestíhám školu. nestíhám nic. a nemám vůli to změnit.

- měli štěstí jak... nedokončuju větu, protože vím, že to není třeba. diskutujeme v klubovně na hvězdárně o filmu.
- a když si představím všechny ty, co spadli do těch průrv
- a ty, co došli k opuštěnému táboru
- a četl jsem nedávno knížku, povídá mix, o maníkovi, co ho takhle odřízli. byl nad táborem a viděl, jak ho pomalu sklízejí a odcházejí... a tak si psal deník
- a? ptám se
- našli ten deník?
- jo, našli deník. po deseti letech, říká mix svým nezaměnitelným hlasem a intonací. a cynismem, protože na některé věci se jinak dívat nedá.

- co ta java? volám když se před hvězdárnou loučíme.
- příští týden?
- jo! odpovídá a zdá se, že rád. pár slov vše vyřeší. jsme přátelé. veškeré napětí se vypařilo. a on tomu věří...

a já nevím proč to všechno píšu. asi mě dnes večer potkala sebelítost. asi se potřebuju vypsat z věcí, které už pominuly. z věcí, které se mi budou asi pořád vracet.

salamandr na václaváku

Re + Im

život je jako komplexní čísla; sestává se z reálné a imaginární části. ty dvě části se sice neprolínají, ale teoreticky je možné v obou počítat se stejnými konstantami, jako jsou pocity, zážitky, zkušenosti, sny... rozdíl je akorát v tom, že imaginární část je nejen vymyšlená, ona prostě neexistuje. byla stvořena za účelem popsat věci, které v našem světě nemají reálnou existenci. popisují všechny ty krásné věci, o kterých jenom sníme.

vládce vesmíru

Na jednom malém zapomenutém světě kdesi uprostřed Nikdezvlášť - což v tomto případě znamená místo, které nelze najít, protože je chráněno rozsáhlým polem mimopravděpodobnosti, k němuž má klíč jen šest mužů v Galaxii - pršelo.
Lilo jak z konve. Už hodiny. Našlehalo hladinu moře do mlžné pěny, bušilo do stromů a chlístalo na proužek řídce porostlé země u moře, až z něj stlouklo bahenní koupel.
Déšť bubnoval a tančil na vlnitém plechu střechy malého přístřešku, stojícího uprostřed tohoto kousku chudě porostlé země. Smazával sotva znatelnou pěšinku, vedoucí od přístřešku na pobřeží, a rozmetal úhledné hromádky zajímavých mušlí, které tam kdosi vyrovnal.
Uvnitř přístřešku byl zvuk deště ohlušující, ale jeho obyvatel to sotva vnímal. Věnoval pozornost něčemu úplně jinému.
Byl to vysoký, neohrabaný muž s vlhkými vlasy barvy slámy. Střechou zatékalo. Měl ošuntělé šaty, shrbená záda a oči, které ačkoliv vypadaly jako zavřené, zůstávaly otevřené.
Měl tu staré omlácené křeslo, starý poškrábaný stůl, starou matraci, pár polštářů a malá, ale hřející kamínka.
Obydlí s ním sdílel starý a mírně ošuntělý kocour, na něhož právě muž soustřeďoval pozornost. Skláněl k němu své neohrabané tělo.
“Na, čščščš... kočička chtít rybu? Krásná rybička... kočička chtít?”
Kocour se v této záležitosti zdál nerozhodný. Blahosklonně zašmátral packou po nabízeném kusu ryby, hned ho ale zaujal chuchvalec prachu na zemi.
“Kočička nejíst rybu, kočička myslím zhubnout a umřít,” řekl muž. Pak se mu do hlasu vkradla pochybnost.
“Aspoň si představuju, že to tak bude. Ale jak to můžu vědět?”
Znovu nabídl rybu.
“Kočička rozmyslet. Jíst rybu, nebo nejíst rybu. Myslím, že bude lepší, když se do toho nebudu plést,” povzdechl si.
“Myslím, že ryba je dobrá, ale taky myslím, že déšť je mokrý. Kdo jsem já, abych to posoudil?”
Nechal kocourovi rybu na podlaze a usedl do křesla.
“Á, vypadá to, že jíš,” poznamenal po chvíli, když kocour vyčerpal možnosti zábavy se smítkem prachu a vrhl se na rybu.
“To se mi líbí, když tě vidím jíst, protože v mých představách umřeš, když nebudeš jíst.”
Sebral ze stolu kus papíru a špaček tužky. S tužkou v jedné a papírem v druhé ruce experimentoval, jak je dát různými způsoby dohromady. Zkoušel držet tužku pod papírem, pak nad papírem, potom vedle papíru. Zkoušel zabalit tužku do papíru. Zkoušel čmárat po papíru opačným koncem tužky, pak ostrým hrotem. Zanechala tam stopu. Objev ho potěšil. Jako každý den. Sebral ze stolu jiný kus papíru. Byla na něm křížovka. Zběžně ji prostudoval, vyplnil několik okének. Po chvíli ztratil zájem.
Zkoušel si sedět na jedné ruce. Zaujalo ho, když nahmátl pánevní kost.
“Ryby pocházejí zdaleka. Aspoň to říkají. Nebo si aspoň představuju, že to říkají. Když přijdou ti muži, nebo když v mých představách přijdou ti muži v šesti lesklých černých lodích, přicházejí i ve tvých představách? Co asi vidíš, kočičko?”
Podíval se na kocoura. Toho však víc než tyhle spekulace zajímalo, jak co nejrychleji spořádat rybu.
“A když slyším jejich otázky, taky slyšíš otázky? Co pro tebe znamenají jejich hlasy? Třeba si jenom myslíš, že ti zpívají.” Chvíli o tom přemýšlel a napadlo ho, že jeho dohad má logickou trhlinu.
“Možná že ti opravdu zpívají a jenom já si myslím, že se mě na něco ptají.”
Znovu se odmlčel. Někdy se odmlčel na celé dny, jen aby zjistil, jaké to je.
“Myslíš, že tu dneska byli?” zeptal se. “Já ano. Na podlaze je bláto, na stole cigarety a whisky, na talíři pro tebe ryba a v mé mysli vzpomínka. Sotva přesvědčivý důkaz, já vím, ale všechny důkazy jsou podmíněné. Podívej, co mi tu ještě nechali.”
Natáhl se ke stolu a stáhl z něj několik věcí.
“Křížovky, slovníky a kalkulačku.”
Celou hodinu si hrál s kalkulačkou. Kocour zatím usnul a déšť venku se lil dál. Konečně kalkulačku odložil.
“Myslím, že se mě určitě na něco ptají. Vážit tak dalekou cestu a nechat mi tu tohle všechno jen kvůli výsadě, aby ti mohli zazpívat, to by bylo moc divné počínání. Aspoň mi to tak připadá. Kdoví, kdoví.”
Sebral ze stolu cigaretu a připálil si ji třískou od kamen. Zhluboka vdechl kouř a opřel se o opěradlo.
“Myslím, že jsem dneska viděl na nebi další loď,” řekl po chvíli. “Velkou bílou. Bílou jsem nikdy neviděl, jen těch šest černých. A šest zelených. A ty ostatní, co jsou prý tak zdaleka. Velkou bílou nikdy. Možná, že šest malých černých může někdy vypadat jako jedna velká bílá. Možná že bych si dal sklenici whisky. Ano, to mi připadá mnohem pravděpodobnější.”

chemikova pomsta

jsem si vědoma toho, kolika lidem se při pohledu na tenhle obrázek ježí všechny chlupy. ještě nemám photoshop a taky se mi ta fotka hrozně líbí, co mám dělat, když nemám stativ? btw je to měsíc za domem, foceno z národní třídy. z toho originálu jde vymlátit i něco hezčího, ale tohle je moje pomsta za tu promrzlou půlhodinu. modří vědí. (a velice se omlouvám pauliemu, snad ho neklepne, až to uvidí ;)

tak...

tak jsem zjistila, že člověk, který sleduje můj blog, mě může podle fotek okolí docela dobře vystopovat (vrrr). to se, btw, skutečně stalo, i když honza má můj obdiv, že to dokázal. a tak jich sem určitě ještě dost přidám, abych to dalším stopařům usnadnila. zejména těm po galaxii. (a zejména těm pěkným, muhehe.)

zítra píšu test, na který se budu zítra učit. neumím nic. a určitě si zase večer uvědomím, že jsem celý den nejedla. že jsem úplně mimo. dneska jsem šla domů, svítil měsíc, a já měla pořád pocit, že přibývá s každým mým krokem a začala jsem doufat, že místo hodin běží dny a už je dávno zase víkend. že jsem třeba zase v brně, městě reality. nebo že už je jaro...

a nakonec... dlouho jsem nic nenapsala. a když už jsem chtěla napsat pár řádek o kafi, tak to dopadlo úplně jinak...

káva má sílu uragánu
kór takhle k ránu
za oknem černá hlína
černá kůra stromů
a ja chci domů
za rohem černá žíravina
barev
duha
vina
krev

bůhvíproč.

:: výhled z balkonu na privátě ::

brno VI

házím za hlavu celé své studium a svědomí se krčí v koutku, protože se mi nechce z brna, kde člověk ráno vstane a jde si uvařit kafe a kde se na něj každé ráno někdo usmívá, kde se dlouho do noci dívá na filmy a kde jde i matika snáz. no dobře, ne veškeré studium. zítra budu celý den počítat obvody (i když to mi asi stejně už moc nepomůže). no jo, až mě vylejí, budu řídit šalinu na trase obřany - kraví hora.

proč se některých věcí člověk nikdy nezbaví? záludní duchové vyskakují nečekaně zpoza rohů. did you exchange your heroes for ghosts? (a just se nepodívám, jestli to mám úplně správně :) even if you do, the ghosts stay in your head. ono upřímně řečeno úplně stačí, když mi program sim (něco jako icq lite nebo cokoliv, na čem icq běží) píše na obrazovku, kdo přišel do sítě a mnou to škubne. ze setrvačnosti. a výsledkem je akorát prázdnota. sedimenty vzpomínek v mé hlavě se těžko odplavují.

krátká reakce na honzu, který o mně napsal: "no ja jí asi nikdy nepochopím, ale zdá se, že dokáže naprosto v klidu zkloubit lásku a nenávist... ty ženy!" třeba ani nechci, aby mě někdo pochopil (a proto se neustále vykecávám na své oranžové psychoterapii :) od lásky není k nenávisti nikdy daleko. a naopak. vrrr. a začínám mít pocit, že mi to tu čte příliš mnoho lidí. že už nemůžu být úplně upřímná. asi si založím antiblog. :)

náš ubohý sněhulák. tady je fotka z dob když ještě žil. včera zemřel (neznámý násilník). uspořádali jsme tryznu, pohřební průvod a uschovali zbytky do mrazáku. inu, i sněhuláci jsou pomíjiví. (jako lidi.)

poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu. za oknem sněží. a já se asi opiju jablečňákem. walk on by.

brno V - i tady sněží

a to mi tvrdili, že ne. že nikdy. život je plný protivenství. sněžilo strašně moc a my jsme nejdřív nadšeně poskakovali na balkóně a pak jsme se /kolem třetí ráno/ vydali ven stavět sněhuláka. ten krásný, čerstvě padlý sníh jsme podupali, sněhulák snad ještě stojí kousek odsud... zima je vždycky takovým návratem k dětství. pro někoho i návratem k nachlazení.
je tu skvěle jako vždycky a mně se zase nechce domů. ach jo. v noci jsme viděli trio z belleville a pravidla moštárny, kouřili jsme vodní dýmku s vínem, pili víno, diskutovali o jablečných koláčích, večeřeli jablečný štrůdl a tak dále. smůla, no, někteří musí jít zítra do školy, i když se jim nechce.

aktualizace: a někteří tam také nešli... :)

***

proč si lidi staví supermarkety, které jsou přeplněné zbožím, když tam člověk stejně nikdy nesežene to, co shání? půl hodiny v carrefouru mě málem stálo zbytky duševního zdraví. a neměli nic, co jsem potřebovala. to mám z toho, že jsem tam vůbec lezla.

koupila jsem si kindervajíčko. nebo, jak jsme vždycky říkávali, vejce s překvapením. občas se rozhodnu si ho koupit a nesu si ho jako hrdou kořist k pokladně. asi si tím dokazuju, že už jsem velká, že si ho můžu koupit sama. což je akorát symbol a jako všechny symboly má hodnotu pouze symbolickou. jinými slovy je to hloupost. a vybrala jsem si to pomačkané. jako vždycky. to, které by si asi nikdo nekoupil. prostě mi jich je líto, no. a na překvapení to nic nemění.

v tom dnešním byla plastová kytka. je plastově zelená a růžová a má plastově ohebné okvětní plátky. je vlastně docela obyčejně plastově ošklivá.

ale na její spodní straně je vyražené číslo, které když jsem objevila, zcela vyhojilo supermarketové šrámy na duši.

jo, je to 42. jak jinak. díky, světe.

a story (for juan)

she has been there earlier on the day, because it was an important crossroad on the way to school. she's been there in the morning, still tired and yawning. it wasn't even very cold then, the sun was shining and she felt happy about that, enjoying that every sunbeam falling on her anf bringing a very tiny feeling of warmth.

later on the day the sun set behind some nearby trees and she took a few pictures. but now the sun was gone, the sky was very dark blue. she could see the stars, while walking on the big, grey space with the high tower of the tunnel ventilator. the place was covered with cable stones arranged in circles. and it was extremely cold, because the winter came nearer and nearer every day.

she lit a cigarette back there, between the houses of the campus and bare trees but now she felt as in a different world, naked in the orange electric street lights, alone and small, walking by the tower with the red lights somewhere up in the sky between the stars.

the wind blew stronger, no wonder on the bare top of the hill. it blew stronger and she let her hair free from the scarf and let it been taken by the wind. the bus got off even before she left the campus area and she was freezing, her face and the fingertips holding the cigarette, her whole body was freezing. she took another draw and realised she was standing in the middle of one of the circles tiling the area. they could be magical circles, she thought, even without knowing of the architects holding on to exact plans.

but she forgot it quickly nad instead of that she considered the chill that seized her. after all, she thought she didn't have to feel it and she stopped wrapping herself up in the thin sweater. she stretched out her arms and felt even colder for a while but then it stopped and suddenly she felt different. not cold anymore. not even warm. it was more like emptiness, more like feeling nothing at all. she didn't care, being grateful she didn't shiver with cold anymore.

she walked slowly towards the edge of the place, where the hill began to go down and where houses and gardens were located. she saw the whole city in front of her. the lights, the streets and the signs, unknown anonymous lights in the darkness, lights with no concrete location, lights flowing around in the cold night.

she took a last pull and threw the stub on the ground.

she stretched out her arms once more. the wind blew stronger here and she felt her hair flying. suddenly she felt a strong desire for flying, too, she wanted to let her soul fly with the wind, and while she stilled stared at the city, she realised that it was slowly moving towards her.

she was flying.

she was flying without knowing how. she used to have dreams about flying but this seemed to be much more real. she asked herself how that was possible and in the moment she knew the question, she knew the answer; people could fly once. a long time ago. but flying is but a state of mind, and people exchanged it for a state of body, for comfort and sloth. they didn't want to fly anymore. they didn't need to.

she flew on and felt the air flowing around her body. she flew with all her strenght against the wind. and she went on and on.

she flew and the city wasn't a city anymore, it was a beast, a wild creature, never sleeping, full of movement and change. she flew and she saw every detail, cars, buses, trams, people on the pavements, rushing somewhere or walking slowly, alone or in pairs and she could even see their hearts. and they were cold as the weather, as the upcoming winter, in their warm bodies she saw cold beating hearts. she was stroken by this perception, she staggered and nearly fell down.

but she flew on and saw walls and stairs, parks and trees and playgrounds. she flew lower and followed the river, crossed the bridges and watched the illuminated riverbanks. she flew on and on and she felt uncomfortable about the freeze of the city. it was much worse than the cold she felt back there on the hill. she flew on and saw that every wall was too high, every door was too closed, every park was too sterile, every pain was too deep. on and on.

she landed on the high tower of the tv and radio transmitter and looked around. nothing changed, nothing got warmer. nothing could ease her pain. she hugged one of the big black plastic children placed on the tower to make it look more friendly, more human. it didn't, though.

she hugged it and seemed to hear its whisper, but it might as well been only an illusion. and it goes on like this, every night, she heard in her head. during the day you can't see it, because the sunlight shines right into the hearts of people and leaves no place for the darkness. but then, the night comes. and the darkness.

she knew it was true. she knew she couldn't change it. she decided to fly back to the campus, but her foot slipped and she fell down. while falling, she heard another whisper in her head telling her not to let darkness drag her down. she was closer to the ground every second but her body didn't hit the black street down there.

her body lying there by the ventilator tower with red lights on its top twitched, her eyes blinked and her frozen lips moved a bit.

someone handed her a cup of hot tea.

a ještě...

mraky na strahově zase jednou, strahov je prostě důležitá křižovatka, už se tam vyskytuju i o nedělích... tedy nejen cestou do školy. no, škola v neděli, ještě toho trochu.

a západ slunce pozorovaný o přestávce v lezení skrze okno a stromy :)

okna

jedna naprosto nelistopadová fotka cestou na lezení do ruzyně, bráno z auta... bez míření... a tak vůbec :)

přidejte si svůj pixel

otázka je jednoduchá. může vzniknout umělecké dílo tak, že každý účastník dodá pouhý jeden pixel libovolné barvy a umístění dle vlastního úsudku? uvidíme... zapojit se můžete zde.

aktualizace: už ne. třeba se to znovu rozběhne. ale bylo to (tu chvíli) pěkné. barevné. :)

i takhle vypadá brno

.g :: e :: o :: m :: e :: t :: r :: i :: c :: k :: y : n :: e :: g :: a :: t :: i :: v :: n :: ě.

.:.

venku je zima. nevím, jak velká zima, nedívám se na teploměr. ale je zima a já pořád chodím akorát ve svetru. je zima a já ji přijímám a nechávám ji aby mě prostoupila. rozhostí se ve mně chlad. mírný, uklidňující, bez emocí. adaptuju se na zimu a procházím městem stínů. choulím se do svetru a šály. když se svět pohybuje příliš rychle, zpomalím. našlapuju jako kočka a poslouchám ticho. a když svět zpomalí, začnu utíkat. kličkovat mezi lidmi a pocity. bezhlavě. bez zastávek. bez rozmyslu. je zima. každý strom bez listí je krásný. křehký a zranitelný. a já bloudím. městem a zimou a mezi stromy. zima zmrazí emoce. zklidní celý svět a zavládne studená harmonie. a tak zapomínám na emoce a přemýšlím... ...že jsem a nejsem sama. že chci a nechci být sama. protože milovat je příliš silné slovo a tyhle stránky ho neunesou. nikdo ho neunese. protože láska je někdy horší než smrt a málokdy je tomu naopak. zima. ve sněhu se odráží přízraky dávných lásek, těch ztracených. jsou jako sněhové vločky. každá je jiná. všechny studí. všechny jsou krásné. a po všech zbyde akorát břečka nebo roztají. a já se cítím zmraženě. bez citu. protože ho někdy bylo příliš a jindy se nedostávalo. a teď přišla zima a vítr rve koruny stromů. a ve zmrzlých kalužích se odráží zmrzlá srdce. telefon zůstává hluchý... jediným lékem je hudba. ale to už je jiná kapitola.

too much buses

já se zblázním. ne. už se stalo. krom ranního zážitku mě čekaly další, autobusové, stíhovité a barevné. na trase autobusu karlák - strahov jezdí úplně modrý autobus. je jako duch. nikdy jsem s ním nejela. pořád někde projíždí. pořád ho někde vidím. míjím. jako ducha. ale to jen tak na okraj. jela jsem dnes lézt na strahov. přijel autobus... a ne, nebyl modrý. bylo to ještě mnohem horší. vypadal docela obyčejně.... ale: to světlo uvnitř nejblíž k řidiči bylo jasně zelené a tím pádem celý prostor tam mezi předními a středními dveřmi brčálově zeleně svítil. to si nemůžu nechat ujít, pomyslela jsem si a nastoupila jsem do zelené zóny. jízda na strahov byla zeleně neobvyklá. budiž. to se může stát. vyprovázela jsem pak kamarády na autobus. překvapivě přijel ten zelenosvětelný. budiž. co mě děsí... je, že jsem ležela doma u sebe, telefonovala s BarborKou... a při pravidelné psychoterapii zahrnující popisy našich každodenních stíh jsem začala vyprávět o zeleném strašidelném světle v autobuse.
a zařvala jsem.
.
.
.
za oknem projel autobus se zeleným světlem.

zase jedna středa

ujel mi ráno autobus č. 143 a tak jsem s velkým odporem nasedla do 217, která sice jede taky do dejvic, ale delší trasou a navíc v jezdí samý divný (normální) lidi. na střešovicích nás předhonila další 143 a já si tak pro sebe povzdechla, že jsem si na ni taky teda mohla počkat (jela bych mezi svýma ;), protože staví přímo před školou. (feláci jsou totiž, jak známo, líné vši a jediné svaly, které používají, jsou ty, které potřebují k pohybu rukou po klávesnici.)
co se nestalo. 217 to strhla po kolejích, předhonila zácpu i 143 a přistála hladce v kafkové, kde jsem si hezky počkala na 143 a nechala se zavést před fakultu. přání otcem řidičovy myšlenky? :)

také jsem se rozhodla jsem, že místo kafe budu pít zelený čaj a toto rozhodnutí mi vydrželo přes dvě hodiny. tedy tak dlouho, dokud jsem nezjistila, že mě ten ranní čaj fakt neprobudil.

v americe na obloze šajní polární záře, slunce je už zase, jako loni na podzim, aktivní až hrůza (jednou nás sežere... sežehne... i s chlupama) a my zase nic. zbývá nepatrná pravděpodobnost, že bude v noci jasno a aktivita (zatím opravdu vysoká) vydrží. (jen aby to nedopadlo jako včera v brně, kdy mi celý večer bylo tvrzeno, že vidí záři přímo nad jihem... aurora australis, asi... a pak to byly akorát nasvětlené mraky. hehehe. jak snadné zmást brňáky :)

závěrem, všichni teď vzpomínají na revoluci a já si nic kromě pádu zdi v televizi nepamatuju. ale ono je to jedno. kdyby to skutečně byl převrat, tak by mě to i mrzelo, ale jak tuhle říkal jeden kamarád: když nastoupil do vlády klaus, všichni si říkali, že už to nemůže být horší. po něm přišel zeman. říkali si totéž. přišel špidla. přišel gross... a nezbývá než kývnout. ano, i teď to může být horší. (lépe nevědět) divíme se američanům, že si zvolili bushe. oni se diví nám, že jsme nevymetli komunisty. pohled z venku je vždycky tak nějak jednodušší... a všude dobře, mimo usa a čr líp.

a pak,

že nejsem čarodějnice. mám i vlastní skleněnou kouli. a je oranžová. a svítí :)

tramvaj

ani slovo o úterních stíhách. svět je divnej, lidi jsou divný a mluvěj v mý blízkosti o divnejch věcech, ale možná si za to můžu sama. možná tak nějak přitahuju podivnosti a zakřivuju prostor kolem sebe a všechno divný na mě padá. omlouvám se za rozmazanost, nějak jsem neměla odvahu fotit s bleskem :)

btw, muhehe, ty nový tramvaje jsou uvnitř celý oranžový :)

i love mondays

aspoň čas od času. krom autobusů směr dejvice, který dneska jezdily tak, jak jsem to absolutně nepotřebovala, ale co může člověk chtít od autobusu, kterým jezděj akorát feláci? i já na sobě už pozoruju úchylku, že radši do jinýho autobusu ani nelezu. nicméně jinak mi dopravní prostředky nadbíhaly a úslužně čekaly s otevřenejma dveřma a červenym kobercem, dokud nenastoupim.

dokonce i volejbal nebyl k zahození. to by člověk neřek, musí to bejt mejma novejma oranžovomodrejma botama. míč jsem trefovala tak o 42% víckrát než doposud a navíc jsem si užívala uznalých pohledů, když se mi jako jediný holce v tělocvičně náhodou podařilo zasmečovat. a vynechme to, že jsem jednu smeč schytala já do hlavy a hvězdičky jsem viděla ještě dlouho potom.

před fakultou jsem potkala kamaráda z hvězdárny - inženýra a hned jsem si připadala víc jako studentka - aspoň tam znám někoho z těch starších :).

na cvika z matiky jsem dorazila very high po kafi z automatu, derivace mi odsýpaly jedna radost... ale pak mi přišla zpráva od paulieho a já se beznadějně ztratila v lese, v měkký trávě a vůni jara... a na zlomek vteřiny jsem byla úplně mimo. pak se o slovo přihlásilo ostrý zářivkový světlo, popsaná tabule a křída a já se probudila. ne že bych byla závislá na telefonech a zprávách, ale přišly mi ještě dvě, neméně krásný a taky celkem nečekaný, a soustředěnost se odporoučela do krajiny snů, tentokrát už definitivně. programování jsem odprogramovala s tupým úsměvem na tváři... kterej mi vydržel dokud ho nesmazala únava.

i love mondays, ale už je úterý. od osmi ráno nám kvůli novýmu vedení nepůjde elektřina /tzn internet!/ a tak se radši už dopředu připravuju na den blbec. a jestli začne ve středu sněžit, jak rosničky slibujou, bude nám na stěně veselo.

už je úterý. už je čas jít spát. ještě obrázek ze strahova, a dokonce s věnováním :) honzo, všechno nejlepší k těm devatenáctinám :)

marek

the long and winding road there'll be to your door

čas je parchant, o tom není sporu (louis de berniéres, mandolína kapitána corelliho). a jsou to už tři roky, co jeden můj kamarád umřel na rakovinu a já se s tím doposud nedokážu tak úplně srovnat. kvůli sobě. kvůli němu. kvůli tomu, jak rád žil a s jakou vůlí žil, i když to neměl vůbec jednoduché. smrt má blankytně modré oči. a tak, co mi zbývá, než zapálit svíčku. zavzpomínat, že v ten den jsem nic netuše pobíhala po hvězdárně. že jsem se smála a řešila své obvyklé malicherné problémy. jemu už to může být jedno. smrt je v podstatě taky malicherná. smějte se, ona se po vás taky jednou natáhne. říkejte ostatním, že je máte rádi. protože to taky nemusíte stihnout, jako se to stalo mě. žijte...

eggnoise

eggnoise hráli v akropoli a přestože jsem se hodně dlouho odhodlávala, nakonec jsem tam byla a nelituju. stáli jsme u pódia (zase na špatný straně. já si snad nikdy nevzpomenu, že chci stát naproti kytaristovi - no, příště... :) a s ivčou si užívaly fotografické orgie. hudba byla jako vždy výborná, jako vždy nutila pohazovat hlavou do rytmu a usmívat se na celé kolo... tohle eggnoise prostě dokážou. na jejich koncertě nemůže být nikdo smutný a to je prima :).

co mi trochu vadilo byly davy žens... éé, fanynek natřásajících se před pódiem, copak jsou eggnoise nějaká diskotéka? no jo, to holt sláva přináší; to mají z toho, že vydali album a byli v televizi :) nicméně nedá mi to, abych nostalgicky nevzpomínala na ty zlaté časy blahé paměti v jazz klubu železná. existuje spousta skalnějších posluchačů, ale i tak dokonce i já už leccos pamatuju.

třeba bude nové cd úplně příšerné a zůstanou zase jen ti skalní... i když to asi nehrozí, podle toho, co předváděli dnes s tím, že to jsou písničky chystané pro nové album...
a vůbec, dost řečí.

noc beze spánku

ach jo. tak jsem včera byla v čajovně, vypila fůru čaje a jako následek tohoto jsem (ač neskutečně unavená (šla jsem spát před půlnocí! to je od maturity asi počtvrté!)) noc propřevalovala na posteli a nemám vlastně vůbec ponětí, jestli jsem aspoň chvíli spala.

snad jo, protože dnešek je náročnej den. stejně pochybuju o tom, že bych ho přežila, protože

- od 7:30 mám cvika v dejvicích;

- odpoledne prosedím téměř čtyři hodiny na přednáškách, kam mi svědomí nedovolí nejít, i když nechápu proč, protože tam budu stejně spát;

- večer dorazí na hvězdárnu Doc. RNDr Zdeněk Mikulášek, CSc. s přednáškou na téma kosmologické paradoxy, kde prostě nemůžu chybět (totéž platí o následné návštěvě kulturního zařízení);

... a už teď usínám a zívám a dnešek prostě nemůžu přežít. a aby toho nebylo dost, ve čtyři ráno je konjunkce venuše s jupiterem (více) a já chci fotit... no nic.

včera cestou z čajovny jsme zabavili plakát. ale stejně pozdě. tak přemýšlím jestli ho mám sundat, kdo se na ten ksicht má koukat. (to mi připomíná, že v novinkách tady na bloggeru je, že jako správní američani máme blognout naše vouty... :)

tak já jdu nějak přežívat dnešek (nikdy jsem si ještě nekupovala něco jako redbull nebo semtex. no, všechno je někdy poprvé).

***

poprvé po pěti letech jsem si všimla, že z metra na staroměstské nevedou dva východy, ale tři. (nebo ne poprvé? jak to mám sakra vědět? prostě mě to hrozně překvapilo, i když nevylučuju možnost, že už jsem to někdy věděla. ale stejně. stejně se tam ten východ objevil teprve dneska :)

voda je krásná, voda má

BarborKa mě obvinila z vodní fixace. a já to nepopírám. je listopad, děti, and it's time for cold november rain, jak zpívají guns n'roses. a nepopírám ani, že jsem ve své podstatě cvok. miluju déšť, čím hustší, tím lepší. jeho vůni a chuť a dotek na kůži. zvuk kapek na okně. a pocit absolutního štěstí. jako když jsme letos na expedici běželi deštěm za duhou. jako když jsem šla deštěm domů a přímo nade mnou zuřila bouřka. miluju extrémy, protože jsou neobvyklé. a nechávají nás užasnout. bouřku a vítr a mlhu a vánici.

úterní stíha. půjdu na přednášku. a pak na JAVA konzultaci, he he. pustím si the wall a v hlavě mi i tak bude znít november rain. and nothing lasts forever, even cold november rain. :(

some say i'm lazy, another say that's just me
some say i'm crazy, i guess i'll always be

bez nadpisu

stále mě překvapuje, jaký dopad na mě má, že žiju v praze už dvacet let (a nedávno jsem zjistila, že existují i jiná města :). projevuje se to hlavně tím, že k mnoha místům mám osobní vztah (buduju si vlastní, osobní prahu) anebo na ně mám aspoň vzpomínku, prchavou, ale o to silnější. jen jsem dneska jela ze střešovic do dejvic přes zastávku prašný most, z které se jde na hrad... a vybavila se mi cesta tamtudy na odporně snobské předávání maturazeugnissen v budově rakouského velvyslanectví... ten den strašně lilo a já z toho byla tak strašně nadšená, šla jsem z té zastávky pomalu na hrad, velmi, velmi pomalu a míjeli mě spěchající spolužáci s deštníky a já jsem se v relativně slavnostním ohozu brodila kalnou vodou s ohromným potěšením. a padala na mě obrovská množství vody a já se cítila tak... mokře a volně. lépe s každou kapkou. ach jo, když v životě tak málokdy prší tak moc. tak strašně moc. tak strašně prchavě, ale o to silněji. ach jo.

zítra je úterý, den stíhy. černé vlajky už se třesou na to, jak se budou třást ve větru a kytky rostou na karláku z dlažby. jupí. hlavně nebýt normální.

a jedna fotka z brna, he he he. já mám holt slabost pro negativy. a pro chaos. (ďábelský smích:)