rain down on me

před školou trhám větvičku hlohu. toho hlohu, co mu říkám jasmín.

den blbec. vyberu si na místě, říkám si, když si jedu pro lístky na florenc. to by muselo být kde. najít bankomat mi dá takovou práci, že začnu pochybovat o tom, jestli mám vůbec někam jezdit. ale v autobuse 23:15 brno - praha je poslední volné místo. risknu to. i když mi všechen dravý roum radí se na to vykašlat. ale ten já přeci neposlouchám nikdy.

měla bych se učit, bojím se koušek. a výsledků voleb. a je mi zima. kde je léto, když ho člověk potřebuje? bloumám po škole s lahví laciné limonády. hledám svoje dávné stíhy vepsané do dlaždiček - jako když jsem v prosinci před rokem a půl jela z brna do prahy jen kvůli písemce a pak hned zpátky kvůli koncertu ve staré pekárně...

a po strašně dlouhé době, která se táhne až k počátkům blogu, mám pocit, že píšu pro sebe. že už nejsem chycená v pavučině viny a lásky a bolesti.

co teď?

je deset večer,

ještěrky ožívají. byl to náročný den.

včera víno z květů skořicovníku. jak pěkně to zní. a lost. a ráno pršelo skoro vodorovně.

a když jsem nevěděla, co dělat, tak jsem začala rovnat svoje jízdenky na vlak podle data. je jich pěkná hromádka. praha - brno. brno - praha. každý máme něco. a městečko v podkrkonoší a městečko na severní moravě a řež a - každý jsme tak trochu blázen.

hlavně já. v úterý večer jedu opět do brna. na koncert. na jeden večer. moje návštěvy tam jsou stále kratší. v úterý v noci totiž jedu zpátky a ve středu ráno dělám koušku. nedokázala jsem se přesvědčit, že tam nemusím jet, i když se budu učit v autobuse.

ápočtočtový týden ahead.

nočně vii

věci.

stavím si z nich krátkodobě pevný svět. ale ony vědí.

nesou moji minulost. nesou ji útržkovitě, ale i to stačí.

věci a vůně.

jako tyhle šaty - několik překvapivě teplých dní loňské léto - na balkoně čtu harryho pottera, popíjím bílé víno - kdykoliv připravená se zhroutit. na sobě tyhle šaty. a všechno sluneční světlo působí tlumeně. a dole o tři patra níž tráva a nekonečná řada dlaždic, jedna dvě břízy - brno.

písně a slova.

that will keep you going for the show

rýžuju vzpomínky, co zůstane? vprostřed nánosu písku - pár zlatých zrnek.

rýžuju život. dýchám déšť. hladí mě a voní. podle jeho hlasu poznám sebemenší změnu rytmu. zakloním hlavu a dívám se a ochutnávám. pět a jeden smysl pro déšť.

hořká je noc. a vzpomínky jsou zadupané do země.

cink. echoes.

otázky, myšlenky, soboty, boty

podstatou zeleninového salátu je vybírat z něj věci, které nejsou zelenina.

podstatou života je vybírat z něj věci, které jsou život?

a medovina je ideální nápoj. co jiného můžete pít teplé i studené, co jiného je v obou případech tak dobré?

a je opravdu nutné jít každý čtvrtek po škole na víno?

nepochybně. i když těch prvních šest deci udělá své a zase jedete na strahov... veselí. i když čekáte v osmičce (alias strahovské rychtě, která je mimochodem nekuřácká a kde mají nejdražší panáky (to jest tequilu, 80% rum a podobně) za pouhých pětatřicet korun) na pizzu déle, než by mělo být povolené. i když jste ve fotbálku jasně nejhorší (ale přesto váš tým vyhrává). a i přesto, že se vám rozpadne nejdřív jedna a pak i druhá bota. (humanic, cca měsíc staré. asi jsem je moc nosila.)

protože se můžete zout a jít bosi trávou. protože na karláku (ano, už zase) voní akáty. hlavně v noci. a protože těch protože je tolik. protože krvesaj a protože ráno je tak daleko. a kouškové taky.

je pátek a práce neubíhá. od kolegy, kterého potkávám prvně, a který je povoláním sochař, dostanu k obědu housky, lučinu, papriku a jablko. když odcházím, tak prší a s eliškou u sudu nad dvěma deci merlotu opouštíme stará témata a vrháme se vstříc novým. překvapivé shody.

stejně si připadám nekonzistentní. nevím proč. přežít? už aby byl červenec.

loučíme se, venku je ještě světlo. akáty voní i v dešti, nejenom ve tmě.

šlapu do kaluží.

and i feel like i'm drifting, drifting, drifting from the shore...

mezi řádky nikdo nechce číst*

is there anybody here who doesn't know venku je relativně teplo. ale to album, to nejdepresivnější, poslouchám pořád. dokola.

we're under fifteen feet of pure white snow

dějí se divné věci. divné nenáhody. kousek od zastávky leží mrtvý holub. dva dny po sobě jsem na něj málem šlápla - jsem mimo - snad nevěřím na špatný znamení?

a pak jsem přebíhala u ůstavu silnici a načapali mě poliši. jinak vždycky chodím podchodem.

a pak jsem potkala spolužáka alias pp, což mi přijde mírně tristní, protože jsem ho více méně potkat chtěla - zeptat se, jak vlastně skončil čtvrtek. jenže kdybych nebyla u holiče (kratší a zrzavější) - nenakupovala v tescu (černý lak na nehty - to ten cave) - šla podchodem - tak bych ho nepotkala.

a dneska ráno cestou do školy - rozhodnuta přejít a minout mrtvé ptáky - těsně vedle mě spadl francouzský klíč. devítka, nebo tak něco. mám být ráda, že mě netrefil?

nebo to bylo varování? jaký, sakra? náhody přeci - neexistují - ale

musí to dávat smysl?

aspoň jednotlivcům, když už ne celku.

a včera z icq rozhovoru s melony vyplynulo - já tak někdy mudruju - že všichni směřujeme k něčemu, co je součástí naší podstaty. že z dlouhodobého hlediska se nemůžeme přetvařovat sami před sebou.

a co já?

nestíhám. fotit. uvažovat. odpovídat na maily. (víkend to jistí.)

a prohlížela jsem si možnosti studia v zahraničí. už mě to zase chytá, ale možná by mě půl rok někde v cizině vyléčil z mého volání po samotě.

momentálně vzhlížím k místu, s kterým by se nepochybně pro mě samotnou pojilo spousta problémů, ale nemůžu si pomoct.

káhira.

z pátečního večeru s bsk: pít porstké brčkem je dekadence.

(*nadpis mi na jazyk, tedy na klávesnici, přišel zcela spontánně. zajímalo by mě, co jsem tím chtěla říct. určitě minimálně to, že jsem ve svých očích dostatečně explicitní :)

možná pojedu v srpnu do polska

solidarity invites david to play anniversary concert in gdansk for 100,000. více zde. ááá.

nejvyšší čas

item one: box. check. item two: sun. wow, that's a big check.
začít.

to zlé období je už zase tady. vyhlašuju proto embargo na slova začínající na z. ítra píšu dva ápočtové testy a ve čtvrtek taky dva.

au.

víkend byl flákací.

v pátek večer jsme leželi s bsk na gauči, popíjeli porstké a zasvěceně debatovali o tom, která postava v lostu je nejlepší (já bych vám to i řekla, ale počkám, až ta mánie přijde i do čech :). asi do čtyř.

v sobotu moje sestra "oslavila" osmnáct. ten čas letí. (uvozovky, protože u nás doma se v podstatě neslaví. zapíjím akorát já, a to mimo rodinné kruhy a většinou navíckrát - když už mám slavit, chci kolem sebe kamarády, chci něco připravit, třeba kýbl bowle, chci si to užít. asi mám potlačované hostitelské pudy. tak mě napadá, že bych mohla začít plánovat jak, s kým a kde letos. a kolikrát. no nic.) sestra se tvářila uraženě, když zjistila, že nedostala žádné velké překvapení (co taky dát někomu, jehož koníčky spočívají v sezení před televizí/před zrcadlem?) - i když nesrovnatelný s výrazem, který prý měla, jak vyprávěl táta, poté, co zjistila, že pro ni (tedy ani pro mě) naši nechystají žádné 'věno', prostě nějaký obnos, až vypadneme z baráku. chudinka. (nechápu, jak k něčemu takovému mohla dojít.)

neděli jsem proflákala vyplňováním shlédnutých filmů na čsfd. večeře s dž a el, výborný steak v mexické restauraci - a domů.

prostě nuda, ohraničovaná špatným svědomím z blížícího se kouškového. au podruhé.

nejvyšší čas ačít něco dělat.

pojď, půjdeme do ložnice

a nežer ty oříšky.
(to je tak, když si člověk po dlouhém a osamělém dni v práci povídá s vysavačem.)

and it ain't gonna rain anymore

... das macht schwein

nick cave. jeho prý nejdepresivnější album; je šedivo. jezdím autobusem sem a tam. něco je ve vzduchu.

možná víno.

po škole jdeme totiž na víno. já a spolužák, říkejme mu třeba pp, protože to jsou jeho iniciály. v hospodě hned u budovy je plno, hraje se hokej. opravdu tam píše čtvrtá třetina? sedneme si ven, podle řevu poznáme, jak to dopadlo.

prší. trochu. a hodně. a víno -

stoupá do hlavy.

leje. slunečníky začínají propouštět vodu a já propadám nezřízenému nadšení z tolika padající vody. zároveň se snažím myslet na své povinnosti. potřebuju odnést tenhle disk kamarádovi na hvězdárnu, říkám. chytáme autobus a leje. na strahově zjišťuju, že mám ještě fůru času. a hlad.

takže vyhrává menza. kdyby mi někdo laskavě připomenul, o čem jsme mluvili, byla bych mu vděčná.

anebo raději ne.

zase běžím. deštěm a vodou. bosá. protože chci. to že mám v sobě půl litru vína, nehraje roli.

nebo jo?

s ostatními se potkávám(e) v lanovce. nutno říct, že jsem velmi veselá, všechny ráda vidím. a moc mluvím. a v lanovce opravdu není kam zapojit napájení přenosného disku.

hospody. ondrovi zase jednou proti jeho vůli vytvářím řezané pivo. a pichlavé. hemží se párátky. a moje extroverze pokračuje. ach jo. a pořád prší.

a mně je -

tak neskutečně dobře.

jenže mně se všechno rychle omrzí. a takhle veselá neumím být dlouho. u chlupatého ducha se tvářím nepřítomně a na otázku, co to dělám, odpovídám mazaně: balím kuchaře. (ve skutečnosti slintám na ty připravované pizzy hned za pleksisklem, vypadají tak lákavě.)

oranžové a hranaté hrníčky na kafe jsou krásné. malý a velký. nedělej ostudu, tváří se všichni zle, když je chci nenápadně schovat do tašky (to by mě zajímalo, co všechno se v tomhle stavu dá dělat nenápadně), přestože to byl alf, kdo ještě před půl hodinou vykřikoval pojďme udělat nějakou ostudu.

mohla jsem být konečně šťastná, kňučím uraženě, protože ty hrníčky byly opravdu úžasné.

ale je mi dobře. že ondra vypadá tak šťastně a esme taky a že je ta růžová tequilla fakt dobrá a že mám 'normální' spolužáky, kteří se dokáží bavit s mými 'normálními' kamarády.

ty jsi pořád středem pozornosti, že jo, říká mi někdo. ani nevím kdo.

hm. někdy. copak za to můžu?

kdo ještě neviděl moje skvělé tričko? slyším se ten večer už asi potřetí a tak raději exuju, totiž pivo a jdu domů.

a prší. a běžím.

zase kapky na skle

po včerejším dešti přišly ještě sny. taky o počasí.

v tom prvním vycházím z domu. je tma a strašně mrzne, tak moc, až se všechno třpytí. vždyť je přece léto, divím se, ale hledám rukavice a spěchám na eggnoise, někam do jakéhosi zakouřeného klubu, kde si objednávám guinesse a kouřím hřebíčkové cigarety dlouhé jako tužka. a z nějakého důvodu se tam vyskytují minimálně čtyři lidé, kteří hráli v posledních letech mého života důležité role. hm. no, že bych je někdy chtěla takhle pohromadě... :)

druhý sen, nad ránem, nad dopolednem, v polospánku. běžím po louce - snad je tam ještě někdo, vlastně určitě, ale na tom nesejde, protože to je ten nejbarevnější podzimní den, jaký jsem kdy viděla, oranžový, rezavý, cihlový, žlutý a kdoví jaký ještě, obloha je průzračná, tyrkysová... a já jsem šťastná. a vím, že je apo. takyhm.

a teď za oknem blýská, ze zvyku počítám vteřiny, jak je bouřka daleko, poslední apo v brně a listopadové ráno, don't dream -

a zaujalo mě.

stormythoughts

odpoledne se mihla za oknem. ven se mi nechtělo; sledovala jsem závoje vody za oknem a naslouchala.

všechno má svůj čas. i věci, ke kterým se odhodláváme třeba jen několik hodin.

vycházím ze školy a obloha černá. než zmizím v metru, dotkne se mě první kapka. jemně. a já - přes hukot metra, přes hudbu v uších - já ji slyším. temně, na pozadí. počkej, šeptnu. a popoháním nedočkavě vlak a spěchám ven a do knihovny a pak kráčím starým městem. a dýchám. a cítím. hlouběji, živelněji. je mi alive. a když vyběhnu z tesca, je tady. prší. leje. slyším déšť, vnímám jeho rytmus na dlažebních kostkách, když přecházím koleje, je každý krok ódou na ni; chce se mi smát.

v tramvaji vedeme dialog. já. a ona.

ještě prší, říkám do větru, do deště, do prázdna.

ještě prším, řekne ona.

a kaluže. a odlesky. a mraky. pojď blíž, jsem stále víc doma, ale kdyby se vrátila, počkám. kdyby se vrátila, budu stát na jednom místě. a třeba po kolena ve vodě. a bude pršet.

a mně bude - pradávně. esenciálně. svobodně. okamžikově. jsme jedno, já a ona -

někdy -

a ve vlasech nám praskají výboje. a oblékáme se deštěm. a umíme létat.

z koncertu

skvělý hugo race:

a jeho bubeník, který mi stihl připomínat asi deset lidí, včetně earla z red meatu a samotného kejva.

už žádné prodloužené víkendy

sobota byla mile sobotní. k obědu láhev vína na balkoně, jak psala lia: prostě jsme. večer se stavuje džouns se společností, která má podobné brýle jako já a vypijeme tři láhve červeného, včetně jedné merlotí sluníčkové.

bohužel největší loser jsem nakonec já, víno mi nesedlo a tak se raději zdekuju, detaily vynechám a neděli trávím na gauči, pod dekou, za oknem jezdí parní lokomotiva (a ani jednou se mi ji nepodaří vyfotit, chyba nikoliv na mojí straně) a čas od času strašlivě prší. a v dálce hřmí.

dnes večer mě čeká palác akropolis a temné blues huga race (zakládající člen kapely bad seeds), tak se těším. a dám si mojito...

a jestli bsk nezapomene, budeme mít další losty.

summer in our veins

will we or will we not meet a homeless in the squat improvizuju když vyprovázíme bsk a odemykám místnost s popelnicemi. to byl čtvrtek. a pár dnů předtím jsme šli obráceně - bsk vyprovázel mě - a ještě předtím jsme se procházeli grébovkou - a měli jsme najednou strašně moc radosti z toho, jak bydlíme blízko sebe.

a včera. sedíme na zahrádce baretty. výjimečně s akrab, přestože se poslední dobou moc nevídáme. přijde i pan v. a ve čtyřech se vydáváme na anděl vyzvat bowlingové bohy na souboj.

měsíc je obrovský, kulatý, jasný a kloní se nad naše náměstí. takhle velký přece být nemůže, říká zwíře a my astronomové se usmíváme.

na tom plese jsem měla korzet a sukni až na zem. černou, sametovou. s rozparkem do půli stehna. takový můj styl pro chvíle, kdy je mi dobře a nevadí mi být výstřední. na tom plese jsem byla s panem v. (ten patří k barborce, alias akrab). a prý jsem byla příliš extravagantní; vážně? a proč zrovna tyhle dva dny tolik narážím na minulost? je to nechtěné, ale ty pocity se mi vrací - jako na bowlingu, kam jsme v mém maturitním ročníku chodili každé pondělí - do zrcadla se tam dívá trochu stejná a trochu jiná tvář .

tehdy -

a den, kdy začnou odkvétat šeříky, je ten z nejsmutnějších.

regressions

a jdu a šeřík, který jsme otrhávali loni s panem programátorem, je plný květů, vůbec ta naše čtvrť krásně voní

a jdu a říkám si jak moc musím neustále definovat, konfrontovat se, vyvolávat vnitřní konflikty, abych byla schopná chápat sebe a svět okolo, je to bezpodmínečné

ze školy na jedno (tedy dvě) pivo, dvanáctka vleze trošku do hlavy a všechno tak strašně moc kvete, do knihovny a do čajovny, odkud se trhám, protože projekce o výpravě ppčas do turecka za zatměním je neskutečně nudná (my budeme mít lepší, až to alf jednou nastříhá) a z lidí, které jsem chtěla potkat, tam nikdo není. místo toho sedím s m. v hospodě, která je ztělesněním všech nechutných hospod, upíjím svoje malá piva (toho dne třetí a čtvrté - a to můj primární plán byl dát si večer trochu vína) a snad pod jejich vlivem nakusuju téma pana programátora, najednou mám hroznou potřebu se svěřit, jako tehdy před dvěma lety, a tak chvíli mluvím -

[někdy v lednu jsme totiž byli s panem programátorem na víně, on vzal pár kamarádů a já zwíře - a nakonec jsem o tom ani nenapsala, protože se choval hrozně. měl na mě narážky a snažil se mě v očích zwířete co nejvíc shodit (ale zwíře není člověk, který by se tím nechal rozhodit) a vůbec to celé skončilo nějak divně, od té doby spolu skoro nemluvíme]

[pan programátor chodí s jednou slečnou, která se k němu chová strašně, ale jemu to tak nějak nevadí, jezdí za ní po celém světě jako pejsek a - a mně se k tomu ani nechce vyjadřovat, protože tehdy, když se mi líbil, jsem ji nesnášela - to mi tak nějak zůstalo - a tudíž nejsem objektivní]

- mluvím a překvapivě se shodujeme téměř na všem, věci, kterých jsem si já všimla už dávno, vnímá m. taky (a ten pocit, že jsem nakonec měla pravdu, co se jich týče, mě nijak netěší) a štvou ho úplně stejně - jenže svůj život si děláme sami a kdo mu chce radit, že. pan p. je v některých ohledech skvělý, milý, vtipný, zodpovědný, ale jakmile přijde na nějaké otázky ohledně jeho "vztahu", strašně zkřečovatí a sálá z něj takové napětí, že se divím, že nejenže se z toho nezhroutí, on si to vůbec neuvědomuje - a po "ona je v americe, on je někde jinde", přijde situace "oba na jednom místě" - a ona ho vůbec nepotřebuje, jen ho využívá a dělala to vždycky, takže jsme se shodli, že se blíží katarze - ale já už dávno nemám potřebu ho zachraňovat. (m. řekl, že v takovém vztahu, jako mají oni, by nevydržel ani týden. já teda taky ne. tak jak to že to někdo vydrží? ona za to vážně nestojí.)

[a stejně mi to ale nedává smysl. ani to, proč o tom vlastně píšu. snad že se tehdy prudce objevil v mém životě, že vlezl do fontány, učil mě lízt po skalách a mně to stačilo. možná to byla chyba. ale spíš ne. a stejně si myslím, že v tom nemá a neměl jasno. mělo by mě to těšit, ale proč. já bych takhle žít nedokázala.]

mizím z hospody a rychle se oklepávám. na vršovickém náměstí se setkávám s bsk a večer je ještě stále před námi, i když je už po desáté. konzumně krásný večer, pizza a víno, rozvalení na pohovce se díváme na film, na lost a kontinuelně se opíjíme. life's good.

černá je noc

a sladce voní.

přichází to ve vlnách. sedím ve sprchovém koutě. mířím sprchou kolem sebe; na stěny, představuju si letní bouřku tříštící se o sklo. na sebe - voda je horká a já si to nepřipouštím. nechce se mi ustoupit. a nevadí mi to, jen ať je ještě - ještě - ještě víc horká

sedím na okně a dívám se dolů. v oscilaci nálad jsem strašně nízko a bojím se.

a nevěřím.

a přišel mi spam se subjectem praying in the river is a lot of fun

verlängertes wochenende

den první. omrknout knižní veletrh (hm) a projít se po výstavišti. na závěr dne plaveme s akrab v ymce a posléze obdivujeme proužkované kalhoty u w&d. večer se vydáváme k bsk a sledujeme další napínavé díly lostu. za oběť nám padne láhev medoviny; nicméně když se vprostřed noci vracíme přes nádraží, kde nás posunující se vagony na chvíli zablokují, posílám sms jdeme od tebe a nejsme opilí, co je špatně? poznámka na okraj: nejde elektřina v domě.

den druhý. ráno nejde elektřina nikde. po několika hodinách bezcílna mě napadne zavolat co nejvíce lidem, že bude párty při svíčkách a vyžírání lednice - samozřejmě po třech telefonátech elektřina naskočí. ale akce se koná, má punc spontánnosti a je plná vína. je nás sedm, po celém pokoji hoří svíčky a hrajeme hru "i've never" - spočívá v tom, že jeden člověk řekne, co ještě nikdy nedělal a ti, kdož ano, se musí napít. je to trochu dvojsečné, protože některé věci jsem se opravdu nechtěla dozvědět.

lia a ten, co na jejím blogu ještě nemá jméno, usínají na gauči, díváme se skrze zavřené oči na futuramu a love actually a pak je najednou ráno.

den třetí. možná toho chceme dělat hodně, ale nakonec vyrážíme s liou a tamtím na lodičky, v dynamu si nekřesťansky pochutnáváme, dokonce se dostáváme k debatě o míře hříšnosti dobrého jídla, kterou konkrétně tady označujeme za velmi vysokou (kuřecí řízek s hruškou a hermelínem, jako dezert palačinky se skořicí a javorovým sirupem, k tomu chillský merlot, a to mluvím jen za sebe...) nakonec ještě děláme ostudu, když brakujeme reklamní zápalky camel v pěti barvách, každý musí mít kompletní karavanu.

je nám dobře takhle ve čtyřech, drápeme se na petřín záplavou zelené, třešně kvetou, pampelišky kvetou, mraky stojí na obzoru a my děláme ksichty v bludišti. ještě orveme šeřík a můžeme domů. doma sledujeme tři, maximálně čtyři díly lostu - když skončí čtvrtý, sedíme chvíli tiše. já to neřeknu, směju se pod vousy a zwíře zavrčí, že to přeci chtěl říct on. takže ještě jeden, poměrně zásadní díl - a spát.

den čtvrtý. ikea. dvě židle versus plná taška krámů - tedy plán oproti realitě. opravdu bych měla něco dělat, opravdu bych se měla aspoň trochu probudit, tak ještě dvě tři kafe a začnu.

...

snad za to může lia. náhodnou zmínkou hledáme redaktora vyvolala staré sny. stejně jako v káhiře - tam to zavinil nečekaný závan svobody (to bylo ještě před atentáty).

snad že opravdu malé a větší holčičky sní o své svatbě; nevím. (ta, co se vdávala v září, taková asi byla. pravděpodobně je šťastná, odklon od starých přátel si nepochybně nějak kompenzuje.) já rozhodně ne. asi jsem příliš realistická. ale to je fuk. mým snem bylo žít sama. být nezávislá, zvládat všechno, co zvládat chci. chtěla jsem někdy ve druháku studovat astronomii v zurüchu, ta představa lákala sluncem a svobodou, protože když jsme tam jednou projížděli, byl krásný podzim a hladina curyšského jezera byla pokrytá kobercem žlutých listů.

přemýšlím, proč jsem to vlastně nezkusila. se svými známkami z maturity (což je podmínka přijetí na deutschschprechende školách) bych se dostala kamkoliv. asi nebyly peníze. škoda; můj sen, jak jednou za čas jedu krásným novým beetlem přes švýcarsko domů, se rozplynul.

vrátil se, až když šlo o brno. a zase zmizel. a teď - teď mě ta představa zase chytá. brno. zvykám si na malé, krátké návštěvy, které plním milými setkáními, ale když sedíme s liou na moraváku a kropí nás fontána, mám zase strašlivou touhu zůstat - já to místo beru, chce se mi říct, chci tady žít, protože se mi tu líbí, protože tu je všechno blízko, protože mým snem bylo mít vlastní místo někde, malý byt, do kterého se můžu vracet, ve kterém můžu pořádat kalby, ale který bude můj a ničí jiný.

proč sakra si připadám jako v kleci, proč, nikdy jsem nechtěla na někoho čekat až přijde z práce, nikdy jsem nechtěla

nic

a přijde mi že si přivolávám vnitřní krize, abych měla nějaký inspirující motor. a přijde mi, že se zase nechávám pohltit

démony

a může se stát, že podlehnu svým krizím

a začnu utíkat

a je mi strašně smutno

o škole

cviko první, astrofyzika. jak je mým zvykem, přicházím samozřejmě pozdě. mladý cvičící nenašel dostatečnou odezvu na své brali jste tohle na přednášce? (ono taky hledat odezvu u tří lidí, to chce odvahu) a tak se obrací na mě. chudák. eee, pronáším duchaplně a jeho výraz jasně naznačuje, že podobnou odpověď už slyšel. ajo, ona je dneska přednáška, zatvářím se vítězně. aspoň že se směje.

cviko druhé. o tom, co si myslím o užitečnosti předmětu ekonomika, jsem už psala. dvakrát jsem tam nebyla (a dvakrát mi ochotný spolužák udělal čárku do prezence:). dnes se řešil test, který se bude psát příště, a cvičící si nevím proč jako oběť vybral mě.

tak tady kolegyně se podívá do testu a řekne, jestli je těžký nebo lehký.

(ehm, já a mluvit před více než pěti lidmi, to tak.) tak napůl, volím šalamounskou odpověd, ale trápení pokračuje. tak nám přečtěte jednu otázku, abyste viděli, co vás čeká. (otázku. tedy zřejmě i s odpověďmi abcd.) kolektivní řešení je za á - vždycky lepší. to je k tomu testu?, ptám se s nevinným výrazem. sklízím smích. (to se mi nestává - nebo ne někde, kde je tolik neznámých lidí.)

a úplnou náhodou jsem si vzpomněla, že by mohly být otevřené zápisy. zapsala jsem se, bez ponětí, jestli projdu - jestli chci studovat dál - no -

asi chci. zatím.

plyneme

krátká návštěva hypernovy pro jednu dvě věci - chtěla jsem vyrábět domácí vaječňák, ale dopadl strašně, a mě by zajímalo proč. nemáte někdo nějaký funkční recept? - a je z toho další hrníček do sbírky. obyčejný bílý - ale uvnitř oranžový! :) a už se v něm hřeje kafe ze stroje.

prvomájový večer na letné, téměř jarní idylka - mohlo by být tepleji, ale petangue, dýmka a víno to celkem vynahrazují. překvapivě zůstáváme střízliví; jen klokan strašně smrká. vyměňujeme tichá slova, když ostatní hrají. je zvláštní, jak se s ním snadno rozpovídám i o věcech, o kterých mlčím s kýmkoliv jiným.

pohled z okna je smutný, ale teploměr ukazuje dvacet stupňů. měla bych něco dělat. zaškrtat políčka v diáři, rozplánovat se, učit se. tisknout skripta. modlit se.

mraky. (a nezaprší, i když na chmi jsou vidět i bouřky.)

toast se skorolososem, cibulí, pepřem a limetkou. půl roku. hm.