snad za to může lia. náhodnou zmínkou hledáme redaktora vyvolala staré sny. stejně jako v káhiře - tam to zavinil nečekaný závan svobody (to bylo ještě před atentáty).
snad že opravdu malé a větší holčičky sní o své svatbě; nevím. (ta, co se vdávala v září, taková asi byla. pravděpodobně je šťastná, odklon od starých přátel si nepochybně nějak kompenzuje.) já rozhodně ne. asi jsem příliš realistická. ale to je fuk. mým snem bylo žít sama. být nezávislá, zvládat všechno, co zvládat chci. chtěla jsem někdy ve druháku studovat astronomii v zurüchu, ta představa lákala sluncem a svobodou, protože když jsme tam jednou projížděli, byl krásný podzim a hladina curyšského jezera byla pokrytá kobercem žlutých listů.
přemýšlím, proč jsem to vlastně nezkusila. se svými známkami z maturity (což je podmínka přijetí na deutschschprechende školách) bych se dostala kamkoliv. asi nebyly peníze. škoda; můj sen, jak jednou za čas jedu krásným novým beetlem přes švýcarsko domů, se rozplynul.
vrátil se, až když šlo o brno. a zase zmizel. a teď - teď mě ta představa zase chytá. brno. zvykám si na malé, krátké návštěvy, které plním milými setkáními, ale když sedíme s liou na moraváku a kropí nás fontána, mám zase strašlivou touhu zůstat - já to místo beru, chce se mi říct, chci tady žít, protože se mi tu líbí, protože tu je všechno blízko, protože mým snem bylo mít vlastní místo někde, malý byt, do kterého se můžu vracet, ve kterém můžu pořádat kalby, ale který bude můj a ničí jiný.
proč sakra si připadám jako v kleci, proč, nikdy jsem nechtěla na někoho čekat až přijde z práce, nikdy jsem nechtěla
nic
a přijde mi že si přivolávám vnitřní krize, abych měla nějaký inspirující motor. a přijde mi, že se zase nechávám pohltit
démony
a může se stát, že podlehnu svým krizím
a začnu utíkat
a je mi strašně smutno
6 comments:
Chápu dokonale. Jeden, co mi otřískával MOJE hrnečky, nechal uschnout pár důležitých kytek (hlavně fikuska Zuzana, ta bolela) a musela jsem mu zdůvodňovat, proč si zase nalévám další deci, se po letech spakoval a zmizel. Nepoučila jsem se. Je tu další, který mě pohladí, když mám noční můry, chápe, co jsou tvůrčí muka, když mi hlava nemyslí a uzávěrka se blíží, ale proč mám sakra dnes odejít z báječnýho flámu dřív, protože prostě chce, abych byla brzy doma?!! A to jsem si kdysi sama sebe představovala v podrovním kutlochu nad Seinou, nad starým psacím strojem svítí lampička, z odloženého doutníku stoupá vůně a whisky zteplala, protože právě dopisuju skvělou knihu... Chlap? ten v těch snech nikdy nebyl. Ach jo.
jo. jo. jo. vždycky to byla taková tvůrčí samota, spousta diskuzí o ženských tématech a nezávislosti, láhev vínka v lednici a podkroví a večer si přivydělávat jako servírka v nějakém domáckém baru, kde znáš každého štamgasta jménem (trochu jako amélie).
ps: já z flámů nespěchám.
Měla jsem kamarádku, vlastně spíš známou, asi o pět let starší než já. Ta vždycky říkala, že až se bude z flámu domů dobrovolně vracet před půlnocí, znamená to, že na ni doma čeká ten s velkým T. Před pár týdny jsme se míjely ve dveřích hospody - bylo asi devět, ona se tvářila uštvaně a během pěti minut, kdy jsme se bezúspěšně snažily naladit na starou vlnu, se každou půl minutu podívala na hodinky a říkala, že spěchá, protože ji doma čeká ten s velkým T.
Nikdy nechci z flámu odcházet před půlnocí.
já to takhle ale vůbec nemyslela... z flámů odcházím, když se mi chce. chtěla jsem jen říct, že ať je mi sebelíp, jsou chvíle, kdy propadám strašlivé touze žít sama - prostě pro to, jaká jsem.
Rozumím. Jen se to tomu druhému, co si ho mezitím člověk připoutal k sobě, dost špatně vysvětluje.
to záleží - nedokázala bych být s někým, kdo by to nechápal. a je to můj boj, který bych měla chtít vyhrát. hm. (k té paříži/züruchu jsem ještě zapomněla dodat: a aspoň dvě předoucí kočky!)
Post a Comment