mezi řádky nikdo nechce číst*

is there anybody here who doesn't know venku je relativně teplo. ale to album, to nejdepresivnější, poslouchám pořád. dokola.

we're under fifteen feet of pure white snow

dějí se divné věci. divné nenáhody. kousek od zastávky leží mrtvý holub. dva dny po sobě jsem na něj málem šlápla - jsem mimo - snad nevěřím na špatný znamení?

a pak jsem přebíhala u ůstavu silnici a načapali mě poliši. jinak vždycky chodím podchodem.

a pak jsem potkala spolužáka alias pp, což mi přijde mírně tristní, protože jsem ho více méně potkat chtěla - zeptat se, jak vlastně skončil čtvrtek. jenže kdybych nebyla u holiče (kratší a zrzavější) - nenakupovala v tescu (černý lak na nehty - to ten cave) - šla podchodem - tak bych ho nepotkala.

a dneska ráno cestou do školy - rozhodnuta přejít a minout mrtvé ptáky - těsně vedle mě spadl francouzský klíč. devítka, nebo tak něco. mám být ráda, že mě netrefil?

nebo to bylo varování? jaký, sakra? náhody přeci - neexistují - ale

musí to dávat smysl?

aspoň jednotlivcům, když už ne celku.

a včera z icq rozhovoru s melony vyplynulo - já tak někdy mudruju - že všichni směřujeme k něčemu, co je součástí naší podstaty. že z dlouhodobého hlediska se nemůžeme přetvařovat sami před sebou.

a co já?

nestíhám. fotit. uvažovat. odpovídat na maily. (víkend to jistí.)

a prohlížela jsem si možnosti studia v zahraničí. už mě to zase chytá, ale možná by mě půl rok někde v cizině vyléčil z mého volání po samotě.

momentálně vzhlížím k místu, s kterým by se nepochybně pro mě samotnou pojilo spousta problémů, ale nemůžu si pomoct.

káhira.

z pátečního večeru s bsk: pít porstké brčkem je dekadence.

(*nadpis mi na jazyk, tedy na klávesnici, přišel zcela spontánně. zajímalo by mě, co jsem tím chtěla říct. určitě minimálně to, že jsem ve svých očích dostatečně explicitní :)