drobnosti teď, zbytek v dohledu

nestíhám psát. nestíhám mít čas přemýšlet nad tím, co cítím, nedokážu se dostat mimo rámec věcnosti. k snídani - jak nazvete jídlo, když je půl páté, ale vy jste ještě prostě neměli čas se najíst? - jsem měla čtyři tousty s avokádem. za oknem padá tma. už zase. za oknem padá tma - je zima, ještě pořád a ještě dlouho bude. i když. i když venku byla odpoledne nula, to jen když se teď chystám ven, teplota zase klesá.

chtěla bych utíkat, ale nemůžu. zkouškové mě divně drtí. už aby skončilo. slíbila jsem si návštěvu brna. chci si opět hledat inspiraci v adamovi a evě od šiktance a v šiktancovi obecně - ale to chce soustředěnost takřka stoprocentní. chci si pustit floydy, natáhnout se na postel a vnímat každý tón, ne je mít jako kulisu k učení.

nesnáším věcnost. co je na tom, co dělám, sakra. co na tom, že se krmím mátovými kuličkami od čongů, co na tom, že si pouštím killers a hledám každý sebemenší únik od učení - a že vím, že to dělají všichni?

ještě že se můžu těšit. za dva měsíce, klepu na dřevo, bychom měli být v egyptě. a pominu-li zatmění, egypt, památky, písek a moře, bude tam hlavně teplo. a psychické teplo především.

a taky jeden koncert v půli března... a taky se mi zdává o expě.

a tak vůbec.

jsem závislá. až jednou vylezu ze sprchy už po pěti minutách, zhroutí se svět.

out of time

a jak se učíte vy?

»horká čokoláda (ne tak dobrá jako tady, ale přeci jen lepší než cokoliv instatního) se špetkou chilli
»eggnoise, případně minuty, případně jakákoliv jiná jemně neklidná hudba
»otevřené okno s ostrým vzduchem a čerstvé světlo
»něco, k čemu můžete utíkat - třeba carcasonne nebo icq
ale ono je to jedno. stejně se mi chce spát. stejně nemám šanci se to naučit...

written on the body

poslední dobou hodně bilancuju, uvědomuju si to. ale novým rokem to není. já obecně ráda vzpomínám. ráda smývám hořkost, když můžu, ráda se dívám s odstupem. (ale to už jste si určitě všimli.)

asi mám potřebu určité sebereflexe. všechno co bylo, mě dovedlo sem. poslouchám instinkty. jdu a žiju.

to bejvávaly na kolejích časy

některé věci postrádají už i nostalgii. některé hodně dávné. střepy, střípky.

šest deci vína a dvě káhluy - ta druhá od ellaine, což je žena formála. formál alias ef je přezdívka z temných dob středověku. a já mám potřebu být popisná. je mi špatně (to jsem celá já - chřipka před nejtěžší zkouškou - jenže učte se, když vám to nemyslí, pálí vás oči a bolí hlava) - na nic než na suchou popisnost se nezmůžu. ef by se mi hodil do kdysi řetězového příspěvku "když mi bylo 18", protože když mi bylo osmnáct, tak jsem svým způsobem milovala - ef je matfyzák č.1, kdežto programátor je matfyzák č.2. (ono by se vůbec mezi nimi dalo najít hodně podobností. chm.)

on měl ellaine už tehdy, ale očividně si úplně jistý nebyl - žárlila ona i můj tehdejší kluk. a o mě měl zájem ještě než poznal ji. nakonec si ji loni na podzim vzal. je mu čtyřiadvacet a já měla včera problémy neupadnout do jízlivosti (proč jste se sakra brali), i když hořkost dávno smylo tisíce jiných věcí a chvil. to tehdy jsem to řešila v jednom kuse a pořád dokola a ji jsem nenáviděla - blonďatou učitelku se sklony k manipulativnosti, co vypadá jako ellaine z ally.

sakra, je to tak dávno. a mně není dobře. něco tam tehdy bylo, ta doba byla taková sladce zoufalá, něco víc tam tehdy bylo, napětí, které si dokážu ještě letmo vybavit - to kvůli němu jsem tehdy chodila na přednášky na matfyz a vůbec dělala spoustu pitomostí. brala s ním služby a všude se pletla. hm. aspoň pro mě to dopadlo dobře. ale má co chtěl a myslím, že patří k těm, co neprohlédnou, takže ho čeká vlastně spokojený život - se semetrickou symetrickou blondýnkou. každý svého štěstí...

akorát nechápu, o co jí to včera šlo. už ho má, už ho nepustí. ale když mě zval na svoji první službu jako vedoucí, že bude kalba, tak se mohla zbláznit. proč mě zvala na panáka? my jsme tady ty ženy, které musí držet pohromadě ? ó, to teda ne. a kdybych tam byla sama, tak rýpu mnohem víc. :) takhle jsem se držela zpátky a nebyla jsem příliš ironická ani příliš provokativní. asi stárnu.

to se mi snad zdá

včera: pan profesor na zkoušku nedorazil. to se mi snad zdá, říkám si poprvé, ten chlap je mi nějak povědomej. neznám vás odněkud, říká, když mi kontroluje index a já vrtím hlavou, sakra, odkud taky, nám nikdy nesuploval. písemka téměř banální, mitarbeit a taháky úplně banální.

pak kafe a čekání na zkoušku, plno vtípků, intervencí za získání skript na další zkoušku, marná snaha naučit se odvodit transformaci rychlosti... a pak

buď máte dvojnici, nebo to jste vy. nebyla jste před asi třema lety v CERNu s hvězdáři?
hm, byla. tak to budu asi já.
my jsme si tam tehdy tykali.

uf, bylo to dost divný. tu jedničku jsem nechtěla; není moje chyba, že mi kladl sugestivní otázky. a dneska nedělám skoro nic. pro liu jsem napsala dopis čtenáře, čímž jsem se intelektuálně vyčerpala, chystám se do města koupit si pálku na ping pong - jdeme večer s bsk... a tak obecně. měla bych se učit.

ps: nákaza se šíří. cíle jsou pochopitelné.

pps: už jsem jako dž, končím písničkou (kterou poslouchám celý včerejšek a dnešek. kolovrátek.)

And all I do is miss you and the way we used to be
And all I do is keep the beat and bad company
All I do is kiss you through the bars of a rhyme
Juliet I'd do the stars with you any time

the days are getting longer, the days are getting brighter.

no name

venku je taková zima, že v čepici a šále vypadám jako terorista. vytvářím si mikroklima funěním do šály a zorné pole mám velmi zúžené.

nač se přetvařovat, ta zima mě prostě sere. a tak mi nezbývá než se nechat inspirovat levandulovou aroma lampou. a neučím se.

the waves rise against the shorelines
they rise and fall on you
it's lavender smell in the air
it's lavender
it's june

somewhere between the morning and the night
the light being split by the light
a little sweet unheard tune
inevitable
the soft lavender june

leaning against thousand little stones
blinded by the sun, blinded by the moon
is it a memory?
is it still june?
the light breaks
love seems out of tune

one more memory
soft as thorn
the lavender calls
wherever we go

always parted
always true
every lavender
every june

zasněné nádraží

krátce

mrrrrr. moje :) (rozložení kláves prosím nekomentovat:)

učíte se? já ne. a proč? proto! až přijedu do brna, tak buvola za tohle vážně zabiju. (a ten odkaz vám dávám jen proto, že jsem strašně škodolibá :)

before sunlight

dneska to jsou dire straits. this is my investigation. hm. kafe a já-se-opravdu-budu-učit.

včera jsme se dívali na before sunrise a before sunset. moje tradiční dotazy "a co bude teď?" bsk nakonec donutily mlátit mě sobem. v přestávkách jsme rozebírali film, vztahy, lásku, snažila jsem se držet si odstup, ale stejně mě to vzalo. první film se mi líbil víc. věřím v lásku na první pohled, ale nevěřím, že by měla druhou šanci.

a pak jsem nemohla spát. ta malá stoupající ulička ke grohové, snad bratří čapků; v hlavě akorát mlhu a tmu. něco se zaseknulo. gramodeska vzpomínek. vařit omeletu při svíčkách.

před soumrakem mě něčím zklamalo. snad to bylo vlnou lítosti, která provázela včerejšek (jako břitva ostrý, až na dno srdce jdoucí soucit se starším pánem u pokladny v kefíru - snad ho odněkud vyhodili a ve svém věku už nesehnal jiné místo; zoufale ponižující, krutý kapitalismus.)

snad že si nemyslím, že je dobré vracet se. už si to nemyslím, protože stejně následuje akorát zklamání (a stejně jsem se chtěla vrátit). jedno a druhé. ta druhá šance tu byla a že to dopadlo tak, jak to dopadlo - je tohle to, co mi na tom filmu vadilo? že iluze jsou lepší než výsledné deziluze, že by bývalo lepší neřešit a soustředit se na přítomnost, ale vždyť to jsem chtěla, sakra! a místo toho - zabít i ty zbylé iluze, bylo to tak dané a nevyhnutelné a tak moc jsme tomu oba chtěli věřit. jenže život nás někam táhne a tak jsem já tady a teď a občas přijdou vzpomínky, jen nevím proč jsou všechny jenom na tmu.

ať je jaro. tma a zima mnou tříská o zeď vzpomínek. o floydy a nightwish, o rozpory, o ten oheň, pálivý, dusivý oheň v duši, o mattovo podezření na rakovinu... otupit, otupit, za oknem je sněžně oranžová obloha a zrovna dnes nemám sílu bojovat, zrovna dnes bych to raději vzdala, zrovna dnes nevyhrávám a zrovna teď to strašně bolí, i když vlastně nevím přesně co. decisions and second chances. forgotten. ještě pořád s tím neumím žít. ne bez těhle letů a pádů. proč tolik věcí nemá smysl?

já vzpomínat nechci. ne takhle.

talkative

začít ráno s the killers - z postele se mi po včerejším ospalém zkouškovém excesu strašně nechtělo. nicméně za první zkoušku jsem dostala krásný nescafé hrníček, talkative - oni to překládají jako řečník, ale myslím, že slovo ukecaný je výstižnějsí :) - protože jsem taky ukecaná. takže popíjím kafe a hledám v sobě hluboko ukryté schopnosti dělat něco jiného než hrát heroes. třeba psát.

minulý pátek jsme byli s kamarádem a jeho přítelem v podskalské restauraci (nalévali výborné víno, bohužel si nepamatuju jaké) - dostalo se mi té pocty, být prvním člověkem, s kterým šli "zcela veřejně" někam posedět - vážím si toho strašně moc. nevím jestli to bylo tím pivem anebo naší takřka katalyzující přítomností, ale přes pochopitelnou počáteční nervozitu vyplňovanou převážně degradujícími řečmi o smyslu bakalářského studia se nakonec chlapci začali pošťuchovat a držet za ruku, což mi přišlo úžasně normální.

a včera na jisté oslavě jsem zvítězila v bowlingu, přestože dráha byla křivá... no, minimálně jako prase.

a vjů z okna je zase zasněžené.

až do příštího úterý

mám relativní klid. matiku jsem udělala. takhle natěsno jsem dala naposledy loni algebru. o bod. chm.

chtěla bych si slíbit, že se příště (cca pozítří) začnu učit dřív, jenže já se znám.

z čeho vůbec byla moje první zkouška? asi obvody jedna. pamatuju si ji celkem matně. jako ostatně všechno. teď je venku sakra zima (i když ráno to člověk fakt nemá sílu vnímat) a přece víc - matně? - mrazí ty zatracený vzpomínky. loni. prázdnota, mráz. privát, vykořeněnost.

a hromady papírů. to jediný se nezměnilo.

dementi

to dementi. štěstí je osobní záležitost.

představy a možnosti; přemýšlím nad tím, co mohlo být, ať to mohlo být jakékoliv, a ať to, co je, je jakékoliv.

a i když jsem šťastná, některé věci řeším stále. a raději píšu o tom smutnějším, protože o tom se píše snáze. protože to se snáze sdílí.

tož tak.

receding

chce se mi toho říct strašně moc, ale nějak nevím jak. něco mezi tvůrčí krizí a nechutí spadnout do sentimentality. věci jsou nevyhnutelné už tím, že se dějí.

mlha.

přemýšlím nad možnostmi. možná jsem mohla jít na podzim do brna, stačilo doma trochu víc intervenovat, stačilo si víc věřit, že to zvládnu. poznala bych jiné lidi, můj svět by se nějak změnil - a já nevím jak, a proto mě pálí tahle příležitost, co se tak vypařila. právě teď. vším, co mohlo být, vším absolutně nepředstavitelným a vším mlhavě tušeným. klade mi otázky; chodily bychom s nau na čokoládu pravidelně? a co vinný sklípek na grohové? a pomaláč? zmizely by stíny a stíhy - kdo ví. snad by se rozmělnily. a snad by je utloukla každodenní realita.

venku je černobílo tolik, že stačí stisknout spoušť. mlha byla v pátek (včera úplněk) a dneska na mě svítí měsíc oknem. vlastně už ne, už je pozdě, odplul -

blueskin: hezkej, takovej jako na hraní
e*v: jen se natáhnout...
blueskin: zkus to :o)
e*v: to už jsem zkoušela tolikrát...
blueskin: a?

a nic. a nic. a nic?
a přestávky mezi učením jsou stále delší a mně pro dnešek ještě zbývají dvojné integrály -

musíme se naučit brát realitu jako nejlepší možnou.
musíme se naučit brát realitu.
musíme se naučit brát
a dávat.
musíme...
chceme.
chci.

sen noci lednové

už je to pár dní, co se mi zdál jeden takový příjemný, čarodějnický sen :) . šla jsem sněhem. žádné vjemy, jen ten sníh a mírně se zvedající cesta. a pak jsem si řekla, proč jít - vždyť můžu letět.

letěla jsem kousek nad zemí a pod sebou jsem pozorovala svět do neskutečně ostrých detailů. vstříc jaru; sníh tál (obrovské kapky na okraji sněhového lemu, probouzející se tráva, rašící kytky), vstříc létu. na hrad a na ples. hm.

(těch lítacích snů se mi zdá poslední dobou dost (v tom posledním jsem letěla na sraz s bsk - v noci a vysoko nad zemí, někde nad strahovem) - a klidně by jich mohlo být víc. :)

z jiného soudku - we like the moon:

a malá sobotní exkurze do ďáblova slovníku:

mozek: orgán, jímž myslíme, že myslíme.
mrtvola: hotový výrobek, jemuž my jsme surovinou.
mulat: dítě dvou ras stydící se za obě z nich.
myš: zvíře, jež za sebou trousí omdlévající ženy.
mytologie: soustava pověr primitivních národů týkající se jejich původu, raných dějin, hrdinů, božstev a tak dále, na rozdíl od pravdivých vysvětlení, jež byla vymyšlena později. [a. bierce]

z labu, v žlabu...

stahují se mračna a kruhy. zápočet za zápočtem. rozsudky... a do zimy se mi fakt nechce, choulím se v labu a představa těch bůhvíkolika pod nulou, co tam venku jsou, mě upřímně děsí. i když - vlastně tam před chvílí sněžilo. to jen tady není vidět skrze žaluzie, jako by denní světlo bylo něco, co mé spolužáky závisláky rozloží a rozežere. ani bych se nedivila.

připadám si apatická. nemístně. snad je to jen tím, že tak málo spím.

podvědomá přání se plní. to, aby sněžilo, to jsem měla včera, když jsem stála na zastávce a sledovala páru, ve které se mi rozplývalo světlo lamp. někdy mívám pocit, že se plní všechna.

nevěřím na náhody. jen mě fascinují řetězce příčin a následků, které nás táhnou napříč životem - bez vůle? i kdyby.

zívám. obvykle bývám touhle dobou vzhůru sotva pár minut.

hele.

a tohle je opravdu vypečený raoul.

i can do that

jedno praktické měření, dva testy. ve čtvrtek večer budu mrtvá, ale to jsem beztak už teď. zase jednou spím špatně - a to hodně špatně. když se snažím usnout, běhají mi v hlavě bilance. ještě pořád jsem se nesmířila se vším, obecný symbolismus začátku roku pořád straší, minulost klouže po víčkách, slova, slova, slova.

pár vzpomínek ostrých a vrytých do šedé kůry mozkové, občas se ještě propadám. jdu na fakultu po grohové, krok za krokem, dlaždice za dlaždicí, nightwish a zima skoro jako teď; první zkouškové. a taky jeden vlak, večer a já mám rozházené papíry po prázdném kupé a nedokážu se učit. píšu zprávy a nikdo neodpovídá. za oknem... tma, tma, tma, tma a ticho.

věci přece nemusí mít smysl vždycky. hledám rovnováhy. rok 2004 byl ten nejkrásnější a i tak se mi občas hrozně nechtělo žít. rok 2005 byl obecně depresivní a ubrečený a přece byl plný malých i větších zázraků. hm. já se srovnám.

Let’s dance in style, let's dance for a while
Heaven can wait we’re only watching the skies
Hoping for the best but expecting the worst
Are you going to drop the bomb or not?

Let us die young or let us live forever
We don’t have the power but we never say never
Sitting in a sandpit, life is a short trip
The music’s for the sad men

The music’s played by the madmen

So many adventures couldn’t happen today
So many songs we forgot to play

vršovické nádraží v mlze

countdown

zápočtový týden ahead. scared. oh my.

bystrc

a po dlouhé době taky fotka... večerní hrátky s fotošopem

konečně

bezmyšlenky

s vědomím časnýho vstávání jsem zase jednou špatně spala, v hlavě cykly slov a vět, obavy, zkouškový a divný sny. venku je hnusná zima, i když se nijak zásadně neochladilo tak na strahově přece jen fouká, ostatně jako vždycky, a tak se mi už vůbec nechce ven, tisknu si taháky, přemýšlím a

tak nějak bych se sebrala a jela do brna, jen co trochu zmizí největší stres, teda on pak zase přijde, ale prostě před nějakou lehčí zkouškou bych se prošla brnem, zašla na čokoládu - jenže nějak nemám chuť kohokoliv otravovat ať mě na pár dnů ubytuje, co na tom, že mám ještě klíče od privátu, beztak ani nevím kde jsou a... třeba bych klidně chodila celou noc brnem, něco by v tom bylo, známý místa, smutný i hezký vzpomínky, je jich tisíce a brno není až tak velký, prošla bych se po mendláku, až k nábřeží kde jsem dělala přijímačky, nebo na přehradu, jako v létě, nebo bych prostě chodila od český až na monte boo, tam a zpátky, hned několikrát, jen aby se mi to vrylo pod kůži, věci se musí přepisovat, v hlavě, musí se vrejt do kůže, zašla bych na pionýrskou, schválně co by přišlo jako první, asi stará pekárna, vlezla bych dovnitř a ono by to přišlo samo, dala bych si zase dvojku bílýho a vyžebrala na někom cigaretu, jen pro ten pocit, jako teď o půlnoci na nebozízku, kdy jsme kecali s freedomem a já ji tak moc potřebovala ke svýmu klidu - narušenýmu

tak tak nějak by to by vypadalo - to vypadat bude, chce se mi spát a myšlenky nechávám jen tak plavat, venku asi prší, protože z protější střechy mizí poslední zbytky sněhu, anebo se mi to jenom zdá - divnej leden, dům naproti, sníh a obloha mají stejnou barvu, pro mě byl leden vždycky symbolem určitý mrazivý vášně, představou zamrzlejch ruskejch stepí a svištících sání - leden, led, zamrzlý řeky a jezera jako ve věži vlaštovky, sněhem překrytej celej svět, ale tohle je praha tohle je brno, tady tak maximálně padají čas od času ohromný vločky pomíjivější než cokoliv jinýho.

svým způsobem není zbytečnějších slov

loni to bylo úterý, letos je to středa.
už se mi nechce hrabat v minulosti. tenhle příspěvek jsem rozepsala několikrát, poslední editaci má v půlce listopadu. má to vůbec cenu?
asi ne.
některé ironie jsou smutné jako první vločky. trochu tlačí v hlavě, smysl se vytrácí, i když tam tehdy byl. brněnské vášně, jak jsem je nazvala v jednom mailu. rozebrat sama sebe. vždyť je to jasné. pocity, které ve mně tyhle řádky vyvolávají, jsou tak zoufale konkrétní. je tam všechno. bolest, vina, útěk sama před sebou, předzvěst špatného konce.

vím přesně, jak mi bylo, když jsem ji psala. seděla jsem na přednášce z obvodů - to bylo ještě v dobách, kdy jsem chodila na přednášky - a četla jsem šiktancovo adam a eva - a najednou se do mých pocitů a problémů promítla taková vlna inspirace, že jsem musela odejít, psát, cestu si nepamatuju - snad jsem svírala papír a tužku a roztřeseně psala v metru slovo za slovem, v tranzu, v marné touze po rozhřešení. mimo, mimo, mimo.

pár autobiografických poznámek - protože interpretace stejně nemá smysl. brána do pekel - to je brána na kotlářské; jed jako alkohol? otrávené myšlenky. na cestě rzi a ohně saní, to byla nějaká podzimní cesta nahoru po údolní, lemovaná rezavými listy a kaštany... noc, mlha, kouříš, noc někde na úvoze, kdy všechno ve mně hrozilo, že vybouchne a cítila jsem se trhaná na kousíčky.

a na závěr dvě bosé šlépěje v závěji - ty patří do úpice - marně se plížíš tmou jako zloděj podél stěn - nikdy jsem nenapsala nic osobnějšího, nic silnějšího, přála bych si opět cítit tolik bolesti, i když je to vlastně rouhání, jenže já bych chtěla zase jednou zažít tak silnou inspiraci - proč musí pramenit ze zoufalství? co vlastně hledám? obhajobu? je to zrádné, sebetrýznící a zbytečné, protože všechno, i nevyhnutelnost, je jen stavem mysli - reflexe pocitu, který jsem se snažila zabít -

a co, vždyť je to - jenom - minulost.

they say life carries on. and on. and on.

and since it does, i can look back...

killing the past. hahaha.

bilancování? co je sakra na tom, že je nový rok? myslet si, že se s výměnou kalendáře něco změní, je k ničemu. žijeme dál a to co se stalo loni, předloni, předpředloni pořád hraje svoji roli. nevypaří se to. 06 je sice hezčí číslo, ale to je tak všechno. one day closer to death jsme stále.

(nicméně letos bude zatmění. a... gilmour! (čím víc o tom přemýšlím a čím víc si pouštím pulse, tím je mi jasnější, že mě čeká infarkt.))

Tired of lying in the sunshine staying home to watch the rain
And you are young and life is long and there is time to kill today
And then one day you find ten years have gone behind you
No one told you when to run, you missed the starting gun

za dva roky bude rok krysy.

sedm chilli 42 dní zkouškového

tenhle týden bude náročný. o škole nemluvím, v té budou náročné týdny dva a pak ještě dalších šest. dnes mě čeká víno s programátorem (mé analýzové čipy se těší, pokud se nějak zásadněji neotupí, ale i to je možné - jen ne červeným, to by nedopadlo dobře). ve čtvrtek pseudodámská jízda v al capone's - mimo jiné s m.

(bylo mi nanic a byla jsem mimo, když jsme spolu tehdy stáli na karláku; možná i pršelo. musím jít domů, moje alter-ego v mojí fan-fiction se chystá spáchat sebevraždu. už ani nevím jestli jsem něco pila. ale né, ona ji nespáchá, teda jen se o to pokusí, ale přežije to. neblázni, odpověděl, jenže tou dobou jsem byla šílená a nevyrovnaná a utíkala jsem, věčně a od všeho a ode všech. a on? bylo mi s ním tehdy dobře a utíkala jsem možná právě proto. spolu jsme viděli invazi barbarů - ty brečíš? to je hezký... (tohle jsem psala hned potom) - na nejrůznější akce jsme přicházeli zvlášť a odcházeli spolu, věčně a pořád dokola. ještě někdy dávno předtím, snad rok, byl únor a na švanďáku pršelo a mlžilo se, šíleně a neskutečně - tak tedy na island, řekl a udělal pohyb, jako by mě chtěl zadržet - jako by už tehdy věděl, že se mu to nikdy nepodaří.

nakonec jsem mu napsala, že to nemá cenu - musel to vědět už dávno. ale s ohněm se nehraje.)

už aby bylo po zkouškách. už aby bylo jaro. fouká a je teplo. pro tuhle slabou, nezřetelně krásnou vůni jara bych zabíjela.

matter of fact...

těch nejhorších dnů - těch bylo loni na tisíc.

jsem nakonec přeci jenom blázen? stejně jsem se nakonec nad prahou na petříně a kolem sebe tolik ohně a hluku, stejně jsem se rozbrečela, zajíci běhali vyděšeně po stráni, utíkali před rámusem a září - zař, zař dál... lehnout si do sněhu...

silvestrovské slzy, no schválně. na přelomu 1999/2000 jsme se s bároubárou opily - bylo nám patnáct a v tescu nám bez řečí prodali láhev vodky. památná série fotek "e*v před panákem, e*v po panáku" ještě někde tiše tlí v krabici. byla to taková ulítlá doba plná osvobozování. a pak? rok na to deprese a bloudění prahou, rok na to deprese... dva silvestry namísto jednoho ještě o rok později, první u myšáka v ledči (kdosi nejmenovaný vzal kupku trávy a hodil ji na kamna a v nastalém dýmu se ztratilo úplně všechno včetně myšlenek) a druhý v dřevěném moderním srubu - tam jsem po dlouhé době přišla na chuť vínu, běhala sněhem s dlouhými prskavkami a nade vše toužila po definitivním útěku a samotě.

a předloni s ondrovými spolužáky kdesi u sázavy - snad - a nezřízené konzumace, nezřízená deprese, brodila jsem se sněhem a brečela, nutila sněhulákovi láhev šampaňského a pak jsme se objímali s ondrou a brečeli oba - snad pro minulost - tehdy nešlo nic vzít zpět a stejně jsem o tom přemýšlela, po vší té bowli -

no a - loni -

připadám si nechutně střízlivá. jako bych strčila hlavu do kýble s ledovou vodou. vypadá to na hezkou novoroční depresi. bojím se. výmluv. sebe. zimy.