bezmyšlenky

s vědomím časnýho vstávání jsem zase jednou špatně spala, v hlavě cykly slov a vět, obavy, zkouškový a divný sny. venku je hnusná zima, i když se nijak zásadně neochladilo tak na strahově přece jen fouká, ostatně jako vždycky, a tak se mi už vůbec nechce ven, tisknu si taháky, přemýšlím a

tak nějak bych se sebrala a jela do brna, jen co trochu zmizí největší stres, teda on pak zase přijde, ale prostě před nějakou lehčí zkouškou bych se prošla brnem, zašla na čokoládu - jenže nějak nemám chuť kohokoliv otravovat ať mě na pár dnů ubytuje, co na tom, že mám ještě klíče od privátu, beztak ani nevím kde jsou a... třeba bych klidně chodila celou noc brnem, něco by v tom bylo, známý místa, smutný i hezký vzpomínky, je jich tisíce a brno není až tak velký, prošla bych se po mendláku, až k nábřeží kde jsem dělala přijímačky, nebo na přehradu, jako v létě, nebo bych prostě chodila od český až na monte boo, tam a zpátky, hned několikrát, jen aby se mi to vrylo pod kůži, věci se musí přepisovat, v hlavě, musí se vrejt do kůže, zašla bych na pionýrskou, schválně co by přišlo jako první, asi stará pekárna, vlezla bych dovnitř a ono by to přišlo samo, dala bych si zase dvojku bílýho a vyžebrala na někom cigaretu, jen pro ten pocit, jako teď o půlnoci na nebozízku, kdy jsme kecali s freedomem a já ji tak moc potřebovala ke svýmu klidu - narušenýmu

tak tak nějak by to by vypadalo - to vypadat bude, chce se mi spát a myšlenky nechávám jen tak plavat, venku asi prší, protože z protější střechy mizí poslední zbytky sněhu, anebo se mi to jenom zdá - divnej leden, dům naproti, sníh a obloha mají stejnou barvu, pro mě byl leden vždycky symbolem určitý mrazivý vášně, představou zamrzlejch ruskejch stepí a svištících sání - leden, led, zamrzlý řeky a jezera jako ve věži vlaštovky, sněhem překrytej celej svět, ale tohle je praha tohle je brno, tady tak maximálně padají čas od času ohromný vločky pomíjivější než cokoliv jinýho.