Saturday, December 31

you live your life as if it's real...

silvestr. vymést si z hlavy pavučiny. mlčím, protože chci. mluví jiní; a hlavně hudba. rekapitulace? copak nestačí, že píšu pořád, že ty občasné šťastné nuance můžete zachytit sami, i když je tak těžké psát pozitivně?
snad jen: nejlepší červené víno - vavřinec v novosedlech na začátku července (jak řekl myšák, na takovéhle akce se nezapomíná, a já dodávám, i když je těžké si je pamatovat; ale po tomhle vínu zůstává hlava jasná, dokud neupadnete do mdlob, takovou má moc a je křišťálové a rubínové a chutná po karamelu).
a nejlepší bílé - kdo to rozhodne? osobně se přikláním k pozdnímu sběru müllera, které, zakoupeno v úpici, přejelo půl republiky a nakonec posloužilo jako parádní tečka za ostravským koncertem eggnoise. (nicméně je tu i jeden výběr z hroznů jednu z posledních teplých nocí letošního října, francouzská polévka a pád do upřímnosti - tehdy se ještě dalo sedět v parku, šokovat kamarády a nakonec vlastně i sami sebe...)
nakonec se ten konec roku připlížil. i když na něj už zdaleka tolik nežehrám. no nic. co bude dál?

Friday, December 30

the hours they pass

zcela upřímně přísahám, že tolik červeného vína už nikdy nevypiju. společnost se roztříštila přirozeně, slova a věty nabyly na nevídané upřímnosti - něco tam bylo, vzpomínka co tlačí a šimrá někde v hlavě - pár vět - pár tak milých vět - a já nejsem schopná poskládat je zpátky.
do toho sněží, ráno, odpoledne i večer, za jedním nebo druhým oknem a nakonec celá praha plave ve sněhu, který by měl být neskutečně bílý, ale protože je noc, je vlastně oranžový a i světlo je oranžové a mraky a celý pokoj.
a probuzení, korálek navlečený na šňůrku, odhodlání konečně se začít učit, ale místo toho čtu hodiny a čtu jedním dechem, budu se muset zastavit a vrátit, vnímám - jako vlny - tolik detailů a voda stoupá...
a sníh mezitím bledne, šedne, na karláku je téměř černý a já místo abych přešla na chodník, se jím brodím, tím divně tmavým sněhem, je v něm něco, co ještě stále vzdoruje městské špíně - je to podstata sněhu, musí být bílý za každou cenu? přes tu všeobecnou zimu mi ze všeho nejvíc mrznou ruce, konečky prstů a rukavice s bambulkami a cestou domů voní u nás v ulici javorový sirup, snad je to mrazem, co pálí v nose, ale vnímám tu vůni naprosto zřetelně, stejně jako sladkou nezřetelnou pachuť čehosi.
dočítám knihu, pouštím film, všechno zapadá a dává smysl, už dlouho jsem se nesetkala s něčím tak komplexním. ta hudba - a potměšile ironický, zkroušený, odtažitý a přece zoufale toužící po nějakém smyslu - takový je výraz jí, virginie, bojovný a vylekaný. a hlavně ta hudba...

Wednesday, December 28

sníh je jen jiná forma deště

ale déšť nedrží na všem zdaleka tak pěkně. (a zblízka ano?)
konec roku se plíží nepozorovaně. slzavé ozvěny. ozvěny slz. trvalý nekonečný sníh.
zaoknemvevlasechvulicích. nanádraží. stopystopy otisky minulost kroky mlha - nikdykde nikdyvbrně nikdyvpraze sněží...
praha je krásná. to jen já nevnímám. a sníh je všude. pořádpadá. pořádstudí. deprese. složení všeho. bára odletěla. věčné obavy. stará strašidla (programátor se mě pokusil přesvědčit, že je šťastný, tak intenzivně, že to - skoro - zabolelo - kdybych mu to byla ochotná věřit). sníh. lehnout si a zmrznout - snad vydrží do silvestra - blueskine? poslouchám cohena. něco dávného. vynucená vzpomínka?
ne že by všechno bylo špatně. právě naopak. že je všechno dobře. a i přesto se cítím mizerně... začarovaný kruh. je mi smutno, z toho že mi smutno není. a že sněží
a že
marnostnadmarnost.

Tuesday, December 27

when it is dark enough, you can see the stars

až bude mět dojít k rekapitulaci za tenhle rok, nebudu vědět co říct.
zatím jsem si uvařila kafe a konečně sahám po skriptech. jsou věci, které mě strašlivě mrzí, ale co nadělám? vůbec nic. koukám se na mapu. ve vrbně bylo krásně - hory a sníh. ale z těch kruhů se mi točí hlava. a kafe stydne. odcizuji se - já? a musím? někdy je hodně těžký něco neztratit. učím se být dospělejší. já.
mám ráda spoustu lidí, ale můžu být jen s jedním. tak co mám sakra dělat.
listuji deníkem a dívám se, jak lidé proplouvali kolem mě. a jak proplouvaly deprese. chybí mi někdy, třeba teď, šílenství všech těch dob, moje šílené a zoufalé já, které někdy umíralo, protože toho cítilo tolik - cynická poznámka: někdy až tolik moc najednou. v duchu se stále opírám o zeď úpické hvězdárny. kouřím. stojím bosa na sněhu. a brečím. protože není žádné východisko. není nic. zmar, zmar, zmatek. a možná proto mám tendenci se ohlížet. zase. necítím nic než vzdálenosti. ale tendence obviňovat samu sebe pomalu mizí.
thought i was having a nightmare and woke up. but it was reality; i only fell into a dream for a while jsem napsala na jaře.
hm.
ages ago.

psychedelic breakfast

nejhezčí vánoční přání? vykašlete se na všechny ty fráze. to nejupřímnější, které přišlo mně: hudby, lásky, rychlého netu, dobrého vína a sexu, koncertu pink floyd. překlepy z polštiny opraveny (modří vědí). vážně, i když se život může pěkně zamotat, i když můžete padat na držku, pořád stojí za to žít... vnímat, cítit, milovat. spousta věcí dává smysl najednou i zpětně. bez urážek. kafe a tousty, venku je ráno. a sníh na střechách.
loni: nepřestat věřit na zázraky. po tom všem si říkám, že jsem nepřestala. vždycky jsem žila pro detaily. copak můžu za to, že mají tendenci se množit, proplétat a propojovat? takže letošní přání, pro všechny a hlavně pro mě je: nikdy nepovažovat své štěstí za samozřejmost. víru v sebe sbírám po kouskách.

Saturday, December 24

life o'brian - to je asi nějakej ir

ty vánoční večírky. tomuhle dávám deset bodů z deseti. před celnicí bylo nutno zaváhat, takový se z ní ozýval řev. a pak do jámy lvové, jak se někteří marně snažili vyslovovat, protože když jsme vcházeli, bylo kolem jedenácté a uvítání bylo vřelé, avšak naprosto rozmazané. prý jsem odvážná, že tam lezu a lichotky sem tam kvituju já nemám co pít - atmosféra uvolněná a uvolňující, atmosféra opíjí sama o sobě a to krásně a jedna zlatá tequilla a už jsem se přidala k vyřvávání komety od nohavici v rockovém podání a strašlivému disharmonickému řevu a v tomto duchu se nesl večer, nesla noc... podivně zábavné rozhovory s cizími lidmi, bacardi s colou a rozmazal se mírně i můj svět, což nevadilo nikomu, vole, hlavně na ni buď hodnej, radím někomu neznámému, kdo se mi svěřuje s bůhvíčím, a pak, ach ty noční tramvaje, veselé vánoce, vykřikuju po nuslích, na hlavě vánoční čapku berentzen, do které jsem se strašlivě zamilovala a... voni fakt sou veselý.
a jsou vánoce, fakt že jo. tak i vám. veselý.

Friday, December 23

jsem online, nejsem sama

a toho vína je míň než jsem myslela.
právě teď - ohňostroj za oknem.
zkurvený vánoce. vínoce. noce.

peklo na zemi

a protože se to blíží, veselé vánoce, ha ha ha. to je dneska krásně, co? ha ha.
4444. návštěvník má u mě pivo.
a já se jdu opít. nějak. jakkoliv. čímkoliv.

až ve krajnosti

sledovat, jak se vaši známí chovají ve vyhrocených situacích. minimálně je to poučné. ta strašná zima okolo slamníku. hlavně si nezkazit očekávání. faktor zklamání 1,5 na žebříčku 0-1. a naopak. doprovod i přes vlastní depresi - strašná, strašná, strašná zima. nejistoty? asi jsem blázen. snad jsem se měla zachovat jinak. ale já se za svoje emoce nestydím. všichni máme svoje dna. a až mě bude zase někdo chtít seřvat jako malou holku, že je dávám najevo, ať si nejprve sní vlastní talíř palačinek. taky do dna.
na sibiřském náměstí - zima, zima je psychická záležitost, zima... a tiché objetí. nevermind the darkness, we still can find a way...
přímé a nepřímé vědomosti. dneska je šedivo a navzdory všemu, ta nejistota je tu pořád. i ke komunikaci jsou třeba dva lidi, a těžko se reaguje na nevyslovené nebo nepřímé. a těžko se tvářit, že to neexistuje. a, a, a, a já se stejnak nebojím.
thanks for the troubles you took from her eyes, i thought it was there for good, so i never tried...

Thursday, December 22

diskrétní večírky, spojitá kocovina.

a to nemluvím o alkoholu.
ráno jsem na bowlingu naházela 203 bodů. pravděpodobně poprvé a naposledy v životě, ale pocit to byl úžasnej. až tak, že jsme se spolužáky odešli na oběd na vynikající česnečku a černou třináctku. sice se po čase konverzace začala odehrávat výhradně v citacích z trpaslíka, ale co, my všichni školou prohnilí si to můžeme dovolit.
četla jsem pak v tramvaji šiktanovy horoskopy a psala adbarovi, že po dvou pivech je to opravdu zážitek -
a už to začíná, vánoce za rohem, takže slavit... ? nebo jenom nevnímat. kdesi v karlíně, je a není zima. číšník je unaven, možná i společensky. ale je s ním zábava. snažila jsem se vyjednat si večeři a na mé stále unavenějsí píchání prstem do jídelníčku odpovídal, že tohle taky není.
tak co teda máte?
krupicovou kaši a nudle s mákem.
jé, tak to bych si dala tu krupicku.
je mi líto, ale ta už došla.
nakonec jsme došli shodě a přinesl mi ohromnou porci výborných těstovin; k tomu skvělý tramín a pak už jely panáky pirátského kapitána, je to opravdu dobré pití, viděla jsem několik bloggerů, které čtu; ovšem pondělnímu zážitku na celnici se to nevyrovná. vůbec, seděli jsem na kraji a přišli pozdě. akorát před odchodem jsme se zapovídali s kulidou na téma koček, siamka nemá tolik chlupů, třeba na ni alergický nejsi...
a pak přejezd noční prahou zpátky na smíchov, druhý večírek by nemohl být rozdílnější, namísto emociálního mrazu hraje hlasitá hudba, všichni se baví a usmívají, všichni se mi představují a já si nepamatuju jediné jméno a mojito dokonává, co předešlé panáky začaly, tancuju na hudbu, kterou nemusím, the rhytm has my soul... mícháme šampaňské s mojitem v potrhlé úlevě ze změny prostředí. a všechno je fajn.
a pak už ani není zima. noční tramvaj. v hlavě krásně. a v paralelním domově pád do komatu.

Monday, December 19

cook-in

předvánoční večírek. snad začít vyjmenováním? fiksu, smilla, zwíře, džouns, terezka, adbar, blueskin, barborka, ich, malý čtenář, klárka a lia. a já. a taky palačinky s whatever-you-like, whatever-you-bring a ráno jsme u kontejneru napočítali deset lahví od vína. a kýbl bowle na uvítanou, předveďměsto a podtrženo a sečteno, čas utíkal, mafiáni zabíjeli, špek na garáži a hory sněhu někde a dlouhé operní zpracování některých nemajetků, ať si sousedi trhnou nohou. a pak postupné vytrácení se účastníků až na pět statečných - kdy šli spát oni jsem nezaznamenala, tou dobou jsem byla už dávno upadlá do postele. mé největší díky patří smille, lie a klárce za ranní úklid ;) a taky... osudu. a vlastně všem.
přes den si uklidit v hlavě, odčerpat alkohol z krve a navštívit ikeu - a do toho - celý večer - sněží. už zase sněží. úžasněží. a já vypadávám z rytmu a bastlím protokoly po nocích. dívám se na ally a usínám. chrrr.
najdete 75 kapel?

Saturday, December 17

nočně vi

"jsem nepochopená" měla jsem dnes přístup přes vyhledávač - někdy se člověk nestačí divit. zajímavé. docela si tak někdy připadám. odkaz vane do loňského prosince. píšu pro sebe, ale možná bych toho měla nechat. moje slova tvoří kulisy, které v mojí hlavě znovu a znovu ožívají.
dneska mě to na opatově málem odfouklo. sto metrů od zastávky ke knihovně se ukázalo jako slušná výzva, chvílemi jsem nemohla udělat proti větru ani krok. vítr mi rval kabát a vlasy. a já jsem se smála, protože šílenství se meze nekladou...
příliš živé vzpomínky - kuchyň na privátě, ranní nebo noční učení se, které nikam nevedlo, ranní nebo noční stále stejná zima. občasné cigarety na balkoně. rozhodla jsem se, že těmhle vzpomínkám neobětuju svoji příčetnost, ale tahle rozhodnutí jsou lehčí za denního světla.
krájím ovoce na zítřejší, tedy dnešní akci, vyndavám pecičky z mandarinek (pro adbara) a poslouchám jednu strašlivou vykopávku, kterou nikdo nezná, o tom nepochybuju, vlastně mě překvapilo, že ještě existují a vydávají a že se o ně vůbec někdo zajímá.
já už to tak dělám. ryju se ve věcích, ve kterých bych se rýt neměla. nějak se mi poslední dobou vynořuje všechno. nejen brno, ale i děje a vztahy před ním. krouží a víří kolem mě a ve mně. teď místo spánku prohrabávám maily báře do anglie... nemám slov. hořkost se odplavuje, nostalgie zůstávají. co všechno jsem jí to posílala... kritický rozhovor s programátorem (nějakou přezdívku mu už konečně přidělit musím). taky jednu fotku - proč v sobě snažím popřít, že jsem byla, hm, namátkou v březnu, relativně šťastná? možná proto, že člověk, který nebyl už skoro dva týdny online a nemá telefon, mi prostě chybět nemůže. komunikace je důležitá.
tyhle osamělé noci, to je mor.

Friday, December 16

give in to the storm

je to tady. blíží se bouřka. venku se klátí stromy a prší mi na okno, což se vzhledem k jeho umístění pod stříškou stává párkrát do roka.
musím jít ven.

snad je to tím úplňkem

probouzí se duchové. a vlkodlačí krev. proč mě některé věci stále straší? proč vyskakují z popelnic a temných koutů, kde by měly zůstat?
snad je to tím úplňkem. nevadí mi málo spánku, ve městě jsem dnes strávila skoro sedmnáct hodin. s bsk jsme poseděli v modrém baru u masaryčky a to on mě na úplněk upozornil. (ne že bych tomu přikládala význam, ale zapomenout ve škole reflex, který jsem při matice tajně četla pod lavicí, to se může stát jenom mně.)
cestou přemýšlím. konfrontuji minulost s přítomností. sebe se sebou. jsem opravdu tak úzkostlivá a depresivní, jako jsem byla, když jsem byla s buvolem? může to znít jako alibismus, ale nemyslím si to. snad že jsme oba takoví, jací jsme. snad že jsem nedokázala unést okolnosti, za jakých ten vztah vznikal. což byly mimochodem - víceméně - okolnosti, proč skončil...
na staromáku jemně prší. procházím a okamžik se míhám a ukrývám pod červeným deštníkem neznámého gentlemana. některá setkání jsou osudová. snažím se stát oběma nohama na zemi, ale stejně mi v rámci alibizování a odrůstání lezou slzy do očí.
s bsk se smějeme jako už dlouho ne. energie mám nazbyt, společný smích mě nesmírně těší. historický negativismus a futuristický negativismus (= pesimismus). bsk následně mizí do archy - a já? kulečník vyhrávám 3:1, ale nějak mě to netěší. zelená barva připomíná ostravu, kulečník (jmenoval se ten podnik hvězda, nebo mě něco klame?), mě s mokrou hlavou, protože občas neodolám a strčím ji do umyvadla, zejména když je mi smutno, výhry a prohry - a vlastně nic jiného, jen ta zelenost, kde se ve mně bere tenhle smutek? olovo v žilách? další kulečníková vzpomínka patří mé lednové cestě do úpice... mattovi bylo strašně špatně - ono pozdější podezření na rakovinu, které mě tak strašně vyděsilo - a mně vlastně taky - snad jsem tehdy přijela hledat beznaděj, snad jsem chtěla mít jistotu, že přes pár neshod zůstáváme kamarádi, jenže jsem ji nenašla, odjela jsem s rozpaky - proč? možná proto se to potom tolik zvrtlo... ale už dost, dost upřímnosti, protože venku prší a já tady... na pokraji jezera... snad je to tím měsícem...
pohled na šipky zase vyvolá jiné vzpomínky, šipkovanou někdy kdysi, když byla barborka prvně se mnou v brně, někde ve sklepě, spousta lidí a stůl do elka, a potom stovky dalších her, ta první na matematickém týdnu a ty další, všude možně, třeba i na zimní, sakra, brno mi chybí k zalknutí, jeho celistvost, jeho mlžnost a tajemství, jeho dávnosti a dýmky a vína a doby, kdy byl privát ještě milým místem - ale tohle, tohle už je příliš hluboké zabřednutí
černé slunce bezzvuké stoupá nad obzor. na karláku začíná i končí den.
ps: čekala jsem v tescu na spolužačku, když jsem - neuvěřitelné - zaslechla první tóny wish you were here. napadlo mě to napsat, chvíli jsem o tom přemýšlela, vytáhla jsem telefon, že si to rozmyslím - a hele, zpráva, že už máme lístky. tak jsem to samozřejmě poslat musela.

Wednesday, December 14

above ground

červené víno - výjimečně - a blesk z čistého nebe, v resturaci sedí moji profesoři ze střední. tři (a dvě neznámé ženy). angličtinář, který měl vůči mně značnou averzi (asi proto, že umím anglicky líp než on) , fyzikář, kterého jsem měly oprávněně za úchyla a jeden nový, co nastoupil až po nás. už nevím, co učí, ale usmíval se nejupřímněji. paradox, jako ostatně všechno. konverzace s fyzikářem ubíhala, šla jsem vlastně jen na záchod, ale zakecala jsem se - a - to víno! - německy! :) unverstellbar.
doma momentary lapse of reason. nestíhám psát, musím jít spát. já a nau neřešíme, víte? a je to fajn.

Monday, December 12

nočně v

i've been thinking; i've been thinking, i've been thinking too much
life is somehow much more alright than i thought.

Saturday, December 10

postmüller

koncert byl nakonec fajn. nadhled a prostor. a trochu deprese, smutná slova vyvolávají pachuť vzpomínek, i když oči zůstávají suché. tedy moje, ty její se podezřele lesknou. a potom jedno pivo a tři krvesaje, pizza na i.p. (kupujeme v nonstopu lahev vaječňáku a esme do mě šťouchá, ať uhnu, že mladíkovi stojím v cestě. já jsem jen oholenej, ohrazuje se dotyčný, normálně nejsem tak mladej jak vypadám:) a noční autobus a usínáme u příběhů obyčejného šílenství, bohužel, oči se mi samy zavřely - a teď to dělají taky, a to bych se měla učit. snad to spraví horká sprcha...

Friday, December 9

earth-bound misfit, i

zesilovač, co jsem na něm dělala od soboty, mám konečně hotový. za chvíli ho povezu do dejvic, ale zatím zapomínám obědvat, protože
across the clouds i see my shadow fly
protože listuju v shine on a vzpomínám jak jsme s ivou asi půl hodiny řešily pomocí google earth odkud je focená ta elektrárna a stejně jsme na to nepřišly - asi vytrhali koleje - a taky si myslíme, že je zrcadlově otočená, ale jestli ano, určitě to už všichni dávno vědí - a vůbec, jednou si ji vyfotím sama
protože si hledám slovíčka
misfit - ztracená existence, člověk na nesprávném místě
one slip and down the hole we fall

Thursday, December 8

vstříc náladám strachům a snům a bouřím

jedu na strahov a zapadá slunce a bolí to, bolí to všema západama co se kdy leskly v mejch očích, a já se hořce usmívám, jako poslední dobou pořád, oblohu křižuje letadlo, vzpomínka na letošní krásný babí léto, celorepublikově ---
a teď mě napadá že jsem se ještě nesvěřila s tím, že mi hvězdárna neprodloužila smlouvu, no a taky že nevím co si o tom mám myslet, vlastně v sobě tak trochu pořád hledám stanovisko, můžu si za to totiž sama, namísto zářijovýho povinnýho večeru jsem byla v ostravě na eggnoise, poprvý po pěti letech jsem nebyla na hvězdárně a víkend o kterej jsem si řekla, jsem jaksi nedostala (ironie pomálu) - a to se mi ani nechce zmiňovat, že mě ještě potom, když bylo jasný že mám málo hodin, honil šéf na školení bezpečnosti a podobný blbosti. no, co naplat, vlastně mě mrzí že mě to moc nemrzí, spousta věcí ohledně hvězdárny je dávno pasé a obecně vzpomínám pozitivně a jediný co na tom bolí je to kolik krásnejch věcí je už dávno pryč, hodiny bych mohla vyprávět
--- sedla jsem si dozadu v autobusu, stejně to dělám jen proto, že to tam nejvíc houpe, jen by mě zajímalo jestli jsem jediná, a venku je tak pěkně, a já jsem už aspoň sto let nefotila nebo aspoň od tý doby co jsem zpátky z brna a dneska ten lennon --- ten lennon, jdu ke zdi a zapaluju svíčky, jdu starým městem kde to téměř neznám a představuju si něco mimo náš zběsilej čas, prahu před sto lety nebo bůhvíkdy a míjím haldy vzpomínek který furt ještě neumím přijmout, druhák, třeťák jsme tu byly pořád, já a ona, to je dávno, šlapu po kočičích hlavách až ke zdi a v hlavě mi znějí floydi i bez sluchátek, lennone, já, my, už jsme jinde, ale díky za ty časy, před pěti lety bych tu balila hipíky a zpívala s nima beatles, před pěti lety bych sem šla v roztrhanejch džínách, ale dospíváme, všichni dospíváme a tady jsme kdysi dělali anketu se školou a naše nejoriginálnější otázka byla na lennonovu zeď, anglicky teda, a všichni turisti ji chtěli vidět, a pátej ledňáček a to už jsou taky tři roky ---
san tropez a tuhle písničku budu mít asi vždycky spojenou s revivalem a atmosférou ve starý pekárně, kde jsem si jí blíže všimla poprvý, jo stydím se, až tak dávno to taky není
--- a aspoň se domlouvám s bsk na sobotu na víno a už teď se těším, i když jedna z hrozeb společný řeči je i hluboká deprese, ale co se dá dělat, když je ve víně akorát pravda, ta bolí, ale stokrát lepší než všechny lži a ta hořkost je beztak všude

Tuesday, December 6

tak mladí, jako jsme teď, už nikdy nebudeme

divný večer. na západě, to jasné světlo, to je venuše. sedím na strahově a po tmavé obloze se plazí bílé mraky. the wall. is there anybody out there? omítka stadionu je oprýskaná a reflektory projíždějících aut vrhají pohyblivé stíny za jeho sloupy. chybí jen vítr, co vyhání zatuchliny a vdechuje do prázdných a černých korun stromů zdání života, žene mraky po obloze, ze zetlelého listí vyvolává jaro a strhává srdce - ne, dneska nefoukalo. zjevilo se jen šílenství - z ničeho? - a vzbudilo spoustu pochybností. svět dává smysl jen tím, že ho nedává.
do srdce mi proudí černá krev. tak šťastní, jako jsme byli, už nikdy nebudeme.
s klokánkem sedíme v kavárně i po odchodu blueskina a jeho společnosti. hraju si s brýlemi a mluvím. některá trápení jsou pořád stejná. a nevím, o co mi vlastně jde. dostávám pořád stejné odpovědi. jdeme náhodně dejvicemi a dojdeme ke slamníku. negativno tu už není, ale stejně ta vzpomínka zamrazí. ruské velvyslanectví, všude šlupky od pomerančů. nacházíme strážní věž (přečti první a poslední větu - marion dostala těžký zánět mozku - ano, bůh se o nás opravdu stará) a loučíme se u tramvaje (a jako vždy mám pocit, že jdu moc brzo).
na cestu domů snake eaters. stíhy náhodně rozesetých světel po petříně, zase hledám tvary a mrznu. a topím se v nemlze. snad je to jen tou roční dobou.
nechcete jít v pátek někdo na müllera? mám dva lístky...

Monday, December 5

povídejme si, děti...

třeba o nechutném hyenismu. cituju ze článku o dakota house z posledního reflexu:
"Jméno Lennonova vraha, rodáka z Honolulu [...], se občas neuvádí. Paul McCartney a Yoko Ono se totiž po Johnově smrti obrátili na fanoušky s prosbou o zapomenutí jeho jména. "
pro mě to je takové osobní téma. vzpomínám, jak mi bylo asi jedenáct a s kamarádkou bárou jsme zrovna objevily beatles. ptala jsem se táty u nás v obýváku, co dělají teď, co dělá lennon. "nějaký šílenec ho zastřelil," řekl a já to nechápala. proč? jak, zastřelil? to jako, že je mrtvý? dodnes si vybavuju to zoufalství tehdy. setkání se skutečným, absurdním, bolavým světem. zemřel celé čtyři roky před mým narozením. teď vím, že je svět jaký je, ale nechápu to o nic víc. ale to jen tak na okraj.
po té větě z reflexu mi totiž přijde naprosto neskutečně nechutné, že mf dnes přinese článek s názvem "Proč jsem zabil Lennona", kde se ono jméno, mimochodem, ani já ho nevyslovím, vyskytuje hned 25×.
tento čtvrtek to bude od lennonovy smrti pětadvacet let. čtvrt století. i když byl podle mě ke konci svého života trochu blázen (a snad to pramenilo z jeho geniality), pořád nepochybuju, že toho mohl pro tenhle svět ještě dost vykonat. takže mu půjdu k jeho zdi zapálit svíčku a zavzpomínat s bandou podobných cvoků, pro které vlastně pořád žije.

Sunday, December 4

sunday clusters

kouzlo je pryč. prší a na třešni není po sněhu ani stopa. vzývám kofeinové bohy.

noční sněhy. něhy. břehy.

noční výhledy. na třešni a na plotě, na každé příčce. na každém stéblu. sníh a oranžové reflexe. pavučiny větví. samety havraních křídel.
noční konverzace. spletitosti vztahů a vzpomínek; s klokánkem mluvíme po dlouhé době o všem možném. cesta kolem labe, tenkrát, smutné vážné řeči nad spícím městem, neumělý překlad todesfuge, tenkrát, a jak teď zjišťuji, minuli jsme se tehdy vlastně náhodou - a i když je to teď už jedno - a tehdy nebylo - stejně nás to oba rozesmutňuje a sentimentalizuje. skoro jako fakt, že vzpomínáme takhle hloupě na dálku místo nějaké noční procházky po nábřeží, jako tenkrát...
a k tomu ozvěny brna, tiše mě rozeznívají, zvony a dávnosti, a přišla mi sms z macaa, ahoj noční ptáče a jsou tři, touhle dobou už se bojím ticha a píše mi spolužák: noční hovory jsou vždycky nejlepší, lidi jsou takový trošku jiný a je noc a je pozdě, the grass was greener - the light was brighter -
noční smutky. to je tím sněhem... sněží mi v hlavě. je to tou nocí. mám noc v hlavě. řeka plyne. život nás pohltí.

Saturday, December 3

how about an endless end

zasraně šedivo. jen příjemný hlas norah jones hladí. hodí se k tomu smutnému tichu venku. podzim je něco, co vás může sakra překvapit. rok co rok stereotypně čekám zimu a ošklivo a pak se v září nebo v říjnu vyskytnou dny, co berou dech (narozdíl od jara, kdy pořád vyhlížíte teplejší chvíle a ony nepřicházejí, takže jaro vlastně akorát klame tělem, studí ze své podstaty zklamaných předpokladů) - ale teď? podzim je pryč, zima bůhvíkde, ani sníh, dokonce ani déšť, jen šeď, ani ne mlha, jen prázdno, jen nic.
snažím se dělat něco do školy. podle daného návodu postupuju krok za krokem. a ono to stejně nefunguje. v sedm přijde bsk a já nechci být špatná hostitelka, čeká nás večer norských filmů a já tady zuřím, protože ani ten počítač mě neposlouchá, ani sebeprimitivnější návod nefunguje. potřebovala bych návod k životu, ale stejně jsou k ničemu všechny. to bude prima depresivní večer zase jednou. ještě včera jsem si říkala, jak je mi dobře, jak se cítím stabilizovaně. kecy. život do vás bude kopat vždycky. a místo milých slov jen šedivo. all around the world.
tma padá. tma? hnusné modrošedé nechutno. bluegrey tones.

Friday, December 2

cats have flown

chtěla bych být havranem, chtěla bych být havranem
mám jeden vánoční dárek.
s honzou jsme včera chvíli uvažovali, kam se vrtnout, až se tenhle stát posere definitivně, ale na nic jsme nepřišli. irsko? austrálie? sever?
hrát bowling s kocovinou má svoje výhody (už se mi dlouho nestalo, aby mi víno takhle nesedlo...)
blbá zima. blbá jinovatka.
a že mi honza minulý čtvrtek v hospodě počítal dvojné integrály, je v pořádku, ale kde se na tom papíru vzali ti šneci, vybouraná auta a podobné nesmysly?
a ještě pořád si pamatuju data narození všech beatlů.
střípky. v hlavě mám. střípky. v hlavě mám

Wednesday, November 30

břízovitě

one birch for birch-lovers
vlastně na tom nejsme vůbec zle. žít tady v centru evropy (nehledě na politické a jinak negativní okolnosti) je hrozně příjemné. je to moderate climate. od všeho trochu - a pořád zbývá dost prostoru pro extrémy. horké letní dny, bouřky, vichřice a slejváky. kopy sněhu a vánice... a pořád zbývá dost času si ty extrémy užít. do morku kostí.

faraway/so close/to every snowflake

green light, seven eleven
you stop in for a pack of cigarettes
you don't smoke, don't even want to
hey now, check your change
dressed up like a car crash
your wheels are turning but you're upside down
you say when he hits you, you don't mind
because when he hurts you, you feel alive
hey babe, is that what it is

ráno sněžilo. černobíle.

red lights, gray morning
you stumble out of a hole in the ground
a vampire or a victim
it depend's on who's around
you used to stay in to watch the adverts
you could lip synch to the talk shows

no shopping today

and if you look, you look through me
and when you talk, you talk at me
and when i touch you, you don't feel a thing

and if you listen i can't call
and if you jump, you just might fall
and if you shout, i'll only hear you

autoportrét. ten deštník mám jen kvůli foťáku :)

three o'clock in the morning
it's quiet and there's no one around
just the bang and the clatter
as an angel runs to ground

just the bang
and the clatter
as an angel
hits the ground

obrázek za všechny prachy

plakát eggnoise - podepsaný - s věnováním - je to jediné, co mi krom pohledu mind the gap visí na stropě.
přišla jsem domů - ally se nenahrála, ale zapnula jsem televizi - a tam, na dvojce - v naprosté krizi --- wish you were here. moje, moje, moje písnička.

Monday, November 28

the snow must go on

occasionally glancing up through the rain
a včera víno a dýmka a víno a distant bells (the ultimate pink floyd experience). asi bez komentáře; debaty o revivalových kapelách jsme si odbyli včera a floydi to prostě nebyli, i když se snažili - a tím nechci říct, že by se mi nelíbili. ale slzy do očí mi nevehnali.
ráno probuzení do bíla, neděle, vánice. rovnoběžky sněhu a nevypočitatelné křivky havranů. sen o barceloně. vánočka. mokří hadi na hlavě a sníh.
ruka mi ve sněhu červená a zvláštně palčivé teplo se rozlévá skrze prsty dále. fotit? myslet? jak? o to první se pokouším (fotky snad později), to druhé vzdávám. bloudím záplavami sněhu a mrznou mi nohy, jeřabiny mají barvu krve a zima je čas kontrastů. a v bystrci je klid.
obrátit se hlavou dolů a nechat v sobě jako v těžítku padat sníh, padat tíhu, havrani za okny, vracejí se...
kloužu se na šalinu a na mokré a studeně hladké sklo téměř bezděčně píšu anytime. pouštím si dark side; nádraží, vlaky, cesty, křižovatky. celý svět je těžítko, otočíte ho a ono v něm sněží, otočíte ho, ale i tak se některé věci neotočí. svět tíží a sněží. cesta vlakem je přeplněná a já z ní nemám radost, netěší mě koukat z okna, nechce se mi myslet, v duchu mám hromady sněhu. „smrt na ledě,“ podotkla ciri, „má v sobě něco fascinujícího.“
vypnutá fontána je nejsmutnější; neslouží svému účelu. kus kamene beze smyslu. a praha - bez sněhu, v praze jen mrzne - okoraly mi rty i oči.
god bless the niva cheese. and the falling-asleep time.
PS: máloco mě v reflexu poslední dobou potěšilo natolik, jako článek honzy dědka o obalech desek. čtete si ve vlaku - a najednou na vás vyskočí ono spektrum. k nezaplacení.

Sunday, November 27

eggnoise: the brno snow experience

tam. ze světla do tmy, přijíždím do brna. relační sleva asi naposledy, atributy cesty vlakem se nemění. mrazivá cestě, nekonkrétní, prázdný mráz. kontury se rozplynuly, co je nebe a co zem? všechno je šedobílé úplně stejně. dokud nepadne tma. a přece vidina blížícího se koncertu zahání chmury a prázdnotu. a ono - oprávněně.
stará pekárna. už tak je tu málo prostoru na to, aby si muzikanti udržovali odstup a eggnoise ho ještě zmenšují. hudba je výborná jako vždy a atmosféra k nepopsání plná smíchu, úsměvů, pobrukování, energie příštící celým sklepem, což ústí v naprosto nečekané věci, jako podepisování plakátů - snad se na nás na příštím koncertu nebudou tvářit jako na čtyřicetdva čertů. večer je to totiž neskutečně milý, nese se v duchu polorecese a obdivu - na velmi potenciálním koncertu pink floyd bych asi skrze slzy neviděla, ale tady nevidím skrze smích. těším se na nové album - a díky. díky moc.

a aby to nebylo málo. vyběhnout do vánice, zase jsem v brně, zase tu sněží... hranolky v okýnku a vyšlapat do sněhu:
yes it's all inside out, upside down, turned around...
a rozjezd a jistě, pane premiére (čili nemáte klíč:). a koma.

heslo pro neděli

neuposlechnout: patřičně honosně oslavit vyzrálost rozkazu. [ano, opět ďáblův slovník:)]

Saturday, November 26

vzpomínky na anglii

že zabíjím čas pojmenováváním londýnských památek, to už jsem říkala. ale k čertu! je tu i rybníček v greenwichi, u kterého jsme svačili v podzimním slunci. někdy, kdysi, ohromné prastaré stromy, londýn, červené budky a bláznivě teplý a neanglicky slunečný týden v anglii.
přístav v calais. mám ráda přístavy, lodě a odplouvání, cestu někam, cestu, kde člověk nemusí nic dělat, jen přecházet po palubě, popíjet pivo z plechovky a nechat si brát vlasy větrem. pohyb odněkud někam - a bílé útesy doverské jsou skutečně bílé, tohle poznávání známých skutečností mě fascinuje. skupina chudých, špinavých a zavšivených astronomů z rozvojové země kdesi v asii zodpověděla všechny otázky ve stylu kde že vzali peníze a drzost chtít si prohlédnout anglii a jako zázrakem byla beze ztrát vpuštěna do albionu.
projížďka lodí po temži. river thames, millenium dome, palčivé odlesky na hladině. odjezd z města a - zajímavá byla také silbury hill (nejvyšší umělá hora z pravěku v evropě), kterážto byla obehnána plotem s ostnatými dráty a výstražnými cedulemi „dangerous area“. nutno poznamenat, že z vrcholku byl pěkný rozhled po idylickém okolí.
a druhý den ráno - stonehenge, to stonehenge, kde jsme se předháněli v počtu fotografií na kámen a eleganci. východ slunce, rosa, rozproudění krve, nepopsatelné, síla starých rituálů a vzpomínky vyryté do kamenů. a my, němí úžasem, bojující mezi snahou zachytit co nejvíce, znehybnit kameny ještě víc, a vnímat co nejvíce z onoho právě teď.
po tom i přes ospalost koupel ve studeném atlantiku, které odolala naprostá většina spolucestujících, samozřejmě kromě mě a několika dalších. jemná kamínková pláž, na polovinu září neskutečné horko, skály čnějící z moře, ledová voda, vlny, které mě málem smetly na jednu z oněch skal, čokoládová bébéčka, trpké nezralé ostružiny, modrá obloha a někde v dálce - amerika.
návštěva jedné observatoře. pohoštění, čaj (jediný člověk si dal kafe, ale toho neznáte) a koláčky. bohužel ne zelené. na závěr jsme předali dar – láhev becherovky. pozorovali jsme hvězdičky, totiž zářící očka osazenstva hvězdárny. krom řeči není rozdílu mezi astronomy... noc na bývalém nádraží. a land‘s end, nejzápadnější výběžek hlavního britského ostrova. a ostrov saint michel‘s mount, písčitá pláž, co na tom, že když si chtěl člověk šlápnout do moře, vydalo to na menší expedici.
zastávka na vřesovišti dartmoor. tady někde pobíhal pes baskervilský. ovšem my jsme potkali pouze ovce a pak taky nějaké ovce. spokojeně se pásly mezi kameny namátkou rozházenými mezi spořádané útvary. vřesoviště dýchalo klidem pod sprchou fotonů a nikdo nevěřil, že právě toto jsou ona blata proslulá mlhami, deštěm, strašidelnou atmosférou a velikými psy. a pak už jen cesta do londýna a luxus v podobě dvojlůžkových pokojů s příslušenstvím.
na závěr: víceméně citace. science museum. po dobrodružném hledání stanice metra a nákupu lístků nás muzeum příjemně překvapilo nejen volným vstupem, ale hlavně exponáty typu kabiny apolla 10, nejslavnější lokomotivy světa a hlavně interaktivní místností, kde jsme se mohli přesvědčit, že fyzikální zákony platí a že ani my je nijak neoblafneme (no, příště...).v rychlosti jsme shlédli big ben a tower bridge. z metra jsme si cestou zpátky udělali jídelní vůz se specializací na fish& chips. byli jsme u autobusu dostatečně brzo, abychom v tescu nakoupili potřebné suvenýry, jako například cider, guinnesse a cider. do doveru jsme dorazili nečekaně brzo. rozhodli jsme se prohlédnout si pevnost na útesu. jakýsi dobrodruh (dodnes neznámý) v čele skupiny pohrdnul jasnou cedulí s nápisem castle a šipkou a vydal se přímo směrem k hradu. po silnici to šlo, do strmého kopce s vyšlapanou cestičkou už hůř a pod tím ostnatým drátem se prolézalo vyloženě špatně. podívali jsme se na přístav z vrchu a vrátili jsme se zpátky tou samou příjemnou cestou. nutno poznamenat, že na úpatí kopce rostly nejzralejší a nejsladší ostružiny, co jsem za týdenní pobyt v anglii potkala.
a pak už jen - plavba, konzumace cideru, západ slunce, rekapitulace tisíce vzpomínek, listování suvenýry a kdesi v dálce zase praha. hm. za co všechno může google earth. (to blueskin: takhle se to dělá - takhle se s pomocí něj vzpomíná :)

Friday, November 25

sakrabílo

ráno sněžilo. bílo venku. bílo. cítím se bíle, bílá a černá jedno jsou... bílé vločky, bílé víno. chtěla bych psát, ale nestíhám, vlak už houká. takže jindy. lost in thought and lost in time. things change...

Wednesday, November 23

cukr poránu

města v hlavě

dívám se. poznávám londýn a trávím hodiny pojmenováváním míst podle mapy, greenwich, london eye, trafalgar square. je to jako zaříkávadlo, exotika něčeho vzdáleného a přitažlivého. hyde park. virtuální prohlídka města. a to jsem ještě ani neotevřela neverwhere. blackfriars, islington, ravenscourt. poetika města pod městem, kdysi jsme přeci srovnávali; v praze je taky anděl. vzpomínám a konfrontuji; vždyť jsem šla právě přes tenhle most a tady u toweru jsme vystoupili z metra.
obrázek pro fajnšmekry:

s tím, co teď poslouchám, to vlastně vůbec nesouvisí... skoro vůbec

ale ve stockholmu bloudím. nenajdu tu centrální stanici metra, kde jsme s ivčou sledovali fontánu zespoda. ba ani královský palác. některé vzpomínky jsou asi příliš vzdálené. jih švédska je rozmazaný a dánskému městu, kde běhal šílený kralevic s lebkou v ruce, přezdívají elsinore.
co zbývá? je toho tolik, že si nemůžu vzpomenout, anebo tak málo? přístav v calais. pláž v cassis za jednoho horkého srpnového dne, jednoho z těch, pro které opravdu stojí za to žít. snad by tu byla i ta benzínka před norimberkem. a rue de napoleon, mezi horami...
co teď? luzern, zurüch, bern? ženeva? ženeva. je tohle pont du mont blanc? jet d'eau? procházky nocí, debaty o smrti, stejné kašny na každém rohu, tři roky nazad, to město jsem si zamilovala za dva dny natolik, že kdyby se tam mluvilo jakoukoliv jinou řečí, jsem teď právě tam. a i ty další. labutě v lázeňském vevey. zurüch, nepodzimně podzimní slunce, zralé fíky, listy jinanu. nádraží, kroky listím na břehu jezera. žluté přechody a zrovna teď vážně živé slunce v paměti.
a na závěr: eipel. kličkovat mezi minulostí tam a sem. včera, loni, stovky let nazad. hledám krásu míst a měst, která chci jednou vidět a toulám se těmi, kde jsem už byla. co to o mně vypovídá? nejsem - tak pro informaci těm, co mě z toho obviňují - čistě negativní tvor. i've got electric light and i've got second sight...
kočka: měkký nezničitelný robot; dar přírody určený ke kopání, neklape-li nám řádně domácnost. [a. bierce: ďáblův slovník]

kofein a kardamon

nějak přežít musím.
jsou věci, které zmizí, když je pojmenujeme. aspoň pro mě. jsem ráda, že existují, ale jsou slova vždycky potřeba? slova jsou neumělá, slova máme, abychom skrývali své city (nebo abychom je neuměle popisovali). volím kvantovou fyziku a o některých věcech raději nepřemýšlím. přemýšlení je destruktivní.

Tuesday, November 22

za zdí a přede zdí

katarze. cesta a nespoutaný výsměch životu v the wall, máte pravdu, nemá to smysl, ale hlavně nepřestávejte zpívat, křičte, potřebuju ten řev v uších, potřebuju postavit zeď mezi sebou a okolím, nevnímat, co je mi po náhodných interakcích - v tramvaji držím za ruku malou holčičku, aby neupadla, než maminka zaparkuje kočárek - a odvracím se od toho nevinného úsměvu a pohledu do očí - snad je to závist, snad je to lítost, tear down the wall, potřebuju dojít až na konec. just stay sane.
kde jsou ty sněhové bouře, když je člověk potřebuje.

Monday, November 21

za deset dní je prosinec

zima? astronomicky ještě ne. ale fyzicky jo a mě straší expa. vzpomínáme na ni všichni, ale ta moje byla jiná. jsou vzpomínky kolektivní a vzpomínky soukromé a já mám hlavně ty druhé, protože celá expa pro mě byla spjatá s mými pocity a nic jiného jsem nevnímala - proplout realitou, zabít nepříčetnost, opijeme se každý ze svého vlastního důvodu, ale opilí jsme všichni stejně. a nejen alkoholem. sounds like philosophy.
díky patří tomu, kterého by nikdy nenapadlo, že jsem o tom vůbec přemýšlela, za konečný dobrý pocit a labilní stabilitu. některé věci jsou příliš bezděčné - zhroutit se - z bičování starých a ještě starších vzpomínek floydy v penthauzu - a někdy nepomůže, když ten-kdo-vás-zná naslouchá, když na vaše vzlyky a nezměrné černo řekne akorát své obvyklé tohle neříkej, bude líp, a vy víte zase o něco víc, že vás sice zná, ale vůbec vám nerozumí, proč si lhát do kapes, deprese nezmizí, a ani tohle není kouzelná věta, která by je zahnala. někdy nepomůže než utéct - hlavně když nemusíte usínat sami. když si můžete po všech těch strastech povídat o anarchiích kolem a v nás a okolo všichni spí, smát se - nebrat ohledy a hlavně nemuset naslouchat tichu a kolem páté konečně usnout s tím, že je vlastně vše v pořádku - pro teď. ne že by bylo, ale proč tomu na chvíli - věřit je silné slovo - proč nezapomenout, že se tomu věřit nedá - ty expediční iluze -
so much for dnešní dávku sentimentu. ne že by to nebylo jedno. malé kafe velké kafe, malý stroj velký stroj. neučím se. nedělám vůbec nic. krom vzpomínek a pohledů z okna, listování minulostí, listopad je skoro pryč, probůh. a na co sáhnu, to se dneska kazí.
v pátek hrají eggnoise ve staré pekárně. co na to říct. eclipses.
p.s. flamewar. není nad to, když vaše názory někdo vyjádří za vás :)

Saturday, November 19

i'm against everything

i'm against me. jen tak namátkou bloumám po zemi tam a zpět. dnes je to jižní amerika. zoom in, zoom out. jména, která jsem znávala zpaměti, třesu se zimou, jak je asi tam? ale dnes bez srdce. z nějakého důvodu mám chuť nesnesitelně prudit, tak se raději schovávám, aby to neschytal nikdo jiný kromě mě.
včera + dnes párty (to slovo se někdy hodí zcela trefně) na kolejích 17. listopadu s expedičníky. na každého, kdo přijde, se napijeme, naštěstí jsi poslední sdělují mi rozjařeně, zatímco se ohrazuji, že tu deci tequilly fakt ne, já dneska nechci pít. (den předtím al capone's - člověk tam skončí vždycky, když tam skončit chce - ou jé.) bramboráky, plum vodka s grepem (don't ask me), třebaže jsem unavená, bavím se výborně a jako nejstřízlivější (nerovná se střízlivá) manipuluji.
hele, podívejte se na ně, jak se k sobě mají, trochu je popostrčíme, tohle myslíme my všechny ženy dobře (v koutku a v objetí rozmýšlíme jak na to) - ona teď nikoho nemá? on taky ne, co všechno člověk ve stavech jiných a destilovaných nesemele a nevymyslí - navíc proč nepomoci kamarádům ke štěstí - třeba to vyjde, chápu se iniciativy - i když zpětně nechápu, jak se mi to povedlo zplichtit tak, aby to působilo přirozeně. chci tancovat, přidávám do svého hlasu ještě aspoň dva panáky a manipulovaná se toho nadšeně chytá - je tu moc světla, jani, nemáš svíčky? a pusťte hudbu, pokračuji nekompromisně a faktor zábavy stoupá na pět. cajdáky z uplynulých let, jdeme tancovat, neseďte tam, vy dřeva, manipulovaného donutím vstát, třikrát se zatočíme a vy taky, no tak, nekažte to, posílám ho dál za sebe přesně tam, kde ho chceme mít.
zábava se nicméně zvrhává, všichni se objímáme kolem ramen, poskakujeme, marně se pokoušejíc trefit rytmus, nicméně prosadit flašku se mi nepodaří. naštěstí. místo toho se v malém prostoru pereme - kdo ještě vnímá - vrcholem je odnést někoho do sprchy - vítězím, plum vodka má nepochybně pozitivní vliv na moji sílu - ale ty modřiny na mých rukou dnes - no au.
končíme bůhvíkdy, i já svůj boj prohrávám a stejně jako všichni mám pár skvrn v paměti. jednu chvíli je úplně jasno a svítí měsíc a druhou je ráno a - jé hele, ono nasněžilo. jedny ranní monopoly a i když už je jasné, kdo vyhraje, držíme se zuby nehty a už jsme po obědě, nalejte mi někdo nějakej chlast, ten člověk je strašnej, všechny nás zruinuje...
and the story goes on, i když já nemám nervy zůstávat, raději bloudím po kefíru a konečně nacházím rukavice, které uspokojují moji představu o barevnosti. dneska už tančete beze mne. ou.

první sníh

šeptám a natahuju ruce a beru do dlaní
bolí
jako síla vůle
jako zapomenutí
tisknu ruce, chci tu bolest cítit za každou cenu, potřebuju ji, je v ní skrytá úleva
lehnout si do toho sněhu. ještě ho tu troška zbyla, ustrnout, zmrznout - ne v okamžiku, ale navěky
krystalky na řasách, krystalky v očích
hebký jako uragán
s věrností černých vran se vrací a padá
do prázdnoty.
záleží na tom? stejně jako na ničem, ne, nezáleží, podivný prvosněhový smutku, ta bolest, ta strašlivá bolest, co všechno je tak dávno, asi mě to zničí nebo alespoň poškrábe. protože, protože, protože. protože chci. své šrámy drásám záměrně a své bolavé vzpomínky si hýčkám. hýčkám je, abych si mohla dovolit tu slast z otupení. ghosts, ghosts, ghosts. já chci klid.

Friday, November 18

za velkou louží

"ten koncert byl vážně super"

středa: poslední autobus s výjimečně jasnou hlavou. obloha posypaná třpytkami. (that's the moon.) nádhera. zima. ne jako den předtím - podivná obloha bez mraků i bez hvězd.
cestou na veletržák čekám na tramvaj. kolem projde parta mladíků, očividně konzumujících džus s vodkou. buď toleratntní! zařve mi v hlavě, když se chci začít pohoršovat - také jsme to dělávali. vzápětí proběhne výroba dalšího mixovaného nápoje - ovšem prázdná petka letí na zem, stejně jako špunt a krabice od džusu. tak to ne, myslím si, to za našeho mládí nebývalo a tenká hranice mezi ironií a zbabělým komentováním skutečností se bortí.
ironie mě ale nutí k hlubšímu zamyšlení. stará nebo mladá? nepatřím nikam. už od základky jsem si připadala permanentně mimo. a od té doby, co jsem na hvězdárně, se pohybuju mezi lidmi o několik let staršími - počítám se mezi ně, oni mě berou, ale stejně končí vejšku, když ji já začínám, žení se a čekají děti... což mi nevadí, já nikam nespěchám, ale tímhle je všechny trochu ztrácím. ale bavit se s těmi, hm, mladšími? 1984, to byl ten poslední dobrý ročník :)
(což mi připomíná, že jsem tuhle ráno na zastávce měla dojem, (protože nevidím zrovna nejlépe) že osoba, která se ke mně blíží, je moje sestra. že není jsem zjistila, když byla ode mně asi pět metrů, ale vyděsilo mě, kolik tahle společnost produkuje zoufale podobných lidí - k příležitosti výročí sametového harašení mám sto chutí se začít hádat, že nesvoboda konzumu není o nic lepší a že hranice, které nejsou viditelné jako třeba ostnané dráty tu jsou stále, ale proč se tím trápit. tehdy musel člověk prostě nějak přežít - dnes je to úplně stejné. ono to všechno dávat smysl nemusí.)
radši si, děti, hrajte s google earth :)

Thursday, November 17

dží í

alias google earth.
zase jednou jsem se nadchla pro něco, pro co se už nadchlo tolik lidí přede mnou, všichni o tom stihli napsat - a stáhli mě s sebou. takže pokud jste se ještě nenadchli, varuji vás - je to příšerný žrout času. sotva jsem si prohlédla kousek prahy, kousek brna (ten, co tam je; s krásně zelenou přehradou) a teď prohlížím takové ty geografické skvosty a nemůžu se odtrhnout. (ještě ayers rock. ještě deltu brahmaputry. ještě bajkal a ještě...)
hledám s atlasem viktoriiny vodopády. (už jsem je našla. ááá!) vždycky jsem si ráda prohlížela mapy a představovala si skutečnost, ale tohle je prostě... krása. chci, musím vidět všechno :)
abych citovala svůj milovaný kontakt: národy, které zavedly lety do vesmíru, tak učinily především z národnostních důvodů, a bylo malou ironií, že téměř každému, kdo překročil práh vesmíru, se dostalo překvapivého pohledu na zemi z nadnárodní perspektivy, na zemi jako na jeden svět.
a je to tak. i když sedíte jen u počítače - kolik z nás kdy tu zemi z vesmíru uvidí? nechci nijak moralizovat. vážně ne. dívejte se a myslete si, co chcete. mně je z té krásy... krásně.

Wednesday, November 16

digifórum a jiné (závorky)

přednášky o fotošopu (dovolila jsem si pomyslet, jak by asi bylo té slečně z té fotky, kdyby tu přednášku viděla - moje chyba, ironie a to vůbec nebylo vtipný, musela jsem si sundat brýle a doufat, že mě nikdo nepozná!).
přednáška o retuši, velice přínosné, hlavně ty momenty, které nebyly vtipné. a ty byly asi dva. (nehodnotím obsah, skutečně to bylo přínosné - vymažeme bebíčko - ne, vážně. realita odplula zase o něco dál.)
coffeee and cheese. dívat se na natáčení (prý) anglického filmu, falešnou americkou ambasádu (je to polystyren? je to polystyren! a ta patina ptačích exkrementů...) a katarské vlaječky (chachá!) - a to sklo bylo trochu průhlednější - ne, vážně, myslím, že sem z té druhé strany vůbec vidět není. (oni by nám řekli, kdybychom lezli do záběru. (řekli.))
kafe. protože málo spánku a včerejší debaty o šibíkovi. (džžko.) a obrázek, který teď lisuju, aby šel dát na zeď, a který třeba někdy přefotím.
a na hřbitově je potřeba se smát.
- jak se pozná bohatá rodina? může si dovolit nechat na hrobku tesat citoslovce (ach).
- jó tehdy se ještě člověk nemusel stydět za svoje povolání a mohl si to nechat vytesat - hele, horník, ale to zase přichází do módy, teďka s tou reality šou.
- 'studentka scénografie'? tak to já až umřu, chci mít na hrobě 'studentka elektrotechniky'. (- opovaž se - hele, 'grafik'.)
když já vůbec nestíhám. ani psát, ani fotit, ani myslet. a tohle je skoro jako hanaahana:
barborka: neska se mi zdal uchylnej sen jak chytam ryby. vubec nevim, co to melo znamenat
e*v: ale to je jasny- chces chytit iks;)
e*v: kurva, co to melu? uplne normalne mi prislo logicka asociace ryba->iks, ale nechapu proc
barborka
: hyhy. je lekla ryba?
e*v: nevim ;) nebo studena jak ryba
barborka: treba je znamenim ryba
je tu zima. po hodině mi došlo, že mám otevřené okno, protože když jsem přišla domů, chtěla jsem poslouchat déšť.

mňau 2

na tohle se snad ani nedá nic říct. snad jen, že jsem to nefotila já, bohužel; že to máme doma... a že věnováno všem, kdož to náležitě ocení.

na závěr flamewaru

odkaz na rozhovor. na dobrou noc a hezké čtení. těším se, až se zítra dozvím, jak používat photoshop. jen kdybych měla víc času na focení... hm.

Tuesday, November 15

šeď

myslela jsem, že mám kocovinu a ona to byla chřipka. šedivo. pouštím si hodiny. poslouchám hodiny. tupě opisuju zadání večerního měření. a jsou hry na které odmítám přistupovat.
smutek. zmatek. paralen a umělé světlo. brambory a příliš mnoho kari. hladový šedivý (modrý) kocour, co mě nenechá se učit. a všeobecná šedivost. na google earth hledám stonehenge (vrátit se, zavzpomínat), ale británie má malé rozlišení.
setrvačnosti. výplně.

ty vínové pondělky

bavme se raději o relační slevě.
pravda je tak ošemetná. nechtít souhlasit? šibík je skvělý fotograf. raději génius než hyena. a dědek - to je mé mládí. takže nápodobně. nešahat, koušu. některé diskuze se nevedou s úmyslem se na závěr shodnout. a pravdu máme beztak všichni. btw, , máš bod za tu první větu ;)
> a zítra digifórum a koncert. vždycky je na co se těšit.

Monday, November 14

when i'm a good dog...

chtěli jsme to původně udělat na dvě skupiny, ale pak jsme se rozhodli, že by to bylo moc složité. (=náročné na rozdělování) písemka byla jednoduchá. uvidíme.
a cestou do dejvic jsem místo učení analyzovala svoje sny: v prvním mi ivča posílala sms, ať přijedu kamsi do maďarska vybírat víno - sehnat dobré víno z laciného východního kraje (ehm, ty dva asi stolitrové sudy... :), to je docela logické, nepříliš podvědomé přání. :) ale aby se mě, která nemá nikdy noční můry, zdálo, že mě honí a posléze se za zamčené dveře dobývá mrtvá babička s černou parukou, abych se schovávala v posteli u rodičů jako když mi bylo pět (v tom snu, ne ve skutečnosti) a abych se budila s tlukoucím srdcem a přesvědčovala se, že to byl fakt jen sen, no jestli za tohle může ta fyzika, tak se těším na další studium.
...they sometimes throw me a bone.
comfortably numb
comfortably numb
comfortably numb

Sunday, November 13

zelený čaj, čerstvý vzduch, horká sprcha

místo válení se v posteli s reflexem a trapných pokusů osvěžit se alespoň krátkým spánkem volím umělé udržování při životě. ale není to snadné. včera na hvězdárně zapěl ropák, spáchala jsem velikou hovadinu, když jsem opovrhla vínem a rozhodla se pro rum s colou (co se s tou lahví stalo) a spát jsem šla ve čtyři.
nakonec to ale stejně vzdávám. pocit nesmírné otupělosti a ospalosti zaháním polospánkem, který je překvapivě povzbuzující (jsem normální? vypiju půl litru zeleného čaje a pak stejně usnu), na pozadí pochodují prasata, ovce a psi, jako usínací téma volím tanec...
a jen naprostý magor (vaše tvář mi připomíná kari... a na vás je mi taky něco povědomé. vzpomínám si na jméno.... mááágooor - to jsem já! poznal mě!) by se neučil na písemku, na kterou se musí naučit pouhých 40 primitivních otázek, ale mně se chce tak hrozně spát...

Friday, November 11

písnička pro tento večer

ballad of the dwight fry.

nejoranžovější západ slunce

ministerstvo zdravotnictví varuje: pozor, smrtelná koncentrace kýče!

na dnešek jsem spala přes deset hodin. včera jsem se svojí ženou vypila pouze ten nejmenší džbáneček vína. snad to mé psychoanalytiky potěší.
po vrácení the wall na lužinách mě okouzlilo slunce. vystoupila jsem na hůrce a - to se vážně nedá popsat. bohužel se to nedalo ani vyfotit. slibuju, že je to pro listopad poslední západ slunce.

oranžová a později červená do půli obzoru. polární záře? něco tak moc oranžového jsem ještě fakt neviděla. (orange rules!) ani se mi nechtělo přemýšlet nebo hledat metafory. jen jsem se kochala. (to dž: je to jen lom světla v atmosféře. čistě fyzikální jev, navíc je jeho vnímání ovlivněné stavbou lidského oka. ach, ta věda... :)


poznámka: tyto obrázky byly upraveny pouze velice minimálně. a ve skutečnosti to bylo ještě kýčovější :)

smskové peripetie

ráno píšu jednomu, že mi padnul večer, a že jestli chce zapít svůj žal, můžeme. dostávám sms o prioritách zimního spánku. tak se domlouvám s jednou, že se budeme u mě dívat na futuramu, protože co jiného se dá ve čtvrtek večer dělat.
večer: sms. nejprve od jednoho (zachovávám pouze kontext): budeme se dneska opíjet?
já>jedna: platí večer? napiš.
já>jeden: já a jedna se budeme u mě dívat na futuramu. co akce 3+medovina?
jeden: ne, já bych raději byl jen ve dvou. pozdravuj jedna.
jedna: dneska ne, ráno vstávám
já>jeden: jedna nemůže. sejdem se ve městě?
jeden: ne, já bych raději byl jen ve dvou. pozdravuj jedna.
já>jeden: to už jsi říkal. jedna nemůže. co na tom nechápeš?
jeden: mně se to nechtělo odeslat. co na tom nechápeš?
...a na to už jsem neměla sílu odpovídat. večeře a víno bylo príma i tak.
[aktualizace: chtěla jsem pouze zaznamenat absurdnost večerního plánování. kiss my box.]

Thursday, November 10

ospalé matematično

je třeba pravidelně prokládat méně náročnými činnostmi. už je zase 42. včera mě to pronásledovalo celý den. smysl? hm :)
každopádně přidávám ještě jednu vzpomínku na mlhavé ráno na kraví hoře. (třešeň za oknem má podobné barvy. ach, ty reminiscence.)

a vlastně ještě jednu.
tady je.

zase, zase

blbý ráno. spím fakt čím dál tím hůř. není nic lepšího, než se v noci budit, zírat do stropu, před očima vám defilují všechny obavy, strachy, termíny a sebenejistoty... zavřete oči abyste je otevřeli o deset minut později s tím, že i když se vám zavírají samy, cítíte se pořád stejně čile, je vám horko, zase uplynula hodina, to už se neudržíte a začnete nahlas nadávat, ospalostí vám tečou slzy, tak moc, strašně moc chcete spát a čím dřív ráno vstáváte, tím je to horší, tím víc na vás tlačí fakt, že za chvíli stejnak vstávat musíte, nakonec se na to ranní cviko vykašlete, a když konečně usnete, vzbudí vás sebemenší šustot a znovu už neusnete, takže vstát a kafe a pocit naprosté tuposti...
do háje, ale už. co s tím mám sakra dělat? :(

Wednesday, November 9

...

citovat sama sebe a psát maily místo učení
tak brno? brno mě táhne dolů a já klopýtám jako už tolikrát po nerovnejch cestách, zírám si pod nohy krok za krokem a křik v hlavě, v noci nemůžu spát, brno svědí a já se škrábu do krve
poslední pár dní na expě: spánku vždycky míň než třeba, od rána bzučej mouchy
a mně je špatně, psychicky, fyzicky, nevím, plete se mi to, nevím co je příčina a co následek, střídá se horko a zima, vztek a rezignace, slzy a úšklebky - a víno
jako teď
děsí mě že je vůbec někdo schopnej brát mě vážně
a padám
a padám a k tomu pití, vím, že kolikrát je to jen horší a někdy to přeženu abych slyšela vůbec něco
pít raději než přemýšlet, pít tolik aby se ty blbý myšlenky zamotaly a rozbily si držku někde na chodníku
nedospělost

...ráno horší večera

cykly. záseky. dlouhospánek. na plátky. rozmotat kličky v hlavě? noční úzkost. potisící. stejné chyby. vzpomínky nejsou mrtvé. jenom spí.

Tuesday, November 8

lost

too much fear. too much pain. i can't. i can't! everything is a vicious circle. and i keep falling. everything hurts.

všechny cesty vedou k belvederu

upřímnost až do posledního autobusu. a doma pád do komatu. god bless all the wine. a venku je tak krásně.
listopad - čas chlazení lahví v okně. jdu hledat zodpovědnost.

mimosvěty

praha je přirozené prostředí. neutrální? tisíckrát stejné cesty, výjimečnost zaniká. poznávání je dávné a nekonkrétní. byla tu vždycky. byla jsem tu vždycky.
na druhé straně opaky. protiklady. intenzity. a bolest. každá cesta do brna měla a má význam. důvod. vždycky se těším. emocionální příjezdy, různorodé odjezdy. bylo a bude. scent of the past, jako minule, vyskočit z vlaku do deště. ale v brně přeci neprší... vykořeněnost a apatie.
noc první, po tmou. čtyři hodiny odpoledne. je čas vstát, je čas koupit víno. setkání apo - jako loni. vlastně se nic nezměnilo. pít, abych necítila tolik. pít, abych cítila vůbec něco. víno koluje, hrají floydi, šedivý koberec v klubovně příjemně škrábe. a přece -
a přece, loni. uplynuly celé věky. a stejně raději obecně mlčím. nevzpomínám. ještě nebo už. tehdy? intenzivní. šťastné. jednoduché.
někdy ke třetí ráno v polospánku a poloopilosti debata o tom, jestli si ženy vybírají muže podle peněz. (nepochybuju o tom, že některé ano, ale to mi nebrání brát to celé smrtelně vážně a hádat se, že to tak není. sice si své argumenty tak docela nevybavuju, ale vím jistě, že jsem měla pravdu.)
kontury. mlha. příjemné ráno, odporné kafe, havrani na kraví hoře.
noc druhá: bowling. třikrát druhá. v hlavě shine on you, pořád dokola. a pak ztráta odpovědnosti, některé věci jsou stejné, zůstávám ráda. večer na privátě, lost in translation, černá kočka bílý kocour, víno, něco je skvělé a hlavně smích a něco je špatně, asi já. atmosféra? hlavně nevnímat.
drink up, dreamers, you're running dry.
zvířenost. a usazení. vlak, mlha, ztráta reality: cesta trvá přes tři hodiny a já vydržím většinu toho času zírat z okna. do mlhy. jak moc se stromy musí přiblížit, aby byly vidět? jak moc jasné můžou být barvy v listopadu?
brno... setrvačnosti se meze nekladou. v hlavě, v pohybu, v slzách.

Monday, November 7

drink it in

ze sobotní ranní monte boo dva záběry obrazové. někde v hlavě odkryto. myšlenky dodám později. až je najdu a seřadím. někde v kapse pár slov na balicím papíře od vína.

i listy občas páchají sebevraždu. (ať už je zima a černobílo. můj gradient map je zoufale nevytížený.)

Sunday, November 6

3000 - že by rok futuramy?

kdo je elektros254.scnet.cz? má u mě pivo za 3000. přístup ;)

pokos - ????? - kokot

god bless the karma. ještě o milimetr více horká voda.
tmou? od určitého věku se bojíme všeho, říká barborka. jo, možná až moc. ale bylo to skvělé. kafe se stává pátým živlem. čas běží tak nějak jinudy. detail? světla. atmosféra konce světa, všude žlutavo, prázdno, nesvítí jen lampy, ale i domy, které je odrážejí. únava přichází ve vlnách. kroky někam, štěstí, smůla. řízky, štrůdl, čtvrté kafe na posledním stanovišti, kam jsme ještě došli. bílý den, bílá obloha. bílo v hlavě, ork odnáší vrcholový zápisníček, jsme tam poslední.
"my se chceme taky zapsat, my máme takové krásné jméno".
"tak se zapište."
zpičikundy
"
opravdu krásné jméno. tak ještě napište, kdy jste sem dorazili."
asi před deseti minutami
a pak už jen první ranní pivo. na dobrou noc.

Thursday, November 3

není profesor jako profesor

mail první: Tak jak uz se asi prozradilo, od 00:00 jsem profesorem, takze pokud chcete, prijedte pokecat, u zeleneho zabaka 666 Preaha 6
mail druhý: (subject: čauky) Jo, tak me kamaradii rekli, ze sem mel napsat mobil. Nevim, prijedte kdokoli. Moc se v tom nevyznam...777666666
mail čtvrtý (ve třetím opravoval adresu): Tak treba rano, Mejte se fajn cUS BUS
jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

podzimní imprese

kvantová fyzika rules

je šílenství vůbec někdy ospravedlnitelné? takhle mladá a takhle stará jsem se ještě necítila. kopu do žlutého lipového listí. ranní mlha. ranní červivánky.
oběd se může změnit ve flamewar. a anděl v docela hezkou křižovatku.

Tuesday, November 1

ozvěny

začít den kafem ze stroje. hořká mana.
o víkendu wallace a gromit podruhé. (myslím, že hláška, při které lehlo celé aero, byla kiss my arrr... tyčok :)
pondělí, škola, pak hvězdárna, povinné školení bezpečnosti. (tady nám narozdíl od školy aspoň nezakazují strkat propisky do zásuvky, ale zase nám zakazují přístup do sprchy.)
a pak jdu. modrému nejmenovanému děkuji posté za sigur rós. vyjímečně kašlu na kvalitu a pouštím je jak nahlas to jen jde. hlavně neslyšet sama sebe. k barborce skoro běžím. hlavně sama sebe nedohonit.
krabčák a futurama. [loni nejdelší noc v roce a futurama do svítání. vlastně je zvláštní, že tohle nebolí.] klídek, pohoda (ozvěny z dob, kdy naši poslouchali country rádio - to radši osvětluju, aby vám ta ironie neunikla. tedy ironie formy, nikoliv obsahu).
strašlivá zima cestou domů. známé obrazy. a žádné květiny. mars v modrém sametu a někdo zametl listí, už se nemůžu brodit.
a rozhovory po icq. no, zašel bych si s tebou na víno na ten arbesák :-) ale mám to z ruky, proto píšu v kondicionálu ... [a teď nevím jestli dát drzý smajlík, vypláznout jazyk, nebo dát smutný smajlík...] ani tohle už nebolí. obzvlášť. hm. hm. smutný smajlík, pcháá.
they drew the mist and flew
through the naked fists of the morning dew
once again something great but small
threw the sunlight against the wall
against all the rules

Monday, October 31

o(ctob)ver

just the way it changes like the shorelines and the seas

hudba konzistentní (floydi) a nekonzistentní (cohen) - vcházíme do vinárny a hrají time. okamžitě si začnu broukat, což kvituje chlápek od vedlejšího stolu - hele, to je nesmrtelná hudba - i ty osmnáctky to znají. šklebím se pod vousy. přeci jen trochu víc, říkám - i její děti si to budou pouštět, obrací se zase ke své společnici.
odkdy teď následuje hey you?!
cohena trhám. your famous blue raincoat was torn to shoulder, dneska stokrát a ještě na zastávce, bude padat mlha, cítím - zase? - a já si zpívám nahlas, nikde ani noha.
a pak padá mlha - zase? - těch pár nevyspalých nocí, měla bych spát.

Sunday, October 30

amatérští pozorovatelé oblohy

rozhovor první:
-ev: jeee ja se tesim na apo. asi si s sebou vezmu narozeninovy darek :)
-buvol: kolobezku? :)
-ev: ne, jointa :)
rozhovor druhý:
-happy: o setkani apo ale vis, ze ;-)
-ev: apo? alkoholicke pijacke orgie? :)
-happy: to je jedna z nejznamejsich expozic toho seminare ;-)
-ev: aaano uz se moc tesim
-ev: myslim ze se brzy upravim do podoby exponatu
-happy: ambiciozni cile
-ev: pro me nijak zvlast
a už se to blíží. monte boo, beware!

Saturday, October 29

pomalu a nejistě

třešeň za oknem je zas o kousíček oranžovější (je to laciné a egoistické, ale nemůžu si to odpustit:) než včera. připomněla jsem si, jak plavání úžasně zahání myšlenky. neexistuje nic než voda, případně řada černých dlaždic, která se vine po dně a ke které se upínám s každým dalším tempem. je na čase začít zas chodit pravidelně.
na karláku vypijeme ve třech lahev švestkové vodky za méně než deset minut. míříme na hvězdárnu, kde se mi poprvé podaří nachytat kolegu vydáváním se za obyčejného návštěvníka.
(jiný kolega: co jsi mu udělala?
já: mírně pozměněným hlasem jsem se zeptala, co se pozoruje. otočil se, řekl 'díváme se na kulovou hvězdokupu-' a začal mě škrtit.)
zbytek večera je mlhavý. ležíme na petříně, je pořád ještě teplo. mluvíme, mluvíme, svěřujeme se, pozorujeme oblohu. saháme hluboko do minulosti pro detaily a najednou vychází sirius... jistě tu jsou nějaké nepodložené důkazy, proč jsem dnes úplně otupělá, ale nebudou v tom víně a už vůbec ne v tom fernetu.
kafe!

Thursday, October 27

winter.for real.behind the door.

zapomínám

tříštím se. málo spím a zdají se mi divné sny. noční můrovitost, náznakem. málo spím, piju hodně kafe a nevím, co dělám. kam mizí můj čas? chodím po praze a vítr mě hladí a nese. lidé. konstruktivní interference. myšlenky se vytrácejí. občas nějakou potkám, ale zase ji hned zapomenu. oka mžiky. barvy. spát. zaspat. stromovka je prožlutělá.
ten pohled si aspoň na chvíli vystavím.
a na mail odpovím zítra. pálí mě oči, básníku.

Wednesday, October 26

brou

fallen
asleep
as every night
as every night
questions and dreams and reasons
fight

Tuesday, October 25

smyslenky

"sbírám drobky pozitivna. na dně talíře." jak může být tahle metafora nepochopitelná? druhý svět. cit pro slova. slova pro city.
všechno voní. těžce, jako listí bříz, jako kouř z vlhkého dřeva, jako jehličí, jako tíha mlh, jako ztrouchnivělý les. podzim?
včera padla šeď. vědomí každé kapky, která mohla spadnout, mě zahalilo. když začne něco dávat smysl, je ve světě o kouzlo míň. zase stojíš o kousíček pevněji na zemi a je ti z toho smutno.

Monday, October 24

tam a tehdy I

to jsem zase o víkendu nic neudělala. krom výběru z hroznů taky litr vína - vzbudila jsem se v noci, že prší, ale jen se mi to zdálo. nemohla jsem spát a ráno se za oknem třešeň klaněla až k zemi - vítr -
zato když jsem včera jela po dlouhé době do aera, to už se sbíhaly mraky a já měla zvláštní náladu v monotónní tramvaji, ve svým malým světě složeným ze sluchátek a vnímání pouze skrz ně, známou cestou od zastávky jsem šla pomalu, v hlavě rytmy a slova, protože tady straší cesty minulé - paměť vázaná na místa -
před dvěma lety úsměvy pro právě tady a právě teď, v tramvaji zvedám ruku - červenou nebo žlutou - na pozdrav, v opojení štědrým večerem - a ten kluk měl tak krásný vlasy -
stejně to tu vždycky cítím, zvláštní existenčnost, narazit si kapuci a zapálit si startku, je nám šestnáct, sem tam kapka, schoulit se na nádvoří na modrej kus betonu - něco v nás křičelo - je to dávno -
- a tak sedíme v hospodě, pivo chutná pivově esenciálně a na zdi je plakát pink floyd a stinga, prostorová představivost. nakonec se člověk vždycky dožene v okamžiku.
[aktualizace: celé jsem to psala, abych vám řekla, že wallace & gromit in the curse of the were-rabbit je fakt skvělej, že jsme se smáli od začátku až do konce... ale to víte. čas mezi napsáním začátku a konce příspěvku způsobil odchýlení od myšlenky... a tak vůbec. may contain nuts.]

over... and over

waking to these sounds again
i wonder how i'll sleep
passing out is taking off into the stubborn deep
i'd like to meet a human who makes it all seem clear
to work out all these cycles and why I'm standing here
i'm falling
over and over and over and over again now
calling and over and over and over and over again now

running through my life right now
i don't regret a thing
the things i do just make me laugh and make me wanna drink
i'd like to meet a mad man who makes it all seem sane
to work out all these troubles and what there is to gain
i'm falling
over and over and over and over again now
calling and over and over and over and over again now

projecting what i want is always hard to know
but when it comes between my sights i'll let the damage show
Iid like to meet a space man, who's got it going on
sailing through the stars at night 'til our world is gone
i'm falling
over and over and over and over again now
calling and over and over and over and over again now
over and over and over and over again now
calling and over and over and over and over again now

sorrow/in colours

the sweet smell of a great sorrow lies over the land
plumes of smoke rise and merge into the leaden sky:
a man lies and dreams of green fields and rivers,
but awakes to a morning with no reason for waking

he's haunted by the memory of a lost paradise
in his youth or a dream, he can't be precise
he's chained forever to a world that's departed
it's not enough, it's not enough

his blood has frozen & curdled with fright
his knees have trembled & given way in the night
his hand has weakened at the moment of truth
his step has faltered
one world, one soul
time pass, the river rolls

and he talks to the river of lost love and dedication
and silent replies that swirl invitation
flow dark and troubled to an oily sea
a grim intimation of what is to be

there's an unceasing wind that blows through this night
and there's dust in my eyes, that blinds my sight
and silence that speaks so much louder that words,
of promises broken

Sunday, October 23

výběr z hroznů

uá. prasata. :)

Friday, October 21

zase jednou

every now and then

"wer reitet so spät durch nacht und wind?" občas mám tendenci recitovat.
to je rammstein?
ne, goethe.
je mi... slzozahnaně. záminky? utíkám. je mi dobře. už dlouho mi nebylo tak moc dobře. co si nezapíšu, zapomenu. radostí je mnoho. krvesaj? nejsem zdaleka tak opilá, jak se tvářím. to je jen stav mysli.
německy loser? verlosener? bolest je jen jedna.
lítám. až na okraj euforie. a utíkám, protože je mi nekonkrétně. jak málo stačí. být středem.
fontána? ještě teď? ráno byla taková zima... a najednou je mi teplo, i když zemi nehřeje příkrov (opravdu to je slovo?) mraků. fontána? ještě nezamrzla. a tak fotím. dokud nepřijede šmouha s podezřelým číslem. sigur rós. a časy minulé. fontány a jiné a kdysi tady strašně pršelo. byl únor. "tak tedy na island," řekl. sto let? entity splývají. pohybuju se nelineárně.
people change. padá mlha. a já trapně střízlivím.

Wednesday, October 19

todesfuge

někdy se to stane. uvidíte obraz, přečtete si básničku - a ohromí vás. něčím nedefinovatelným. něčím, co ohromí právě a jenom vás. (a stejně to chcete sdílet.)
nabízím i překlad, ale z něj nějak necítím to, co z originálu. tu sílu. takže pouze pro neznalce mordorštiny. (modří, zelení a oranžoví vědí.)
paul celan - todesfuge
schwarze milch der frühe
wir trinken sie abends wir trinken sie mittags und morgens
wir trinken sie nachts
wir trinken und trinken
wir schaufeln ein grab
in den lüften
da liegt man nicht eng

ein mann wohnt im haus
der spielt mit den schlangen
der schreibt
der schreibt wenn es dunkelt nach deutschland
dein goldenes haar margarete
er schreibt es und tritt vor das haus
und es blitzen die sterne
er pfeift seine rüden herbei
er pfeift seine juden hervor
läßt schaufeln ein grab in der erde
er befiehlt uns
spielt nun zum tanz

schwarze milch der frühe
wir trinken dich nachts
wir trinken dich morgens und mittags
wir trinken dich abends
wir trinken und trinken

ein mann wohnt im haus
und spielt mit den schlangen
der schreibt
der schreibt wenn es dunkelt nach deutschland
dein goldenes haar margarete

dein aschenes haar sulamith
wir schaufeln ein grab in den lüften
da liegt man nicht eng

er ruft
stecht tiefer ins erdreich ihr einen
ihr anderen singet und spielt
er greift nach dem eisen im gurt
er schwingts seine augen sind blau
stecht tiefer die spaten ihr einen
ihr andern spielt weiter zum tanz auf

schwarze milch der frühe
wir trinken dich nachts
wir trinken dich morgens
und mittags
wir trinken dich abends
wir trinken und trinken

ein mann wohnt im haus
dein goldenes haar margarete
dein aschenes haar sulamith
er spielt mit den schlangen
er ruft spielt süßer den tod
der tod ist ein meister aus deutschland
er ruft
streicht dunkler die geigen
dann steigt ihr als rauch in die luft
dann habt ihr ein grab in den wolken
da liegt man nicht eng

schwarze milch der frühe
wir trinken dich nachts
wir trinken dich mittags
der tod ist ein meister aus deutschland
wir trinken dich abends und morgens
wir trinken und trinken
der tod ist ein meister aus deutschland
sein auge ist blau
er trifft dich mit bleierner kugel
er trifft dich genau
ein mann wohnt im haus
dein goldenes haar margarete
er hetzt seine rüden auf uns
er schenkt uns ein grab in der luft
er spielt mit den schlangen und träumet
der tod ist ein meister aus deutschland
dein goldenes haar margarete
dein aschenes haar sulamith