Sunday, January 25

bububu, ty malý maroko!

jsem zjistila, že se mi počítají i drafty, takže to, že se blížím 1000. příspěvku, vůbec není pravda. tudíž, až se vrátím, to promažu a zbytek opublikuju. nebo naopak.
sbaleno nemám, kdyby to někoho zajímalo. do rána času dost :)

Thursday, January 22

jo a taky

dneska držím všechno pohromadě. sprchu - hadici v baterii, aby tekla zeshora, handsfree tlačítko, aby mi hrála hudba (jinak nehraje)... sebe...

how can it feel

za jednu noc sny o dvou bývalých. za jeden den posun plánů od "skvělé" k "do prdele". za jeden den přesun nálady od "svítí slunce, juchů" po "nechápu, jak můžu takhle žít".

/matkin/

- hovorí sa, že muži žiarlia na bývalých milencov svojich partneriek a ženy zase na milenky budúce, - povedala kimi. – a je to pravda. všetky súčasné frajerky a manželky mojich bývalých mi ležia v žalúdku ako pokazené ryby. sama seba presviedčam, že nie preto, že by som nebola veľkorysá, ale preto, že sú to piče.

Tuesday, January 20

spala bych

včera jsem psala:
že mi v brně bylo dobře moc a smála jsem se celý večer a popkorn a víno a dýmka a romantika, chápete, takže já, která nemám peníze a čas a pomalu ani práci, sním o výletě do říma. (posedávání v kavárnách na ulici, focení na kinofilm a tanec included. jasně, že to nebude totéž.) svět, kterej je dávno pryč a kterej byl prostě jinej, a já mám ráda ztracený světy. i ty svý.
že se místo učení věnuju psaní v rámci současného anglosaského folkroru a že o sobě přitom leccos zjišťuju. třeba že považuju moc věcí za nedořešený a mám ráda jasný hranice. nebo že mám někdy pocit, že dělám věci schválně co nejsložitější.
a teď je na čase vydat se do školy.

Monday, January 19

prázdniny (v brně)

v brně bylo dobře. a protože je blogger v kombinaci s explorerem děsná píča a protože jsem právě přišla o příspěvek, kterej jsem psala celej večer, příspěvek o tom, jak mi bylo fajn a jak jsou fajn černobílé komedie z padesátých let, tak přeju všem dobrou noc. (autosave nefunkční. dneska ztrácím slova kudy chodím. ale nemuselo by jich být tolik.)

Sunday, January 18

krok za krokem

když sejdu schody na míráku rychlou chůzí, trvá to místo dvou minut dvacet vteřin, jak jsem si spočítala.
život s kočkou je život s kočkou. všechno mě udivuje. jak spí, jak si hraje. jak se natahuje. jak se v noci probudím a on (oni oba) leží vedle mě a já můžu natáhnout ruku a pohladit chlupatý kožíšek.
napadá mě toho moc. až příliš. a mám málo tužek po ruce. takže zase nic nevím. posledních deset dní jsem na beckově stupnici dosahovala pravidelně čísel přes 20, ale zvednout telefon nedokážu. přesto jsem dostala C z multimediální techniky. škola nenápadně ukazuje, co bych chtěla dělat, a já se bráním a snažím se z toho všeho vyrvat. uvidíme, jak to dopadne. možná je prostě moc toho špatnýho. a málo dobrýho. moc matlabu, fouriera, antén, matematiky. málo zvuku, obrazu, pochopení. co s tím?
rok 2008 byl neskutečně statickej. 2009 možná bude lepší. jiný.
těším se do maroka. ani ne za deset dní jedeme.
a já mám pocit, že můj život se neustále vzdaluje od mojí představy toho, jak má vypadat. to stárnu nebo prostě jen nestíhám žít? zítra jedu do brna... a pak se uvidí. teď je to taky špatný, protože nemám čas na lidi. večer co večer jsem doma, nechodím ven, nikoho nezvu... ale já tu jsem, vážně. pořád. jen teď nemůžu.

Sunday, January 11

copy, paste, rewind

nejhorší je ten okamžik zlomu. když se najednou vynořím ze tmy, šťastná, že se můžu nadechnout a ochotná slíbit si cokoliv, jen aby se něco změnilo. a pak když tahle radost odezní, jsem jen ráda, že dýchám. že to aspoň nějak zvládám.
když teď přeruším školu, jak si můžu být jistá, že se vrátím? nesnáším definitivní konce, ale taky už sama nevím, na co ještě mám. metoda "nějak to zvládnout" už nefunguje. už se vyčerpala. co jsem udělala státnice, co jsem doufala, že se všechno změní, už nedokážu ani předstírat, že mi na tom záleží. jeden předmět za druhým osírám stále víc, pokud přežiju tenhle semestr, co ten další, nebo ještě další?
a když řeknu, že je chyba v mojí hlavě, kolik lidí přijde a vysměje se mi, že se vymlouvám?
ten den, co jsem udělala státnice, bylo zvláštně dusno. psychické vypětí, nesmírná, skoro nerealistická úleva, vzápětí utopená ve víně, tequile a v tom, že místo aby měl :m: radost, místo toho, aby přijel, jsme se pohádali.
definuje nás víc to co chceme nebo to kde máme hranice? sama sebe už nepodpořím, :m: se toho, co se skrývá v temnotě mojí hlavy, akorát děsí. nedivím se. ale o něco se opřít potřebuju.

Saturday, January 10

Thursday, January 8

nejde to. ten život. nejde to.

Wednesday, January 7

bolí me hlava

protože ani nenapíšeš, kdy budeš doma
protože nemůžu spát
protože

Tuesday, January 6

je na čase se přiznat

mám fobii z živejch zvířat. ne z těch, co jsou roztomilý a chlupatý a předou. dokonce ani ze psů, slonů, veverek a dalších, co buď nejsou chlupatý nebo nepředou.
mám fobii ze zvířat, který žijou s náma. z těch, co se jim může něco stát a já tomu nezabráním.

Monday, January 5

5/1

tak jsme tady. 2 0 0 9. pátej den novýho roku. vždycky mě to mate. když jsem byla malá, strašně mě udivovalo, že se najednou píše nový číslo. a čím jsem starší, tím víc mám pocit, že by se něco mělo stát, ale zároveň mi vrozený pesimismus říká, ať se proboha nic neděje.
no, novej rok. odevšaď slýchám děsivý storky co se komu děje. a sama mám v hlavě... divně prázdno. asi je to tou zimou. v hlavě mi sněží. rezignuju na myšlenky, nechávám je zapadat sněhem.

Friday, January 2

so this is 2009 - cold and snowy

první celou noc v novým roce se mi zdálo, že bydlím ve věži, do který se leze venkem, a i když jsem s tím normálně problém neměla, zasekla jsem se asi dvacet metrů nad zemí a nemohla jsem nahoru ani dolů. a bála jsem se. vskutku symbolické. taky jsem byla zamilovaná a procházela se v růžovým sadě a ten pocit byl děsně hezkej a zároveň děsně nereálnej. (možná protože dotyčný byl ženatý?)
v druhým snu jsem byla se střední v istanbulu a většinu snu jsem prožrala v tamější menze.
kdysi jsem se těšila na rok 2008, protože je to hezký, sudý číslo. (a já mám pro sudý čísla slabost; ostatně jedna z mých úchylek je mít věci talířky po dvou a jako malá jsem párovala panáčky z lega, aby nebyly samy. když se to napíše, zní to hůř než v mojí hlavě, sakra!) 2009 je snesitelný, jako číslo. ale jsem celkem zvědavá. občas mám pocit, že jsem vyrovnaná, i když vím, že to není pravda. všechny moje radosti jsou strašně drobný a já se utápím v pochybnostech (bohužel hlavně o sobě, takže jedinej, kdo s tím něco nadělá, jsem zase já). ale předsevzetí jsem si dala, i když bych je takhle nenazvala.
nevím, jestli se mi chce něco bilancovat. připadám si silnější a jistější než před rokem. určitě jsem toho dost ztratila, získala dtto (práci, kila a tak :), změnila názory, nepřišla na to, co chci (jasně že všechno), našla spoustu dobrý hudby, nebyla ani na jednom pořádným koncertě.
děkuju oušku, že v tom všem jsi se mnou. není to se mnou lehký, já vím.