říkala jsem michalovi že budu v deset doma, říkám janě, když sedíme na hvězdárenské chodbě. hihi, říká ona, taky jsem říkala michalovi že budu v deset doma. skoro interní vtip.
včera se konala party u jra, která byla velmi příjemná. s těmahle lidma se možná neshodnu na výběru hudby, nemáme stejné názory na život. ale jsou normální. můžu se s nimi bavit, můžu s nimi pít a natáčet legrační videa. uvolnit se.
a málem bych zapomněla zmínit čtvrteční příjemné posezení s nenou a báječným ovocným chardonnay u shakespeara a jeho synů. dík.
ale zpět do přítomnosti. k večeři vyhrává láhev mléka nad vínem, osm stripsů z kfc se ukáže jako značné přecenění mých sil - a vida, chybička se vloudila do systému. nebo možná ne, mít tu láhev, tak už je ve mně. některé sviňárny prostě nestíhám. rány do zad od kamarádů. ano, jsem impulzivní. ano, měla jsem v sobě hodně nejistot a démonů. tehdy. mrzelo mě spousta věcí, spoustu z nich jsem se zoufale snažila spravit. pro mě to, že někoho mám ráda, prostě je určující a vždycky bylo. ano, dělám chyby, ano, dospívám. jako všichni. nebo možná skoro všichni.
a co je mi po vás. a co je nám po vás.
za nuselským oknem - asi naposledy - jsem viděla duhu. večer cestou na hvězdárnu jsem šla ruku v ruce s větrem a deštěm. mezi mraky sem tam světlé ostrůvky soumraku. a když jsme odcházeli, prosvítal mezi nimi měsíc a vzduch voněl touhou a nadějí, jarem a bláznovstvím. deštěm. plachými sny o létě.
nocí.