tohle je krutý zjištění, ale pobyt doma ve mně vyvolává naprostou bezmoc. táta má potřebu dělat doma úplně všechno a doplňovat to neustálým mumláním, jaký je chudák. nedivím se, že má máma ve svých pětapadesáti potřebu utíkat, nedivím se, že sestra rezignuje úplně na všechno, kdybych tam zůstala, dopadnu stejně. nechuť a neschopnost cokoliv měnit, vypadnout ze zajetých kolejí - a teď mě napadlo něco ještě horšího, představa mého otce jako pavouka, který postupně všechny oplétá pavučinou pocitu neschopnosti, aby na něm zůstávali závislí a on je neztratil, to zavání psychickým terorem. vážně jsme tak pokřivění? komunismem? výchovou? já takhle skončit nechci. a jsem vážně hodně ráda, že si to uvědomuju. lítost mě dusí, že se tam nemůžu vrátit ani na chvíli, ale vím, že bych se zbláznila.
včera večer jsme se zw mluvili jako dřív. o všem možném. asi tu úlevu cítíme oba. mohlo by mi to být líto, ale není, naopak. moje teorie potvrdil, i když mohou být pouze podvědomým jednáním. možná bych neměla o všem přemýšlet. jestli jsem tohle všechno potřebovala, abych dospěla, jsem za to vděčná. je jednoduchý mluvit a těžší se podle toho chovat, ale uvědomění je prvním krokem. k čemukoliv. k osvobození.
a moje úvahy vyústily ve zběsilý sen, ve kterém na mě řvalo a mlátilo mě veškeré nejbližší příbuzenstvo a já mezi nimi kličkovala, hledala telefon a opakovala si jedno číslo, které už si pamatuju i ve snu. (ne, nebylo to to 4 - 8 - 15 - 16 - 23 - 42.)
No comments:
Post a Comment