mezičasy

damien mi přede v klíně a obzor se barví do ruda. silueta pražského hradu a v kredencích zrcadlení tisíce vzpomínek. vlastně ne. přítomnost není osudová, jako tolikrát, ale to ji nijak nesnižuje. naopak; přítomnost je. je tak moc, že se na ní téměř nedá vzpomínat, alespoň ne s odstupem několika málo dní, protože pořád ještě zní v hlavě.

osudové je všechno kolem. barvy, stíny, noci, svíčky. víno. kulisy. modré oči. jako moře pod mrakem, jako cokoliv nepopsatelného. blázním.

jak snadno se člověk upne na něco jako je telefon. drží ho jako personifikaci všeho vzdáleného. s poslední zprávou přijde mír do duše. a usíná s kočkami a budí ho ludwig dožadující se potravy. jak snadno se zvyká na kočky. jak snadno se zvyká na všechno dobré.

jsem monotematická. a doufám, že ještě dlouho budu. bojím se, ale snažím se se nebát. ženu se znovu a znovu proti zdem ve svojí hlavě, přemáhám se, komunikuju. nemusíte mě číst, snažím se být pozitivní. možná to zvládnu. možná bych měla změnit blog. ale že mě nečteš ty, p*, to mě mrzí.