paralelní světy

vrací se mi svět, kterej existoval, když jsem tu žila.

kdysi jsem si všimla, že se ve snech vracím do míst, který mají svou topologii a logiku. začala jsem si kreslit mapu a všímat si zákonitostí: například snovej Švanďák existuje zamrzlej uprostřed noci jako připomínka všech úprků z hvězdárenskejch hospod na poslední autobus, když ještě nejezdila 910, a téměř vždycky tam řeším, že se potřebuju někam dostat. a autobus se zpoza rohu ne a ne vynořit. 

v jinejch místech se ocitám málokdy, ale vím, jak se k sobě vztahujou. maj ekvivalent v realitě: snová devítka i dvanáctka jezdí podobně. na nábřeží jsou vysokánský stěny a nahoře na nich vily. kdesi u letný je obří park a bydlí tam snová Lu. starý město je spletitý a něčím připomíná středověkou vesnici. konkrétní situace si málokdy vybavím, zato se mi stává, že si už ve snu uvědomím, kde jsem, a vnímám propojenost s jinými místy, a jak se do nich dostat (a po probuzením dokresluju do mapy). 

v mý hlavě existuje Praha a paralelní Praha -- stává se mi při pohybu po městě, že se oba světy protnou, a já jsem v obou zároveň. taky existuje Praha dávná (třeba na Karláku bylo tržiště místo skleněný kostky, ale je to místo, který už se vyskytlo i v paralelní Praze, a moje bdělá vzpomínka je míchanicí mezi sny a realitou). 

a existuje, někde v zimě, Praha, kde stojíme na letenským a směješ se mojí barevný čepici. tenhle vejlet do jiný reality, teď, když jsem po tisícím nejistým načrtnutím nerovný čáry a následným gumování konečně vzala do ruku tlustej černej fix, jakoby se ani nestal. naději vystřídala nicota, opatrný sluneční paprsky může možná spatřit pozorovatel z letadla, zatímco zemi halí černej neprostupnej mrak. anebo, bez metafor, chtěla jsem věřit, že když svoje stíny zvládnu překonat já, dovedeš to taky. celý je to o to zábavnější, že jsme dostali stejný prášky ve stejnou dobu, ale mně pomáhaj, protože se nebráním zpochybnit cokoliv, pokud mi to neslouží. aka Nadia a její změny narativu, kterejma mě prudí v našich nekonečnejch voice messages. 

stejně jako si občas nejsem jistá, jestli si určitý místo vybavuju doopravdy, nebo jako vzpomínku na sen, uložím si i letošní zimu někam na pomezí. dostatečně daleko od reality, abych se nemusela trápit tím, jak moc se ta reálná, ošklivá realita ukázala být daleko od tý v mojí hlavě. 

cejtim se lehce, teď na prahu jara. šla jsem a poslouchala jsem svoje srdce, a to není malá věc. a odměnou mi je, o kolik víc se znám, o kolik víc vim, o kolik míň toužím po čemkoliv za každou cenu. ukázals mi, třebaže nechtěně, co je důležitý. svět strachu a úzkostí se stává taky paralelním, a už v něm běžně nepobejvám. 

věci, co máme pod kontrolou

psát o historickejch událostech, zatímco se dějou historický události, mi nikdy moc nešlo. 24. února odpoledne jsem seděla u pana dr. na julisce, koukala na hradčany, a snažila se uchopit přepsanej svět. 24. února večer jsme s dee a bsk stáli v davu před ruskou ambasádou. Иди на хуй ofkoz, co dodat. 

marie kondo radí, ať se s věcma, co už nepotřebujeme, dobře rozloučíme. někde to funguje snáz: než je hodím do koše, dám pusu rozervanejm šortkám, co se mnou projely půl světa. antidote na rodinný hoardování a přehnanou fixaci na cokoliv, co v sobě obsahuje vzpomínky. někde hůř: dívám se do zrcadla na ten zpropadenej zub, co se mnou prožil desítky let, a kterýmu pátek třináctýho května uděláme s panem zubařem pápá. hladím ho jazykem a cejtim smutek ne nepodobnej tomu, jako když vidím svoje rodiče a kocoury stárnout. 

zub 2-2 je taky součástí historickejch událostí. než mi ho drát od rovnátek vyklonil z oběžný dráhy, a začla jsem se za jeho opětovnou křivost stydět, vyprávívala jsem příběh o tom, jak jsem jela horkým ránem 24. června 2016, den brexitu, na kole dolů po prenzlauer allee, a do cesty, teda řídítek, se mi připletla vlastní bota. následoval let přes kolo, jízda sanitkou, dvacet tisíc návštěv u zubaře (moje milovaná zubařka původem odněkud z balkánu mě oslovovala miss, a asi cejtila, jakou hrůzou to ve mně všechno zanechalo, a od jistý doby mě pokaždý mateřsky obejmula). možná dva roky jsme sledovaly, jestli zub žije, každou zmrzlinu jsem jedla s napětím, jestli ucítím chlad -- nakonec to nedal, a kvůli mělkýmu kořenu se rozloučíme. že jsem si nerozbila hlavu nebo jiný důležitý orgány, bylo glück im unglück. že bych pak na novým kole jezdila bezpečnějc, se taky říct nedá: berlínský wild child je tvrdohlavě svý. 

mezitím jsem se rozloučila se starejma očima. dioptrie pryč, pravil jinej pan doktor, když jsem ležela v plzni pod laserem, dvakrát, protože mám dvě oči. odhodlávala jsem se dobrejch deset let a za deset minut bylo po všem. ale vyčerpávající to bylo, prospala jsem následující tři dny, a od tý doby žasnu: ostrej svět po probuzení! nefuním si do brejlí skrz respirátor! hustý. technika, vole. 

koupila jsem si mandle s cibulí a levandulí, luxus tzv. před válkou. ve světě, když byl ještě v pořádku, mi přišly nudný, dokud jsem nepřišla veselá a uvolněná domů a neaktivovaly se mi spící chuťový buňky. 24. února mi mandle posloužily jako metafora k filtru, za kterým jsem. co když takhle můžu vnímat všechno pořád? pan doktor z prvního odstavce (stává se tady z toho trochu starobinec, mám pocit, nicméně je fakt, že co jsem v Praze, lítám po doktorech často, páč doháním resty ze zemí, kde jsem po doktorech nechodila: například jsem se dozvěděla, že leidenskou mutaci, ke který mám genetickou zátěž, nemám, takže mi w. už nemůže nadávat, že jsem -- taky 2016 -- letěla letadlem se zvrklou nohou a riskovala trombózu) mi dal dotazníky o tom, jestli se mi chce bejt, a protože jsem zvyklá dosahovat nejvyšších skóre, shodli jsme se, že by bylo dobrý to podpořit nějakou medicínou. nu což, tancovala jsem kolem toho roky. takže další věci, se kterejma se loučím, doufejme, jsou deprese a úzkosti. glück im unglück, že jsem sehnala kontakt a řešila to, když to bylo akutní, a že jsem do třetice, po berlíně a barceloně, nevyměkla. taky jsem s vypětím na chvíli stopla pracovní kolotoč, a tak mám prostor přemýšlet, co se sebou, historickejm událostem navzdory/na ruku. 

berlínský wild child si udělalo vejlet do berlína a jeho berlínský srdce je celý rozechvělý. spát u h. na prenzlaueru, dva bloky od bejvalýho bytu, moc nepomáhá, navíc poblíž jsou všemožný ulice a jiný podniky, který přetejkaj vzpomínkama. když jdu ze chagallu nahoru po kollwitzplatzu, je to jako za starejch časů, a když mi padesátej člověk řekne, proč se proboha nevrátím, těžko o tom můžu nepřemejšlet. vlastně o tom přemejšlim furt, a jen těžko se mi smiřuje s tím, že dvě okna nad křižovatkou už nejsou moje. ale tak život chodze, nejde jinak než brát minulý volby jako jediný možný, starý ustupuje novýmu a všechny cesty, doufejme, vedou do berlína. 

chemický štěstí podporujou kvetoucí třešně i v tomhle jarním marastu roku 2022. možná shoří svět, ale aspoň to uvidím ostře.