zcela upřímně přísahám, že tolik červeného vína už nikdy nevypiju. společnost se roztříštila přirozeně, slova a věty nabyly na nevídané upřímnosti - něco tam bylo, vzpomínka co tlačí a šimrá někde v hlavě - pár vět - pár tak milých vět - a já nejsem schopná poskládat je zpátky.
do toho sněží, ráno, odpoledne i večer, za jedním nebo druhým oknem a nakonec celá praha plave ve sněhu, který by měl být neskutečně bílý, ale protože je noc, je vlastně oranžový a i světlo je oranžové a mraky a celý pokoj.
a probuzení, korálek navlečený na šňůrku, odhodlání konečně se začít učit, ale místo toho čtu hodiny a čtu jedním dechem, budu se muset zastavit a vrátit, vnímám - jako vlny - tolik detailů a voda stoupá...
a sníh mezitím bledne, šedne, na karláku je téměř černý a já místo abych přešla na chodník, se jím brodím, tím divně tmavým sněhem, je v něm něco, co ještě stále vzdoruje městské špíně - je to podstata sněhu, musí být bílý za každou cenu? přes tu všeobecnou zimu mi ze všeho nejvíc mrznou ruce, konečky prstů a rukavice s bambulkami a cestou domů voní u nás v ulici javorový sirup, snad je to mrazem, co pálí v nose, ale vnímám tu vůni naprosto zřetelně, stejně jako sladkou nezřetelnou pachuť čehosi.
dočítám knihu, pouštím film, všechno zapadá a dává smysl, už dlouho jsem se nesetkala s něčím tak komplexním. ta hudba - a potměšile ironický, zkroušený, odtažitý a přece zoufale toužící po nějakém smyslu - takový je výraz jí, virginie, bojovný a vylekaný. a hlavně ta hudba...
No comments:
Post a Comment