"ty pláčeš, zaklínačko?"
včera jsem vyskočila z vlaku přímo do deště. večerní nádraží, vzpomínky na oranžová světla odrážená od sněhu, někdy, kdysi. pršelo mi za krk. dark and slow. pršela jsem taky. že mě nikdo nečeká. že nechci, aby mě někdo čekal. že chci, aby...
že mám pocit, jako bych tu byla naposledy.
pršelo víno. jen houšť, až na ty následky. dnes střízlivění do čtyř odpoledne. v deliriu neustále slyším the final cut. a hlasy. cizí slova ve vlastní hlavě. nic nového. je zima a mně je to jedno, i když mám promrzlé nohy, co mi koukají z pod peřiny, zatímco zkroucená v křesle zaháním alkohol z krve.
potom setkání s nau. kofola s česnečkou jsou dobrá investice do poopicového fyzického stavu, ale prázdnotu nezaženou. takže poté, co nau mizí ve velkém žlutém autobusu, bloudím tescem. eskalátor nejede. hrají don't dream, it's over. na maliňáku čekám celou věčnost. s blbým nákupem. na blbou večeři, protože něco na zahánění prázdnoty dělat musím. musím. musím.
No comments:
Post a Comment