mišmaš na téma "ještě je pořád neděle!"

taky máte pocit, že když nasednete do metra, nemůže to na další stanici trvat dýl než minutu? metro je totiž zázračnej dopravní prostředek, aspoň já mám pořád ten pocit.

taky jste si všimli, že slovo adventní se rýmuje se slovem dementní? v intersparu hrajou "and this christmas will be very special christmas for me" - což budou. naprosto netuším, co budu dělat. a nevím jestli to chci vědět. možná by nebylo tak špatné být prostě sama doma. s kočkama.

není nad kamarády, který přijdou až k vám domů se spoustou vína. není nad nio a rozhovory. není nad večery s lidma, se kterejma si strašně moc rozumíte. nad seriály, nad viktora janiše, nad mievilleho a mapu edinburgu. možná není všechno jenom iluze. není nad koncerty kamarádů z brna v praze, nad trojpatrový kavárny, nad večery s muppet show, nad ranní scrabble a listování a luštění ma langue au chat.

měla jsem včera dost zvláštní náladu a spousta věcí mi najednou připadala jinak. červený víno je lítostivý, vždycky bylo. lituju toho, že se chovám nevyrovnaně a ubližuju tím lidem. izolace je dobrá věc, protože nemůžete nikomu ubližovat, ale nevím, jestli bych dokázala nemít všechny ty věci popsaný výš. můj sociální život je naprosto v pořádku, děkuju za optání. aspoň že tak.

tohle místo není pro malý

říkám si, když se natahuju do nejvyšší skříně, kde jsou skleničky. člověk pod 175 cm prostě musí pít víno z hrnku, pokud mě nemá po ruce.

spím špatně a trhaně. dneska na mě kočky neleží, takže hledám houby na vysočině, vypadají jako balónky, a s prostřelenou hlavou umírám :m: v náručí. dlouho.

nebolí to.

a mezitím, když se připroberu, zpívám si jaro jaro bláznivý - hážeš kytky do vody - jako každej rok - sama nevíš proč - jaro jaro bláznivý - hážeš kytky do vody - hlava se ti točí - a ty nevíš proč nevíš proč. pořád dokola, nevím proč.

jdu začít den eukalyptovou vanou.

i need it more than ever

... hrálo v intersparu. mno. mám čepici, co mi padá do očí. nepadala, když jsem ji kupovala, takže mám podezření, že se mi zmenšila hlava. od poslední křižovatky k odbočce k domu je to přesně sto kroků. i když někdy jen devadesát čtyři. sazka arena má na stropě třicet šest ocelových lan. asi mám nějaký autistický sklony. počítám, pořád něco.

každej, kdo přijde, mi říká, že je škoda, že nemám okna na druhou stranu. podle svých sousedek mám nejspíš neuvěřitelně aktivní sociální život - je pravda, že tu někdo je skoro denně.

kocour menší je už skoro větší než kocour větší.

nevím. nevím je moje slovo. je to moje slovo už tak dva roky. někde jsem četla, že když člověk dělá hodně věcí najednou, může začít mít problémy s krátkodobou pamětí. to asi bude můj případ. vždycky dělám fůru věcí. vždycky nevím fůru věcí najednou.

dneska se mi nestýská po minulosti. stýská se mi po pocitu, že vím. že za něčím jdu, i když je to třeba špatně. vím, kam se datuje počátek nevědění, i když všechno souvisí se vším. možná si (ne že bych o tom až tolik pochybovala) za všechno můžu sama. že jsem přestala věřit. v sebe. v nás. přijde mi normální to dělat. a stýská se mi po emocích, který nemám. friday, i'm not in love. jedna z otázek na famous beck depression scale je, jestli dotazovaný cítí vinu. jo, neustále, za to, že nejsem taková, jaká bych chtěla být, vůči sobě i vůči ostatním. funguju. vůči sobě. vůči kocourům. aspoň že tak.

samota léčí. a další věci. snad. jsem páteční optimista.

moudro týdne: deprese je jako chlast. dokud se nevybleje, líp nebude.

cat lady

když začala nena kdysi psát místo terapie.

když se kdykoliv snažím něco pojmenovat, a ono to nejde.

snažím se psát.

protože mám strach? protože se zároveň bojím a zároveň chci do sebe vidět?

vypustím návštěvníky do světa a sama tu zůstanu. sama. se strachem, že to tak zůstane. bydlím nad stromama. vidím vítr ve větvích; vidím ho pořád. moje větrná hůrka, zase jednou jedna. jaký je to bydlet v bytě po někom, kdo už nežije?

bojím se. sebe a strachu a taky toho, že budu stejná. vidím se bát, vidím pohodlnost, obavu riskovat, vidím věci, kterých jsem se před pár lety bála, že je uvidím. vidím někoho za zdí, kdo nutně potřebuje tu zeď prolomit. pořád mám linky na vnější svět, ale izolace je lákavá. teď v noci, když arkády zhasly a stromy se komíhaj na pozadí nouzovýho osvětlení nejvyšších pater garáží. venku je tma a zima a když otevřeme okno tak se okno zamlží a já nakreslím kočku

kocoura, fousatýho, jako je sch, jako je kocour velkej, a když zoe odstoupí od otevřenýho okna, málem se mi zastaví srdce, protože ten sen o kočkách mrtvejch dole na zemi a protože my tři na gauči čteme a relaxujeme a protože ty dva se mají tak rádi, až je to k nesnesení, že to třeba někdy něco naruší -

- paranoia.

ztratila jsem ambici být hostitelkou a tak vyřežeme dýně a upečeme trochu nepovedenej koláč a pak se vydáme do temnejch úžin /dire straits/ mysli a - já fakt vím, že to potřebuju - a - a najednou jsem tu sama a kočky spí a já píšu.

že podzim

že jsem krátkozraká a tak mě vždycky překvapí, že vidím, když si vezmu čočky

že nemůžu bejt jen tak jednoduše šťastná

že jsem rozbila památeční skleničku

že jsem poškrábaná, pořezaná a pomlácená, protože kolem mě je svět a ne vakuum (a já do něj, patos, budu vždycky narážet)

že mi kočky vyhodily adaptér od netu a že v mé knihovně má zaujmout místo "sexuálne šťastie pre ženy" - muhaha. těším se na partyové předčítání.

a už vím, kde je problém. a až tam, zoe, přijdu, tak to řeknu. jednou větou.

moc přemýšlím.

v kalendáři říjen, v hlavě leden...

zatímco většině jedinců (těm duševně zdravým) přináší stres / složitější životní situace akorát motivaci, jak se s tím úspěšně poprat, já se skládám při každý pitomosti. únava ve mně vyvolává stav, kdy se ztrácím: v matematice, v matlabu, v metru, zapomínám, že už jsem nakoupila, a chci se vracet do obchodu, nehledě na to, že tohle roční období je fajn za oknem, kapky deště při usínání taky nevadí a svíčky+svařák+horkávana+kniha+peřina jsou vesměs moji kamarádi, co se týče motivace k životu nebo dokonce jakékoliv smysluplné činnosti, je to naprostá tragédie.

vstoupila jsem do životní fáze, kterou bych nazvala pozorováním. pořád se pozoruju. porovnávám. a nikam se nedobírám, protože jsem zoufale neobjektivní. protože pořád řeším objektivní pitomosti.

postrádám vršovice. zoufale. jejich kompaktnost, dostupnost, integritu. neizolovanost. izolace je teď totiž moje téma. ztratila jsem s nima nějakej pohled na sebe, kterej jsem měla relativně uspořádanej. poslední dobou mám pocit, že jsem někdo úplně jinej, než jsem si myslela. o - objektivně - horší: hysteričtější, hádavější, nešťastnější, ublíženější. a ty jednotlivý vlákna, který vedou z minulosti sem, se sledujou jen těžko. a i když leccos tuším, těžko můžu vinit někoho jinýho než sebe.

jak spíte? zeptala se sestrička po telefonu a já rozverně odpověděla, že dobře, protože zrovna minulej pátek byl celkem fajn. pondělní chmury mě zasáhly naplno, a tak jsem ráda, že jsem se na tu snadterapii konečně objednala (poté, co jsem o tom asi dva roky jen mluvila).

izolace. je to tak lákavý, stáhnout se před světem a nikoho k sobě nepustit. ale jo, hodlám to tak ještě chvíli nechat.

pozítříje září

srpen: horko a patový situace. místo týdnu u moře týden ve žlutejch lázních. pohnout se znamená bolet, nepohnout se znamená bolet sebe. a psát znamená přemýšlet, takže je lepší nepsat.

FUUUUUUUU

rána jsou smutnější než večer

že bude tenhle rok divnej mi došlo už kolem vánoc. že se mi za dva měsíce nepodaří dostat svůj život pod kontrolu by došlo i malýmu děcku. víru, ztrácím víru, zní z vedlejší místnosti. za ty dva měsíce jsem akorát zametla nepořádek pod koberec.

a teď jsem na expě. ráda opakuju, že naposled, ale ta finálnost toho slova mi nedochází. i když teprv začala a její chapadla mě ještě nestrhly, plíživě se připomíná příliš známýma věcma. to jak se nad hlavou točej hvězdy. to jak se točí mlejnek od kafe. to jak v noci zavírám oči a vím jistě, že do ničeho nevrazím, protože to tu znám poslepu.

mám pocit, že bych měla něco napsat, ale nevím co a komu, sdělila jsem včera b. napiš, odpověděl a tak hledám slova, což nejde hladce. odvykla jsem si psát. odvykla jsem pojmenovávat, co cítím a co si myslím. a nějak nemám chuť s tím zase začínat.

na mucholapce visí mrtvá vosa. všechno o tomhle místě už bylo napsaný a řečený. včera večer jsem šla po pozemku a cítila jsem intenzivní pach zkaženýho ovoce. sváry v mojí hlavě jsou stále silnější a paradoxně je mi všechno čím dál tím víc jedno. a cesta vede jenom dopředu.

jela bych pryč. vzala bych auto a vydala se poslepu na jih. jenže nemám s kým. dnešek byl horkej den, kdy slunce sušilo slzy. kdy už konečně pochopím, že jsem v tom sama?

vezmu auto a pojedu naslepo na jih. třeba mě tam někdo bude čekat.