Saturday, June 22

praha, 2013

the tenderness i feel; přijdou jiný koncerty, ale narvaná, horká hala v holešovicích a hlas tak nakrajíčku (s albem nesrovnatelný), že se mi rozeběhnou slzy po tváři: letošní léto, část druhá: teď, tady.  
první část vypadala nějak takhle: 
z ameriky jsem si přivezla pocit, že dokážu cestovat do dálek a nebát se (nadšení z malejch lahviček vína na dlouhým letu, světoznalej pocit v taxíku z letiště, všudypřítomná angličtina, osamělý výlety do města). přivezla jsem si hodně slov, napsanejch i vyslovenejch, radost z existence sestersky podobný duše, naše cesty jsou tak jiný a přece tak stejný. přivezla jsem si semínko sebedůvěry a zalejvám. 
léto, část druhá: jsem. pracuju, děsím se zodpovědnosti, kterou teď mám, chodím se klepat na terasu, a pak se zas vrhám do spletitostí svýho povolání. nosím letní šaty ze sf, ach, a boty na klínu, mám dva metry, nadhled, a dejchám. a kolem sebe mám hromadu lidí, kterejm jsem se rozhodla věřit (protože je to tak snadný), hromadu lidí, pro který mě baví vařit večeře a se kterejma můžeme klidně hrát šarády na staromáku a nutit cizí lidi taky hádat, lidi, co tvoří moji záchrannou síť. tohle jsem já, kterou jsem dlouho hledala. 
je tu pořád, příšera schovaná pod postelí, který jsem začala dávat jména a ona podle vzoru pohádkovejch strašidel začala mizet a zmenšovat se. příšera, kterou se učím krotit a která pořád umí prokouknout moje tríčky a zahnat mě do kouta. ale ne nadlouho.  
(zmenšujeme se a odjíždíme na západ, my ženy, co jsme chtěly vládnout světu, a naše přání jsou skromná a malá a nápadně se dají definovat velkým stolem, společností, pro kterou je radost vařit a se kterou je radost snídat na pracovní terase vysoko nad městem.)
překračování comfort zone, dělat věci, kterejch se děsím, třeba jako věřit, že to půjde, nebo bejt nechutně pozitivní. protože bez tý víry (by) bylo snadný ubližovat. je a bude léto! 

Thursday, April 11

tendence

dny, kdy překlikávám na youtube písničky podle toho, jak se mi líbí jejich jména. nebo obrázky. hudba beze slov. letos je málo slunce a málo všeho. i slov.
motivem poslední doby je lítost. kolem který furt chodím po špičkách, protože když si ji připustím, ovládne mě a zase začnu mít pocit, že ta šedivá obloha je jediná možná. a když si ji nepřipouštím, stejně číhá ve stínech a kazí mi pocit, že jsem na dobrý cestě, kterej jinak mám. 
zlenivěla jsem a usnula na vavřínech a potřebuju některý věci vystavit ultimátním testům. laboratorní podmínky nastavený na pálivý neurčito. tisíce milionů stupňů. ta změna je cejtit prej i navenek, říká š., žena, co mě nutí cvičit, a pod křídlem mám slunce, zjistili jsme s l., kterýho mi (taky) doporučila smilla a kterej se stará o to, aby moje mysl, tělo i srdce tvořily jednotu. ale s tím posledním je pořád nějakej problém. lítosti beze slov. to mlčení, který ještě neumím zlomit. 
za 14 dní jedeme přes oceán. do ameriky. za kulidou. mám dva hlavní plány, vydat se bosa do pouště a ponořit se do oceánu zn. pacifik, a pak taky mlčet a dívat se a dívat se skrz objektiv a dělat ty obrazy, co ve mně budou znít ještě dlouho. obrazy, co se daj v propadlým ďolíku uprostřed chorvatska ukazovat někomu, s kým nikdy nebude snadnej život. (a povrchní dušička se těší na nákupy v dolarovejch sekáčích.) 
jdu vypít čokoládu s někým velmi blízkým a velmi vzdáleným zároveň. ale dnešní psaní mi náramně zachutnalo a brzo se vrátím. 
jaro!

Thursday, November 15

we are what we are what we are [2]

dvě na třetí let, bilanční příspěvek, etc. nesouvislost ahead, varuju. 
minulost coby přehlídka chaosu. whatif machine a rozhovory, ano, stárneme a měníme se, ale naštěstí pořád sdílíme podobný pochyby. lepší pozdě nežli později. stejně nemůžu mluvit za nikoho jinýho než sebe a stejně jako dřív mám strach psát o hezkejch věcech, protože pořád někde existuje ta ev, která chodí a hezký věci rozbíjí, protože se jí prostě chce nebo protože si se sebou neví rady. 
osm let. to je sedmdesát tisíc hodin. aby člověk žil hodin milion, musel by žít 114 let. měníme se. například existují věci, který jsem se naučila nedělat. neprohlížet si zákoutí internetu plný ostnů. neohlížet se jinak než sebereflexivně, ano, ublížili jsme si, ale možná to ani není ničí chyba. důležitý je to, co je teď. ve výsledku jsou věci hrozně jednoduchý. já chci a ty chceš a co víc. věci, co jsou moc jednoduchý, za to nestojí. věci, který chceme měnit, taky ne. jsem ráda, že jsem teď a třeba jednou i najdu odvahu se do týhle záchranný sítě opřít naplno. zatím se opírám po kouskách a i když to nedávám znát, jsou věci, který mě dojímají neuvěřitelně moc. 
tak já se třeba zas někdy ozvu. 

Saturday, October 13

dlouhej post, pohoda džez

za oknem zuří říjen. 
stav mysli: poslední dobou razím až otravnou upřímnost. jsem starej cynik, co pořád trochu doufá, že ona blatantní pravda je dobrým řešením i pro někoho jinýho než pro mě. 
stav mysli 2: 
(budete-li mít štěstí.)
takže je zase podzim. vlastně je to něco jako rok (přesně nevím; nějakou dobu už čísla nemaj smysl) a abych použila slova fiksu, zase jsme trochu jiný.
například já mám rýmičku, protože jsem navzdory dvoučíslýmu měsíci skákala po hlavě do vody. a ty říkáš divný věci, kterejch si myslím, že je potřeba se bát, věci jako zítra, a po vánocích a příští rok a zatímco mlha padá na mohylové vrchy a pankrác, já mám chlupatý ponožky a před sebou deset dní se svejma myšlenkama, než se vrátíš z hor.
protože: tři neděle zpátky se vydáme na jih. road movie part 1, na vylidněný chorvatský dálnici jedu rychlejc než bych měla a čekám na ten okamžik, kdy je vidět moře poprvý, poprvý. a zkoumám svoji hlavu a docházím k závěru, že je to pěkný a bude to pěkný a to je tak všechno, kdepak nějaký reminiscence. cha. a čas začíná běžet. zatímco posádka večeří, stojíme na přídi s pohledem bolestivě upřeným do slunce, který pomalu stejká pod hladinu. skoro do svítání se dělíme o láhev rumu a ten slastnej pocit vlízt mimo civilizaci do temný vody a plavat pod oblohou plnou hvězd. pak přijde vítr, den rvaní se s mořem, který nejde porazit, ale maximálně uhrát remízu, anebo prohrát, jak dokáže jiná česká loď.
a jugo ukazuje co umí celej den, rve vlasy a bere sílu. bojuju svůj malej soukromej boj o vytvoření korunky na vodnici z čehokoliv, co je po ruce, boj o zapálení uhlíku ve větru, boj o boj sama se sebou, kterej začínám vést a kterej způsobuje, že i přes svou únavu budu půl noci koukat do stropu kajuty, toho prostoru, kterej je tak nebetyčně malej a přece v něm existuje propast.
rogoznice. vrátíme se sem o dva dny pozdějc, potom, co se tejden překlopí k menší polovině a potom co spotřeba vína na hlavu a večer rozbije všechny vínometry. čtu si pod lampou v přístavu, balkánskej večer plnej koček a tepla, hrajou se karty a tak, a pak, když se večer nakloní a měsíc taky, se vydám do kopce, ale po chvíli se vrátím a vedu tě tmou a na konci je světlo a malá, tichá městská pláž, kde se dá koupat a ticho který by se dalo krájet. 
a pak přijdou vlny. den plnej rychlosti a rvaní se s mořem, tentokrát skoro vítězným. a když zakotvíme v pustině, když se rozprchneme do skal a když uplyne kousek večera, začnu mluvit. 
mluvím, protože neumím nemluvit, znáte mě. vykreslím obrázek a vlny ho spláchnou, a vejrá na nás měsíc. a hlas rozumu stejně nikdo neposlouchá a tak usnem křehkým spánkem na pár hodin než nastane katarze a vlny nás vyženou na temný moře (a stejně tak úplně nevyhrajem) a druhej den pak šedivý moře splývá s šedou oblohou a i tady už je něco jako podzim. 
dvě neděle zpátky, road movie part 2, venkov a kola sýra, noc po noci v kempu s mnoha mnoha slovy je najednou těžký říct vůbec něco. někdy mluvím tvrdě, jako bych cihlu za cihlou stavěla zeď, o tom si ještě někdy povíme, ale teď spíš vytesávám z kvádru podobu něčeho, co nikdo nikdy neviděl. a dohodnem se na rádiovým tichu, dohodnem se, že budem mlčet, a vydrží to přesně 48 hodin. 
a od tý doby najednou všechno dává smysl. kdo ví, co s tím, ale bylo by hrozně hezký, kdyby to náhodou chtělo vydržet, protože je to jiný. a protože kdyby tohle nemělo dávat smysl, tak nebude už nikdy nic.

Monday, September 17

nádech a výdech

ještě dva pracovní dny a jeden nepracovní a vydáme se na cestu. strašně si přeju jít po mole v šibeniku zalitým zapadajícím sluncem, pod bosejma nohama občasný bolavý kamínky, všude kolem náruč moře. strašně si přeju sedět na nakloněný palubě a prát se s větrem, rozčesávat si zcuchaný vlasy a číst v očích všech okolo přesně to, co tam mám napsaný já. předpověď nám nefandí, ale stejně jako umím přivolávat déšť, umím ho i odvolat - takhle velký, dlouhý měsíce živený touze mraky neodolaj a rozpustí se radostí. 

Wednesday, September 12

the last day of summer

never felt so good
včera jsme seděli v oblíbeným baru, když najednou do otevřenejch dveří vrazilo léto, řeklo, že se teda loučí a zmizelo. zved se vítr, vršovicema letělo listí a igelitový pytlíky a kapky. vlastně se mu nedivím, za posledních pár dní muselo bejt fakt unavený. 
konec léta čistým řezem. prej se za 14 dní uvidíme na jihu, tak se těším. 

Monday, September 10

město s metrem


možná nemaj kočky sedm životů, ale sedm koček sdílí stejnou duši. nebo tak něco. totiž žďárskej černej kocour se naduplikoval a čekává před vchodem na pankráci a mně rve srdce, že se blíží zima. kalendářně. protože jinak tenhle víkend vydal za celý léto. 
LÉTO. včera koncert na vltavě, řeka, hvězdy nad hlavou a víno. tak mladý jako dneska už nikdy nebudeme a kdo ví, jestli tak šťastný. no one can give me what you do, zní mi opilou a zkouřenou hlavou, intenzita je znamením obou dní tohohle krátkýho léta na sklonku podzimu, protože zejtra se můžem probudit do ranní mlhy. řeku lemujou ohňostroje a já mluvím, aby nebylo jasný, že by mohlo stačit mlčet. (věci, co nedávaj smysl, díl stopadesátej.)
souhvězdí racků, siluety na nábřeží, policejní čluny a tak vůbec. kažou soukromou, oddělenou vteřinu existuju ve dvou světech. 
a dneska brno, ráno tam a večer zpátky a esence léta, celej den nabíráme s bsk slunce, spíme na špilasu, fotíme, běháme na vlak a sháníme burčák. a brno je zase brno, letní sen, co se se zimou rozplyne, věčná touha, kontrast k realitě. a cestou domů se občas zakousnu do posledního článku prstu, abych to zvládla snést, abych zvládla ten pocit, kdy stojím na mezeře mezi vagónama a horkej vzduch hrozí, že mě strhne někam daleko. 

Sunday, August 26

these flowers will always die

když odemykám dveře a dejchnu přitom na sklo, orosí se. stojím na ukrajinský a klepu se zimou. doslova. snad jsem to neměla číst (raději jsem neměla ten román). ozvěna sebe sama. láska na druhej pohled. věci, co bolej. spolu a bez sebe, nefunguje ani jedno. věčný nemilenci. mapa ušlejch příležitostí
- jako když se v cernu točím v duchu do klubíčka, na některý věci je pozdě a někdy nebylo - 
a věčný útěky od věcí, co jsou příliš těžký. města, kde nikdy nebudu žít.
zhasnout, smazat, zapomenout. vztahy jako učení se cizím jazykům. myslela jsem si, jak se mám pod kontrolou. leda houby. 
leda houby, který možná najdu až v zimě (zima je listopad) půjdem vysočinou.
v hlavě maelström myšlenek a přejedu zastávku. neschopnost bejt šťastná. hledat ten pocit, když není možnej a zahazovat ho, když je.