paralelní světy

vrací se mi svět, kterej existoval, když jsem tu žila.

kdysi jsem si všimla, že se ve snech vracím do míst, který mají svou topologii a logiku. začala jsem si kreslit mapu a všímat si zákonitostí: například snovej Švanďák existuje zamrzlej uprostřed noci jako připomínka všech úprků z hvězdárenskejch hospod na poslední autobus, když ještě nejezdila 910, a téměř vždycky tam řeším, že se potřebuju někam dostat. a autobus se zpoza rohu ne a ne vynořit. 

v jinejch místech se ocitám málokdy, ale vím, jak se k sobě vztahujou. maj ekvivalent v realitě: snová devítka i dvanáctka jezdí podobně. na nábřeží jsou vysokánský stěny a nahoře na nich vily. kdesi u letný je obří park a bydlí tam snová Lu. starý město je spletitý a něčím připomíná středověkou vesnici. konkrétní situace si málokdy vybavím, zato se mi stává, že si už ve snu uvědomím, kde jsem, a vnímám propojenost s jinými místy, a jak se do nich dostat (a po probuzením dokresluju do mapy). 

v mý hlavě existuje Praha a paralelní Praha -- stává se mi při pohybu po městě, že se oba světy protnou, a já jsem v obou zároveň. taky existuje Praha dávná (třeba na Karláku bylo tržiště místo skleněný kostky, ale je to místo, který už se vyskytlo i v paralelní Praze, a moje bdělá vzpomínka je míchanicí mezi sny a realitou). 

a existuje, někde v zimě, Praha, kde stojíme na letenským a směješ se mojí barevný čepici. tenhle vejlet do jiný reality, teď, když jsem po tisícím nejistým načrtnutím nerovný čáry a následným gumování konečně vzala do ruku tlustej černej fix, jakoby se ani nestal. naději vystřídala nicota, opatrný sluneční paprsky může možná spatřit pozorovatel z letadla, zatímco zemi halí černej neprostupnej mrak. anebo, bez metafor, chtěla jsem věřit, že když svoje stíny zvládnu překonat já, dovedeš to taky. celý je to o to zábavnější, že jsme dostali stejný prášky ve stejnou dobu, ale mně pomáhaj, protože se nebráním zpochybnit cokoliv, pokud mi to neslouží. aka Nadia a její změny narativu, kterejma mě prudí v našich nekonečnejch voice messages. 

stejně jako si občas nejsem jistá, jestli si určitý místo vybavuju doopravdy, nebo jako vzpomínku na sen, uložím si i letošní zimu někam na pomezí. dostatečně daleko od reality, abych se nemusela trápit tím, jak moc se ta reálná, ošklivá realita ukázala být daleko od tý v mojí hlavě. 

cejtim se lehce, teď na prahu jara. šla jsem a poslouchala jsem svoje srdce, a to není malá věc. a odměnou mi je, o kolik víc se znám, o kolik víc vim, o kolik míň toužím po čemkoliv za každou cenu. ukázals mi, třebaže nechtěně, co je důležitý. svět strachu a úzkostí se stává taky paralelním, a už v něm běžně nepobejvám.